Na tyto „otce zakladatele“ tzv. kritické teorie pak navazovali propagátoři myšlenek postmoderny, zejména francouzští (Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Michel Foucault či Gilles Deleuze). Rád bych dnes, pro spravedlivé porovnání (nezamlčujeme to, co se nám nehodí do krámu, nejsme jako oni), připomněl dílo, myšlenky a odkaz Herberta Marcuseho. Byl to právě on, kdo teoreticky uchopil postmarxistické myšlení a je považován za „otce Nové levice“ To jeho dílem se inspirovali revolučně naladění studenti v roce 1968, ať už ve Francii či Německu (pro poučení o těch událostech doporučuji přečíst si knihu Roberta Merleho Za sklem, z ní pochopíte vše podstatné).

Herbert Marcuse (1898 –1979) byl německo-americký filosof a sociolog. Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Jednorozměrný člověk (1964), která se právě stala jedním z manifestů studentského hnutí na sklonku 60. let 20. století. Autor v díle dochází k závěru, že moderní přetechnizovaná společnost je sice společností blahobytu, avšak je v podstatě silně nemocná. Prezentuje kritiku vědy a racionálního myšlení, jejichž pozitivní úloha tehdy zůstávala převážně nezpochybňována. S rostoucím panstvím člověka nad přírodou však podle něj roste i panství nad člověkem samotným. Technokratický rozum poukazem na svou úspěšnost nepřipouští žádnou alternativu, žádnou kritiku: člověk se stává jednorozměrným. Hovoří o paralýze kritiky – společnosti bez kritické sebereflexe.

Marcuse ovšem musel nutně narazit na jev, který odporoval jeho tezím. Ve své většině totiž po 2. světové válce začal mizet tradiční pilíř politické levice, průmyslový proletariát. S rozvojem vědy a techniky se dramaticky měnila sociální struktura. Proto myslitelé Nové levice v čele s Marcusem museli hledat také „nový proletariát“. Marcuse začal uvažovat o revolučním potenciálu Třetího světa, o možnostech spolupráce mezi revolucionáři z rozvojových zemí a radikálními levičáky na západě. Hledal také revoluční potenciál ve feminismu, gay-hnutí a dalších sociálních hnutích. Pro Marcuseho, už to nebyl tradiční proletariát, kdo má revoluční potenciál, ale krajně levicová mládež, Třetí svět a menšiny. Revoluční potenciál viděl také v povstáních v amerických černošských ghettech a vzniku „černé síly“, kterou tvořili marxističtí černoši, většinou proti-bělošsky, tedy rasisticky orientovaní.

Portál Svobodný svět před časem výstižně shrnul Marcuseho paradigma takto:

• Nová levice se bude orientovat na odlišné menšiny, podněcovat u nich pocit vykořisťování a diskriminace a bojovat za jejich práva. Z menšin bude budovat svůj „nový proletariát“
• Nová levice bude „propojovat“ Třetí svět a evropská města — podporou masové imigrace z rozvojových zemí. V masách přistěhovalců bude hledat podporu a volební hlasy.
• Nová levice bude prosazovat vše odlišné, zvláště to, co většinovou společnost provokuje a nabourává její morální pravidla a tradiční hodnoty (hlavně drogy, homosexualismus a jiné úchylnosti, asociálnost, nepřizpůsobivost…). Bude narušovat „homogenitu“ (stejnorodost) společnosti a propagovat „alternativy“, odlišnosti a multikulturu. Čím více rozdílností, tím více problémů, ze kterých lze těžit
• Nová levice bude vzývat demokracii, toleranci, ale zároveň bude totalitářská a netolerantní k opačným názorům a odpůrcům.

Dokonce i silně levicové Britské listy se svého času stavěly k Marcuseho teoriím kriticky, třeba v textu Tomáše Stýbla z 21.5.2009 („Herbert Marcuse, jednorozměrný člověk a ztráta idealismu“) nacházíme tyto věty: „Konzervativci právem kritizovali Marcuseho esej nazvanou "Represivní tolerance", která se stala základem pro politiku politické korektnosti. V této eseji Marcuse volá po omezení svobody projevu a práva shromažďovacího u těch skupin, které podle jeho názoru odvádí společnost od cesty k tomu, co chápe jako historickou možnost zlepšit společenské vztahy - jedná se mj. o fašisty, militaristy, rasisty, odpůrce ochrany životního prostředí a odpůrce rozšiřování role státu v ekonomice. Takto pojatá transcendentální politika pošlapává základní lidská práva druhých a je nutné ji odmítnout v duchu myšlenky . Pokud nevěříme v právo na svobodu projevu u těch, se kterými nesouhlasíme, nevěříme v něj vůbec.´"