Slabým členstvem lze manipulovat. Lze mu leccos naslibovat. Takové členstvo nekontroluje účinně vedení strany. Stává se jeho stafáží. Vedení strany, její sekretariát či aparát, skýtá členům naději, že v případě volebního úspěchu dosáhnou politického významu. Že se budou podílet na rozhodování. A to na úrovni celostátní i místní.  

Tím spíš to platí o členstvu narychlo svolaném. Takové členstvo nemělo možnost nasbírat politickou zkušenost. Není živým společenstvím a vzájemně nekomunikuje. Stává se, že se do strany vetře předem domluvená skupinka a ovládne místní organizaci, pak okresní konferenci a časem i vyšší úrovně. Na té místní úrovni tomu nikdo nezabránil, protože záměry té skupiny nerozpoznal.  

V takovém členstvu neprobíhá ideové zrání. To je proces, který potřebuje jistou tradici. Rychlokvašené členstvo mohou ovládnout vnitřní konflikty, které stranu rozvrací. Dostane-li se pak strana až do vládní koalice, může to vést k paralýze vlády a k jejímu pádu.  

Zdá se, že silné strany o nové členy moc nestojí. A že ti zbylí jsou pasivní. Vedení s tím počítá: členstvo mu nepřekáží. Nenabízí mu podněty ani osobnosti, pak nejsou lidi. Řadoví straníci se často k svému členství veřejně nehlásí. Nemohou pak fungovat jako zpětná vazba mezi vedením a veřejností.  

Naše strany odvádějí bídnou myšlenkovou práci. Jsou ideově vyprázdněné. Nerozumějí tomu, co se ve světě i v naší společnosti děje a neusilují o dlouhodobou perspektivu, ani o velká témata. Nepodněcují veřejnost, aby se snažila racionálně rozumět. Mnozí občané proto nerozumějí a řídí se jen svými emocemi, jimiž lze manipulovat, a prchavými dojmy, které lze vsugerovat. Vládnutí je pak jen improvizací.