Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 219. díl. Nenávist | ParlamentniListy.cz

Často přednáší o problematice ústavy a občanských práv, vystupuje v médiích, její práce byly publikovány v mnoha odborných i populárně naučných publikacích. Před několika dny navštívila také Prahu (mj. vystoupila i na Právnické fakultě UK) u příležitosti vydání její knihy „Nenávist“ s podtitulem „Proč bychom se jí měli bránit pomocí svobody projevu, nikoli cenzurou.“ Smysl knihy je vystižen právě oním podtitulem. Na mnoha příkladech prof. Strossen ukazuje, jak nesmyslné jsou rozmanité aktivistické kampaně proti tzv. nenávistným projevům a jak naopak produktivní je otevírat svobodě slova dveře dokořán, protože jedině tak může společnost samoočistnými mechanismy dospět k racionální, nikoli vyhroceně emocionální komunikaci. V epoše různých hate-free, MeToo, Cancel culture atd. je to kniha jasnozřivá a velice potřebná. Velmi dobře ji vystihuje už úvodní motto: „Ve výsledku si budeme víc než slova nepřátel pamatovat mlčení přátel.“ (Martin Luther King, Jr.)

***

V době, kdy naše společnost čelí výzvě, jak se bránit vzrůstajícím projevům diskriminace a rozdělování, se čím dál častěji v diskuzích o politických tématech objevuje slovo „nenávist“. Zkušenost nás učí, že téměř každý může být stejně tak obviněn z „nenávisti“, jako se může stát její obětí v závislosti na pestré paletě osobních rysů a přesvědčení. Termíny jako „nenávistné projevy“ či „zločin z nenávisti“ jsou používány k tomu, aby očernily širokou škálu projevů a volaly po jejich potrestání, což ovlivňuje i část politického diskurzu, která je zásadní pro demokracii.

Termín „nenávistné projevy“ není právním termínem s konkrétní definicí; namísto toho je užíván, aby ocejchoval a potlačil různorodý a proměnlivý soubor projevů. Nejčastěji se termínem „nenávistné projevy“ má na mysli vyjádření nenávistného a diskriminačního postoje vůči konkrétním jednotlivcům nebo skupinám, zvláště pak vůči těm, kteří čelili diskriminaci v minulosti.

Kromě tohoto významového jádra ale mnoho lidí užívá nařčení z „nenávistných projevů“ proti rozmanité množině názorů, se kterými nesouhlasí. Ta může obsahovat i důležité úhly pohledu na veřejné dění, které by neměly být v demokratické diskuzi potlačovány. Co víc, „nenávistné projevy“ se často staví na roveň s násilnými zločiny. Kupříkladu na mnohých univerzitách podávají studenti stížnosti, že byli „napadeni“, pokud je někdo vystaví názorům, které považují za urážlivé, nebo pokud má na jejich univerzitě přednášet kontroverzní řečník. Toto falešné rovnítko mezi kontroverzním názorem a fyzickým násilím podněcuje neoprávněné požadavky, aby se názory zakazovaly a trestaly. Někdy se tak dokonce ospravedlňují i násilné protireakce.

Univerzity a další společenské instituce by se samozřejmě měly snažit, aby byly co nejinkluzivnější a aby se v nich všichni cítili vítáni. To platí dvojnásob s ohledem na ty, kteří byli v minulosti vylučováni a přehlíženi. Nicméně snaha o širší inkluzi musí také obsáhnout ty, kteří vyjadřují nepopulární názory. A to především v univerzitním prostředí, kde by se rozličným idejím měl dát prostor pro to, aby byly podrobeny diskusi a debatě. Střet s „nepříjemnými“ názory, a to i s těmi nenávistnými a diskriminačními, je nezbytný, pokud se chceme zdokonalit ve schopnosti rozebírat je, kritizovat a argumentovat proti nim. V tomto bodě bych ráda zmínila inaugurační projev Ruth Simmonsové, rektorky Brownovy univerzity v letech 2001 až 2012, která byla první černošskou rektorkou na univerzitě ze skupiny Ivy League a první ženou v dějinách Brownovy univerzity, jež se ujala rektorské pozice:

„Víte, co mi vadí? Když někdo řekne: ‚Z vašich názorů se mi dělá špatně.‘ Na to odpovídám: ‚Nejste tu proto, aby vám bylo dobře.‘… Věřím, že vzdělávání v tom nejlepším slova smyslu je pravý protipól pohodlí. Pokud jste přišli na univerzitu, abyste se cítili dobře, apelovala bych na vás, abyste se univerzitní branou vrátili zpátky domů… Ale pokud toužíte po tom zlepšit se pro sebe samotné, pro společnost, pro budoucí generace, tak zůstaňte a bojujte.“

Diskuze o „nenávistných projevech“ byly uvrženy do mlhy zmatení, kde se míchá páté přes deváté a stírají se rozdíly mezi různými typy projevů a činů. Namísto osočování musíme jasně a kriticky vymezit rozdíly mezi projevy, které jsou nepopulární, nepříjemné a snad i obávané, ale které by měly být právně chráněné, a činy, které jsou diskriminační a násilné, a měly by být trestané. Cílem této knihy je vyvrátit argument, že by Spojené státy měly následovat příkladu mnoha ostatních zemí, čili že by měly široce definované „nenávistné projevy“ postavit mimo zákon. Dále bych chtěla ukázat, proč by takové rozhodnutí porušovalo základní pilíře naší demokracie a způsobilo více škody než užitku.

ZÁSADNÍ ROZLIŠENÍ MEZI CHRÁNĚNÝMI A TRESTNÝMI „NENÁVISTNÝMI PROJEVY“

Debaty o tomto tématu jsou často zatížené obecným zmatením o tom, jaké jsou základní principy svobody slova. Příliš mnoho lidí, některé právníky nevyjímaje, chybně tvrdí, že podle americké ústavy jsou „nenávistné projevy“ buď chráněny absolutně, nebo naopak vůbec. Ani jedna z variant není přesná. ¨

Na jednu stranu mnozí chybně předpokládají, že jsou tyto projevy chráněny absolutně. Tudíž argumentují, že bychom měli revidovat zákony, abychom umožnili vládě trestat „nenávistné projevy“. Aby podpořili své stanovisko, zmiňují mnohé příklady projevů, které již ve Spojených státech trestné jsou, a to v souladu s dlouhodobě platnými principy svobody slova. Tedy projevy, které představují jasnou hrozbu nebo cílené obtěžování, a přímo tak způsobují konkrétní, bezprostřední vážnou újmu, což je podle zásady naléhavosti trestné.

Na druhou stranu mnozí nesprávně tvrdí, že „nenávistný projev není svobodný projev“, a předpokládají, že žádný projev s nenávistným obsahem nespadá pod ochranu prvního dodatku americké Ústavy [První dodatek stanoví: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“]. Avšak vláda nesmí trestat „nenávistné projevy“ (nebo projevy vyjadřující jakýkoliv názor) jen proto, že někteří z nás - nebo dokonce i velká část z nás - považuje tyto názory nebo myšlenky za nevhodné nebo dokonce za odporné. To by bylo proti principu názorové neutrality. Naše nelibost není dostačujícím důvodem. Cenzuru proto nemohou oprávnit žádné nálepky, které používáme, abychom projev očernili, např. „nenávistný“, „urážlivý“, „nevítaný“, „útočný“, „nebezpečný“ nebo „násilný“ (to cituji některá přídavná jména, která jsou používána zastánci potlačování daných názorů).

Projev nesmí být cenzurován, a to ani kdyby měl potenciálně jitřit emoce nebo rozrušovat psychiku publika. Regulace takových názorů představují daleko větší nebezpečí, omezují totiž základní hodnoty, z nichž vychází první dodatek: právo jednotlivce rozhodovat o tom, jaké názory chce vyjádřit, přijímat a v jaké věřit. Názorové restrikce jsou také protikladné k našemu demokratickému politickému systému, jelikož deformují veřejnou diskusi. Narušují i rovnost, protože většinové politické tlaky se obecně zaměřují na nepopulární, menšinové a nesouhlasné názory i řečníky. Cenzura „nenávistných projevů“ se nedá ospravedlnit ani strachem ze škodlivosti projevu: obecným strachem, že by projev mohl nepřímo negativně ovlivňovat chování lidí, kteří ho uslyší nebo si ho přečtou.

Pravidla ochrany svobody slova nejsou založena na předpokladu, že projev nemůže způsobit újmu. Naopak si svobodného projevu vážíme právě proto, že má jedinečnou schopnost nás ovlivnit, a to pozitivně i negativně. Ale i když projev může způsobit újmu, bylo by pro jednotlivce i společnost škodlivější dovolit vládě, aby ho potlačovala. To může udělat pouze v souladu s principem naléhavosti a principem názorové neutrality. Tento závěr je v knize odůvodněn mnoha příklady z různých zemí.

Nejvyšší soud jasně deklaroval výše uvedené principy prvního dodatku v případu z roku 2011, v němž potvrdil právo jednotlivců zapojit se do mimořádně škodlivého a urážlivého projevu. Šlo o případ, kdy před pohřby vojenských veteránů probíhaly demonstrace a na transparentech se vyskytovaly urážlivé názory na vojáky, katolíky, papeže, homosexuály a lesby. Nejvyšší soud vysvětlil, že:

„Slova mají moc. Mohou lidi přimět k akci, dohnat je slzám radosti i smutku, a - jak se stalo teď - mohou působit bolest. Ale na tuto bolest nemůžeme reagovat tím, že potrestáme původce slov. Jako národ jsme zvolili jiný směr - chráníme dokonce i škodlivé projevy o veřejných záležitostech, abychom zajistili svobodnou veřejnou debatu.“

Téměř úplná jednomyslnost Nejvyššího soudu je v tomto případě pozoruhodná, ale pro jeho rozhodnutí o svobodě projevu typická. V posledních desetiletích byl Nejvyšší soud ideologicky rozdělen, u jiných ústavních sporů často s rozhodnutími 5:4 hlasům. Ale soudci napříč politickým spektrem se naprosto sjednotili a podpořili základní principy svobody projevu i přesto, že projev může vyjadřovat nenávist a obsahovat nepříjemné názory.

Takové chápání prvního dodatku musí být povzneseno nad neshody v naší politické sféře. Jeho základní principy totiž chrání všechny řečníky - i publikum - ať už jde o jakékoliv názory nebo osoby. Tento zásadní bod zdůraznil soud v New Yorku během hnutí za občanská práva v roce 1961, kdy potvrdil na základě principů názorové neutrality a naléhavosti svobodu projevu Americké nacistické strany hlásající rasistické názory. Soud vysvětlil, že tytéž principy byly využity také ve prospěch občanskoprávních aktivistů, jež hlásali naopak antirasistické názory, a v prostředí, kde jejich myšlenky nebyly vítané, jim neustále hrozila cenzura. Například byli často vylučováni z univerzit.

„Nepopularita názorů… nebo jejich nepříjemnost… k ospravedlnění potlačování nestačí. Jinak mohou být… umlčeni… antirasisté, pokud se vydají do ‚zakázané‘ oblasti. Nebo by mohl být zákonně umlčen ten, kdo žádá, aby byly státní školy otevřené bez rozdílu všem etnickým skupinám. Zvláště pokud se rozhodne mluvit tam, kde je přesvědčování nejvíce potřeba.“

Skutečnost, že zákony o „nenávistných projevech“ nevyhnutelně ohrožují názory napříč politickým spektrem, potvrzují nedávné zkušenosti z Evropy. Novinář Glenn Greenwald píše v eseji ze září 2017 s názvem „V Evropě se zákony o nenávistných projevech často používají k potlačení a trestání levicových názorů“: ¨

„Mnoho Američanů touží po stejném omezení nenávistných projevů, jaké funguje v Evropě. Předpokládají ale, že tyto zákony zakazují a trestají projevy bigotních myšlenek, které vadí většině lidí: rasismus, homofobii, islamofobii nebo misogynii. Zákony o nenávistných projevech se tímto způsobem… často opravdu používají. Ale omezování nenávistných projevů… se v Evropě… často užívalo i k potlačení a stíhání široké škály politických názorů, které by levicoví zastánci cenzury nikdy neoznačili za ‚nenávistné‘. Šlo dokonce i o názory, jež mnoho z nich sdílí.“

Pokud bychom vládě umožnili potlačit projev, který může mít negativní vliv na naši psychiku nebo chování, pak by žádný projev nezůstal v bezpečí. Soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes v roce 1919 odmítl tento tzv. test špatného záměru ve slavném nesouhlasném stanovisku, v němž mimo jiné prohlásil: „Každý názor je podněcováním.“ Tím nemyslel, že by vláda měla potlačovat projevy, naopak. Vláda může potlačit projev jen v případě, že přímo způsobuje konkrétní, bezprostřední vážnou újmu.

Z minulosti víme, že umožnit vládě trestat projev na základě vztahu mezi ním a potenciální újmou by bylo povolením k honu na čarodějnice - doslova i obrazně. Soudce Louis Brandeis nám toto nebezpečí připomněl v roce 1927 svým rozhodnutím ve sporu Whitney vs. Kalifornie, k němuž se připojil i výše zmíněný soudce Holmes. Soudce Brandeis odmítl standard špatného záměru a závěr, že vláda má právo potrestat aktivistku Anitu Whitneyovou ze Socialistické strany, protože její socialistické názory potenciálně vedou k „terorismu a násilí“. Vyjádřil se následovně: „Strach ze závažné újmy nemůže ospravedlnit potlačování svobody projevu… Když měli muži strach z čarodějnic, upalovali ženy.“ Dále jasně artikuloval princip naléhavosti, který Nejvyšší soud v roce 1969 konečně jednomyslně schválil: „Pouze naléhavá situace může ospravedlnit represi.“ Brandeis dodal, že pokud potenciální ohrožení určitým projevem není naléhavé, správnou reakcí je „více projevů, ne vynucené ticho“.

Zákony o „nenávistných projevech“ jsou v současnosti prosazované v mnoha zemích. Bohužel ale umožňují vládě trestat projev jen proto, že je jeho obsah nepříjemný, znepokojivý nebo obávaný, a příliš často utlačují dnešní Anity Whitneyové. Tedy ty, jež vyjadřují neoblíbené nebo nesouhlasné názory. Pro USA by bylo krokem zpátky vrátit se k právnímu režimu, který politikům umožňuje umlčet jejich kritiky.

Násilné a diskriminační jednání musí být rychle potrestáno a projevy vyjadřující diskriminační a nenávistné názory by měly být přesvědčivě vyvráceny. Ale trestání údajně nenávistných a diskriminačních názorů nejenže porušuje základní zásady svobody projevu nastíněné výše, může také zvýšit nedůvěru a meziskupinovou diskriminaci. Důkazy naznačují, že nikdo z nás není imunní vůči „implicitním“ nebo nevědomým předsudkům, jež prostupují naší společností s její zakořeněnou strukturální diskriminací. Proto projevy obsahující diskriminační stereotypy mohou často vyplývat spíše z nevědomosti a necitlivosti než ze zlé vůle. Samozřejmě musíme důrazně bojovat proti předsudkům, i těm neúmyslným. Ale nástroje k tomuto boji by měly být náležitě kalibrovány. Ten, kdo z nedbalosti vyjadřuje stereotypní názory, bude pravděpodobně lépe reagovat na konstruktivní vzdělávací program než na obvinění a trest za „nenávistné projevy“. V osmé kapitole vysvětluji, že dokonce i pro ty, jež vědomě vyjadřují nenávistné názory, jsou vzdělávací strategie slibnější než cenzura těchto názorů a omezování jejich vlivu.

„Nenávistných projevů“ a předsudků je bohužel mnoho. Existuje ale i dost prostředků boje proti nim, například volný přístup k informacím, školení a organizace, jež nás vybízejí, abychom se ozvali, když nás něco uráží nebo když je urážen někdo jiný. Máme k dispozici také mnoho necenzurních opatření k omezení případné újmy, kterou mohou ústavně chráněné „nenávistné projevy“ způsobovat. Tato opatření zkoumá nedávno vzniklý interdisciplinární obor „nenávistných studií“. Lidskoprávní aktivisté po celém světě apelují, abychom se více spoléhali na tyto druhy necenzurních intervencí.

Obzvláště pozitivní je stále častěji používaný protiprojev, který slýcháme od znevažovaných skupin i od mnoha dalších komunit. Tento rostoucí odpor vůči nenávistným názorům a chováním - prostý cenzury nebo násilí - se projevil tváří v tvář demonstracím alternativní pravice („alt-right“) a podobných skupin. Byli jsme svědky pozoruhodného dialogu a pokojných demonstrací, které odsoudily nenávistné ideologie a násilí a které oslavily obnovené závazky našeho národa k rovnosti, inkluzivitě a k souladu mezi skupinami. Takové protiprojevy znovu potvrzují zásadní roli prvního dodatku v dosahování těchto cílů.

(Nadine Strossen – Nenávist. Překlad Andrea Prinzová. Praha: Institut H21, 2021. ISBN 978-80-907820-1-3)