Jak už to tak bývá, sice ta věta poměrně přesně vystihla povahu Voltairova pohledu na věc, avšak nejde o citát autentický; není totiž známa žádná Voltairova písemnost, ve které by byla zmíněná věta uvedena. Ve skutečnosti pochází z anekdoticky psaného Voltairova životopisu, z knihy The Friends of Voltaire (Přátelé Voltaira), která byla publikována v roce 1906 a jejíž autorkou byla S. G. Tallentyre (šlo o pseudonym, skutečnou autorkou knihy byla anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hall,1868—1956). Touto větou („I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it“) chtěla vyjádřit Voltairův postoj k nesnášenlivosti. „Citát" byl později přeložen do francouzštiny („Je ne suis pas d'accord avec ce que vous dites, mais je me battrai jusqu'a la mort pour que vous puissiez le dire“) a do dalších jazyků. Je dobře, že ta věta, jakkoli přišla na svět podivuhodným způsobem, stále existuje a je připomínána. V dnešní době totiž dochází k její absolutní negaci. Vyslovit se smí jen to, co se smí. Diskuse neexistuje. Argumentace se nepřipouští. V „krásném novém světě“ je všechno křišťálové a ryzí. Jen tu drobně chybí to podstatné: různost, tedy prostor pro svobodu. Voltaira tedy dnes vyvoláváme do této knižní řady jako jednoho z těch, komu svoboda stála za rozmanité oběti. O nich si však pt. laskavý čtenář může přečíst dostatečně v různých encyklopediích.

Pro dnešek jsme vybrali několik pasáží z Voltairova Filosofického slovníku. I zde se hned úvodem hodí zasazení do dobové konstelace, které nám poskytla v úvodní poznámce překladatelka pro vydání roku 1929 Emma Horká. Mohlo by to mít nadpis: poučení o relativitě:

Bylo to v Postupimi na dvoře Bedřicha II. r. 1752, kdy ve Voltairovi vznikl prvotní plán Filosofického slovníku. Za hovoru při tabuli mluvilo se o tom lehkým tónem, který později přešel ve vážnou debatu, a sám pruský král vyzval Voltaira k tomu dílu. Voltaire dal se do práce s obvyklou svou vervou, takže slovník by byl býval velmi brzy hotov, kdyby se byl autor zabýval jen jím. Ježto však pracoval současně i o jiných literárních dílech, mohl jej dokončit až r. 1764.

Sotva byl slovník vytištěn, vzbudil takový rozruch mezi vzdělanci a odpor ve vládních a kněžských kruzích, že tím byl Voltaire zastrašen a neváhal své autorství zapříti. V jednom svém dopise paní de Deffand píše: »Kdybych měl být obviněn, že jsem napsal Filosofický slovník, bylo by mi lépe, kdybych se byl nenarodil.« A na jiném místě d’Alembertovi: »A když již mluvíme o morálce: v tom zpropadeném slovníku je jí tolik, že se třesu, aby dílo i autor nebyli upáleni přičiněním nepřátel morálky a literatury.«

V září r. 1764 byl Filosofický slovník v Ženevě spálen rukou katovou, jako kniha bezbožná, nemorální a svatokrádežná, jež uvádí v posměch mystéria, dogmata, kázeň, autoritu božskou i lidskou atd. Rok na to byl dán papežem na index a téhož roku byl z nařízení pařížského parlamentu spálen zároveň s Rousseauovými Lettres écrites de la Montagne. Když pak r. 1766 byl na hranici upálen nešťastný rytíř de la Barre pro pouhé podezření z rouhání, byl současně s ním vydán plamenům i Filosofický slovník, nalezený v jeho knihovně.

Voltaire, chtěje od sebe odvrátiti podezření, vydával slovník za společné dílo několika fingovaných autorů, jehož on sám se zúčastnil jen nepatrně. V listě hraběnce d’Argental píše: »Jsou tam sice některé stati ode mne, jako Ctnost, Čína, Charakter, Láska, Lidojedi, Podvod, Přátelství, Přepych, Sláva, Válka, Zákony, ale za ostatní nemohu žádným způsobem odpovídati.«

Přes toto popírání připravoval Voltaire nové rozšířené vydání Slovníku: »Tato strašná kniha«, píše jednomu ze svých přátel, »učí od začátku až do konce, že se máme v pokoře klaněti Bohu, vésti ctnostný život a věřit, že dvě a dvě jsou čtyři.«

Nuže, a nyní vzhůru rovnou k Voltairovi a jeho Filosofickému slovníku:

CTNOST

Co je ctnost? Dobročinnost vůči bližnímu. Mohu nazvati ctností něco jiného, než co mi činí dobro? Jsem nuzný, ty jsi štědrý; jsem v nebezpečí, ty mi přispěješ ku pomoci; jsem klamán, řekneš mi pravdu; jsem opuštěn, potěšíš mne; jsem nevědomý, poučíš mne: nazvu tě bez nesnází ctnostným. Ale co bude s ctnostmi hlavními a božskými? Některé zůstanou ve školách.

Co mi je po tom, že jsi zdrženlivý? Zachováváš tím zdravotní předpis; budeš se cítit zdravějším, a já ti to přeji. Máš víru a naději; přeji ti to ještě více, neboť tím získáváš život věčný. Tvé božské ctnosti jsou dary nebes, tvé hlavní jsou výborné vlastnosti, které řídí tvoje chování; ale nejsou to ctnosti vzhledem k tvému bližnímu. Opatrný prospívá sobě, ctnostný prospívá lidem. Svatý Pavel ti správně řekl, že láska k bližnímu vítězí nad vírou i nadějí.

Jakže, nelze tedy uznávati jiných ctností kromě těch, jež jsou užitečný bližnímu? Nu, jak bych mohl uznávati jiné? Žijeme ve společnosti; není tedy pro nás skutečného dobra kromě toho, jež prospívá společnosti. Poustevník je střídmý, zbožný; je oblečen žíněným rouchem: nuže, je svátý. Avšak nenazvu ho ctnostným, dokud nevykoná nějakého šlechetného skutku, z něhož budou míti jiní lidé prospěch. Pokud je sám, není ani užitečný, ani škodlivý: není nám ničím. Zaváděl-li svátý Bruno mír v rodinách a pomáhal-li nuzným, byl ctnostný; postil-li se a modlil-li se v samotě, byl svátým. Ctnost mezi lidmi je výměna dobrodiní; kdo se nezúčastní té výměny, nemůže býti brán v úvahu. Kdyby ten či onen svátý žil mezi lidmi, možná, že by konal dobro, ale když mezi nimi nežije, mají lidé zcela pravdu, nenazývají-li ho ctnostným: je dobrým pro sebe, nikoli však pro nás.

Namítnete mi, že je-li poustevník nestřídmý v jídle a pití, je-li oddán tajné neřesti sám se sebou, je hříšný; a že je tedy ctnostný, má-li opačné vlastnosti. S tím nemohu souhlasiti: je to velmi špatný člověk, má-li chyby, o nichž mluvíte, ale není hříšný, zlý, trestuhodný vzhledem ke společnosti, jíž jeho hanebnosti nikterak neškodí. Lze míti za to, že, vrátí-l i se do lidské společnosti, bude tam působiti zlo; je vůbec mnohem pravděpodobnější, že to bude špatný člověk, než že onen střídmý a cudný poustevník bude dobrým člověkem; neboť ve společnosti chyby vzrůstají, kdežto dobré vlastnosti se zmenšují.

Lze učiniti ještě pádnější námitku: Nero, papež Alexandr VI. a jiní netvorové toho druhu konali dobrodiní: odpovídám směle, že byli toho dne ctnostnými.

Někteří teologové tvrdí, že božský císař Antoninus nebyl ctnostný, že to byl tvrdošíjný stoik, který nemaje dosti na tom, že velí lidem, chtěl ještě být jimi ctěn; že sám trávil z dobra, jež prokazoval lidstvu, že byl po celý život spravedlivý, pracovitý a dobročinný z ješitnosti a že svými ctnostmi lidi jen klamal. A tu volám: „Pane Bože, dopřej nám často takových podvodníků!”

DOBRO (Nejvyšší Dobro)

Starověk velmi mnoho uvažoval o nejvyšším dobru. Právě tak se mohl tázati, co je to nej- vyšší modro, nejvyšší ragú, nejvyšší chůze, nejvyšší čtení atd.

Každý klade své dobro, kam může, a má ho tolik, kolik může podle svého způsobu.

Největší dobro je to, které vás blaží tak silně, že je vám naprosto nemožno cítiti něco jiného, největší zlo je to, jež vás zbavuje všeho citu. To jsou dva extrémy lidské přirozenosti, a ty dva okamžiky jsou krátké.

Ani krajní blaženost, ani krajní muka nemohou trvati po celý život: nejvyšší dobro a nejvyšší zlo jsou chiméry.

Máme krásnou bajku Krantorovu: Na olympijských hrách ucházely se o cenu: Bohatství, Rozkoš, Zdraví a Ctnost; všechny žádaly jablko pro sebe. Bohatství praví: „Já jsem nejvyšší dobro, protože mnou lze koupiti všecko dobré.” Rozkoš děla: „Jablko mi náleží, neboť každý si žádá bohatství, jen aby mne mohl získati.” Zdraví tvrdilo, že bez něho není rozkoše a že bohatství je zbytečné. Konečně Ctnost prohlásila, že je nade všemi třemi, protože s bohatstvím, požitky i zdravím může člověk býti velmi ničemným, chová-li se špatně. Ctnost obdržela jablko.

Je to velmi důmyslná bajka, avšak neřeší absurdní otázky o nejvyšším dobru. Ctnost není statkem, jest povinností; jest odlišného druhu, vyššího řádu. Nemá nic společného s bolestnými nebo příjemnými pocity. Ctnostný člověk s kamínky a dnou, bez opory, bez přátel, postrádající i nejnutnějšího, pro následovaný, uvězněný poživačným tyranem, kterému nic nechybí, je velmi nešťastný; a zpupný pronásledovatel, hýčkající novou milenku na purpurovém loži, je velmi šťasten. Řekněte, že pronásledovaný poctivec má větší cenu, nežli jeho zpupný pronásledovatel; řekněte, že onoho máte rádi a tohoto že nenávidíte, avšak uznejte, že poctivec v okovech soptí hněvem. Ne- přizná-li se k tomu, klame vás, a pak je to šarlatán.

FALEŠ LIDSKÝCH CTNOSTÍ

Když vévoda La Rochefoucauld napsal své názory o samolibosti a odkryl tuto člověčí vzpruhu, jakýsi pan Esprit, oratorián, napsal záludnou knihu, nazvanou: O falši lidských ctností. Tento Esprit praví, že vůbec není ctnosti, avšak na konci každé kapitoly odkazuje ke křesťanské lásce. A tak podle pana Esprita ani Cato, ani Aristi des, ani Marcus Aurelius, ani Epiktet nebyli řádní lidé; ty možno najiti jen mezi křesťany. U křesťanů není ctnosti kromě u katolíků a z katolíků je opět nutno vyjmouti jezuity, nepřátele oratoriánů; z toho vyplývá, že ctnost nelze takřka najiti nikde, než u nepřátel jezuitů.

Tento pan Esprit počíná tvrzením, že opatrnost není ctností, a dokládá to tím, že bývá často klamána. To je zrovna tak, jako kdyby někdo tvrdil, že Caesar nebyl velký vojevůdce, protože byl poražen u Dyrrhachia.

Kdyby pan Esprit byl býval filosofem, nebyl by pohlížel na opatrnost jako na ctnost, nýbrž jako na talent, na užitečnou, dobrou vlastnost, neboť i zločinec může býti velmi opatrný; znal jsem takové.

Och, ta vášeň, tvrdit i, že: Nikdo nebude ctnostný než my a naši přátelé!

Co je ctnost, milý příteli? Prokazovati dobro. Prokaž nám je, a to stačí. Důvod ti pak odpustíme. Jakže, podle tebe by nebylo žádného rozdílu mezi presidentem de Thou a Ravailla cem, mezi Ciceronem a oním Popiliem. kterému zachránil život a jenž mu pak za peníze uťal hlavu? A Epikteta a Porfyria prohlásíš snad za darebáky, protože se neřídili našimi dogmaty? Taková drzost mne dráždí. Více o tom neřeknu, protože bych se rozčiloval.

FANATISMUS

Fanatismus se má k pověře, jako blouznění k horečce a jako vztek ku hněvu. Kdo bývá u vytržení, kdo mívá vidění, kdo pokládá sny za skutečnost a hru obrazotvornosti za proroctví, je blouznivec; kdo své šílenství obhajuje vraždou, je fanatik. V Norimberce žijící Juan Diaz, jenž byl pevně přesvědčen, že papež je antikristem z apokalypse a že má znamení zvířete, byl pouhý blouznivec; jeho bratr Bartolomeu Diaz, který odejel z Říma, aby bohulibě zavraždil svého bratra, a který jej skutečně z lásky k bohu zabil, byl z nejohavnějších fanatiků, jaké kdy pověra zplodila.

Polyeuktos, jenž jde ve sváteční den do chrámu a tam strhá a rozbije sochy i okrasy, je méně strašným, ale neméně hloupým fanatikem než Diaz. Vrahové vévody Františka de Guise, Viléma, knížete Oranžského, krále Jindřicha III., krále Jindřicha IV. a tolika jiných, byli chorobní, ďáblem posedlí lidé, právě tak zběsilí jako Diaz.

Nejodpornějším příkladem fanatismu je řádění pařížských obyvatel, běžících v bartolomějské noci pobiti, povražditi, na kusy rozsápati a vyházeti z oken své spoluobčany, kteří nechodili na mši svátou.

Jsou i chladnokrevní fanatikové a to soudcové, odsuzující k smrti ty, kdož nemají jiné viny, než že smýšlejí jinak než oni; a tito soudcové dopouštějí se tím těžšího zločinu a zaslouží si tím většího zatracení od celého lidstva, že nejsouce zachváceni zuřivostí, jako Clémentové, Chatelové, Ravaillacové, Gérardové a Damiensové, mohli by snad přece jednati trochu rozumně.

Jakmile fanatismus jednou zachvátil mozek, jest nemoc téměř nevyléčitelná. Viděl jsem konvulsionisty, kteří, mluvíce o zázracích svátého Františka Pařížského, rozpalovali se mimovolně víc a více; oči se jim zažehovaly, údy se třásly, vášeň měnila jejich tvář a byli by zavraždili každého, kdo by jím byl odporoval.

Není jiného léku proti této epidemické nemoci kromě filosofického ducha, jenž, šířen od člověka k člověku, zmírňuje konečně mravy lidí a zabraňuje návalům choroby; neboť jakmile tato choroba pokročí, nutno prchnouti a vyčkati, až se vzduch vyčistí. Zákony a náboženství nic nezmohou proti duševnímu moru; náboženství, místo aby jim bylo spásnou potravou, obrací se v jed v těchto chorých mozcích. Tito bídníci mají stále na mysli příklad Aodův, vraždícího krále Eglóna, Juditin, ztrávivší noc s Holofemem a pak mu uříznuvší hlavu, a Samuelův, jenž sekerou rozsekal krále Agaga na kusy. Nevidí, že tyto příklady, které jsou hodny úcty v starověku, jsou odporný v době přítomné, a posilují svou zuřivost samým náboženstvím, jež ji odsuzuje.

Zákony jsou rovněž zcela bezmocný proti těmto návalům zběsilosti; je to právě tak, jako byste četli usnesení rady zuřivému šílenci. Ti lidé jsou přesvědčeni, že duch svátý, který na ně sestoupil, je nade všecky zákony a že jejich blouznění jest jediný zákon, kterého mají býti poslušní.

Jakou odpověď dáti člověku, jenž vám řekne, že raději uposlechne Boha než lidí, a jenž se proto domnívá, že si zaslouží nebe, zabije-Ii vás.

Jsou to obyčejně darebáci, kdo řídí fanatiky a kdož jim vkládají dýku do rukou; podobají se onomu Starci z hor, jenž prý dával hlupákům zakusiti rajských rozkoší a sliboval jim na věky ty slasti, jichž jednou ochutnali, s podmínkou, že půjdou zavražditi každého, koho jim poručí. Bylo jen jediné náboženství na světě, jež nebylo poskvrněno fanatismem, a to náboženství vzdělaných Číňanů. Sekty filosofů byly nejen ušetřeny toho moru, ale byly i dokonce lékem proti němu, neboť vlivem filosofie stává se duše klidnou a fanatismus se nesnese s poklidem. Bylo-li naše svaté náboženství tak často porušeno tou pekelnou zuřivostí, nutno to přičísti lidskému šílenství.

„Tak Ikaros sobě vedl:
křídla, určená mu k spáse,
jeho záhubou se stala,
v jeho zkázu změnila se.“
(Bertrand, biskup séesský.)

CHARAKTER

Z řeckého slova, jež značí tolik, co ražení, ryti. Jest to to, co příroda do nás vryla. Můžeme to vymazati? Vážná otázka. Mám-li křivý nos a kočičí oči. mohu je zakryti maskou. Mohu učiniti více s povahou, kterou mi dala příroda? Jistý prudký prchlivý muž předstoupil před francouzského krále Františka I., žaluje, že mu bylo učiněno příkoří; mocnářův zjev, uctivé chování dvořanů, i samo místo, kde se ocitl, to vše působilo na muže hlubokým dojmem; sklopí mimovolně oči, jeho drsný hlas se zjemní a on pokorně odevzdá svou žádost; každý by ho považoval za právě tak mírného, jako jsou (aspoň v té chvíli) dvořané, uprostřed nichž se sám cítí zaražen, zmaten. Kdyby se však František I. vyznal v lidech, poznal by snadno podle těch sklopených, avšak temným ohněm planoucích očí, podle napjatých svalů tváře i podle stisknutých rtů, že ten muž není tak mírný, jak je nucen se zdáti. Ten muž následuje ho do Pavie, je s ním zajat a uvězněn v Madridě; majestát Františka 1. nepůsobí na něho již takovým dojmem; předmět jeho úcty mu zevšední. Jednoho dne, zouvaje králi boty, počínal si tak neobratně, že král, roztrpčen svým neštěstím, se rozhněval. Milý muž nechal krále králem a vyhodil boty oknem.

Sixtus V. byl prudký, umíněný, pyšný, prchlivý, mstivý a zpupný; tento charakter zdál se býti poněkud zmírněn přísným noviciátem. Sotvaže však Sixtus počínal nabývati jistého vlivu ve svém řádu, rozlítil se na kvardiána a stloukl ho pěstmi; když se stal inkvisitorem v Benátkách, vykonával svůj úřad bezohledně; jako kardinál byl posedlý della rabbia papale; tato vášeň zvítězila nad jeho přirozenou povahou; zatlačil do pozadí svou osobu i svůj charakter, tvářil se pokorným a těžce nemocným. Byl zvolen papežem. V tom okamžení péro, zchytrale stlačené, opět rázem nabylo veškeré své tak dlouho zadržované pružnosti. Sixtus V. byl nejhrdějším a nejdespotičtějším z mocnářů.

Naturam expellas furca, tamen usque recurret.

Náboženství a mravní zákony kladou uzdu síle povahy, než nemohou ji zničiti. Opilec, žijící v klášteře a odkázaný na půl žejdlíku moštu při každém jídle, se sice již neopije, ale víno bude míti stále rád.

Věk oslabuje charakter; je to strom, jenž nese již jen něco málo nezdařilého ovoce, avšak to ovoce je stále téhož druhu. Je pokryt suky a lišejníkem; je rozryt červotoči, aleje to stále dub nebo hrušeň. Kdybychom si mohli změnit charakter, dali bychom si jiný a pak bychom byli pány přírody. Můžeme si něco dáti? Nedostáváme všecko? Pokuste se vštípiti lenochu vytrvalou činnost, zmraziti apatií ohnivou duši bouřlivákovu, nebo vštípiti zálibu pro poesii a hudbu tomu, jenž postrádá vkusu i sluchu: nepodaří se vám to právě tak, jako kdybyste se pokoušeli dáti zrak slepému od narození. Zlepšujeme, zmírňujeme, zakrýváme, co příroda do nás vložila, avšak nevkládáme tam nic.

Kdosi řekne hospodáři: „Máte příliš mnoho ryb v rybníce, nemohou prospívati; toho dobytka je příliš mnoho na vaše louky; nedostává se mu píce a on zhubne.” Po tomto napomenutí se stane, že štiky pohltí polovinu kaprů a vlci zadáví polovinu ovcí; ostatní se za to vykrmují. Bude se hospodář radovati ze svého hospodářství? Jsi právě takový, jako tento rolník; jedna z tvých vášní pohltila ostatní, a ty myslíš, že jsi zvítězil sám nad sebou. Nepodobáme se téměř všichni onomu starému devadesátiletému generálu, jenž přistihnuv mladé důstojníky při poněkud nevázané zábavě s ženami, řekl jim všecek rozhněván: „Takovýto příklad vám dávám, pánové?”

KONEČNÉ PŘÍČINY

Zdá se, že jen šílenec by mohl popříti, že žaludky jsou stvořeny k trávení, oči k vidění a uši k slyšení.

Na druhé straně by zase musil míti neobyčejnou náklonnost ke konečným příčinám, kdo by tvrdil, že kámen byl stvořen k stavění domů, a že bourci hedvábníkoví se vylíhli v Číně, abychom měli v Evropě hedvábí.

Avšak, řekneme si, učinil-li Bůh zřejmě jednu věc úmyslně, učinil všecky věci úmyslně. Je směšné připustiti Prozřetelnost v jednom případě a popírati ji v ostatních. Vše, co je učiněno, bylo předvídáno, bylo uspořádáno. Žádné uspořádání bez účele, žádný následek bez příčiny; vše je tedy rovnou měrou výsledkem, produktem konečné příčiny; může se tedy právě tak dobře říci, že nosy byly stvořeny k nošení brýlí, a prsty, aby byly ozdobeny brilianty, jako se může říci, že uši byly učiněny k slyšení zvuků a oči k přijímání světla.

Myslím, že tato nesnáz dá se snadno objasniti. Jsou-li výsledky v každé době a na každém místě neproměnně stejné, jsou-li tyto jednostejné výsledky nezávislé na bytostech, k nimž patří, je tu zřejmě konečná příčina.

Všichni živočichové mají oči a vidí; všichni mají uši a slyší; všichni mají ústa, kterými jedí, žaludek, nebo něco podobného, jímž tráví, všichni mají otvor, vylučující výkaly, a nástroj k uchování generace. A tyto dary přírody v nich působí, aniž se v to mísí nějaké umění. To jsou jasně dokázané konečné příčiny, a popírati tak obecnou pravdu, znamená mrzačiti naši schopnost myšlení.

Avšak kameny v každé době a na každém místě netvoří budov; všechny nosy nenosí skel; všechny prsty nemají prstenů, všechny nohy nejsou pokryty hedvábnými punčochami. Hed vábník není tedy stvořen, aby odíval mé nohy, jako jsou vaše ústa stvořena, aby jedla, a vaše zadní část aby chodila na toaletu. Jsou tedy následky, způsobené konečnými příčinami, a velké množství následků, které nelze nazvati tím jménem.

Avšak ty i ony jsou stejně ustanoveny v radě všeobecné Prozřetelnosti: nic se zajisté neděje proti její vůli, ba ani bez ní. Vše, co náleží k přírodě, je jednostejné, neproměnné, je bezprostředním dílem Páně; on ustanovil zákon, podle něhož je měsíc ze tří čtvrtin a slunce z jedné čtvrtiny příčinou přílivu a odlivu oceánu; on dal slunci rotační pohyb, jímž tato hvězda vysílá za pět a půl minuty světelné paprsky do očí lidí, krokodilů i koček.

Než napadlo-li nám po mnoha stoletích vynajiti nůžky a rožně, stříhati ovcím vlnu a péci je na rožních, aby se daly jisti, co se z toho dá souditi, než že Bůh nás stvořil takovým způsobem, že jsme se jednoho dne nutně musili státi vynalézavými a masožravými?

Ovce nepochybně nebyly stvořeny jen a jen proto, aby byly upečeny a sněděny, neboť mnohé národy nemají toho hrozného zvyku; lidé nejsou stvořeni především k tomu, aby se navzájem vraždili, ježto bramíni a quakeři nikoho nezabíjejí. Avšak hlína, z níž jsme uhněteni, plodí často vraždy, jako plodí pomluvy, marnivost, pronásledování a urážky. Ne že by stvoření člověka bylo právě konečnou příčinou našich zběsilostí a hloupostí — neboť konečná příčina jest všeobecná a neproměnná v každém čase a na každém místě — ale proto přece jsou hrůzy a nesmyslnosti pokolení lidského pojaty do věčného řádu věcí. Mlátíme-li obilí, je cep konečnou příčinou oddělení zrna. Rozdrtí-li však ten cep, mlátící mé obilí, tisíce hmyzu, nestalo se tak z mé rozhodné vůle, ale také ne pouhou náhodou; stalo se to tím, že tento hmyz se tentokrát ocitl pod mým cepem a že se tam měl ocitnouti.

Je v důsledku povahy věcí, že nějaký muž je ctižádostivý, že ten muž někdy najme jiné muže na vojnu a že buď zvítězí, nebo je poražen. Avšak nikdy se nemůže říci: Člověk byl Bohem stvořen, aby padl ve válce.

Nástroje, jež nám dala příroda, nemohou vždycky býti konečnými příčinami v činnosti a míti své nevyhnutelné účinky. Oči, dané k vidění, nejsou vždycky otevřeny; každý smysl má svou dobu odpočinku. Jsou dokonce smysly, kterých se nikdy nepoužívá. Na příklad hloupá chudinka, ve čtrnácti letech zavřená do kláštera, uzamkne u sebe navždy dveře, kterými měla přijít nová generace; avšak konečná příčina proto přece trvá: bude jednati, jakmile bude volná.

KRÁSA, KRÁSNÝ

Zeptejte se ropuchy, co je krása, veliké krásno, to kaloň: odpoví vám, že je to ropuší samice s velikýma kulatýma očima, vylézajícíma z malé hlavy, se širokou, plochou tlamou, žlutým břichem a hnědými zády.

Otažte se negra z Guineje: krásou je mu černá, mastná kůže, zapadlé oči, rozplesklý nos.

Otažte se ďábla: řekne vám, že krása je pár rohů, čtyři pracky a ocas. Obraťte se konečně na filosofy: odpoví vám ga- limatiášem; potřebují něco, co by odpovídalo arcitypu esence krásna, tó kalá.

Byl jsem jednou přítomen tragedii ve společnosti filosofa. „Jak to je krásné!” pravil. — „Co na tom shledáváte krásného?” tázal jsem se ho. — „To, že autor dosáhl svého cíle.” Druhého dne požil léku, který mu prospěl. „To je krásný lék,” pravil jsem mu; „dosáhl svého cíle.” Pochopil, že nelze říci, že lék je krásný, a že, máme-li něco nazvati krásným, musí to v nás vzbuzovati obdiv a potěšení. Uznal, že ona tragedie vzbudila v něm oba ty pocity a to že bylo ono to kaloň, krásno.

Zajeli jsme si do Anglie; byl tam dáván týž kus ve výborném překladě; všichni diváci při něm zívali. „Ach,” pravil můj filosof, „to kaloň není pro Angličany i Francouze stejné.” Usoudil po mnohých úvahách, že krása je pojem velmi relativní, jako to, co je slušné v Japonsku, je neslušné v Římě, a co je zvykem v Paříži, není zvykem v Pekingu, a uspořil si práci s psaním dlouhého pojednání o krásnu.

LÁSKA

Amor omnibus idem. Zde nutno se uchýliti k tělesnosti; je to přírodní látka, již obrazotvornost vyšila. Chceš-li nabyti představy o lásce, pohleď na vrabce ve své zahradě; pohleď na své holuby; pozoruj býka, kterého přivádějí k jalovici; popatři na toho hrdého oře, jejž dva tvoji sluhové vedou k pokojné klisně, která ho očekává, odsunujíc ohon, aby ho přijala; pohleď, jak mu oči jiskří, slyš, jak řehce, pozoruj ty skoky, ty sklony, ty vztyčené uši, tu tlamu, otvírající se s drobným, křečovitým poškubáváním, ta chvějící se chřípí, ten ohnivý dech, vyrážející z nich, tu ježící se a vlající hřívu, ten velitelský pohyb, jímž se vrhá na předmět, přírodou mu určený. Nebuď však žárliv a pomysli na výhody lidského rodu: vyvažují v lásce všecky, které příroda udělila zvířatům, sílu, krásu, lehkost, rychlost. Jsou i živočichové, již neznají rozkoše. Šupinaté ryby jsou zbaveni té slasti: samice vrhne na bahno miliony jiker; samec, jenž na ně přijde, přejde po nich, oplodniv je svým semenem a nestaraje se, které samici náleží.

Většina pářících se zvířat prožívá rozkoš jen jedním smyslem, a jakmile je ten hlad ukojen, vše pomine. Žádný živočich kromě tebe nezná objetí; celé tvé tělo je citu přístupno a hlavně tvé rty pociťují slast, jíž se nikdy neunaví, a tato rozkoš je vyhražena jen tvému rodu; ty konečně můžeš se oddati lásce v každý čas, kdežto zvířata mají vyměřenu jen jistou dobu. Uvážíš-li všecky tyto přednosti, řekneš si s hrabětem Rochestrem: „Láska v zemi ateistů by vedla k zbožňování Božstva.”

Ježto se lidem dostalo nadání zdokonalovati vše, co jim příroda udělila, zdokonalili i lásku. Čistota a péče o vlastní osobu zvyšuje slast dotyku, zjemňujíc a zušlechťujíc pleť, a pozornost, věnovaná zdraví, činí orgány rozkoše citlivějšími.

Všechny ostatní city mísí se pak s citem lásky, jako kovy, slučující se se zlatém: přátelství, úcta přicházejí na pomoc; také schopnosti těla a ducha jsou dalšími pouty.

Samolibost zvláště utužuje všecka tato pouta. Milující honosí se svou volbou, a spousta ilusí krášlí dílo, k němuž příroda položila základy.

Hle, kolik výhod máš před zvířaty. Avšak prožíváš-li tolik slastí, jim neznámých, kolik také hoře, o němž zvířata nemají potuchy! Je pro tebe strašné, že příroda nakazila ve třech čtvrtích světa rozkoše lásky a prameny života děsnou nemocí, které pouze člověk podléhá a jež jen u něho zachvacuje plodivé orgány.

Při tomto moru není tomu jako u tolika jiných nemocí, jež jsou výsledkem našich prostopášností. Není to neřest, jež jej přivedla na svět. Takové Fryné, takové Laidy, Flory, Messaliny nebyly jím zachváceny; neduh tento vznikl na ostrovech, kde lidé žili v nevinnosti, a odtamtud se rozšířil po starém světě.

Bylo-li kdy lze viniti přírodu, že ničí své dílo, vyvrací svůj plán, jedná proti svým úmyslům, je to při této příležitosti. To že je nejlepší možný svět? Neměli-Ii tuto nemoc Caesar, Antonius, Octavius, což nemohl proto na ni zemříti František I.? Ne, řekne se, takto to bylo zařízeno co nejlépe. Chci tomu věřiti, ale je to krušné.

MEZE LIDSKÉHO DUCHA

Jsou všude, ubohý doktore. Chceš věděti, jak to, že tvá ruka a noha jest poslušná tvé vůle, kdežto tvoje játra nikoli? Pátráš, jak se tvoří myšlenka v tvém chatrném rozumu a toto dítě v děloze této ženy? Ponechávám ti dosti času k odpovědi. Co je to hmota? Tobě podobní popsali deset tisíc svazků o té věci; našli několik vlastností té látky; děti je znají právě tak jako ty. Ale co je ta látka v podstatě? A co je to, co jsi nazval latinsky spiritus, což je po našem tolik, jako dech, a co jsi nemohl nazvati lépe, neboť o tom nemáš ani představy?

Pohleď na toto obilné zrno, jež házím na zemi, a pověz mi, jak se zvedne a vytvoří stéblo, obtížené klasem. Pouč mne, jak táž půda zplodí jablko na tomto stromě a kaštan na vedlejším. Mohl bych ti napsati foliant otázek, na něž bys byl s to odpověděti jen slovem Nevím.

A přece jsi byl promován a říkají ti mistře. A tamten opovážlivec, který si koupil úřad, myslí, že si koupil i právo souditi a odsuzovati, čemu nerozumí!

Montaigneovo heslo bylo: Co vím? a tvé jest: Co nevím?

OSUD

Ze všech knih, jež se dochovaly až po naše časy, nejstarší jest Homér; tam vylíčeny jsou mravy starověku, hrubí heroové a hrubí bohové, utvoření podle obrazu lidského; tam však se nacházejí i zárodky filosofie a zvláště představa osudu, jenž jest pánem bohů, jako bohové jsou pány světa.

Jupiter chce marně zachrániti Hektora; béře na potaz osud; váží na vahách úděl Hektorův i Achillův a shledá, že Trojan nutně musí být ubit Řekem; vládce světa nemůže se tomu stavětí na odpor, a od toho okamžiku Apollo, Hektorův strážný duch, jej musí opustiti. Tím není řečeno, že by Homér ve své básni často nevyjadřoval právě opačné myšlenky, řídě se výsadou starověku, ale přece jen je první, u něhož se setkáváme s představou osudu. Byla tedy v jeho dobách značně vžita.

Fariseové v malém židovském národě začali uznávati osud až o několik století později, neboť sami tito farizeové, první to vzdělanci mezi Židy, byli velmi nedávní. V Alexandrii smísili část stoických dogmat se starobylými ideami židovskými: Svatý Jeroným dokonce tvrdí, že jejich sekta není mnohem staršího data, než naše křesťanská éra.

Filosofové nepotřebovali ani Homéra ani fariseů, aby nabyli přesvědčení, že vše se děje podle nezměnitelných zákonů, že vše je ustanoveno, vše je nutným následkem.

Svět trvá buď svou vlastní přirozeností, svými fysickými zákony, nebo jej stvořila Nejvyšší Bytost podle svých svrchovaných zákonů: v tom i onom případě jsou tyto zákony nezměnitelný; v tom i onom případě je vše nutno; těžká tělesa směřují ke středu země, nemohouce zůstati ve vzduchu. Hrušně nikdy nemohou ploditi ananasy. Pud křepeláře nemůže se shodovati s pudem pštrosa. Vše je ustanoveno, uspořádáno, obmezeno.

Člověk může míti jen jistý počet zubů, vlasů a myšlenek; přijde čas, kdy nutně ztrácí zuby, vlasy i myšlenky.

Přímou kontradikcí je tvrzení, že to, co bylo včera, nebylo, a co je dnes, není; rovněž tak je kontradikcí tvrzení, že to, co má býti, by mohlo nemíti býti.

Kdybys mohl změniti osud mouchy, nebylo by důvodu, proč bys nemohl být pánem osudu všech ostatních much, všech ostatních zvířat, všech lidí, celé přírody; konec konců bys byl mocnější než Bůh.

Hlupáci říkají: „Můj lékař uzdravil mou tetu ze smrtelné nemoci, přidal mé tetě deset let života.” Jiní hlupáci, kteří se dělají chytrými, říkají: „Moudrý člověk je sám strůjcem svého osudu.”

Hlubocí politikové tvrdí, že kdyby Cromwell, Ludlow, lreton a asi tucet jiných členů sněmovny bylo zavražděno týden před tím, než byl Karel 1. sťat, mohl tento král žiti dál a zemřít na svém loži; mají pravdu; mohou ještě dodati, že kdyby celá Anglie se byla propadla do moře, nebyl by ten mocnář zahynul na popravišti u Whitehallu, neboli bílého sálu. Bylo však ustanoveno, aby Karlovi byla sťata hlava.

Kardinál ď Ossat byl jistě moudřejší, než nějaký blázen z ústavu choromyslných. Není však zřejmo, že ústrojí moudrého ď Ossata jest jinak zařízeno, než ústrojí onoho pomatence, právě tak jako ústrojí lišky se liší od ústrojí jestřába nebo skřivánka?

Tvůj lékař zachránil tvou tetu; než jistě se v tom neprotivil zákonům přírody, nýbrž byl jich poslušen. Je jasno, že tvoje teta nemohla zabrániti svému zrození v jistém městě, že nemohla zabrániti, aby se v jistém čase neroznemohla na jistou nemoc, že lékař nemohl býti nikde jinde, než ve městě, kde právě byl, že tvoje teta ho musila zavolati, a že on jí musil předepsati lék, který ji uzdravil.

Sedlák se domnívá, že kroupy náhodou potloukly jeho pole, avšak filosof ví, že není náhody a že v řádu tohoto světa nebylo možno, aby onoho dne na onom místě nepadaly kroupy.

Někteří lidé, děsíce se této pravdy, připouštějí jí jen polovinu, jako dlužníci, kteří nabízejí svým věřitelům polovinu dluhu a žádají, aby jim byl zbytek sleven. „Některé události jsou nutný,” praví tito lidé, „a jiné nejsou.” Bylo by zábavné, kdyby část tohoto světa byla ustanovena a druhá část ne; kdyby část toho, co se děje, se mělo státi, a druhá část toho, co se děje, se nemělo státi. Pohlédneme-li na to z blízka, vidíme, že nauka, popírající osud, je absurdní. Avšak jsou mnozí lidé osudem určení k tomu, aby uvažovali špatně, jiní zas, aby vůbec neuvažovali, a jiní, aby pronásledovali ty, kdo uvažují.

Tážete se mne, kam se potom poděje svoboda. Nerozumím vám. Nevím, co je vlastně ta svoboda, o níž mluvíte; hádáte se tak dlouho o její podstatu, že ji jistě neznáte. Chcete-li, či vlastně můžete-li se mnou klidně uvažovati, co to jest, přejděte k písmenu S.

ROVNOST

Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa.

Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům, — pak by Džengischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.

V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyrnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?

Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.

Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež jest údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu nebo onomu.

Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.

Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.

Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.

Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby si lidé byli rovni, jako jest nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.

Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a při tom zároveň i nejutopističtější věc.

Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejiti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: „Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb.” Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, neboje všecka lidská společnost zničena.

Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji — co by měl takový člověk činiti? Odejiti.

SVOBODA

A.: Hle, dělová střelba hřmí nám přímo v sluch. Máte možnost ji slyšet nebo neslyšet?

B.: Samozřejmě nemohu zabránit, abych ji neslyšel.

A.: Chcete, aby toto dělo vám i vaší ženě a dceři, které se s vámi procházejí, urazilo hlavu?

B.: Jaké otázky mi to kladete? Při zdravých smyslech si nemohu něco takového přáti. Je mi to nemožno.

A.: Dobrá. Jste nucen slyšeti toto dělo a jste nucen nechtíti se dát zastřeliti i s rodinou na procházce; není ve vaší moci neslyšeti, právě jako není ve vaší moci chtít zůstati zde.*)

B.: To je jasné.

A.: Učinil jste proto asi třicet kroků, abyste se ocitl mimo dostřel, mohl jste tedy se mnou ujiti těch několik kroků?

B.: To je také zcela jasné.

A.:A kdybyste měl paralysu, nemohl byste se vyhnouti té střelbě; neměl byste možnost býti tam, kde jste: byl byste nucen slyšeti výstřel a dostati ránu, a byl byste nucen zemříti, že ano?

B.: To je svrchovaně pravdivé.

A.: V čem tedy spočívá vaše svoboda, ne-li v tom, míti možnost vykonati, co vaše vůle vyžaduje od absolutní nutnosti?

B.: Uvádíte mne do rozpaků. Svoboda není tedy nic jiného, než možnost činiti, co chci?

A.: Uvažujte o tom a přesvědčte se, může-li býti svoboda chápána jinak.

B.: Pak tedy je můj honící pes právě tak svobodný jako já; má nutně vůli běžeti, když vidí zajíce, a má možnost běžeti, má-li zdravé nohy. Nejsem tedy o nic výše než můj pes: stavíte mne na roveň zvířatům.

A.: To jsou ubohá sofismata ubohých sofistů, kteří vás učili. To by bylo neštěstí, kdybyste byl tak svoboden jako váš pes! Což se nepodobáte svému psu v tisíci věcech? Nemáte jako on hlad, žízeň, spánek, bdění i pět smyslů? Chtěl byste čichati jinak než nosem? Proč tedy chcete mít svobodu jinak než on?

B.: Ale mám duši, jež mnoho uvažuje, kdežto můj pes takřka nepřemýšlí. Má takřka vesměs jen prosté myšlenky, kdežto já mám tisíce myšlenek metafysických.

A.: Nuže, jste tedy tisíckrát svobodnější než on, to znamená, že máte tisíckrát větší možnost mysliti než on, avšak nejste jinak svobodný než on.

B.: Jakže, není mi možno chtít, co chci?

A.: Co tím myslíte?

B.: Myslím totéž, co každý. Což se denně neříká: „Vůle je svobodna”?

A.: Přísloví není důvod; vyjádřete se lépe.

B.: Chci říci, že mohu chtíti, jak mi bude libo.

A.: Dovolte mi poznamenati, že to nemá smyslu. Nevidíte, že je směšno říkat: „Chci chtít”? Vy nutně chcete v důsledku myšlenek, jež se ve vás zrodily. Chcete se oženit, nebo ne?

B.: Což kdybych vám odpověděl, že nechci ani to, ani ono.

A.: Odpověděl byste jako ten, jenž pravil: „Jedni věří, že kardinál Mazarin je mrtev, jiní, že je živ; já nevěřím tomu ani onomu.”

B.: Nuže, chci se oženiti.

A.: Nu, tomu se říká odpověď. Proč se chcete oženiti?

B.: Protože jsem zamilován do krásné, hodné, dobře vychované a dosti zámožné dívky, která velmi pěkně zpívá a je z velmi dobré rodiny, kde jsem rád viděn, do dívky, o níž se domnívám, že i ona mne miluje.

A.: To je důvod. Vidíte, že nemůžete chtíti bez důvodu. Prohlašuji, že vám je volno se oženiti, to jest, máte možnost podepsati smlouvu.

B.: Jakže, já že nemohu chtít bez důvodu? Kam se potom poděje druhé přísloví: Sít pro ratione voluntas: má vůle jest mým důvodem, chci, protože chci?

A.: To je absurdní, milý příteli; pak by to u vás byl následek bez příčiny.

B.: A což, když hraji sudou nebo lichou? Mám nějaký důvod vybrati si sudou spíš než lichou?

A.: Zajisté.

B.: A jaký je, prosím, ten důvod?

A.: Ten, že myšlenka na sudou se ve vaší mysli zrodila dříve, než myšlenka opačná. Bylo by směšné, aby byly případy, kdy byste chtěl, poněvadž je příčina k chtění, a jiné případy, kdy chtěl byste bez příčiny. Když se chcete oženit, cítíte samozřejmě silný důvod; necítíte ho, hrajete-li sudou nebo lichou, ale proto přece nějaký jistě je.

B.: Táži se však ještě jednou: nejsem tedy svobodný?

A.: Vaše vůle není svobodná, ale skutky jsou. Je vám volno či- niti, máte-li možnost činiti.

B.: Ale všecky spisy, jež jsem četl o svobodě rozhodnutí bez důvodu...

A.: Jsou nesmysl: není žádného svobodného rozhodnutí bez důvodu; to jsou slova, postrádající rozumného smyslu, vynalezená lidmi, kteří ho nikdy mnoho neměli.

(VOLTAIRE - FILOSOFICKÝ SLOVNÍK, čili rozum podle abecedy. Z francouzského originálu přeložila Emma Horká. Podle prvního vydání nakladatelské společnosti Jana Laichtera z roku 1929 vydala Votobia Praha v roce 1997. ISBN 80-7220-061-5)