Ta strana zprvu budila velké naděje. Po listopadovém převratu stanula česká společnost na prahu zásadních proměn, velmi obtížných, ale jaksi se mělo za to, že to musí být změny pravotočivé. To dá rozum, zdálo se. Změnu od direktivní ekonomiky k té tržní lze prosadit kroky, jakých je schopna politická pravice. A co třeba změna od poměrů tzv. reálného socialismu k demokracii? Reálný socialismus byl pokládán za produkt levice, byť znetvořené. Takže zase pravice. Společenská objednávka, viděno teoreticky, byla tedy adresována politické pravici.  

Kde ji vzít a nekrást? Společenské vrstvy, nositelky pravicové politiky, jsme u nás nikdy moc neměli. A pokud jsme nějaké přece jen trochu měli, komunistický režim je zlikvidoval. O tu teoretickou objednávku se přihlásila ODS. Tehdy Klausova. Významně podporována tehdejší mladou žurnalistickou obcí. „Léčba Klausem“, říkal tomu mobilizující televizní seriál Igora Chauna.  

Zprvu se zdálo, že se to daří. Ekonomická transformace znamenala obrovské majetkové přesuny a ODS prožívala svou konjunkturu. Toto byl její étos, její vize, zaštítěná autoritou jejího fascinujícího vůdce, který dodával kuráž novopečeným „štikám“, z nichž se pak klubali paraziti. Strana se začala proměňovat. Z původního étosu, spíše rétorického, se stala touha po moci. A dovednost té moci dosahovat. I když se rodilo nesmělé tušení, že s ODS je něco v nepořádku, stále měla dost voličů, kteří věřili, že společnost potřebuje politickou pravici a že tou pravicí je ODS. Dlouho přehlíželi její nejasné financování i to, že v ní získávají prostor individuální kořistníci i celé kořistnické parastruktury. ODS posléze vygenerovala zvláštní typ podnikavců zvaných „kmotři“. Této proměny nebyly ušetřeny ani jiné strany, ale nikoli v té míře jako ODS.  

Zvláštní roli v ní sehrál Václav Klaus, člověk oddaný svým ideologickým konstrukcím neodpovídajícím realitě. Osvojil si autoritativní pozici, strana ji respektovala a on ji mátl. Vzniklo napětí, jemuž tam nikdo nerozuměl. Vyvrcholilo Klausovým demonstrativním odchodem ze strany. Ta se z toho dodnes nevzpamatovala a trpně snáší, když ji, zpronevěřilou, její tvůrce za to trestá.  

Dnes se ODS jeví jako uskupení kdysi mocné, ale upadající. Svou věrohodnost ztrácí a smysl své existence vlastně znovu hledá. V tom hledání je dosti nejednotná. Chce zachovat svou zabydlenost ve stávajícím provozu spočívajícím v neprůhledné symbióze politiky a byznysu a nechce přitít o někdejší politickou moc. Přitom ztrácí voliče, ráda by je znovu získala, ale neví, jak. Ozývají se v ní hlasy volající nostalgicky po návratu ke slibným počátkům, dokonce (je to neuvěřitelné) po návratu Václava Klause do čela. Strana si nevytvořila vnitřní servis, který by jí zprostředkoval pohled na sebe samu a na její faktickou pozici ve společnosti. Pokud se tam někdo takový vyskytl, byl vyštípán. A pokud je tam někdo, kdo je s vnitřními poměry nespokojen (podezírám z toho Miroslavu Němcovou a Přemysla Sobotku), netroufá si to přiznat.  

Nespokojen je i Petr Nečas, šéf strany. Schytává kritiku za to, že ji energicky nevede. Obávám se, že to ani není možné. Že mu nezbývá než lavírovat mezi neslučitelnými trendy: mezi mocenskými ambicemi uvnitř strany a snahou získat ztracený vliv ve společnosti (což není totéž). A také neutralizovat vliv Václava Klause. V bezradné straně prostě existuje napětí, z něhož je živen navenek nezcela srozumitelný boj o moc.  

Hospodářské noviny přišly nedávno s myšlenkou, že česká pravice čeká na nového lídra. Cituji z článku Petra Fischera: „Pravice potřebuje novou výraznou postavu, jíž by se dalo věřit, že se systémem regionálního i celostátního vysávání státních peněz nemá nic společného.“ Obávám se, že v ODS ani nikde jinde nikdo takový není. A že východiskem z krize ODS není pouhá personální změna na kapitánském můstku. Strana chystá svůj kongres. Nechme se překvapit.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele