Od roku 1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nejprve jako aspirant, od roku 1957 jako vědecký asistent, od roku 1961 jako vědecký pracovník (CSc. 1961 prací Umělecká reportáž jako literární druh) a později vedoucí oddělení teorie literatury. V letech 1969–1971 působil jako hostující profesor Slovanského semináře univerzity v Amsterdamu a po rozhodnutí zůstat v cizině natrvalo se zde 1971 stal vědeckým pracovníkem, později univerzitním docentem (do roku 1993, kdy byl penzionován). Založil zde studium bohemistiky jako hlavního oboru (přednášel rovněž na katedře rusistiky), podílel se na organizaci tzv. Českých dnů, s nimiž se pojilo pořádání tematických vědeckých sympozií, věnovaných tvorbě Václava Havla (1980), Jaroslava Haška (1983), Jaroslava Seiferta (1985), Bohumila Hrabala (1987), Jana Amose Komenského (1992) aj. Od začátku 70. let je členem Nizozemské literárněvědné společnosti a AILC (Mezinárodní společnost srovnávací literatury) a od roku 1980 Společnosti pro vědu a umění (USA). Od roku 1991 vyučoval na domácích univerzitách (mj. v Praze a Olomouci). Vydal mj.: Umění reportáže (studie, 1961); Rozbor moderní básnické epiky (studie, 1970); Terminologický slovník českého strukturalismu (1999); Trvání a proměny (soubor studií, 2006) atd.

Soubor esejů Poznámky k fenomenologii války je velmi vrstevnatým a komplexním pohledem na téma války – v minulosti, přítomnosti a možné budoucnosti. Autor zde splétá důmyslnou kompozici z mnoha historických faktů, nachází společné rysy válek tehdy a nyní, pojmenovává a dešifruje jednotlivé fenomény, zejména otázku viny, oběti, historické odpovědnosti. Při četbě jeho úvah, pří vší jejich věcnosti a přesnosti, nutně čtenáři mrazí, neboť si uvědomí, jak blízko máme k hrůze války i my a dnes, tak vzdáleni od světové války předchozí a po tolika letech důvěry v to, že se nic podobného už nebude opakovat. Pro dnešní pokračování našeho cyklu jsme vybrali kapitolu, jejíž název napovídá vše a netřeba jej vysvětlovat.

Tyto eseje původně vycházely na pokračování na webu Literarky.cz (v letech 2014-2017), souborně vyšly právě dnes péčí vzdělávacího a vydavatelského spolku Medias Res. Pro toho, kdo by měl zájem (a lze to jedině doporučit, lze knihu bezplatně stáhnout ZDE.

Tah na Východ                                   

1.      

Jedním z nejdůležitějších faktorů moderní války je ideologická příprava obyvatelstva: před tím, než zahřmí první výstřely, rozpoutá se bitva slov. Tento fenomén názorně demonstruje situace v Německu před první a druhou světovou válkou. Dříve než se německé armády daly na pochod na východ do Ruska a na západ do Francie, veřejnost již byla několik generací infikována jednoduchými hesly. Zatímco rytmus bojové písně Wacht am Rhein (Stráž na Rýně) dodával pochodovému kroku německých batalionů, dobývajících v roce 1870 Paříž, ten správný říz, heslo Drang nach Osten vyjadřovalo nutnost ovládnout nepostradatelný životní prostor na východě. Ideologické a psychologické příčiny, které inspirovaly Němce, aby šli do útoku proti Francii a Rusku s vědomím nejvyšší historické a mravní povinnosti, nevznikly teprve za vlády Viléma II. Na jedné straně vyjadřovaly dávné kolonizační snahy namířené na východ – připomeňme výboje Řádu německých rytířů do Pobaltí datované již od 15. století –, na druhé straně je živil německý nacionalismus překypující konzervativním romantismem, mystikou krve a půdy. Píseň Wacht am Rhein se stala symbolem německého národního sebevědomí, odhodlání zemřít za vlast, do poslední kapky krve hájit každou píď posvátné německé půdy. Tato bojová hymna se zpívala i v Rakousku, ale víme, že ji lidé štítící se germánského šovinismu nesnášeli. Mezi nimi byl i Franz Kafka, který odešel ze schůze německých studentů, když ji demonstrativně začali zpívat. Známá je také pobouřená reakce Vladimíra Lažanského (soukromým učitelem jeho syna byl ke konci války Karel Čapek), který zabránil rakouským důstojníkům, aby v pražské kavárně za jeho přítomnosti zpívali bojovou píseň, jednu ze tří oficiálních hymen pozdější Třetí říše. Jen si kladu otázku, jak je možné, že české národní vědomí kleslo tak hluboko, že Jiří Grůša  si dovolil dát své sbírce titul Wacht am Rhein a že to u kritiků nevyvolalo žádný odpor ani údiv. Netroufnu si domyslet, „co tím chtěl básník říci“.