V březnu 2018 byla poprvé vydána jeho kniha Prolomení hradeb (s podtitulem Proč západní civilizace tak snadno podléhá islámu a jaké jsou naděje na její záchranu), ve které se zabývá otázkami byrokracie a formování elit, v perspektivě střetu civilizací. Ochutnávku z této knihy z této knihy jsme také přinesli v jednom pokračování našeho knižního cyklu. Tehdy jsme ji uvodili touto charakteristickou: „O knize samé snad jen tolik, že pracuje s neobvyklým množstvím historických analogií, má velice silný vědomostní fundament, a proto ji nelze „odstřelit“, jak se mnozí novináři snaží, jen jako politický či aktivistický spis. Kniha, a na to upozorňuje sám autor v úvodu, je psána živým, neakademickým jazykem, protože jejím cílem není uhnízdit se v zaprášeném regále nějaké vysokoškolské knihovny, ale poskytnout širokému čtenářskému okruhu podstatné informace a vyvolat diskusi nad jejím tématem.“

V těchto dnech vychází kniha Prolomení hradeb s pomyslným číslováním 2. Jde o rozšířenou a aktualizovanou verzi knihy první, mezi oběma vydáními uplynuly čtyři roky, takže zde může autor detekovat, kolik z jeho analytických postřehů se potvrdilo (žel téměř všechny) a co z toho pro nás do budoucna plyne za hrozby – i povinnosti. Tou hlavní povinností je o tomto tématu – zániku evropské civilizace vlastní rukou – co nejhlouběji přemýšlet. Bez poznání skutečnosti nelze konstruovat řešení.

Pro dnešní čtení jsme vybrali pasáž, v níž Hampl podává výčet příznaků rozpadu naší civilizace. Je stručný, věcný, neemotivní, a proto působivý.

Novinka, nebo příznak zkázy?

V dalším textu se pokusím o výčet některých výrazných a dobře viditelných změn, jež proběhly mezi začátkem 80. let a naší současností. Je důležité neztrácet z mysli, že se fakticky jedná o dost odlišné záležitosti:

– Někde máme pocit, že došlo k výrazné změně, ale může to být jenom pocit. Ve skutečnosti se může jednat o běžný projev vztahů mezi generacemi. Vezměme třeba pocit starších, že k nim ti mladí nemají žádnou úctu a že se neumí slušně chovat. Je to opravdu horší než v jiných dobách? Musíme přiznat, že nevíme. A že nemáme žádné silné doklady o tom, že tentokrát je to horší. Nemůžeme se kupříkladu odvolat na statistiku, která by ukazovala, že vzrůstá počet násilných trestných činů proti starým lidem. Nebo pocit žen, že dnešní mladí kluci jsou k ničemu a že v generaci jejich otců se pánové chovali k dámám úplně jinak. Stejný pocit možná měly i jejich matky.

– Vedle toho jsou ale změny, které můžeme jednoznačně dokumentovat. Třeba to, že mnohem menší procento lidí umí nějaké řemeslo a že se zhoršuje fyzická kondice. Nebo to, že přibývá článků a knih, v nichž se tvrdí, že se starší generace provinila vůči mladší generaci.

– I tam, kde nesporně došlo ke změně, však musíme připustit určitou pochybnost. Jde o projev úpadku, nebo probíhá inovace? Když se rodí méně dětí, je to příznakem konce národa, nebo to prostě jen znamená, že v naší zemi bude žít méně lidí a že se trochu změní životní styl? Proč by Česká republika nemohla mít šest milionů občanů místo deseti? A co rozvody? Je to příznak úpadku? Nepřecházíme prostě jen na model, kde rodiče společně vychovají děti a po 30 letech společného života půjdou každý svou cestou? Nevíme.

– Jenže pak jsou změny, jež jsou zjevně patologické. Třeba nárůst užívání drog (takového, které vede k rozpadu osobnosti) či bezdomovectví. Nebo vyklízení celých čtvrtí a jejich předávání agresivnímu cizímu etniku. Jen těžko můžeme označit za inovaci, že přibude zfetovaných bezdomovců a že v celých čtvrtích budou zaváděny poměry jako v Somálsku, Afghánistánu (nebo jací jiní lidé si přivezou svou kulturu).

Na dalších stránkách připomenu aspoň některé ze zásadních změn, které v poslední době proběhly nebo probíhají. A čtenář nechť posoudí, do jaké míry se jedná jen o záležitost pocitů. Nechť také zkusí rozlišit, jestli jde o projev běžného společenského vývoje, anebo o příznak úpadku.

Hranice

Většina států západního civilizačního okruhu ztratila odhodlání a nejspíš i schopnost chránit hranice před vstupem lidí, kteří k tomu nemají svolení. Zmizela dokonce i schopnost zabránit ve vstupu těm lidem, kteří představují bezpečnostní riziko nebo odmítají respektovat místní zákony. V řadě případů jsou dokonce trestáni ti, již nebezpečným cizincům ve vstupu brání. A nejen to, mizí dokonce i schopnost zjišťovat, kdo hranice reálně přechází.

To by mohlo být pokládáno za normální příznak přechodu od jednotlivých národních států k impériu. Jenže ono si ani to impérium nehlídá svoje hranice.

Převzetí moci korporacemi

Korporace, což jsou zvláštní útvary, které se v některých aspektech podobají soukromým podnikům, získaly větší moc než vlády států. Mohou měnit zákony a vnucovat svou vůli na úkor místních podniků a především na úkor obyvatel.

To je něco úplně jiného, než když za starých časů vlivní průmyslníci podpláceli vládní činitele. Dnes jim nařizují.

Klesající životní úroveň

Ačkoli formálně pokračuje ekonomický růst, životní úroveň většiny obyvatel v západních zemích má tendenci spíše klesat. Ekonomové se shodují, že trend růstu blahobytu, který trval více než 200 let, se zastavil a že dnešní padesátníci budou první generací, jež se bude mít hůře než jejich rodiče. Jejich děti se budou mít ještě hůře. Spojené státy již mají tuto změnu za sebou, takže tamní střední třída je méně početná a chudší, než byla v 70. letech. České země, kde životní úroveň většiny obyvatel až do nedávna rostla, byly jednou z mála výjimek. Ale vypadá to, že jsme srovnali krok i v této oblasti.

Zvyšující se rozdíly

Zvyšují se rozdíly v příjmech mezi sociálními vrstvami, zvyšuje se i tempo zvyšování rozdílů. Poválečné období přitom bylo dobou s nejmenšími rozdíly v dějinách. Prudká změna se netýká jen bývalých socialistických zemí, kde vyrostla vrstva oligarchů a privatizačních podnikatelů, ale i bývalého Západu, kde mzdy většiny obyvatel stagnují a manažerské bonusy rostou do nebe.

Oddělené sociální světy

Společnost se rozděluje do dvou oddělených sociálních tříd, které už nesdílejí životní styl, hodnoty, pohled na svět, základní představu o tom, co je dobré a špatné atd. Mizí kontakty mezi těmito vrstvami, bariéry mezi nimi jsou stále neprostupnější, a co hůře, mizí sympatie a solidarita, jež by fungovala napříč třídním systémem.

Toto rozdělení, které je v českých poměrech někdy popisováno jako konflikt mezi „kavárnou“ a „hospodou“ a naivně je připisováno Miloši Zemanovi či jinému politikovi, se ve skutečnosti projevuje ve všech zemích Západu.

Vzdělání

Klesá úroveň vzdělání. U nás v českém prostředí je to zvláště markantní, ovšem všude na světě platí, že toho žáci základních škol umějí méně, než uměli před generací. To se pochopitelně přenáší do dalších stupňů vzdělávání. Když na střední školu přijdou hůře připravení žáci, deficit se táhne až do maturity. A na vysoké škole je tomu obdobně.

Nejde jen o to, že by děti neznaly jména spisovatelů a události z dějin, nýbrž o obrovské neznalosti v matematice, fyzice, biologii a chemii. Stále méně žáků dokáže přečíst knihu či pochopit význam složitějšího textu. S tím souvisí neschopnost chápat fungování mnoha věcí, s nimiž se pak lidé běžně setkávají v životě.

Kromě změn ve školství je to patrně dáno masovým používáním chytrých telefonů, které má za následek snížení rozumových schopností celé generace. Mladí lidé zvyklí na tato elektronická zařízení mají častěji problém se soustředěním a nejsou schopni chápat srovnatelně složité jevy jako jejich rodiče.

Likvidace hodnot, symbolů a vzdělanosti

Díla klasiků jsou odstraňována z knihoven a vyřazována ze školních osnov. Je sice normální, že někteří starodávní muži postupně ztrácí na důležitosti, jsou zapomínáni a po letech zase objevováni. Nové odstraňování je ale okamžité a brutální. Vzorec chování odpovídá spíš tomu, že dav zapálí knihovnu. Někde to dokonce směřuje k odstranění celých předmětů z výuky, případně k propouštění učitelů, kteří ty klasiky chtějí nadále vyučovat.

K tomu patří odstraňování obrazů a strhávání soch. V dosavadních dějinách k tomu docházelo za válek, při revolucích, výměnách dynastií či jiných přelomových událostech. Poprvé jsme svědky toho, že jde o součást běžného každodenního života některých vrstev. Poprvé v dějinách je tomu také tak, že civilizační symboly nestrhávají vzbouřené nejnižší třídy, nýbrž ti nejbohatší a nejprivilegovanější.

Obranyschopnost

Poprvé od průmyslové revoluce je tu generace, která není fyzicky schopná zajistit obranu vlastních zemí. To zahrnuje mizernou tělesnou kondici i skutečnost, že naprostá většina obyvatel západních zemí neumí zacházet se zbraní a mladí muži se nezvládají dokonce ani obyčejně poprat.

Většina západních států fakticky zlikvidovala své armády, resp. nahradila je expedičními sbory a obrovskými byrokratickými aparáty. Většina západních států nedokáže ubránit vlastní území, a to ani proti hordám neozbrojených mužů. Nemám na mysli uprchlíky, ale agresivně jednající muže, kteří se domáhají vstupu násilím (a jsou úspěšní).

Maskulinita

Muži ztrácejí mužské vlastnosti. Tento jev existuje už po několik generací, nicméně v naší době akceleroval a poprvé začal působit problémy. Vzdělané vyšší třídy jsou postiženy výrazněji než dělnictvo.

V roce 1900 byli muži méně maskulinní než v roce 1800, ovšem v dobové literatuře nečteme stížnosti, že chlapi už nejsou chlapi. Pokud čteme nějaké stížnosti, pak na to, že muži jsou hrubí a neslušní. Po každé válce je problémem nedostatek mužů na ženění. Ale stížnosti na nízkou maskulinitu? Ani náhodou.

Až v naší době se to stalo rozšířeným a často diskutovaným problémem. Bylo by logické čekat programy na posílení maskulinity, jaké realizují třeba v Číně.  Jenže je tomu přesně naopak. Vlády, korporace, neziskovky, univerzity a další realizují obrovské programy a vynakládají miliardy na likvidaci maskulinity vlastního obyvatelstva.  Opět se jedná o naprosto přelomovou záležitost. Víme z dějin o situacích, kdy se někdo snažil kastrovat muže nepřátelského národa. Víme o situacích, kdy se někdo nechal dobrovolně vykastrovat, aby si otevřel cestu k zajímavé kariéře. Ale že by vláda mohla podporovat kastraci mužů vlastního národa, to je historicky i civilizačně naprosto unikátní.

Změny pohlaví

Změny pohlaví jsou další zcela novou záležitostí. Někdo může namítnout, že až nyní ji technologie umožňují. Budiž, ale v každém případě jde o nový jev jak z hlediska počtů případů, tak z hlediska obrovské podpory médií i společenských elit, a z hlediska toho, že vyrostlo nové odvětví.

Zatímco muži s touhou po ženském těle existovali odjakživa (byť to byly případy nesmírně vzácné), naopak tomu nebylo. O to je zajímavější, že většina operací změn pohlaví probíhá z ženy na muže, nikoliv naopak. Abyste měli představu, o jak rozsáhlý problém se jedná, podle posledních amerických výzkumů má problém s pohlavní identitou každý desátý (!) mladý člověk.  Lidí, kteří se neztotožňují se svým pohlavím, je tedy víc, než kolik jich vystuduje na inženýra. A to nemusí být konečné číslo.

Pokles porodnosti

Klesá porodnost, a to tak, že v podstatě žádný stát Západu není schopen zajistit vlastní reprodukci. Muži odmítají přijmout závazek otcovství, po nich si stejný vzorec chování osvojují i ženy a vše zpečeťují ideologie velebící bezdětnost jako morálně lepší volbu. Určité snížení počtu dětí je zdravé – není žádný důvod, proč by se měl počet obyvatel zvyšovat donekonečna. Jenže pokles porodnosti je příliš velký a příliš rychlý, přičemž se týká všech zemí západního civilizačního okruhu (v zájmu úplnosti však musím dodat, že podobný i razantnější pokles se projevuje také v jiných civilizacích).

Děti v neúplných rodinách

Prudce stoupá procento dětí narozených mimo rodinu a vyrůstajících v neúplné rodině. U takových dětí je statisticky vyšší riziko nejrůznějších problémů: od špatného prospěchu ve škole přes kriminální jednání, neúspěch v zaměstnání a nízký příjem až po neschopnost udržet v dospělosti stabilní partnerský život. Možná, že se někdy lidé naučí vychovávat děti úspěšně i v neúplných rodinách, ale v tuto chvíli se jedná o patologii, byť rozšířenou.

Hédonismus

Asi každý tvor má sklon vyhledávat příjemné pocity a vyhýbat se nepříjemným. Zde mám hédonismem na mysli takové zaměření na okamžitý prožitek, že člověk není schopen vyvíjet úsilí, systematicky pracovat, překonat nepohodlí a podobně. Mizí sebekázeň. Stupňují se nároky na životní styl a životní úroveň (v době, kdy životní úroveň klesá) a zároveň mladí lidé odmítají závazky a povinnosti. Logickým výsledkem je všudypřítomná frustrace, společenské napětí a naučená bezmocnost. To se projevuje na pracovištích (dnes už v podstatě existuje celé průmyslové odvětví, které řeší, jak mladým lidem vnutit základní pracovní kázeň), v rodinách, v klubech… i ve společnosti jako celku.  Mohli bychom se utěšovat tím, že se fakticky nejedná o rozdíl mezi generacemi, nýbrž o něco, co je typické pro mládí. Ovšem není tomu tak. Dnešní mladí jsou jiní, než byli za mlada jejich rodiče.

Počítačové hry

Počítačové hry, o nichž se původně předpokládalo, že budou bystřit smysly, v mnoha případech fungují jako droga. Mladí lidé, a zvláště mladí muži, nejsou schopni odtrhnout se od obrazovky – nesportují, nevytvářejí skutečné vztahy, ztrácejí dokonce i zájem o druhé pohlaví. Samozřejmě se to netýká všech, ale i tak se jedná o masový problém.

Psychické problémy

Rychle stoupá procento obyvatel postižených všemi možnými i nemožnými psychickými problémy a dysfunkcemi. Navíc je terapie často zaměřována nikoliv na normalizaci chování, nýbrž na „přijetí“ a přizpůsobení okolí. Tento stav postihuje nejrůznější instituce od rodiny přes sportovní oddíly, školu, začleňování do zaměstnání. To, co dříve fungovalo bezchybně a do značné míry přirozeně, je dnes často přesměrováno z dosahování původního cíle na poskytování terapie. Asi nejmarkantněji je to patrné na školství, které mnohdy rezignuje na vzdělávání a soustředí se na poskytování „pochopení“, „podpory“, „ochrany před psychickou agresí“ apod.

Dobrou zprávou je snad jen to, že navzdory tomuto trendu klesá počet sebevražd. Nejspíš v důsledku obrovských prostředků vynakládaných na terapii a nových terapeutických metod.

Mizení morálních hodnot

Jsou-li lidé více či méně morální než dříve, to je těžké posuzovat. Ale za starých časů (tedy ještě v minulé generaci) mohl člověk rozhodně počítat s tím, že jaké hodnoty si osvojí v mládí, takové budou platit po celý jeho život. Mohl se také spolehnout, že stejné hodnoty budou ctít i ostatní. Samozřejmě probíhal určitý vývoj, byl však natolik pomalý, že pro každou generaci existovalo stabilní prostředí. Nyní se vzorce životního stylu, výchovy, chování mužů k ženám atd. mění několikrát za lidský život. A nejde jen o to, co říkají média a jaká je současná atmosféra. Velmi rychle se mění i věci, jež vynucují úřady!

Byrokracie

Neuvěřitelný nárůst byrokratických povinností přiškrcuje všechny oblasti života. V podstatě nikdo už není schopen ani sledovat přibývání byrokratických povinností, natož aby je dodržoval. I soudce nejvyššího správního soudu už konstatoval, že vznikl tak složitý systém povinností, že ani soudy se v nich nedokáží vyznat.

Politické neziskovky

Neziskový sektor se z dřívějších dobročinných organizací změnil v silného hráče působícího na politiku (zákonodárství i vládnutí) větším vlivem než voliči. Tento sektor se fakticky izoloval od běžných lidí a začal se k nim chovat nepřátelsky.

Gender studies a další

Změnila se skladba oborů (a zejména počtů absolventů) na vysokých školách. Ubývá těch, které národní ekonomika potřebuje, zejména techniků. Naopak dochází k neuvěřitelné obrovské expanzi nových pseudohumanitních oborů, kde si studenti fakticky osvojují politické přesvědčení, a nikoliv schopnosti. Tito studenti pak jsou silně motivovaní na vytváření a udržování takové společenské struktury, jež jim zajistí život financovaný daňovými poplatníky.

Státní dluhy

Státy se zadlužují částkami, které byly historicky nepředstavitelné a které fakticky znamenají, že státní dluhy nikdy nemohou být splaceny. Přestala fungovat základní pojistka – státní bankrot. Navíc jsou státní rozpočty natolik propojeny navzájem mezi sebou, s důchodovými fondy a bankami, že očekávané finanční zhroucení (pokud k němu dojde) se přenese do jiných států a zlikviduje i veškeré soukromé úspory.

Ztráta schopnosti asimilovat cizince

Státní správa ztratila ochotu a odhodlání prosazovat zákony vůči agresivním skupinám cizinců, kteří nerespektují hranice, usazují se uvnitř států a prosazují vlastní kulturu i systém práva. Západoevropské státy jim předávají celá území.  Pokud užijí svou autoritu, tak vůči nespokojenému domácímu obyvatelstvu. Přitom ještě před generací bylo pokládáno za samozřejmé, že imigranti se asimilují v tom smyslu, že si osvojí zákony, ale i jazyk, zvyklosti a další normy hostitelské země.

Eroze občanských svobod

Svoboda projevu je potlačována způsobem, který byl po několik generací nemyslitelný. Nejde jen o blokování na sociálních sítích. Mnohdy jsou ve hře vysoké pokuty, vyhazování z práce, případně věznění. Občas dochází i k tomu, že je politický odpůrce přepaden a zmlácen, přičemž vyšetřovací orgány se věcí nezabývají nebo ji bagatelizují, v některých případech dokonce útoky provádí skupina financovaná státem. Přestože podobné případy nejsou časté, jejich počet stačí na zastrašení politických odpůrců.

Spíš než totalitní systém dvacátého století nám tento stav připomíná praxi konzervativních mocnářství století 19. Císařská tajná policie, cenzura, nátlak na politické protivníky – to se děje. Na plynové komory to nevypadá, nicméně i tak se jedná o obrovskou změnu oproti poválečným poměrům.

Nový rasismus

Znovu se obnovuje rasismus, tentokrát zaměřený proti bělochům. Nemá podobu tichých předsudků, které se obtížně zjišťují, protože o nich nikdo nehovoří přímo. Tentokrát jde o oficiální doktrínu, že lidé mají být posuzováni podle rasové příslušnosti. K rase se přihlíží při přijímání na školu, v zaměstnání, u soudu a jinde. Bílé děti se ve škole musí učit nazpaměť, že jsou méněcenné.  Zatím jen v USA a Velké Británii, nicméně je slušná pravděpodobnost, že zbytek západního světa se rychle připojí. V tom případě by se v mnoha zemích nejednalo o obnovu rasismu, nýbrž o zavedení prvního rasového režimu v dějinách.

Potlačování kritického myšlení

Věda a kritické myšlení jsou postupně nahrazovány povinností přijmout doktríny a nepodrobovat je nezávislému zkoumání – údajnou globální klimatickou změnu, multikulturalismus, gender apod. Tato skutečnost nabývá patologické podoby zejména na univerzitách, které tak nedokážou hrát svou základní úlohu – vést studenty k nezávislému kreativnímu myšlení. Uniformita se nejdříve prosadila v uměleckých kruzích a médiích, pak následovaly sociální disciplíny, kde byl vždy určitý tlak na „správné“ závěry. Zatímco ještě před pár lety se mohli disentně smýšlející stáhnout na méně viditelná pracoviště, v současné době funguje systém vyhledávání a profesní likvidace rebelů velmi efektivně.  Pokrývá už i přírodní vědy a postupuje do technických oborů.

Pornografie

Samotné slovo pochází z antického Řecka, z čehož je vidět, že vzrušující obrázky existovaly odjakživa. Ale v kombinaci s internetem, vysokou kvalitou videa a snadnou dostupností vznikl zcela jiný fenomén. Mozek mnoha mužů se stává závislým a uživatelé začínají pornografii preferovat před reálným sexem (což má samozřejmě i jiné příčiny). To se zvláště týká těch, kdo k ní měli přístup od raného dospívání. Část mužů si pak nevytvoří schopnost ucházet se o ženu, což má destruktivní důsledky pro schopnost vytvářet stabilní vztahy a tím i zázemí pro výchovu dětí.

Na prahu kolapsu?

Dosud jsem vyjmenoval 25 bodů svědčících o společenském a civilizačním úpadku. Klidně bychom mohli pokračovat do sedmi desítek, do stovky nebo ještě dál. Je zřejmé, že přinejmenším některé z nich jsou natolik hmatatelné, že se nemůže jednat pouze o pocitovou záležitost. A je také zřejmé, že přinejmenším část z nich není krokem k jinému životnímu stylu (nebo třeba modernější formě manželství), ale představuje čistou destrukci.

Kdybychom podobnou inspekci provedli třeba v roce 1880 nebo 1930, popisovali bychom společnost plnou napětí a násilných třídních či národnostních konfliktů, ale nenašli bychom podobné příznaky rozpadu. Muži byli muži, ženy byly ženy a každý věděl, co je správné a co není. Tehdejší marxisté obviňovali buržoazii, že je pokrytecká a žije paraziticky, nicméně shodli se s ní na základních životních hodnotách i na základních argumentačních pravidlech.

Dokonce ani na konci 60. let, kdy veřejný prostor ovládali hippies a univerzity ujetí radikálové, se ve společnosti neobjevovaly tak zásadní znaky kolapsu.

Tím nemůžeme vyloučit, že některé z výše uvedených bodů, které nám dnes připadají katastrofální, jsou pouze přechodem k jinému funkčnímu uspořádání. Je ovšem zapotřebí dodat, že to nové uspořádání dosud neznáme a že také vůbec nemusí být nalezeno. A že pro hledání toho nového potřebujeme stabilní civilizační rámec. Další generace nejspíš najdou způsob, jak zacházet s mobilními telefony, drogami a pornografií, aby to neničilo osobnosti a vztahy. Nicméně takové hledání může těžko probíhat v podmínkách hospodářského zhroucení či brutální islamizace.

Otázka, proč se západní civilizace přestala v posledních dvaceti letech bránit, tak musí být zasazena do širšího rámce. Změna, která nás zajímá, je jednou z mnoha destruktivních změn, jimiž západní civilizace prochází. To asi není pro čtenáře žádné překvapení.

Intuitivně tušíme, že většina těchto jevů je nějak propojených. Některé jsou příčinami a jiné následky. To znamená, že vyřešení nebo výrazné zmírnění jednoho problému by přineslo úlevu i v dalších oblastech. A naopak to také znamená, že téměř žádný problém není možné vyřešit, aniž bychom si nějak poradili s problémy jinými. Zjevně jsme narazili na to, čemu se v manažerské teorii říká „neohraničený problém“: nejenže neznáme všechny potřebné vstupní informace, ale dokonce ani nevíme, jaké informace potřebujeme.

Pro tuto chvíli jsou mimo hru ty typy konspiračních teorií, které předpokládají, že celý svět je řízen nějakou partou zlovolných spiklenců. Žádná parta spiklenců by však nedokázala způsobit tolik změn v tolika relativně oddělených oblastech, ani kdyby byla sebebohatší a měla sebevíce kontaktů v politické sféře. Čímž není vyloučeno, že různí Sorosové a Schwabové horlivě nerozfoukávají ohníčky do větších plamenů.

Tak nebo onak, nezbývá nám, než to klubko nějak rozplést, protože bez toho bychom nepostoupili dál.

(Petr Hampl – Prolomení hradeb. Praha: Nakladatelství Ivan David. ISBN 978-80-908641-0-8)