A že ta kritika je zčásti nezasloužená. Zčásti je ovšem zasloužená. Ale i v tom případě mám za to, že situace této vlády a situace opozice, ba i celé společnosti jsou spojitými nádobami.

Chceme-li tedy lepší vládu, měli bychom chtít i lepší opozici a být lepší společností. To je ale zbožné přání a je asi pošetilé vůbec je vyslovit.

Mezi výtkami na adresu vlády jsem zaznamenal jednu, která zaznívá méně často. Tato vláda prý „nemá vizi“. Rozumím tomu tak, že nemá představu jakési cílové hodnoty, která by inspirovala i veřejnost, nebo aspoň její větší část, a k níž by směřovalo její vládnutí. Představu hodnoty, která přesahuje obzor každodennosti, v níž se vláda, politika a celá naše společnost potácí. Je to tedy hodnota tak trochu nadčasová. A není jen ekonomická. Boj s rozpočtovým zadlužováním a s korupcí, i kdyby se mu dařilo, takovým cílem není. V lepším případě by byl jen prostředkem. Co by tedy mělo být onou postrádanou vizí? To už kritikové Nečasovy vlády neříkají.

V dobách rozkvětu všelijakých masových ideologií nebyla o vize nouze. Bývaly to vize imperiální i emancipační. Svou vizi měli socialisté, komunisté, fašisté i nacisté. Některé vize nám mohou připadat jako sympatické. Naši předkové (aspoň někteří) měli po 1. světové válce vizi budování československého státu. Ta, jak víme, po 20 letech ztroskotala. Jiní naši předkové pojali po 2. světové válce vizi budování socialismu. Dopadla neslavně. Jinou poválečnou vizí, docela sympatickou, byla vize integrované demokratické Evropy. Zcela vážně ji brala generace otců-zakladatelů. Pozdější generace s ní mají těžkosti.

Existují i vize takříkajíc exotické. Pan Putin (a s ním i mnozí Rusové) si pěstují vizi obnovené slávy a moci ruského impéria. Muslimové sní o islamizaci světa. Také různá menšinová ideologická hnutí mají své vize, např. radikální feministky.

Vymýšlet vize je dnes nesnadné, a to nejen v Česku, ale v celém západním světě. Ten sice v druhé půli 20. století propadl vizi blahobytu, a my se k němu po listopadovém převratu přidali. Ale všechny nás tíží nepřiznaný, ale důvodný pocit, že ten dosavadní západní komfortní způsob života je dlouhodobě neudržitelný. Snad právě odtud se bere lidový sklon k vizím katastrofickým (např. k představě konce světa o letošním zimním slunovratu). – Vlády, nejen ta naše, proto fungují bez vizí. Usilují nanejvýš o to, aby vše zůstalo pokud možno při starém (např. nezadlužovat se). Občané vlastně také. Někteří mají svou privátní vizi: být „za vodou“, „v balíku“.

Asi se budeme muset obejít bez celospolečensky inspirativní vize. Snad by nám to nemělo tolik vadit. Postačilo by, kdybychom žili v rozumně spravovaném a spravedlivém státě. – Ona ta vize s nadčasovým přesahem je vlastně náboženský fenomén. Nenechme se oklamat tím množstvím vizí v podstatě utopických, ba dokonce zrůdných. I ony vyvěraly z ideologií, které byly vlastně náhražkami vyhaslé náboženské víry. Všimněme si, že věřící křesťané, kteří jsou u nás už jen menšinou, svou vizi mají. Označují ji slovem „advent“. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele