Zde pokračuje v úvahách o perspektivách lidstva optikou moderních genových technologií. Harari je skeptický k tradičnímu nahlížení řady základních hodnot lidské existence skrze periskop sociálních věd. Dá se říci, že je důsledným, možná až extrémním bio-deterministou. Skládá mnoho důkazů o tom, jak moc je člověk předurčen genetickými vlivy, a téměř zcela vylučuje jeho aktivní roli v uspořádávání priorit vlastního života. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla poprvé roku 2015 a nezachycuje tedy kataklyzmata prožitá v Evropě i okolním světě za posledních pět let, lze pochopit jistý optimismus, obsažený v úvodní kapitole Nový program lidstva. Nicméně na Harariho slova až tak doslova nedošlo. Katastrofy, které viděl daleko za horizontem, se rychlostí blesku přivalily k nám a postavily před nás zcela nové otázky, na něž musíme hledat odpovědi. To však neznamená, že jako dokument svého času a svého způsobu přemýšlení nemá smysl se potkat právě s knihou Homo deus. Vybíráme z ní vedle zmíněného úvodu také kapitolu, v níž se zaobírá konfliktem tradičního pojetí individuální svobody a biologických determinant, resp. možných zneužití současného stavu vědeckého poznání k usměrnění mentální činnosti jedince i celých národů. Důsledně vzato je to jedno z vážných varování před tím, co lidstvo dokáže působit samo sobě.

NOVÝ PROGRAM LIDSTVA

Na úsvitu třetího tisíciletí se lidstvo probouzí, protahuje si všechny údy, mne si oči a snaží se zaplašit vzpomínku na neodbytný zlý sen. Z paměti vyvstávají nezřetelné obrazy ostnatých drátů a nějakého ohromného hřibovitého mraku. Ano, zlý sen. V koupelně si omývá tvář, v zrcadle zkoumá vrásky, staví na kávu a otevírá notes. „Hm, copak asi máme dnes na programu?“

Odpověď na tuto otázku bývala po tisíciletí stejná. Tři problémy zaměstnávaly Číňany 20. století, Indy středověku a obyvatele starověkého Egypta. Hladomory, morové rány a války. Nesčetné generace se modlily k různým bohům, andělům a svátým, vymýšlely nejrůznější způsoby nápravy, sociální řády a instituce, ale nic naplat, miliony lidí dál hynuly hladem, nemocemi nebo násilnou smrtí. Musí to tak být, usoudili věštci i učenci, je to očividně součást božího plánu nebo důsledek nalomené lidské přirozenosti - a vysvobození se dostaví teprve na sklonku věků.

Na úsvitu třetího tisíciletí se však lidstvo probouzí ze zlého snu a žasne. Stačilo jen několik desetiletí, a hladomor, pandemie i válka se staly minulostí. Jistě ne zcela, ale nezvladatelné přírodní katastrofy se v podstatě proměnily v manažerský problém. Už se nemodlíme, aby nás nějaké božstvo nebo světec zachránili. Víme, čemu třeba zamezit, aby se pohromy neopakovaly, a většinou se nám to i daří. Kalamity sice občas nastanou, ale zdaleka ne tak často.

Pochopitelně že se objeví i vážné neúspěchy, ale dnes už nikdo nemávne rukou a neřekne „tak to holt na světě chodí“ anebo „děj se vůle boží“. Naopak pokaždé máme pocit, že někde někdo něco zavinil. Svoláme proto vyšetřovací komisi a slíbíme si, že příště se už nic takového stát nesmí. A ono to funguje. Katastrof ubývá.