Zweiga známe velmi dobře i díky jeho českým překladům, jichž se dočkala většina jeho novel, ale také řada životopisných knih, např. Marie Stuartovna, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Balzac, Hvězdné hodiny lidstva, Svědomí proti násilí též vynikající Joseph Fouché, psychologický průhled do nitra jednoho ze symbolů politického cynismu. Zde všude se Zweig jevil nejen jako detailní znalec věcných souvislostí, ale především jako humanista, stranící vždy, abychom jej parafrázovali, onomu svědomí proti násilí.

Pro tak citlivého umělce byla vzedmutá síla německého nacismu pochopitelně pohromou. V roce 1938, po okupaci Rakouska, unikl do emigrace nejprve ve Velké Británii, a poté v Brazílii, kde pod drtícím dojmem zpráv o nacistickém barbarství spáchal sebevraždu. Trochu tím smutně připomíná osudy ruské básnířky Mariny Cvetajevové, která si dobrovolně vzala život jen pár dní poté, co nacisté roku 1941 přepadly Sovětský svaz.

Svět včerejška jsou i nejsou memoáry. Ano, dozvíme se zde mnoho podstatného z Zweigova života, ale ještě mnohem víc o jeho názorech, reflexi světa vůkol. A protože se v těchto týdnech předcházejících 75. výročí  porážky německého nacismu věnujeme textům dotýkajícím se právě této problematiky, přinášíme i dnes jedno ze zamyšlení nad podstatou, povahou a příčinami nacistického triumfu v předválečném Německu.

Ten úvodní povzdech nad tím, že jak se zdá,m historie se chystá podobnou lekci na lidstvu zopakovat, nepochybně pochopíte při četbě řádků, popisujících strmý vzestup a triumf násilí nad svědomím. Bojím se, že ani my dnes nemáme vypěstovanou dostatečnou imunitu a ostražitost a že ve všeobecném marasmu, na nějž si kdekdo stěžuje, může uspět nějaká silná ruka, která bouchne do stolu a na složité otázky dá jednoduché odpovědi. Co na tom, že to budou lži? Budou se ale dobře poslouchat a pochopí je každý, to je vše, oč tu běží.

Svět včerejška

Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samém jejich počátku. Tak nejsem s to si vzpomenout, kdy jsem poprvé zaslechl jméno Adolf Hitler, toto jméno, na něž jsme nyní nuceni myslet nebo je vyslovovat již léta každý den, ba takřka každou vteřinu, jméno člověka, jenž přinesl do našeho světa více neštěstí než svého času kdokoli jiný. V každém případě to muselo být dost záhy, neboť náš Salcburk byl svou dvouapůlhodinovou vzdáleností po železnici jakýmsi sousedním městem Mnichova, takže i o jeho pouhých lokálních událostech jsme se dovídali rychle. Vím jen, že jednoho dne – datum již nejsem s to rekonstruovat – přijel jeden známý a stěžoval si, že v Mnichově je opět neklid. Obzvláště tam působí zuřivý agitátor jménem Hitler, jenž pořádá shromáždění s divokými pranicemi a tím nejvulgárnějším způsobem štve proti republice a Židům.