Například: vztek na ty spoluobčany, kteří se ochotně spokojili s kořalkou jen proto, že je v levná, a to v době, kdy se už vědělo, jaké nebezpečí je v ní skryto. Nebo: despekt k hlavním strůjcům epidemie. Věřím, že neměli v úmyslu usmrtit či oslepit své bližní, ale nevěděli o rozdílu v účincích obou alkoholů, etanolu a metanolu. Sice se vědomě rozhodli pro kriminální čin, jímž je nedovolená výroba alkoholických nápojů, ale i jako zločinci se ukázali být břídily. Prokázali svou nekompetenci.  

K jednomu pocitu, který se o mě pokoušel, se přiznávám nerad. Byl to pocit studu za vlastní národ. Ne snad za český národ vůbec, ale za jeho současný stav. – Přitom jsem k tomu momentálně neměl pádný důvod. Odmyslím-li přímé oběti, dopadlo to nakonec docela dobře. Metanolovou zhoubu se podařilo zastavit. Díky mimořádnému úsilí policistů se povedlo poměrně rychle vypátrat zdroj. Také ministr zdravotnictví, který stanul na chvíli na kapitánském můstku, si počínal prozíravě (ten opožděný zákaz vývozu mu odpouštím). To se zdaleka nedá říci o každém ministrovi, co jsme jich po listopadu měli. – Také mediální tlak věci prospěl. Snad je to tím, že když tu vyvstala akutní hrozba, táhli nakonec odpovědní činitelé za jeden provaz.  

I představitelé opozice, tedy v současné době levice, se ukáznili. Jindy nevynechají jedinou příležitost a vyzývají hned toho, hned onoho činitele, aby odstoupil. Nejnověji tím proslul pan Škromach, když v souvislosti s tzv. atentátem na prezidenta republiky v Chrastavě vyzýval k demisi rovnou ministra vnitra. V průběhu etanolové aféry toho nechali. – Mimochodem, ty výzvy k demisi už nabyly inflační povahy. Ono je to snadné, ale i laciné. Vyzývatelé už nemají starost o to, koho na uvolněné místo a zda je někdo takový vůbec k mání.  

Vrátím se k pocitu, k němuž se přiznávám nerad. Je to stud za vlastní národ a jeho stát. Psychologicky je srozumitelný. Důvodů, které ho dokáží vyvolat, je mnoho a jsou závažné. Třeba to břídilství hlavních kořalečníků. Byl to vlastně křiklavý projev diletantismu, s jehož nejrůznějšími podobami se setkávám na každém kroku. A to i u politiků a různých manažerů na kterékoli úrovni rozhodování. Nesměšuji to s jejich případnými zlými úmysly, zpravidla zištnými. To je jedna věc. Jiná věc je jejich neumětelství. Vede posléze k vědomí, že si nejsme schopni vládnout. Přesněji řečeno: nejsme schopni vydat ze sebe ty, které bychom s dobrým svědomím tím vládnutím pověřili.  

Ten deficit má své pozadí. Tím je úpadek vzdělanosti, který vnímám jako všeobecný. Projevuje se jalovostí myšlení, tedy i neschopností spolu užitečně rozmlouvat. Vídáme a slýcháme to v parlamentních debatách, v polemikách na webových stránkách i jinde. Snadno při tom zaznamenáme bídnou úroveň jazyka.  

Přesto pokládám ten pocit studu za vlastní národ, který zjišťuji i u spousty jiných lidí, za nebezpečný. Vnímám ho totiž jako projev rezignace a alibismu. Že si neumíme vládnout, to se vztahuje nejen na ty vládnoucí neumětely, ale i na nás, kteří neumíme vybrat ze svých řad ty schopnější. Náš politický systém nám coby jednotlivcům sice nedává dosti příležitostí, jak to udělat. Ale je tu společenské prostředí, které se vyznačuje alibismem a rezignací a tyto mizerné poměry umožňuje. A my se na něm každý nějak podílíme. Pocit studu za vlastní národ toto podílnictví zastírá. Umožňuje nám nemít pocit odpovědnosti za vlastní národ. Demobilizuje.  

Mimochodem: metanolová aféra přinesla jednu nenápadnou „jobovku“. Víceméně náhodou jsme se dozvěděli, že rekordmany v konzumaci alkoholu jsou naši junioři.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele