Nyní tedy přichází s třetím titulem, která opět, jako v předchozím případě, reaguje na (ne)schopnost eurounijních struktur reflektovat realisticky na změny na (geo)polických mapách a vyvodit z toho závěry, které by byly užitečné právě pro občany členských zemí, nikoli jen pro posílení již tak bezbřehých pravomocí EU a jejích jednotlivých komponentů (Evropská komise, Evropská parlament, Rada Evropy atd).

Břicháček probírá jednotlivé události (zasedání, summity, rozhodující setkání, dokumenty) na úrovni řídících elit EU, jak šly chronologicky po sobě od okamžiku vyhlášení Brexitu. Britský odchod zasáhl EU silněji, než možná čekala (nebo ještě spíše s ním vůbec nepočítala), a proto následná nekončící série „reakcí“ na nově nastalou situací je přehlídkou frázismu, neschopnosti, improvizací, nesystémovosti. Schéma knížky je toto: autor nejprve odprezentuje příslušnou událost, summit, usnesení atd., jejich závěry týkající se řešení pobrexitové situace, a ty pak vyhodnotí ve vlastním komentáři. Měřítka užívá dvě: zda je příslušný nápad či rozhodnutí EU ku prospěchu života v takto konstruované Evropě, a zda vůbec byly realizovány případně čím nahrazeny. Je to užitečné a přehledné. Zřetelně z toho vidíme, že evropské struktury se chovají trochu jako v Járovi Cimrmanovi: „okamžik očekávání – a okamžik zklamání“. Pro někoho, kdo se chce vyznat v dnešní eurounijní realitě je to kniha až učebnicově nezbytná.

Pro dnešní čtení jsme vybrali tři pasáže. Nejprve podstatný výňatek z autorova úvodu, kde objasňuje motivy sepsání této knihy. Pak kapitolu týkající se tzv. Bílé knihy o budoucnosti Evropy z r. 2017 s nezbytným autorovým komentářem. A konečně závěrečnou kapitolu shrnující fakta a jejich možné dopady na naše společné eurounijní perspektivy.

Úvod

Výsledek britského referenda v červnu 2016 znamenal pro Evropskou unii – její elity, aparát a celý politický systém – silný otřes. V posledních letech jeden z mnoha, dalo by se říci, po obtížích při ratifikacích euroústavy a Lisabonské smlouvy, po dluhové krizi a migrační katastrofě. A přece se tentokrát situace jevila jako ještě závažnější. Evropský integrační celek měl poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový (mj. počtem obyvatel, hospodářstvím, vojenskou silou, kulturním významem). Členská základna se do té doby měnila vždy vzestupně, což bylo předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle níž Unii lze jen rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak.

Bezprostřední reakcí Bruselu, respektive ostatních členských států bylo zahájení politické reflexe. Tento proces, nazývaný také dalšími jmény jako diskuse o budoucnosti (Evropy, EU či EU-27) nebo cesta do Sibiu, trval dlouhé tři roky. Jeho hlavní arénou byly unijní summity a jeho určujícími aktéry vedoucí představitelé členských států. Dále do diskuse svými návrhy a postoji významně vstupovali Komise, Evropský parlament a předseda Evropské rady. Do určité míry přispěli také další představitelé či orgány EU, jednotlivé členské státy nebo skupiny států. Různými způsoby – např. v rámci veřejných konzultací a občanských dialogů – se zapojila rovněž širší zainteresovaná veřejnost.