Začněme však pěkně popořádku a zajisté i souhlasně s východiskem dokumentů. Přestože oživení ekonomiky EU i euro-zóny je patrné, je současně stále křehké. V důsledku dopadů krize je agregátní poptávka stále oslabená a nedostatečná. Ekonomický vývoj doprovázejí přetrvávající makroekonomické nerovnováhy a nadměrné zadlužení.

A zde je důvod pro první zastavení: existuje silná potřeba tyto nerovnováhy a zadlužení řešit, nikoliv je ignorovat a zavírat před nimi oči, jinak se dříve či později ocitneme opět v nežádoucím začarovaném kruhu útlumu, stagnace a nerovnováh, než abychom z něj prostřednictvím strukturálních reforem vystoupili.

Je nutné současně připustit, že již od roku 2009 registrujeme v EU i euro-zóně investiční mezeru, tedy jev, kdy aktuální investiční aktivita nejen zaostává za stavem před rokem 2009, ale je vzdálená svému potenciálu, tedy reálné potřebě a možnostem, které evropská ekonomika má.

A zde se dostaneme k prvnímu z nástrojů, které doporučení zmiňují - tzv. pozitivní fiskální postoj/ pozici (positive fiscal stance), hovořící o potřebě silnější fiskální politiky ke stimulaci investic ve výši 0,5% HDP euro-zóny (v intervalu mezi 0,3% až 0,8% podle toho, jak potřebná tato expanze pro jednotlivé členské státy je a současně do jaké míry si ji tyto mohou dovolit). A jsme u jednoho z jádra pudla. Dokument Komise hovoří o potřebě dosáhnout vyváženého souladu tohoto opatření se strukturálními reformami a potřebou udržení fiskální udržitelnosti a disciplíny. Ofenzivnější a méně zodpovědní zastánci se snaží pokoušet tento návrh ve smyslu uvolnění pravidel Paktu stability a růstu a obětování zlepšující se fiskální disciplíny vysokému přírůstku investic za cenu opětovné akcelerace veřejného dluhu.

Původní návrh Komise je sice racionální, ale nesmí být zneužit. Musí být použit pro časově přechodná období, za podmínek, kdy není fiskální disciplína erodována a při souběžné realizaci zásadních reforem strukturální povahy na nabídkové straně ekonomiky. Realizace fiskální expanze v podmínkách strukturálně narušené ekonomiky dlouhodobý a udržitelný přínos nezajistí.

A dostáváme se k druhému bodu, který se týká bilance běžného účtu platební bilance, kde podle dikce Komise dochází k asymetrickému dosahování rovnováhy, kdy země s vysokými deficity běžného účtu tyto snižují, ale ty země, které vykazují jejich přebytek si jej i nadále udržují vysoký a v některých případech dokonce i dále zvyšující se.

A Komise chce dovést země s vysokým přebytkem běžného účtu do situace, kdy nadměrné domácí úspory alokují do podpory domácí poptávky, nejlépe posílením investic. I toto vodítko zní rozumně do té míry, pokud deficit běžného účtu nebude posuzován stejnou optikou jako přebytek a dosahovatelé přebytků nebudou za svůj úspěch trestáni jako ekonomiky s dlouhodobými vnějšími deficity. Je nutné si jasně říci před učiněním jakéhokoliv dalšího kroku, že výskyt chronického, vysokého a dlouhodobě neřešeného deficitu běžného účtu je jev mnohokrát závadnější a nebezpečnější, než případ výrazného vnějšího přebytku. Jinak bychom mohli klíčové země, které zejména zajištují vnější konkurenceschopnost EU - zvláště pak Německo - odradit a toto odrazení by mohlo mít neblahý dominový efekt na zbytek EU.

V případě obou navrhovaných opatření tak platí, že Evropská komise adresovala správný a potřebný problém a téma. Jejich realizace se však musí učinit s rozumem a s rozhledem tak, aby nebyly zneužity a obráceny proti tomuto dobrému úmyslu.

Petr Zahradník
poradce prezidenta Hospodářské komory České republiky a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru