Své eseje vydal v řadě knihy, například Mocenská posedlost (2010), Všechno dopadne jinak: o minulosti, přítomnosti a především o pravděpodobné budoucnosti (2011), Zvíře politické: eseje o lidské nátuře (2012), Češi: proč jsme, kdo jsme – a jak dál? (2015) či Bulšit: o žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě (2021).

Pro dnešní čtení jsme vybrali část knihy Vzpoura deprivantů: o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci, která vyšla poprvé v roce 1996 a pak s pozměněným podtitulem jako Vzpoura deprivantů : nestvůry, nástroje, obrana v roce 2006. Knihu napsal spolu s Janou Drtilovou. V této knize se autoři pokoušejí pochopit, proč jsou někteří lidé zrůdy, bez ohledu na to, zda se chovají kriminálně, nebo zákonu unikají a jsou z nich lidé někdy nesmírně mocní, bohatí - a oblíbení. Kniha hledá odpověď na otázku, kdo jsou lidé, o nichž hovoří současné zprávy sdělovacích prostředků, klinické zkušenosti i historické příklady, a proč se dopouštějí takových činů. Teoretická možnost, že tito lidé nejsou nemocní a nejde ani o poruchu osobnosti, ale o druh parazitní evoluční strategie a krajní variantu lidské normy, se zejména v posledních letech prohlubuje. Lidskou skupinu, o které je řeč, autoři popisují v první části publikace nazvané Nestvůry. Druhá část knihy s názvem Nástroje a sociální prostředí pojednává o nástrojích užívaných deprivanty k ovlivňování lidských skupin, zejména o skupinové hlouposti, iracionalitě, propagandě, absurditě a antivědě, dále o sociálním prostředí, které se na vzniku, vývoji a činnosti deprivantů podílí.

Koukolíkův autorský jazyk je sice vědecky přesný, ale zároveň velmi košatý. Upozorňuje na mnohé souvislosti, uvádí příklady z jiných věd i časových epoch, a přitom zůstává stále až nepříjemně aktuální.

NÁSTROJE A SOCIÁLNÍ PROSTŘEDÍ

Uvedli jsme, že základním životním cílem kriminálních i nekriminálních – to znamená »sociálně úspěšných«, »sociálně adaptovaných«, »částečných«, »neúplných «, »subkriminálních« – psychopatů, jimž říkáme deprivanti, je moc. K získávání, udržování a rozšiřování moci se užívají různé nástroje. Ty jsou v různých druzích sociálního prostředí a v různých souvislostech různě účinné. Nechceme tím říci, že by tyto nástroje užívali výlučně deprivanti nebo že by tyto nástroje byly všechny samy o sobě špatné. Nástroje jsou nástroje, záleží na tom, kdo, jak a k čemu je užije.

Setkáme-li se však s některými druhy využití propagandy, indoktrinace a kontroly vědomí, iracionality, antivědy a absurdity, některými druhy vztahů mezi rodiči a dětmi, nebo mezi dětmi či dospívajícími vzájemně, pak se s vysokou pravděpodobností potkáváme s činností deprivantů. Kromě nich pochopitelně i lidí, kteří jimi být nemusejí, avšak jsou na deprivantech nebo jejich organizacích například existenčně závislí.

Dlužno počítat s tím, že existuje deprivantské užití jakéhokoli sebeušlechtilejšího citu, myšlenky, přesvědčení například vědeckého poznání, vlasteneckého i náboženského cítění jako nástroje.

Jak se dá poznat, zda člověk, jenž na vás něco chce, o něčem vás přesvědčuje, někam vám ukazuje nebo vás vede, je nebo není deprivant nebo představitel deprivantské skupiny?

Obvykle to není nic jednoduchého. Vyžaduje to námahu s ověřováním informací, dost času a trpělivost. Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů. Zajímá-li vás alespoň přibližně současná politická skutečnost, pokud něco takového alespoň přibližně existuje, je nutné sledovat spíš »holé« zprávy několika tiskových agentur, například Reuters, Associated Press, České tiskové kanceláře, a dalších dle vlastního výběru a jazykových znalostí, a to pokud možno bez komentářů – ty si musíte udělat sami.

Myslete na to, co ve zprávách světových agentur není, přinejmenším stejně jako na to, co v nich je. Myslete na to, že i »holé« zprávy znamenají nějaký druh výběru a editace. Neukvapujte se s rozhodnutím. Zjistěte, zda to, co slyšíte, je pravda, anebo aspoň nejmenší dosažitelná míra nepravdy. Přečtěte si opakovaně Machiavelliho Vladaře. Je to smutné, avšak skutečně platí: praktická politika je dána zejména principy, které tento geniální politolog popsal. Ale naštěstí nejen jimi – život je skutečně složitý.

Jestliže se ve zprávách a výpovědích okázale zdůrazňují základní lidské hodnoty, například pravda, láska, spravedlivost, dobro a zlo, Bůh, buďte opatrní víc než dvojnásobně. Lidé se nejsnáze dají polapit na to, co mají rádi a čemu věří, co rádi poslouchají, například na vizi prostého, laskavého a bezpečného světa, který by si přáli. Jedinci a skupiny, které se těmito hodnotami nápadně a soustavně ohánějí, bývají zcela cyničtí manipulátoři nebo nepříliš bystré loutky v rukách těchto manipulátorů, obvykle lapené na vlastní ješitnost.

Nezapomínejte, že deprivanti považují slušnost za slabost. Co je láska, niterně nevědí, neumějí ji prožívat, někdy ji umějí v druhém člověku poznat a manipulovat jí. Co je svědomí, také nevědí, ale poznají člověka, který ho má, a rovněž jeho svědomím manipulují. Svědomí je pro ně také druh slabosti.

Odhalení neformálních logických klamů není jednoduché. Zvládnete-li je však, daleko přesněji zjistíte, kam vás vede váš oblíbený denní list, televizní »debata« nebo kdokoli, kdo vás o čemkoli přesvědčuje. Uvidíte, kolik myšlenek a rozhodnutí vám »někdo« podsouvá, aniž si toho všimnete.

Zeptejte se a zvažte, v jaké míře to, co na vás někdo chce, pomáhá stejně vám jako širší společnosti, v jaké míře to může zlepšit vztahy ve společnosti, například zvýšit míru spravedlnosti, vzdělanosti, slušnosti a v jaké míře jde o nástroj k přerozdělení majetku a moci – jinak řečeno v jaké míře to slouží mocenským zájmům úzkých lidských skupin nebo jednotlivců.

Odstranit z ušlechtilých hesel, programů a prohlášení závoj propagandy, lhaní, indoktrinaci, manipulaci, zneužití tradice, oprávněného hněvu a roztrpčení, bývá velmi těžké. Jediným nástrojem, jenž v tomto směru pomáhá, je:
- znalost dostatečného množství ověřených informací, fakt a jejich souvislostí, nikoli faktoidů čili toho, co se faktům jen podobá;
- kritické myšlení.

Přitom mějme na mysli: jednoduchá a rychlá řešení tak složitých problémů, jako jsou sociální vztahy, neexistují. Všechna opravdová řešení jsou velmi složitá, klopýtavá, trvají dlouho, bývají nepopulární a kromě toho je jejich výsledek často předem nejistý. Platí: čím je nabízené řešení jakéhokoli sociálního problému, od nezaměstnanosti přes bytový problém, kulturní úroveň k zahraniční politice jednodušší, rychlejší, snáze pochopitelnější i »obyčejnému člověku« a vyžaduje jakoukoli vaši spoluúčast, tím je podezřelejší z toho, že jde o deprivantskou manipulaci, která má prospět moci úzké lidské skupiny nebo jedince.

V následujících odstavcích stručně probereme některé z nástrojů, které deprivaci a jejich organizace s oblibou užívají k manipulacím se společností: propagandu, iracionalitu, stupiditu, antivědu a absurditu.

Přitom je dobré uvědomovat si, že iracionální a stupidní jsme za některých okolností – naštěstí – všichni. Jak poznamenal Erasmus Rotterdamský: »Bez jistých hloupostí bychom ani nepřišli na svět.« Některé propagandistické nástroje užíváme v komunikaci se svými bližními, aniž bychom si to plně uvědomovali, každodenně. I naše myšlení, cítění a chování může být absurdní. Na čem jiném se zakládají tak oblíbené konverzační komedie? Lidé, kteří nepracují vědecky a neznají vědeckou metodu, cítí a myslí antivědecky dost často. Přitom všem vůbec nemusejí být deprivanty. Znovu zdůrazňujeme: bylo by zásadní chybou za všech okolností ztotožňovat nástroj s jeho uživatelem a naopak. Vždy záleží na kontextu a na všech souvislostech.

Rozsah knihy neumožňuje věnovat se velkým tématům, které jsou pro deprivanty a jejich organizace něco jako moře pro žraloky: bída, násilný a organizovaný zločin a terorismus, hlad, válka a genocida. Ta by vyžadovala samostatné svazky.

PROPAGANDA

Propaganda je považována za druh sociálního ovlivňování. Za jeho další druhy lze považovat vzdělávání, reklamu, indoktrinaci a kontrolu myšlení. Jednotlivé druhy sociálního ovlivňování jsou kontinuální. Na jednom okraji je vzdělávání, na opačném konci je kontrola myšlení. Propaganda se nachází uprostřed. Sociální ovlivňování je možné popsat vzájemným vztahem ovlivňujícího a ovlivňovaného, mírou popřípadě užitého klamu, metodami a cílem, který mají jeho jednotlivé podoby.

Vzdělávání charakterizuje dočasný dobrovolný vztah, do něhož obě strany obvykle vstupují po vzájemném souhlasu. Užitá metoda je instruování, případně přesvědčování s využitím kritického myšlení. Cílem vzdělávání je v ideálním případě tvořivý a odpovědný občan. V protikladu ke vzdělání je reklama. Reklamu charakterizuje instruování a manipulace. Lidé dokáží reklamu ignorovat. Užité informace reklama pečlivě vybírá, bývá v nějaké míře klamavá, například v tom, o čem nemluví. Reklama se vemlouvá a přemlouvá. Cílem reklamy je prodat zboží.

Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká »cíl«. Propaganda často nadsazuje, může, ale nemusí lhát. Nátlak propagandy bývá různě velký. Užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu. Jejím cílem je dosažení nebo udržení politické moci. Propaganda slouží mocenské elitě stejně jako skupinám, které o moc usilují. Za příslušníky mocenské elity lze v politicky stabilních systémech, například v USA, počítat zejména »čtyři sta« předních velkoměstských rodin, dále celebrity, finanční a korporační magnáty, vysoké správní funkcionáře, vysoké armádní velitele a členy politického vedení státu.

Ve státech s centralizovanou politickou mocí a cenzurou slouží veřejná propaganda pouze špičkám politické moci. Neveřejnou propagandou v těchto společnostech bývají informace sdělované od člověka k člověku. Ve státech, kde jsou hromadné sdělovací prostředky v soukromých rukou a formální cenzura neexistuje, je zkoumání propagandy obtížnější. Hromadné sdělovací prostředky v těchto státech často vzájemně soupeří, staví se do role zastánce svobodného projevu a nejlepších zájmů společnosti. V těchto společnostech se jako informační filtry uplatňují zejména:

• velikost jednotlivých společností, které vlastní sdělovací prostředek, jejich majetková koncentrace, osobní bohatství majitelů získané vlastnictvím sdělovacího prostředku, způsob, jímž majitelé dosahují zisku; 
• závislost na reklamě jako primárním zdroji zisku ze soukromých sdělovacích prostředků;
• skutečnost, že informačním zdrojem pro média jsou zdroje kontrolované mocenskou elitou; 
• možnosti přímého a nepřímého nátlaku v případě, že média zveřejní »nežádoucí « informace.

Indoktrinaci někdy charakterizuje autoritativní a nadřazený vztah k ovlivňovaným lidem. Jindy je vztah obou stran dobrovolný. Indoktrinace může vědomě klamat. Souhlas indoktrinované strany je podmíněn nátlakem, užívá se trestání. Cílem indoktrinace je vznik vnitřně sevřené skupiny, která je schopna vysoce efektivního chování.

Kontrolu myšlení charakterizuje autoritativní postoj kontrolujícího, který je v příslušné skupině na vrcholu mocenské hierarchie. Kontrola myšlení vědomě klame neboli lže. Jejím programem je neetická kontrola ovlivňovaných. Cílem kontroly myšlení je vytvoření sevřené, naprosto poslušné skupiny, například teroristické bojůvky, malé skupiny vojáků určených ke speciálním operacím, »obce věřících« v některých destruktivních neboli apokalyptických náboženských kultech a jim podobných organizacích.

ČTYŘI PILÍŘE PROPAGANDY

Propaganda stojí na čtyřech pilířích:

• jednoduchost; 
• oslovení emocí;
• oslovení představivosti; 
• opakování.

Jednoduchost

Propagované poselství musí být co nejjednodušší. Tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Míra náročnosti poselství je určena nejnižším společným jmenovatelem intelektuální úrovně oslovené skupiny. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky, jádra, možných řešení problému, o kterém propagandistické poselství mluví, včetně jejich důsledků, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin (cíle propagandy) je špatná a snadno manipulovatelná.

Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Co největší zjednodušení propagované informace znamená v porovnání s informacemi, které jsou pro mozek oslovených lidí příliš složité, méně namáhavé, rychlejší, a tedy příjemnější nebo méně nepříjemné zpracování.

Oslovení emocí

Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší a prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat například sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost. Citově prostoupené informace stejně jako informace, které si je možné snadno, pokud možno barvitě představit, se pamatují a vybavují snáze než informace citově neutrální.

Oslovení představivosti

Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora (»nálepka«), která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení.

Opakování Opakování je matkou moudrosti, praví antické přísloví, které platí pro všechny podoby sociálního ovlivňování. Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psy. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne jak myslet, tak cítit v žádoucím směru. Kontroluje-li skupina, která platí propagandistu nebo pracuje jiným způsobem, klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké, zejména říká-li cíli propagandy to, co cíl chce slyšet.

NÁSTROJE PROPAGANDY

Propaganda užívá různé nástroje. Uvádíme jedno z jejich možných třídění.

Cejchy a svatozáře

Cejch je druh citově zaměřeného slovního a myšlenkového krátkého spojení. Váže jedince, skupinu, národ, rasu, myšlenku k zápornému symbolu. Jedince, skupinu, myšlenku nebo způsob řešení problémů, které chce propagandista oslabit, vyloučit, zničit, označí krátkým, jednoduchým, výstižným, snadno zapamatovatelným slovním cejchem. Cejch zbavuje nutnosti přemýšlet o tom, kdo ocejchovaný člověk je, co dělá, jaký je smysl toho, co říká. Smyslem cejchu je přimět lidi, aby kousli do prstu, který někam ukazuje, aniž by se podívali, kam nebo na co ukazuje. Cejch zbavuje člověka jedinečnosti. Vyrobí z něj příslušníka podezřelé skupiny, izoluje a zavrhuje. Cejchování se stejně jako níže uvedené nástroje propagandy v oslovené populaci upevňuje učením. Cejch se všemi prostředky systematicky opakuje ve vazbě s cílem cejchování, a je to jedinec, skupina, stát, náboženství, názor, způsob myšlení, nebo způsob řešení problémů. Opakované učení tohoto druhu připomíná podmiňování podle Pavlova. Jednoduchým, dostatečně intenzivním a dlouho opakovaným podmiňováním je možné v části oslovené populace vypěstovat něco podobného reflexnímu automatismu. Předvedení podnětu vyvolává automaticky zápornou citovou odpověď, o které její nositel neuvažuje. Považuje ji za »přirozenou«, »jasnou«, »normální«, »samozřejmou«, za součást sama sebe, což je propagandistův ideální cíl.

Jednoduché příklady cejchování ve sdělovacích prostředích i v běžném hovoru, v elektronických diskusích (chatech) jsou v současných Čechách například následující, v abecedním pořadí uspořádaná slova: ateista, blázen, cigoš, čecháček, dement, estébák, intoš (intelektuál), fašoun, feák, finanční, flanďák, kapitalismus, kapitalista, komanč (komunista), komouš, levice, levicový, levičácký, levičák, narudlý, marxista, negr, ódéesák (= člen nebo sympatizant Občanské demokratické strany), pisálek, povrchní, potratář, potratovna (= gynekologické oddělení, kde se provádějí umělé potraty), pravice, pravicový, pravičácký, pravičák, reziduum (»mít reziduum« znamená počínaje rokem 1990 být nositelem komunistických přežitků, mít komunistické příbuzné; v komunistickém režimu reziduum znamenalo být nositelem buržoazních přežitků, mít buržoazní příbuzné), restituent, rudý, růžový, scientista, socan, socdemák, socialismus, sociální inženýr, Sudeťák, subkultura, teplouš, zbohatlík, židák, židule (= židák ženského pohlaví).

Jestliže cejch váže jedince, skupinu, národ, rasu, myšlenku, jakýkoli předmět propagandistova zájmu k zápornému symbolu, váže jej svatozář k symbolu kladnému. Příklady slov, jimiž se vytvářejí svatozáře, jsou opět srovnány dle abecedy:

Bůh, celostní, čistota, demokracie, dítě, družnost, duchovní, filozof, hluboký, holistický, hlubinný, komplexní, komunismus, krása, křesan, kvantový, láska, matka, mravnost, moudrost, něha, pravda, proletariát, příroda, rodina, rudý, slunce, socialismus, sociální, spirituální, svatý, svoboda, tržní, umělecký, věda, víra, záře, zbožní, zbožnost.

Smyslem cejchování je zavrhnout, naproti tomu smyslem svatozáře je člověka, myšlenku, stranu, skupinu nebo způsob řešení problémů přijmout, aniž bychom přemýšleli, koho nebo co přijímáme. Mnoho slov se vyskytuje jak v kategorii cejchu, tak v kategorii svatozáře. Jejich užití záleží na době, lidech kontrolujících redakce, směrech ovlivňování a výši plateb za tyto služby. Vyznačíme-li si četnost cejchů modrou a četnost svatozáří červenou tužkou, bývá informační kvalita jakéhokoli sdělení v běžných informačních prostředcích, například v novinovém komentáři, nepřímo úměrná jeho barevnosti.

Eufemismy a slogany

Eufemismy jsou výstižná, živě a citově působící slova, jejichž smyslem je cíl propagandy – tedy diváky, posluchače a čtenáře – buď zklidnit, nebo vyburcovat. Jsou to slova, která působí méně ostře než jiná, často výstižnější a přesnější pojmenování nějaké skutečnosti nebo jevu. Eufemismus může být projevem taktu stejně jako podváděním. Jeho cílem je učinit skutečnost přijatelnější.

Ministerstva války, obecné označení devatenáctého století, jsou dnes ministerstva obrany. Bombardování nepřátelských cílů je chirurgicky přesné. Chování nepřátel je sněť nebo zhoubný nádor, takže je nutné občas říznout do živého. Jednotka veřejné bezpečnosti (název komand, která vraždila odpůrce Idi Amína v Ugandě), zkrácení fronty (ústup), výběrové nařízení (selective ordinance = užití napalmu ve vietnamské válce), vyčištění, vyčišťovací akce, pacifikace (vyvraždění a zničení nepřátelského území například napalmem nebo vakuovými bombami), očištění (hromadné etnické vraždy), zeštíhlovací dieta (hromadné propouštění při nezajištěné sociální síti).

Za opak eufemismu je možné považovat slogany. Jejich smyslem je negativní označování, podobně jako je tomu v případě cejchu. Jejich rozlišení může být problematické.

Extremista, extremistický (to je vše, co se nám nelíbí), politizace (jakýkoli kritický hlas, nemluvě o právním zásahu proti naší straně), ustrašené čecháčkovství (chování, které může být projevem rozumné opatrnosti).

Eufemismy i slogany, které po svém představiteli opakují funkcionáři, straníci a takzvaní aktivisté nejrozmanitějších hnutí, stejně jako vládní, bankovní, podnikoví a další mluvčí, přenášejí emoce, nikoli věcnou argumentaci.

Rozšířeným současným českým sloganem je v této souvislosti označení levicový a pravicový.

Přenos

Přenos užívá k přijetí nebo odmítnutí čehokoli autoritu, prestiž a symboliku, kterých si oslovovaní lidé váží, aniž by měly s řešenou problematikou příliš mnoho společného. Symbol i autorita s prestiží zamezí kritickému přemýšlení: Katolický i pravoslavný kříž, Davidova hvězda, sluneční, popřípadě hvězdné symboly všech druhů, národní vlajky a hymny, modlitby i sborové zpěvy, víra, věda, medicína, svoboda, demokracie, láska a pravda, národ, rodina, místně příslušný bůh (Alláh, Jahve, Hospodin, Otec, Šiva, Višnu, Kálí).

Klasickým příkladem přenosu je užívání vědecké terminologie nebo pojmu věda pro nauky, které s vědou nemají nic společného, popřípadě jsou přímo protivědecké, například creation science, kvantová homeopatie, clusterová medicína.

Celebrity

Pojem celebrita je označení slavné, veřejně známé osobnosti, nejčastěji umělců, herců, sportovců. Lidé je mívají rádi. Celebrity čas od času doporučují výrobky. Nyní rozšiřují působnost a po celém světě vystupují na předvolebních shromážděních. Vyjadřují se k nejrozmanitějším oborům lidské činnosti, o nichž pravděpodobně mají jen průměrné povědomí, například k otázkám mezinárodní i národní politiky, ekonomie nebo organizace zdravotnictví.

Obyčejný člověk

Někteří špičkoví politici a další mocní nebo vlivní lidé včetně celebrit vystupují v roli prostého člověka. Jsou vidět, jak štípají dříví, vyvážejí žumpu, nosí džíny, čepičku a přátelské brejličky, hladí pejsky i děti, melodickým hlasem říkají věty dlouhé sedm až deset slov, dále milují svou rodinu, vlast, podle okolností se usmívají, jsou vážní, smutní, odhodlaní, »nad věcí«, nebo naopak »v srdci problému «. Často za sebou mají trénink podobný základnímu hereckému kursu a na jejich televizním vzezření pracují osobní »vizážisté«. Výsledek bývá někdy vysloveně překvapující, zdá se, že i pro samotné vizážisty.

Jedna rodina

Propagandistický nástroj označený pojmem »jedna rodina« říká apříklad: »Jsme na jedné lodi!«, p případě: »Takto přece uvažuje každý normální člověk!« Za tím účelem se najímají sportovní haly, koncertní sály, stadióny, náměstí, divadla, televizní stanice, pořádají se procesí, pochody a mítinky. Zde jsou lidé »na jedné lodi«, a to pro něco a zároveň proti něčemu. V prvním případě se lichotí a zaklíná, v druhém zaklíná a proklíná, v obou se často hromadně a rytmicky skanduje. Lidé mívají stejná barevná označení, odznaky, případně uniformy nebo jejich části, dresy, mávají stejnými vlajkami. Společný jmenovatel zní: »Cítíme tak všichni, koukej cítit stejně.«

Strach

Propagandistická práce se strachem má čtyři kroky. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má cíl, to jest občané, chovat. Cíl poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne. Cíl zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení dokáže chovat. Klasická pravidla propagandistické práce se strachem říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce (za předpokladu, že ostatní proměnné, které mohou mít vliv, zůstávají beze změn). Ovlivňování strachem je neúčinné, jestliže je cíl propagandy přesvědčen, že je vůči tomu, co se děje, nebo stát může, bezmocný. Na druhé straně může ovlivňování strachem změnit chování cíle propagandy, jestliže poselství obsahuje konkrétní doporučení, jak se dá míra ohrožení snížit. Cíl propagandy přitom musí věřit, že toto doporučení je efektivní a proveditelné:

»V ulicích naší země vládne vřava. Univerzity naplnili rebelující, násilničtí studenti. Komunisti se snaží zničit naši zemi. Svou mocí nás ohrožuje Rusko. Republika je v nebezpečí. Ano – nebezpečí zevnitř i zvenčí. Potřebujeme pořádek a zákon! Náš národ bez nich nepřežije« (Adolf Hitler, 1932, necelý rok před nástupem k moci).

Snížení vnímavosti a rozptylování pozornosti

Smyslem prvního postupu je snížit vnímavost cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá – v zásadě zní: »Ale prosím vás, vždy o nic nejde,« »O co jde...?«, »Je zbytečné dělat z komára velblouda«, »Byla by chyba vylévat dítě s vaničkou«, »To je už dávno za námi«, »To přece máme z krku«, »Neohřívejte starou polévku«. Vnímavost cíle propagandy k neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového (někdy se mluví o argumentum ad nauseam, neboli argumentaci vyvolávající pocit na zvracení). Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují, a informací, které se pokud možno nesdělují. Nejúčinnější bývá tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, již je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká.

Za variantu postupu, jenž snižuje pozornost, vnímavost a citlivost vůči vážnému problému, jehož existenci veřejnost tuší, ale není schopna si své tušení ověřit, je možné považovat nadsázku a ironii. V průběhu druhé světové války tento postup užívala nacistická propaganda, která věděla, že lidé začínají mít jisté povědomí o existenci vyhlazovacích táborů. Problém tudíž nadsadila a ironizovala, takže vypadal jako absurdní výmysl. Nadsázku a ironii jako propagandistický nástroj používají politici, kteří bez ohledu na to, co říkají, chtějí vypadat inteligentně.

Volba »vhodných« informací

Jak v předlistopadovém, tak v současném politickém systému jsme se při neformálních setkání s lidmi vlivnými a mocnými opakovaně setkávali s výrokem: »Ale lidé přece nemusejí vědět všechno...« Volba »vhodných« informací se dá považovat za druh statistického výběrového klamu. Některé informace se k uveřejnění zvolí, jiné nikoli. »Vhodné« informace lze volit jak ve slovní, tak v neslovní, například obrazové nebo zvukové oblasti.

Stačí dostatečně dlouho obrazově i zvukově snímat projev libovolného jedince, například politika. Střihem obrazu a zvuku pak lze poměrně snadno, obtížně napadnutelným způsobem, vytvořit z téhož člověka kontinuum počínaje obrazem mírně duševně zaostalého jedince, který bude většině lidí připadat směšný, hloupý, zlý a útočný, tedy nositele zla, přes neutrálního, nudného jedince, k bytosti bystré, milé, oduševnělé, roztomilé (nesmí se to přehnat), hezké, moudré a morální, nositeli dobra. Záleží jen na tom, aby se uměle vytvořený obraz systematicky, dlouhodobě opakoval a posiloval, například výsledky průzkumů veřejného mínění (viz dále), vhodně volenými rozhovory s celebritami.

Jedinec nebo skupina, kteří kontrolují hlavní masová média, například televizní kanál sledovaný většinou populace ve státě, kde vládne mechanická demokracie, tímto způsobem buď nepřipustí, nebo doslova odepíší jakoukoli politickou konkurenci, byť by byla jakkoli moudrá nebo tvořivá.

V současnosti se k propagandistickému »zpracování« veřejnosti běžně najímají PR agentury (public relations agency). Ze zprávy agentury specializované na vztahy s veřejností (PR) označené K2 pro vedení Českých drah: »O kolektivním vyjednávání média informovala v rozsahu, který se nám podařilo poměrně správně regulovat tak, aby návrhy vedení Českých drah byly posuzovány jako pozitivní a maximální a požadavky odborových centrál aby ve většině případů vyzněly jako nesmyslné a přehnané... V tomto ohledu jsme považovali za zásadní spolupráci s Mladou frontou Dnes, kde se podařilo spolupracovat jak s domácím zpravodajstvím, tak i s ekonomickou rubrikou... MF Dnes informovala o kolektivním vyjednávání ve velké míře ve prospěch managementu. Obdobný postoj k informování o problému zaujaly rovněž Lidové noviny, Telegraf, Slovo a Blesk... V rámci personálního obsazení místa zpravodaje informujícího o dění v Českých drahách v České televizi se nám podařilo zajistit převedení této problematiky ze zpravodajské na ekonomickou a zde pak zajistit přijetí námi zvolené osoby, která na rozdíl od dřívějšího zpravodaje spolupracuje v pozitivním smyslu s vedením Českých drah... Hlavní oporou názorů a postojů managementu Českých drah se v tomto i následných obdobích stalo zpravodajství České televize a posléze i TV Nova, které obě přinášely informace o nesmiřitelných až nesmyslných požadavcích odborů proti vstřícnému postoji nejen managementu Českých drah, ale i ministerstva dopravy, respektive samotného ministra...«

Podobně jsou často činní náboženští kazatelé všech církví. Je zřejmé, že se tento rozsáhle užívaný propagandistický nástroj překrývá s nástrojem užívaným ještě rozsáhleji, jemuž se říká redigování (editing).

Redigování

Redigování vytváří souvislosti, podobně jako je může vytvářet lhaní, jímž může být prosté vynechávání informací. Příkladem redigování je interview, které trvá 60 minut, v němž jedinec požádaný o rozhovor podrobně vysvětlí svůj názor na příčiny, vývoj, jádro a možná řešení nějakého problému. Poté, co je záznam hotov, začne jeho redigování. Z hodinového interview může při určité zkušenosti se střihem zvuku a obrazu vzniknout dílo, jehož reprodukce trvá například pět až deset minut. Ta vede posluchače nebo diváka žádoucím směrem.

Redigování je výběr – to znamená jak zařazování skutečností do nového celku, tak jejich vyřazování – který dokládá předem přijatý závěr. Jedinec, jenž poskytl rozhovor, je užit jako nástroj i jako cíl: v roli nástroje podporuje propagandistu, v roli cíle může být ocejchován, stejně jako mu může být dodána svatozář.

Za součást redigování lze považovat běžné užívání citací vytržených ze souvislosti, vhodně volených výroků expertů a lež, která může mít rozměr, jemuž se říká »do nebe volající«. Na světovou veřejnost působilo otřesně »svědectví« patnáctileté dívky, která v počátku obsazování Kuvajtu vojsky Saddáma Husajna tvrdila před komisí amerického Senátu, že viděla, jak vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů na novorozeneckém oddělení a nechávají je zemřít na studené podlaze. Později se zjistilo, že šlo o divadlo připravené PR agenturou, v němž dostala hlavní roli herecky nadaná dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok. Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá. Podle listu Kansas City Star byl AIDS příčinou smrti stovek katolických kněží v USA, přičemž na některých jejich úmrtních listech bývá uvedena jiná příčina smrti. List rozeslal na podzim 1999 důvěrné dotazníky 3000 ze 46 000 katolických kněží v USA. Cílem dotazníku bylo zjistit nemocnost a úmrtnost kněží na AIDS. Odpovědi přišly od 801 kněží (27% dotázaných). Šest z deseti dotázaných kněží uvedlo, že vědí alespoň o jednom knězi, jenž zemřel na chorobu, která má vztah k AIDS. Jedna třetina dotázaných kněží věděla alespoň o jednom knězi, jenž žije a má AIDS. 75 % dotázaných kněží uvedlo, že jsou heterosexuální, 15 % uvedlo, že jsou homosexuální, 5 % uvedlo, že jsou bisexuální. List uvedl, že úmrtnost kněží na AIDS je čtyřnásobně vyšší, než je tato úmrtnost v ostatní populaci. V úmrtních listech se často neuvádí ani povolání, ani příčina smrti. Příkladem je úmrtí biskupa E. J. Moora, jenž opustil newyorskou arcidiecézi roku 1995 a zemřel v minnesotském hospici na onemocnění související s AIDS. Na úmrtním listu bylo uvedeno »úmrtí z neznámých přirozených příčin«, na rubrice povolání stálo »dělník«. Poté, co si na tento postup stěžoval jeden z aktivistů zabývajících se AIDS, byla příčina smrti opravena na »onemocnění, které má vztah k HIV«, oprava v rubrice povolání provedena nebyla. Vedoucí církevní představitelé a představitelé Vatikánu podle listu odmítli tuto informaci komentovat. Představitelé Vatikánu ji předali místním biskupům.

Propagandistické špinění

Jedinec X. Y., jehož důvěryhodnost se propagandista chystá snížit, je kupříkladu telefonicky dotázán, zda má jakýkoli vztah k nějaké ostudné, pobuřující nebo kriminální události. Propagandista přitom dobře ví, že žádný vztah tohoto druhu neexistuje. Oslovený, jehož může dotaz tohoto druhu překvapit nebo zaskočit, přirozeně takový vztah popře. Propagandista pak v nápadné úpravě uveřejní zprávu, která je formálně pravdivá: »X. Y. popírá, že je pedofil, že by měl jakýkoli vztah k vytunelování banky, k organizovanému zločinu...«

»Bláto se přilepí,« říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let. Pokusy i praxe dokazují, že propagandistické užití špíny je vysoce účinné.

Pokusně bylo shromážděno 339 dobrovolníků, kteří sledovali třicetisekundovou politickou reklamu (spot) z volebního zápasu. Dobrovolníci netušili, že je volební zápas fiktivní. Kandidát A obvinil kandidáta B, že nemluví pravdu, tvrdí-li o sobě, že je vietnamský veterán, jenž byl nasazen v první linii, že trvale hlasoval pro zvýšení daní a že má zájem o místní problematiku. Po zhlédnutí pořadu byli dobrovolníci rozděleni do 22 skupin. Všechny skupiny s výjimkou jediné pak byly vystaveny nějakému druhu obrany napadeného kandidáta B: letákům, brožurkám a videoprogramům, které všechna obvinění vyvracely, přinášely doporučení třetí strany, aby voliči napadeného pro jeho dobré vlastnosti zvolili, a kromě toho řadu svědectví sdělujících, že špatný člověk a lhář je kandidát A. Některé skupiny dobrovolníků byly vystaveny propagandistickému preventivnímu »očkování«, v jejich případě obrana kandidáta B předcházela útoku kandidáta A. Další skupiny se s »obrannými« materiály seznámily ihned po útoku. Poté byli dobrovolníci s odstupem 3 dnů a 48 dnů dotázáni, kterého kandidáta by volili. Zjistilo se, že pošpinit kandidáta B je vysoce účinné. 65 % dobrovolníků dotázaných mezi 14. a 48. dnem od zhlédnutí programu by volilo útočníka, kandidáta A. Ani nejúčinnější druhy »očkování«, tedy preventivní obrany, nebyly dostatečně účinné. Nejúčinnější druhy »očkování« udržely kandidátovi B nanejvýš polovinu hlasů. Podle autorů pokus prokázal účinnost útoku a malou účinnost obrany při vědomí, že jde o pokus. Kandidát B neměl možnost ovlivnit voliče vlastní pozitivně laděnou kampaní.

Jeden z nejzajímavějších účinků negativní propagandy je »efekt spáče«, známý již od dob druhé světové války: vliv negativní propagandy, uložený v paměti cíle propagandy, s časem roste, přičemž lidé zapomínají, co je vlastně ovlivnilo. Efekt spáče se okamžitě projeví, jakmile se cíl propagandy setká s vyvolávajícím podnětem. Jeden z důvodů, proč je negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš je nezkoumají.

Efekt spáče byl ověřen pokusem. 201 vysokoškolských studentů bylo vystaveno politické reklamě propagující politiky, které studenti znali jen málo. Tři z těchto politických reklam se opíraly o pozitivní vyjádření, sedm dalších vrhalo špínu. Dobrovolníci byli pak dotázáni, které reklamy se jim líbily a které nikoli, které jim připadaly vtipné, důvěryhodné, nové a férové, zda by volili kandidáta nebo jeho oponenta.

Negativní reklamy dobrovolníky ovlivnily: mluvící kandidát se jim líbil, konkurenta, kterého špinil, dobrovolníci zavrhli. Pozitivní reklamy dobrovolníky neovlivňovaly v žádném směru – ani pro, ani proti. Z toho plyne, že úspěšnější je negativní kampaň.

Nejúčinnější zjištěné pravidlo zní: »Chcete-li vyhrát kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte.« Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu. Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit. Přehledná americká studie zaměřená na nové perspektivy a skutečnosti v oblasti politické komunikace a vlivu politických kampaní říká: »Volební reformy a vliv televize a rozhlasu postupně snížily význam základních organizací a stranické infrastruktury. Politické kampaně změnily z pracovně náročných střetů disciplinovaných stranických organizací na finančně náročné řízené mediální spektákly. Ohromující je trvale rostoucí výše investic – odhaduje se, že kandidáti jen ve volebním období 1998 vložili více než jednu miliardu dolarů.

Někdy se oběti zřejmé lži podaří, často po dlouhém a nákladném soudním řízení, prokázat, co se stalo. Média v tomto případě obvykle uveřejňují omluvu v malé, nenápadné úpravě, po delším časovém odstupu, mimo stránky, které jsou cílem hlavní čtenářské pozornosti, v místě, kterému čtenáři při zběžném čtení věnují obvykle jen malou pozornost.

Druhem redigování je i rozptylování a odvádění pozornosti populace. Jestliže stojí společnost před závažným, složitým problémem, jehož řešení jsou namáhavá a výsledek nejistý, roste ve společnosti míra úzkosti. Klasickým prostředkem odvádění pozornosti od řešení složitých a nebezpečných problémů je vytvoření zevního nebo vnitřního nepřítele společnosti, případně mohutná, všeobecnou pozornost přitahující aféra.

Výjimka z pravidla

Smyslem tohoto nástroje je, aby cíl propagandy získal povědomí, že výjimka z pravidla je pravidlo. Preventivní očkování dětí, například proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti těmto chorobám spolehlivě chrání naprostou většinu populace. Všechna tato onemocnění mívají poměrně časté závažné následky, včetně celoživotní invalidizace a úmrtí. Očkování proti zarděnkám je velmi důležité u dívek s ohledem na těhotenství v jejich dospělosti. Infikuje-li zarděnkový virus těhotnou ženu, která vůči němu není imunní, bývá důsledkem těžké poškození plodu.

Očkování samo však výjimečně může očkované děti poškodit také. Podíl dětí z neočkované populace těžce poškozených chorobami, vůči nimž očkování chrání, je nesrovnatelně vyšší, než je podíl dětí poškozených očkováním, a to v případě všech chorob, u nichž lze prevenci očkováním užít. V dnešní době se často stává, že média věnují mimořádnou pozornost jedinému případu dítěte poškozeného očkováním, zatímco statisícové populaci, kterou očkování ochránilo, pozornost nevěnují.

V USA se vyžaduje, aby děti vstupující do základní školy byly očkovány proti řadě chorob, včetně spalniček. Kromě medicínských důvodů v hlavách některých rodičů a pěstounů existují i filozofické a náboženské důvody, pro které nedají své děti očkovat, což úřady uznávají. Výsledkem je neočkovaná populace. Tím pádem bylo možné porovnat skupinu 5–19 let starých jedinců, kteří proti spalničkám očkováni byli, se skupinou stejně starých jedinců, kteří očkováni nebyli. Ti, kdo očkováni nebyli, dostali spalničky přibližně 35krát častěji než ti, kdo očkováni byli. Nadto se spalničky objevovaly u neočkovaných dětí v ranějším věku.

Epidemiologové si udělali model: co se začne dít, když se neočkovaná a očkovaná populace promísí? Zjistili, že růst počtu neočkovaných dětí se spalničkami znamená růst počtu dětí se spalničkami v očkované populaci. Model řekl: jestliže se počet neočkovaných dětí zdvojí, pak v populaci s 20 % neočkovaných a 80 % očkovaných vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými dětmi o 5,5 %, v populaci 60 % neočkovaných a 40 % očkovaných vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými o 30,8 %. Proč? Při »pasážování« neočkovanou populací může spalničkový virus dostat »ostřejší zuby«, snadněji se pomnožuje i v organismu očkovaných dětí. V principu to samé platí pro virus obávané dětské obrny. »Dobré zprávy nejsou zprávy«, popřípadě »Zprávou je, když muž kousne psa, nikoli naopak«, říkají v této souvislosti často užívaná mediální hesla.

Neslovní komunikace

Neslovní (neverbální) komunikace, například tón, hloubka, výška a barva hlasu, tempo a přestávky v řeči, oční kontakt, výraz v tváři, jeho proměny v čase a ve vztahu k tomu, co nositel(ka) této tváře říká, držení hlavy a těla, pohyby trupu a končetin, druh a barevné složení oděvu, při osobním kontaktu pohyby těla ve vztahu k druhé osobě, osobní vůně/pach, druh užitého parfému, tvoří podle řady autorů nadpoloviční část informačního obsahu mezilidské komunikace.

V případě řeči se hovoří o prozódii. Do ní spadají melodie, pauzy, přestávky, důrazy, intonace a přízvuk. Prozódie napomáhá vyjasnění víceznačné syntaxe věty, je prostředkem, který vyjadřuje postoje a citový stav mluvícího jedince. Jedna krátká a jednoduchá věta může zásluhou prozódie nabýt větší počet významů. Věta »Jdu domů« může znít toužebně, vztekle, ledově, ironicky, něžně, odhodlaně, milostně, vyhasle... Prozódie je klíčový nástroj, jímž se vkládá, zamlčuje, přetváří a vytváří smysl sdělení.

Palebná příprava

Pojmem palebná příprava označují vojáci nasazení dělostřelectva a dalších těžkých zbraní před útokem pěchoty. Cílem palebné přípravy je snížit odpor nepřítele a tím vlastní ztráty. Například v průběhu první světové války probíhaly dělostřelecké palebné přípravy před velkým útokem řadu dní a nocí. Propaganda užívá v principu stejný nástroj. V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí »myšlenkový směr«, »rámec«, do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne.

Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.

Kvalifikující jazyk

Kvalifikující jazyk je rozšířený propagandistický nástroj. Může být slovní i obrazový. V případě slovního kvalifikujícího jazyka se v tisku cituje výrok a citace je ihned doplněna kvalifikujícím pojmem. Obraz kvalifikuje úhlem záběru, náhodně zastiženým výrazem v tváři, jímž sdělení doprovázeno nebylo, avšak dodá mu někdy paradoxní, jindy zesměšňující, nebo naopak harmonizující a »vylepšující«, tedy negativně nebo pozitivně kvalifikující význam, který propagandista potřebuje.

Věcné sdělení: »Včera pršelo,« řekl, sdělil, uvedl, prohlásil X. Y. Kvalifikující jazyk: »Včera pršelo,« rozčiluje se, zuří, pláče, pochechtává se, skřípe zuby, dostává záchvaty smíchu, změnil barvu, vzlyká, řekl X. Y. stroze, pochmurně, přemýšlivě, otupěle, vyčerpaně, drze, sprostě, nadutě, pokorně, suše, s odhodláním...

Kvalifikující jazyk v tiskovém nebo obrazovém sdělení se podobá prozódii ve sdělení slovním. Čtenáře i pozorovatele někam vede nebo od něčeho odvádí. Kvalifikující jazyk může odpovídat proběhlé skutečnosti, na druhé straně jí odpovídat vůbec nemusí. Snad ještě účinněji než jazyk kvalifikuje obraz, a to jak ve smyslu cejchu, tak svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazínu nebo v televizním zpravodajství.

Dezinformace

Za lhaní je možné považovat výroky, které jsou předkládány jako pravdivé, přičemž předkládající ví, že pravdivé nejsou. Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí. Motivem bývá nějaký druh zisku, například psychologického, hmotného, mocenského, nebo ochrana před nějakým druhem podobné ztráty.

Druhem lži je dezinformace – vědomé rozšiřování neúplných, nepřesných, zavádějících, nepravdivých informací, jehož smyslem a cílem je nějaký druh manipulace lidmi, jimž je určena, a kteří se obvykle označují slovem cíl. Míra dezinformace je různá. Nejprostší a častá dezinformace bývá založena na neschopnosti (inkompetenci). Na této úrovni může dezinformovat například málo vzdělaný, nebystrý, s tématem málo obeznámený, neprofesionální kritik. Obvykle se však užívají nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně souvislých a bezrozporných, působících přesvědčivě.

Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde »chce lidi mít«. Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální mediální světy, právě pod tlakem médií, zvykala.

K našemu úžasu se tento postoj projevil i v redakčním článku špičkového vědeckého časopisu Nature (Editorial, 2000). Článek se jmenuje »Máte propagandistu?« Výbor pro vědu a technologii horní komory britského parlamentu, Sněmovny lordů, uveřejnil v březnu 2000 zprávu, která se jmenuje Věda a společnost (Science and Society). Zpráva se zabývá »krizí důvěry veřejnosti ve vědu« a navrhuje řadu opatření, jak tuto důvěru posílit. Součástí zprávy Lordů je pozoruhodná věta: »Věda nemůže očekávat, že by s ní média zacházela zvláštním způsobem... Vědci musejí brát skutečnost, jaká je, a naučit se pracovat s médii, jaká jsou.«

Redakční článek v Nature na tuto větu navazuje podle našeho názoru zlověstnými slovy: »Faktická přesnost není těžiště problému...«, poté dává pokračovat zprávě Výboru slovy: »daleko významnější je... způsob, jakým jsou fakta užívána, jak člověkem, který je píše, tak člověkem, který je čte... Jinak řečeno ›spin‹...« (anglické slovo spin je označením pro propagandu). Článek to dokládá na kampani zaměřené vůči geneticky modifikovaným potravinám. A radí, aby si vědecké instituce, mají-li čelit kampaním tohoto druhu, najaly vlastní »spin-doktory«, kteří by vedli propagandistické kampaně ve jménu vědy.

Úvodník Nature řekl závažná slova. Sir Karl R. Popper (1902–1994), filozof vědy, by k nim mohl poznamenat: »Living structure perishes with its false beliefs,« což ve volném překladu znamená, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením.

Klíčovým – samozřejmě, že nikoli jediným – smyslem činnosti médií ve svobodné a otevřené společnosti by podle našeho názoru měla být právě zpětná vazba ke skutečnosti neboli realitě. Čím nepřesnější, virtuálnější a nepravdivější tato zpětná vazba bude, tím krutější bude cena, kterou za toto zkreslování a porušování zpětné vazby k realitě zaplatí všichni členové takové společnosti. Společnost by ve vlastním zájmu měla dávat více než bedlivý pozor na vztah médií a skutečnosti a vědět, že nebrat je vážně nestačí, a být si vědoma, že ze dvou opačných lží pravda neplyne.

Propaganda rozsáhle užívá neformální logické klamy. Je jich velký počet. Jedním z téměř každodenně užívaných logických klamů bývají průzkumy veřejného mínění.

Průzkumy veřejného mínění

Poctivé, nemanipulující průzkumy veřejného mínění jistě existují. Kromě nich existují průzkumy nepoctivé a manipulující. V těchto případech lze užití jejich výsledků považovat za logický klam, který se označuje argumentum ad populum. Co budí podezření, že jde o průzkum veřejného mínění s touto charakteristikou? Lidem, jimž se výsledky průzkumu sdělují, nejsou známy tyto skutečnosti:

1. Kdo si průzkum objednal.
2. Přesné znění položených otázek. Lidé sdělující výsledky průzkumu, například televizní hlasatelé, položenou otázku obvykle nějakým způsobem interpretují. Nemusí, avšak může jít o zavádějící interpretaci.
3. Velikost dotázaného vzorku.
4. Složení dotázaného vzorku – například věk, pohlaví, sociální vrstva, stupeň vzdělání.
5. Statistická chyba, která je, zjednodušeně řečeno, tím větší, čím je velikost vzorku menší.
6. Kolik lidí na položenou otázku neodpovědělo. Tato skutečnost se v současnosti označuje za »malé špinavé tajemství« profese. Ze současných amerických pramenů je známo, že před deseti lety na položenou otázku neodpovědělo kolem 50 % lidí, v současnosti v některých průzkumech neodpovědělo až 80 % lidí. Důsledkem je možnost značného zkreslení výsledků výběrovými jevy.
7. Způsob, jakým byl průzkum prováděn. I současné, objektivně působící postupy sběru dat, například telefonický průzkum na základě náhodné volby dotázaných, jsou zatíženy výběrovými jevy. Jejich příkladem je denní doba, v níž se průzkum provádí. Provádí-li se telefonickým oslovením domů, v době, kdy většina lidí pracuje, jsou doma důchodci, lidé invalidní, nemocní, matky s malými dětmi, což může být velmi nereprezentativní vzorek.
8. Majitelé agentury, která průzkum provádí.
9. Uveřejňování výsledků v hromadných sdělovacích prostředcích probíhá podle pravidel, která jsme uvedli jako základní pilíře propagandy.

Nový výzkum kromě toho potvrdil starou intuitivní zkušenost. Některé typy tváří považují lidé po jedné sekundě prohlížení, bez jakéhokoli přemýšlení, za tváře lidí kompetentnějších než jiné typy tváří, bez ohledu na to, jak kompetentní jsou nositelé těchto tváří ve skutečnosti. Za méně kompetentní jsou považovány mužské tváře s »dětskými« rysy, menším nosem, poněkud zaoblené, s menší bradou, přestože skutečnost může být zcela opačná. Tento druh rozlišování zásadně, daleko víc než racionální argumenty, ovlivňuje voliče při rozhodnutí mezi dvěma kandidáty do Kongresu USA.

(František Koukolík, Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén 2006. ISBN 978-80-7262-41)