K jeho neznámějším dílům patří například vysoce odborné eseje Meze interpretace, Sémiotika a filosofie jazyka, Nepřítomná struktura či Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Světem moderní kultury, médií a životního stylu se zabývá knize Skeptikové a těšitelé, z níž jsme si četli i v našem seriálu (ne)povinné literatury. A nelze pominout ani jeho romány, například Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo či poslední Nulté číslo. Číst Ecovy knihy, odborné i beletristické, není nejsnadnější. Autor je mimořádně intelektuálně náročný, píše a přemýšlí napříč souvislostmi a kontexty, nutí čtenáře k duševní práci, což je v záplavě povrchního čtiva vždy osvěžující.

Jistou výjimkou z tohoto stylu psaní jsou Ecovy novinové příspěvky a články. Shromáždil je do několika knih, např. Minimální deník či Sedm let přání. Eco je ve svém psaní pro periodika samozřejmě mnohem lapidárnější, nevyhýbá se intelektuálním odkazům, ale šetří s nimi a přizpůsobuje je předpokládanému čtenáři a jeho chápání. Kromě toho je v nich poměrně častý, byť jen tichý a nenápadný humor, tedy koření, jímž Eco nikdy neplýtvá. Jeho novinové sloupky ale jdou někdy až nečekaně daleko na území ironie, hraničící až s provokací. Je to pochopitelné: Eco se v nich zaobírá nejčastěji světem médií a politiky, takže předmět je dostatečně inspirativní.

Kniha Poznámky na krabičkách od sirek, z níž budeme citovat dnes, je výborem z Ecovy novinové tvorby především z 90. let. Důvod výběru je jasný: Inaugurační projev (staro)nového českého prezidenta Miloše Zemana opět odstartoval jakousi bouři na českém televizním záhumenku. Proto tedy začněme právě (v našem kontextu vlastně optimistickou) úvahou o televizi:

Proč se hádat kvůli televizi? Tato debata se sice každoročně vrací, ale připadá mi, že nějak nabírá na síle. Téma: politická úloha televize, a zda opanovat obrazovku znamená získat rozhodující vliv na veřejné mínění. Je dost pochopitelné, že se tato diskuse vyostřuje ve chvíli, kdy se zpochybňuje stranické rozdělení jednotlivých programů, někomu hrozí, že přijde o draze získané kanály a jiní už přemýšlejí o tom, co by mohli získat. Vzhledem k tomu, že v sázce není taktická moc, kterou může televize dát, nýbrž moc strategická, (vytvoření silného a trvalého konsensu) zkusme si udělat pomyslný experiment. Historik třetího tisíciletí, který si ke svému zkoumání nakoupí knihy i videonahrávky, policejní zprávy, soudní rozsudky a ročníky novin, by mohl dojít k následujícím závěrům.

V padesátých letech a po značnou část let šedesátých podléhala televize křesťanskodemokratickému monopolu. V otázce mravů se měla na pozoru, aby příliš nestavěla na odiv nahotu, propagovala atlantickou a umírněnou vizi národní i mezinárodní politiky, svědomitě distribuovala bohoslužby a náboženské pořady a ukazovala televizní hrdiny s krátkými vlasy, kravatou a ohleduplným vystupováním. Kromě toho si dávala velký pozor, aby se příliš často nezmiňovala o italském hnutí odporu a neznepřátelila si tím pravici. S touto televizí vyrostli všichni mladí lidé narození v letech 1945 až 1950. Výsledek? Tato televize vychovala generaci osmašedesátníků: dlouhé vlasy, volná láska, boj za rozvod a potrat, nenávist k systému, antiklerikalismus, italské hnutí odporu jako ideál, který získává znovu na aktuálnosti v Bolívii nebo ve Vietnamu.