Chápu, u nás to má trochu složitější kontury. Jak se touto optikou podívat na soudruhy Gottwalda, Zápotockého, Novotného či Husáka? Nicméně, ať už se kdy dělo, co se dělo, ať měl ten či onen ty či ony zlozvyky a handicapy, byly to hlavy státu. Tak proč jim to nepřiznat. I hlava státu je přece obrazem státu v dané epoše. Proto bych nedokázal, tak, jako dnes mnozí, napsat si na tričko nápis větu „ten či onen – lhostejno, zda Havel, Klaus, Zeman či třeba Kiska – není mým prezidentem". Jsem-li toho času občanem té země, je to můj prezident, ačkoli se s ním mohu od rána do večera přít o principy. Pokud je to dobrý prezident, takovou diskusi unese, ba uvítá. Někdy dokonce inspiruje či odstartuje.

Jako Václav Klaus. Jeho dějinná role spočívá v ekonomické transformaci postkomunistické společnosti a podílu na mírovém rozdělení česko-slovenské federace. Já bych ale rád dodal, že jeho další, a byť méně nápadný, ale často veledůležitý význam tkví v kladení otázek a otevírání témat. To on poskytl nový pohled téma globální klimatické změny, to on první upozornil na nesmírná rizika tzv. NGO-ismu (vlády nevládních organizací), které jsou předstupněm ke konci demokracie. Klaus má prostě čuch na témata nejen pro dnešek, ale hlavně pro budoucnost. Zatím nejnověji položil pár vybraným intelektuálům (mám tu čest být mezi nimi) otázku, co si myslí o regulaci internetu. Moje odpověď byla prostá: Regulace internetu = cenzura.

Slovní spojení „regulace internetu" má asi tolik smyslu, jako „léčba mrtvého". Celý význam a převratnost internetu tkví přece v jeho neregulovanosti, tedy demokratické, obsahově ani územně neomezené dostupnosti každému, kdo má technologii a důvod do „sítě" vstoupit. Internet je prostředím pro komunikaci každého, kdo chce, s každým, kdo je s tím svolný. Regulace internetu znamená přelepení či zacpání úst vybranému souboru komunikujících jedinců či komunit, kdežto jiní mohou dále bez limitu promlouvat. Je to dialog, jejž vede jen jeden účastník, druhý je z něho vyloučen, takže z dialogu se stává monolog.

Každý pokus „regulovat" internet znamená zavádění cenzury. „Regulace" je jen politicky korektní označení zákazu myslet a sdílet své myšlenky. Je to přímá trajektorie k totalitě. Výmluvy na „závadné obsahy" ve smyslu trestního zákona (např. dětská pornografie, návod na výrobu výbušnin atd.) neobstojí. Od toho zde je právě trestní zákon. Všechny ostatní záminky k cenzuře internetu jsou politické.

To, čemu se módně říká „fake news", jsou ve skutečnosti z velké většiny (vyjma naprostých nesmyslů, které se na webu vyskytují dávno, ovšem doposud je nikdo „regulovat" nepotřeboval) jen nepohodlné myšlenky nebo informace, jichž se iniciátoři regulace (cenzury) internetu bojí, protože na ně neumí odpovídat argumentem. Proto je „odpovědí" jen silový zásah, nařízení, směrnice.

Dnešní informační válka je důsledkem dlouholeté neochoty jedné mocenské skupiny (zjednodušeně si ji můžeme představit jako – například Sorosovým, ale nejen – kapitálem financované bruselské zájmové struktury a na ně navázaná chapadla v dalších státech, mj. i u nás) vysvětlovat svou politiku, zohledňovat zájmy občanů daných zemí, nikoli jen své vlastní. Je to podobné, jako na sklonku socialismu. Mocenská centra východního bloku se zabetonovala ve svých bunkrech z frází a nepropustila jediný paprsek myšlenky dovnitř ani ven. Jak to dopadlo, víme. A to je snad i jediný důvod k jistému optimismu: žádná diktatura se nemůže dlouhodobě udržet bez masového souhlasu občanů. A ten se nedá vynutit zákazem webových svobod. Informace si cestu najde.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.