Asi před měsícem jsme se na tomto místě zastavili u jeho knihy Příruční orákulum a umění moudrosti. Dnes listujeme v jeho slavném Kritikonu, na němž autor pracoval skoro šest let a dokončil jej krátce před svou smrtí. Překladatel Josef Forbelský o něm napsal: „Vrcholnou syntézou Graciánových etických a estetických úvah prostupujících dosavadní tvorbu je třídílný román Kritikon, v němž autor předchozí tendenci společenskoterapeutickou a mravně utilitární nahradil novou kvalitou eticko-filozofickou. Román je výrazem autorova úsilí úhrnně a kriticky vymezit lidskou situaci ve světě. Výchozím bodem tohoto úsilí je barokní „desengaño“, rozčarování, ztráta iluzí. Hledáme-li jeho zdroje, zřejmě tkví především v hlubokých světonázorových přeměnách, jaké způsobila renesance rozrušením dosavadní představy kosmického řádu, „Desengaño“ je důsledek jakési „ontologické osiřelosti“, v níž se ocitl autonomně uvažující subjekt, poté co se vyvázal z autoritativních aristotelovsky pojatých norem středověku, je to zvýrazněné vědomí konečností individuálního osudu v rozměru kosmu, jak je formuloval Pascal. Ve sféře společenské praxe je „desengaño“ zřejmě pocitovou reakcí na rozpad existujících sociálních systémů a na jejich restrukturaci, a v případě našeho autora důsledek jak krizí široce společenských, tak krizí osobních, jež obojí způsobily, že Gracián jako by se přestal ztotožňovat s dějinami své epochy a své společnosti, „vystoupil“ z nich, prožíval je jako iluzívní jev, jako theatrum mundi, jako čirou alegorii reality, kterou nelze uchopit popisem konkrétností, ale pouze metaforou jejích obecností.“ Za touto poměrně komplikovanou charakteristickou se skrývá konstatování, že Kritikon je metafora světonázoru vrcholného dobového intelektuála, který sleduje svět kolem sebe bez nadšení a – jak jinak – kriticky. Že je to metafora v mnoha ohledech jaksepatří aktuální, netřeba zdůrazňovat.

Krisis VII

Úhor Hipocrindy

Z každého stvoření získal člověk nějaký díl a byly mu poskytnuty nějaké dokonalosti, avšak pouze na půjčku; byl bohatě zahrnut statky, avšak jen dočasně. Nebe mu dalo duši, země tělo, oheň žár, voda šťávy, vzduch dýchání, hvězdy oči, slunce tvář, štěstěna jmění, sláva pocty, čas věk, svět obydlí, přátelé společnost, rodiče vlastnosti a učitelé vzdělání. Protože však viděl, že všechno to jsou statky movité, ne podstata, že všechny jsou jen propůjčené a dočasně, prý se zeptal:

„A co je mého? Jestliže všechno je to propůjčené, co mi zbude?“

Odpověděli mu, že Ctnost. Ta je vlastním jměním člověka a nikdo si ji nemůže obstarat od druhého. Všechno je bez ní nic a ona je všechno; ostatní statky lze brát žertem, ji jedinou však vážně. Ona je duší duše, životem života, ozdobou všech vloh, korunou dokonalosti a dokonalostí každé bytosti; ona je sídlem štěstí, trůnem cti, slastí života, spokojeností svědomí, dechem duše, hostinou schopností, zdrojem spokojenosti, zřídlem radosti. Je vzácná, protože je těžko dosažitelná, a kdekoli se vyskytne, je nádherná, a proto tak obdivovaná. Všichni by chtěli budit zdání, že ji mají, nemnozí ji vskutku dosáhnou. Dokonce i neřesti se zahalují do jejího poctivého pláště a nalhávají svůj zevnějšek, neboť i ti nejhorší by chtěli být považováni za hodné. Všichni by ji rádi viděli u druhých, ne tolik u sebe: jeden chce, aby druhý mu zachoval věrnost, aby ho nepomlouval, nelhal mu, nepodváděl ho, říkal vždycky pravdu, v ničem ho neurážel ani mu nečinil příkoří, on sám však jedná ve všem naopak. Ačkoli je tak krásná, vznešená a přívětivá, celý svět se proti ní spolčil; a tak pravá ctnost se již nevidí a neobjeví, pouze ta, která se jí podobá. Když se domníváme, že se někde vyskytla, narážíme pouze na její stín, to jest na Přetvářku. Proto dobrý, spravedlivý a ctnostný člověk se zastkví jako pták fénix, jenž vítězí tím, že je jedinečný.

Toto vyprávěla Critilovi a Andreniovi příjemná dívka, služebnice Štěstěny, jedna z těch nejdůvěrnějších. Když viděla, v jakém se octli nebezpečí, že se málem zřítili dolů, slitovala se nad nimi, uchopila je za kštici poslední příležitosti a zadržela je; potom zavolala Náhodu, přikázala jí spustit zvedací most a převedla je na druhou stranu, z jedné výšiny na druhou, od Štěstěny ke Ctnosti, a tím se zachránili před osudným pádem.

„Již jste mimo nebezpečí,“ řekla jim. „Máte Štěstí jako málokdo, však jste sami viděli padat tisíc nešťastníků po svém boku a deset tisíc po své pravici. Pokračujte touže cestou a neuhýbejte na jednu ani na druhou stranu, byť sám anděl vám radil opak, a ta cesta vás zavede do paláce krásné Virtelie, slavné královny všeho štěstí. Zanedlouho jej spatříte tyčit se na temeni hor. Buďte vytrvalí ve výstupu, třebaže bude velmi namáhavý, však věnec vítězství náleží statečným; a i když cesta vzhůru bude drsná, neumdlévejte a svůj zrak neustále upírejte k cíli, jenž vám nabídne odměnu.“

Velice mile se s nimi rozloučila, podala jim ruku a vrátila se na druhou stranu. Hned nato za ní zvedli most.

„Ach,“ řekl Critilo, „zapomněli jsme se jí zeptat na jméno! Cožpak je možné, abychom nepoznali svou velkou dobrodinkyni?“

„Ještě to můžeme napravit,“ řekl Andrenio, „dosud jsme ji neztratili z očí ani z doslechu.“

Zavolali na ni a ona k nim obrátila oblohu své tváře a dvojí slunce šířící na této jedné obloze své blahodárné paprsky.

„Odpusť nám, paní,“ řekl Critilo, „naši nepozornost, neřkuli nezdvořilost; nechť tě tvoje královna zahrne větší přízní nežli všechny tvé družky, avšak pověz nám ještě, kdo jsi.“

Na to ona s úsměvem: „Nechtějte to vědět,“ řekla, „bude vás to pouze rmoutit.“

Oni však byli tím zvědavější a snažili se to dozvědět, a tak jim řekla:

„Jsem starší dcera Štěstěny; všichni se o mne ucházejí, hledají mne touží po mně a žádají si mne: jsem Šťastná náhoda.“

A v téže chvíli byla pryč.

„Přísahal bych,“ povzdechl si Critilo, „že mizíš, sotva tě člověk pozná. Viděl svět tak málo zdaru v tak velkém štěstí? Nicméně se to přiházívá mnohým lidem den co den. Ach, kolik jich mělo štěstí v náručí, nevědouce o tom, a až potom po něm zatoužili! Někdo přijde o padesát, o sto tisíc dukátů, a potom střeží pouhý reál, jiný si neváží počestné a moudré choti, již mu dalo nebe, a potom po ní vzdychá a vzývá ji pří druhé; tenhle zas ztratí místo, důstojnost, klid, spokojenost a stav, a potom chodí a žebrá o mnohem méně.“

„Nám se věru přihodilo totéž,“ řekl Andrenio, „co jednomu vášnivému milenci, který nepoznal důkladně svou dámu, a proto jí pohrdal, ale když přišel o tuto vzácnou příležitost, přišel i o rozum.“

„Tímto způsobem mnozí promarnili svůj čas, svou příležitost, štěstí, zisk, hodnost i království a později toho velmi litovali; proto vzlykal navarský král, když překračoval Pyreneje, i Rodrigo nad řekou svých slz. A zvláště nešťastný je ten, kdo ztratí Nebe!“

Takto naříkali, zatímco pokračovali v cestě, když tu je potkal jakýsi muž ctihodného vzezření, s velice důstojným vousem, se svraštělým již obličejem a všemi jeho rysy setřelými, s vpadlýma očima, s vybledlými a vyschlými tvářemi, vylidněnými ústy, vystouplým nosem, s potlačeným úsměvem, s krkem protáhlým jako lilie, s čelem zamračeným, s šatem milosrdně zalátaným, s důtkami sebeumrtvování za pasem, které víc potrápily oči toho, kdo na ně pohlédl, nežli záda toho, na nějž dopadaly, se střevíci zdvojenými příštipky, a spíš jen pro chůzi než pro parádu; zkrátka, vypadal jako samo sémě poustevníka. Pozdravil je slovy vzývajícími nebe, ale toužícími dobýt zemi, a otázal se jich, kam mají namířeno.

„Hledáme,“ odpověděl Critilo, „výkvět všech královen, krásnou Virtelii, která prý sídlí na vrcholu jedné hory, u hranic samého nebe. A jestliže ty pocházíš z jejího domu anebo její rodiny, jakože na to vypadáš, prosím tě, abys nás vedl.“

Zde ten člověk nejprve spustil hromobití vzdechů a potom propukl v hojný déšť slz.

„Ach, jak jste pomýlení,“ řekl jim, „a jak je mi vás líto, protože ona Virtelia, kterou hledáte, je sice královnou, ale začarovanou. Žije, a spíš umírá, na hoře nesnází osídlené šelmami, hady, kteří uštknou, a draky, kteří zhltnou; a především je tam na cestě lev, který rozsápe každého kolemjdoucího, nemluvě o tom, že ta cesta je neschůdná, však vede do svahu, a je plná křoví a kluzkostí, na nichž většina lidí upadne a rozbije se na kusy. Věru je málo takových, kteří dospějí až k vrcholu. A i kdybyste tu strmou horu zdolali, čeká na vás ta největší nesnáz, to jest královnin začarovaný palác, jehož brány jsou střeženy strašlivými obry, kteří třímají kyje tvrdé jako ocel a brání každému v přístupu, a ti jsou tak děsiví, že pouhý pohled na ně již zahání na útěk. Vskutku mě rmoutí vaše nevědomost, s níž chcete podniknout tolik nemožností zároveň. Já vám však dám radu; pusťte se zkratkou, po níž dnes chodí všichni moudří lidé a ti, kdo dovedou žít. A vězte, že nedaleko odtud, na místě rovném a snadno přístupném, sídlí jiná slavná královna, která se ve všem podobá Virtelii; vzhledem, dobrým mravem, dokonce i chůzí, neboť všechno od ní pochytila; zkrátka, je to její obraz, byť to není ona; je však příjemnější a chvályhodnější, je stejně mocná jako ona a též koná divy, takže v účincích se navzájem vyrovnají. Povězte mi, proč vůbec máte v úmyslu vyhledat Virtelii a jednat s ní? Aby vás něčím poctila, aby vás ocenila, aby vás vzala na vědomí a dosáhli jste všeho na světě, důstojnosti, vlády, uznání, štěstí a spokojenosti? Nuže, bez tak velké námahy, bezplatně, pohodlně toho můžete docílit zde; není třeba se potit ani lopotit, ani ubíjet jako tam. Říkám vám, že toto je cesta těch, kteří se vyznají. Všichni moudří se dávají touto zkratkou, takže je dnes na světě natolik oblíbená, že jiným způsobem se nežije.“

„Tvrdíš tedy,“ zeptal se ho Andrenio, jenž začal již váhat, „že ta druhá královna je stejně mocná jako Virtelia?“

„A že si s ní v ničem nezadá,“ odpověděl mu Poustevník. „Co se týče vzhledu, je neméně pěkná, ne-li lepší, a je si toho vědomá a hledí to dát najevo.“

„Cože? Tolik si troufá?“

„Vždyť jsem vám řekl, že koná divy. A navíc nabízí výhodu, jež je neméně žádoucí, že můžete užívat radostí i slastí tohoto života, lahůdek, pohodlí i bohatství zároveň s tímto druhem ctností, což ta druhá v žádném případě nepovoluje. Tahle není v ničem úzkoprsá. Má dobrý žaludek, takže všechno spolkne: jenom se to musí dělat potají. Uvidíte, jak v tomto ohledu dokáže spojit dvě nemožnosti, jak nádherně dovede sbratřit nebe se zemí.“

To stačilo, aby Andrenio byl přesvědčen, ihned se přidal k Poustevníkovi a šel, ba přímo letěl za ním.

„Počkej,“ řekl mu Critilo, „vždyť jdeš do záhuby!“

On však odpověděl:

„Já nechci lézt na žádné hory! Co mi je do obrů, lvů a stráží!“

To už kráčeli po pochybené cestě a Critilo běžel za nimi a volal:

„Podívej se! Vždyť ses dal oklamat!“

Ale on na to odpovídal:

„Žít! Chci žít! Chci snadnou ctnost, chci dobro, jaké mají všichni!“

„Pojďte za mnou! Pojďte za mnou!“ opakoval falešný Poustevník, „neboť toto je pohodlná stezka žití, kdežto to ostatní je neustálé skomírání.“

A zaváděl je na skrytou cestu, jež byla utajena dokonce mezi stromořadími a ohradami, a když prošli labyrintem sterých zatáček a kliček, narazili na veliký a velmi dokonale zbudovaný dům, který spatřili, až když byli v něm. Svým tichem připomínal klášter a množstvím obyvatel celý svět: panovalo tam mlčení a práce, zásada dělat a nemluvit, takže ani zvonem se nezvonilo, aby se nedělal rámus, a tak se tam nic nevyzvonilo. Dům byl tak prostorný a široký, že by se do něho pohodlně vešly tři čtvrtiny světa. Stál mezi horami, které zacláněly slunce, a obklopen byl tak vzrostlými a košatými stromy, že jejich zeleň nepřipouštěla žádné světlo.

„Jak málo světla má ten klášter!“ řekl Andrenio.

„To je správné,“ odpověděl mu Poustevník, „vždyť tam, kde se pěstuje takováto ctnost, není vhodné osvětlení.“

Brána byla otevřená dokořán a vrátný si seděl v pohodlí a neobtěžoval se otvíráním. Na nohou měl pantofle z želvích krunýřů, byl rozcuchaný a špinavý, oblek měl samou záplatu.

„Být to žena,“ řekl Critilo, „mohla by představovat Lenost.“

„Ale kdež!“ řekl Poustevník. „Je to jen Klid a jeho zevnějšek není dílo nedbalosti, ale chudoby; není to špína, ale opovrhování světem.“

Vrátný je pozdravil a přitom velebil svůj krásný život; hned nato, aniž se pohnul, jim holí ukázal nápis visící nad branou, jenž gotickým písmem říkal: „Zachovávejte mlčení.“

Poustevník jim to objasnil:

„Znamená, to, že zde uvnitř se neříká to, co si kdo myslí, a nikdo nemluví přímo, neboť všichni se dorozumívají posunky; zde platí: mlčme všichni, a jsme vyrovnáni!“

Vstoupili do ambitů, jež byly důkladně uzavřené, což je pro každou dobu to nejpohodlnější. Tam již potkávali některé obyvatele, kteří se svým oděvem podobali mnichům; a třebaže to byl oděv běžně zde používaný, byl zarážející. Navenek měl ovčí kůží, uvnitř však, což nebylo téměř k zahlédnutí, kůži z mladých, to znamená dravých vlků. Critilo si povšiml, že všichni nosili jakýsi plášť, a to velice důkladný.

„Je povinný,“ řekl Poustevník, „nikdy se nesmí odložit a nikdy se nesmí vykonat nic bez tohoto pláště svatosti.“

„Tomu věřím,“ řekl Critilo, „jenomže pod pláštěm účasti někdo na všechno reptá, pod pláštěm nápravy se druhý mstí, pod pláštěm shovívavosti tenhle připouští uvolněný mrav, pod pláštěm nouze si tamhleten dopřává a tloustne, pod pláštěm spravedlnosti je soudce krvelačný, pod pláštěm horlivosti všechno zkazí závistivec, pod pláštěm dvornosti se kryje nevázanost.“

„Počkej,“ řekl Andrenio, „kdo je tamhleta, s pláštěm vděčnosti?“

„Kdo jiný, nežli Simonie? A ta druhá je skrytá Lichva. Pod pláštěm služby státu a veřejnému blahu se tak kryje ziskuchtivost.“

„Kdo je ten, jenž si obléká plášť anebo pelerínku, jako by šel kázat do nějaké svatyně, ale vypadá na dvořenína?“

„To je přece samo Dvoření.“

„Ach, zlořečená budiž taková svatokrádež!“

„Pod pláštěm půstu kupí majetek lakomství, pláštěm vážnosti nás chce oklamat hrubiánství. Tamhleten vchází do domu, jako by na sobě měl plášť přátelství, a také přítelem je, neboť cizoložství se vetře dokonce i pod plášť příbuzenství.“

„Toto jsou zázraky,“ řekl Poustevník, „jež denně koná naše představená. Jejím přičiněním vypadají neřesti na ctnosti a špatní lidé jsou považováni za dobré, ba za nejlepší; zařizuje to tak, že ti, kdo jsou učinění ďábli, vypadají na andílky, a to všechno pod pláštíkem ctnosti.“

„Netřeba k tomu říci více,“ pověděl Critilo, „než že od té doby, co o roucho samého Spravedlivého lotři metali los, považují je za svůj zisk; a tak chodí ti lidé s rouchem nebo pláštěm ctnosti a chtějí se podobat samému Bohu a jeho svatým.“

„A všimli jste si,“ řekl nepravý Poustevník a skutečný podvodník, „jak jsou všichni napovrch upjatí a opásaní, a vespod přitom uvolnění?“

„Ano,“ řekl Critilo, „jenomže jsou opásáni provazem nevázanosti.“

„A to je ono,“ řekl Poustevník, „protože takový pás z provazu je tajná past. S její pomocí mohou dělat, co je napadne. Vždyť na ruce jim není vidět, mají je cudně skryté v rukávech.“

„Doufám, že neházejí po druhých kamenem, a majíce ruce takto založené, netváří se jakoby nic,“ řekl k tomu Critilo.

„Vidíte toho světce, jak se pohybuje mimo tento svět, jak je do sebe pohřížený? Nuže, ten nemyslí na svoje, pouze na cizí, neboť sám nic nemá. Do tváře mu není vidět, vždyť není dobré ukazovat někomu tu pravou. Ani on nikomu do obličeje nenahlédne, zato pod klobouk. Jde bos, aby ho nebylo slyšet, natolik je nepřítelem hluku.“

„Kdo je tamten?“ otázal se Andrenio. „Řeholník?“

„Ano, a proto se každý den halí do zbožného hábitu a nosí důtky. Prý je učiněným žroutem oltářů a považuje to za božskou vlastnost. Vede prapodivný život: celou noc bdí a nikdy neodpočívá. Nemá vlastní nábytek ani příbytek, a tak je pánem v těch cizích; neznámo jak a kudy se dostane do všech a hned tam začne hospodařit. Je tak milosrdný, že všem pomáhá nosit šaty, a kohokoli natrefí, svlékne ho z pláště; proto ho všichni mají velmi rádi, a když z nějakého domu odchází, všichni pláčou a nikdy na něho nezapomenou.“

„Tenhle má na sobě tolik cizích svršků,“ řekl Andrenio, „že mi nepřipadá jako mnich, ale jako zloděj.“

„A to je právě zázrak naší Hipocrindy (Vlastní jméno odvozené od řec. hypokrísis a symbolizující zde přetvářku, pozn. překl.), že je tím, co říkáš, ale ona mu dá zdání světce. Tak dokonalého člověka, že se s ním už počítá pro významný úřad proti jinému uchazeči z domu Virtelie, a je jisto, že se v něm octne jako první. A ne-li, bude se snažit odejít do Aragonie a tam zemře stářím.“

„Jak skvěle vypadá tenhle druhý!“ řekl Critilo.

„Je vzorem pokání,“ odpověděl mu Poustevník, „a třebaže vypadá tak dobře, nemůže se udržet na nohou a udělat krok.“

„Tomu věřím, vždyť vskutku není schopen postupovat přímo.“

„Také musím prozradit, že se velice postí, nikdo ho nikdy neviděl u jídla.“

„Věřil bych tomu, vždyť nikoho k němu nepozve a s nikým se o ně nedělí; pořád jen káže o postu, a nelže. Potom, co snědl stého kapouna, poctivě říká: ‚Po stu není ještě dost!‘“

„Odpřísáhnu za něho, že za celá léta neměl v ústech koroptví prsíčka.“

„Já také.“

„Přestože je k sobě tak strohý, je jinak krotký.“

„Ano, rozumím: ve dne krotký a večer krůtky. Ale jak je potom možné, že vypadá tak pěkně?“

„To dělá čisté svědomí. Má dobrý žaludek, nezalkne se, ani ničím neznechutí. Tloustne z milosti boží, a tak mu všichni říkají: ‚Pozdrav pánbůh!‘ Vstupme však do jeho cely, je obrazem jeho horlivé náklonnosti.“

Přijal je velice laskavě a otevřel jim spížku; a neřádilo v ní sucho, ale byla úrodná, vydávajíc plody sladkostí, kýt a jiných lahůdek.

„Takhle se drží půst?“ řekl Critilo.

„S příjemným vinným měchem,“ odpověděl mu Poustevník.

„Takové jsou zázraky tohoto domu: ten člověk byl považován za Epikura, a proto se oděl náležitým pláštěm, takže dnes soutěží se svatým Makariem. Je to tak zjevná pravda, že dřív, než se nadějete, bude z něho nějaký církevní hodnostář.“

„Také vojáci z bratrstev jsou vojáky jen podle zdání?“ otázal se Andrenio.

„A jsou to ti nejlepší,“ odpověděl Poustevník. „Jsou tak dobří křesťané, že ani na nepřítele se zle nepodívají a raději se od něho odvrátí. Vidíš tamtoho? Nuže, ten když uslyší bojový pokřik ‚Santiago!‘, vydá se na pouť do Compostely. Ví se o něm, že v životě nikomu neublížil, nepřátelé nemusejí mít strach, není to věru žádný krvežíznivec. Ta pera, jež se mu třepotají na klobouku, jsou spíš ze Santo Dominga de Calzada než ze Santiaga. V den přehlídky je vojákem a v den bitvy poustevníkem; víc pořídí s hlídačskou holí nežli druzí s pěšáckou píkou; jeho zbraně byly vždycky obojaké; sotva si oblékl plášť hrdiny, stal se z něho Rui Díaz, jemuž chybí -na. Má tak dobré srdce, že vždycky ho najdete v nemocnici. Není vůbec ješitný a tvrdí, že má v erbu raději korunky nežli meče. Když nastaví nepříteli záda, spoléhá na svůj kyrys; je velice chválen a považován za dobrého vojáka, jemuž se nevyrovnají ani dva Bernardové del Carpio dohromady; a proto jej zvou generálové na poradu a tvrdí se o něm, že je třeba na něho všechno vsadit, že se všemi to uhraje; neboť i v těchto věcech víc platí zdání nežli samo jednání. Ten další je považován za studnici moudrosti, která je hluboká, ne hloubavá, a on tvrdí, že je mu tam dole dobře. Spoléhá víc na váhu knih nežli na vlastní úvahu. Je neúnavný ve studiu a jeho nejzávažnější názor je prý ten, který si vytvořil o sobě, a dokonce všechny názory cizí předkládá jako své vlastní, a právě proto si kupuje knihy. Co se týče vědy, stačí mu jí méně než polovice, ostatní je otázkou štěstí, vždyť  nejhlučnější potlesk se ozývá v prázdnu. Koneckonců snazší a méně namáhavé je být považován za učeného, statečného a dobrého, nežli jím skutečně být.“

„K čemu slouží tolik soch,“ otázal se Andrenio, „které tu máte?“ „Ach,“ řekl Poustevník, „to jsou idoly obrazotvornosti, přeludy fantazie: všechny jsou prázdné, ale my budíme zdání, že jsou plné podstaty a že jsou hutné. Někdo se uzavře v soše mudrce a podvrhne mu hlas i slova; jiný v soše pána a všem rozkazuje a všichni ho bez odmluvy poslouchají, domnívajíce se, že mluví mocný muž, byť je to pouze nějaký ničema. Tahle má nos z vosku, a ať jím zvědavost a vášně kroutí a točí napravo, nalevo, jak se jim zachce, jí je to jedno. Podívejte se dobře a všimněte si tamtoho ministra Spravedlnosti, jak je horlivý a přísný! Nevyrovná se mu ani žlučovitý sudí Ronquillo, ani řízný Quiñones; s nikým se nebaví, a se všemi je zadobře, všem bere příležitost páchat zlo, a sám si ji ponechává; neustále stíhá bídáctví a pod touto záminkou libovolně vstupuje do všech bídných domů, odzbrojuje rváče a ve svém domě si buduje zbrojnici, posílá do vyhnanství všechny zloděje, aby tu zůstal jako jediný, a stále hlásá: ‚Spravedlnost!‘, ne však pro sebe. A to všechno s náležitým titulem, a dokonce s tváří spravedlivého.“

Zahlédli další dva, kteří pod zdáním horlivců byli dva převelicí drzouni: všemu chtěli učinit přítrž, do všeho mluvili a nikoho nenechávali žít v klidu, tvrdíce, že svět se řítí do zkázy, ačkoli oni byli zkažení nejvíc. Takto cestou naráželi na podivné zázraky zdání a neobvyklé projevy pokrytectví, jež by oklamaly samého Odyssea.

„Každý den,“ tvrdil Poustevník, „odtud vychází bytost vymodelovaná v této dílně a vzdělaná v této škole a soutěží s jinou ze školy odtamtud nahoře, z dílny pravé a neochvějné ctnosti. Obě usilují o důstojnost, ale ta zdejší se zdá být tisíckrát lepší, nachází větší přízeň a má víc přátel, kdežto ta druhá je zmatená a dokonce unavená, protože většina lidí na světě nerozpozná ani nezkoumá, čím je která z nich, ale čím se jim jeví. A věřte mi, že zdáli září obyčejný křišťál stejně jako diamant, vždyť málokteří znají jeho jemné vlastnosti a nedovedou je odlišit od nepravých. Tamhle vidíte člověka lehkovážnějšího nežli pírko, a navenek vypadá vážněji nežli prezident.“

„Jak se to dělá?“ řekl Andrenio, jenž se chtěl přiučit tomuto umění zdání. „Jak se provádějí tyto chvályhodné zázraky?“

„Povím vám to. Máme zde nejrůznější formy, v nichž vymodelujeme kteroukoli bytost, i kdyby byla sebeneschopnější, a uzpůsobíme ji od hlavy k patám. Jestliže usiluje o nějakou hodnost, hned jí vyztužíme záda; jestliže někdo usiluje o sňatek, upravíme ho tak, aby  chodil vzpřímený jako vřeteno, a i kdyby byl obyčejný kašpárek, přimějeme ho, aby se choval důstojně, aby kráčel pomalu, mluvil uměřeně, povytahoval obočí, dělal záhadné posunky jako ministr, a chce-li jednou prosadit svůj hlas, aby mluvil potichu. I kdyby viděl lépe nežli rys, nasadíme mu brýle, neboť to velice posiluje autoritu; když je vyndá z pouzdra a nasadí si je na svůj veliký nos a začne se rozhlížet, jako by seděl na koni a se vším kolem chtěl skoncovat, ti, na které upře svůj zrak, se roztřesou strachy. Kromě toho tu máme mnoho druhů barev, které přes noc změní osoby, třebas z havrana na mlčenlivou labuť, která, kdyby promluvila, vypouštěla by pouze sladce pocukrovaná slova; kdyby měl někdo hadí kůži, dáme mu holubicí lázeň, aby nikdy neprskal žluč, třebaže je jí plný, ani se nikdy nerozčiloval, protože v jediném okamžiku hněvu se utrácí všechno, co se rozvahou nashromáždilo za celý život; aby mnohem méně projevoval sklon k lehkovážnosti ve slovech i činech.“

Spatřili jednoho člověka, který plival a dával najevo znechucení.

„Co je mu?“ otázal se Andrenio.

„Přistup k němu a zaslechneš mnoho ošklivého o ženách a jejich oděvu.“

Dokonce zavíral oči, aby je neviděl.

„Tenhle je věru obezřelý,“ řekl Poustevník.

„Raději, kdyby byl cudný,“ namítl Critilo, „vždyť tímto způsobem mnozí spalují svět svou smyslností; vetřou se do domů jako vlaštovky, jež přilétají dvě a odlétá jich šest. Když jsme se však již zmínili o ženách, pověz mi, není tu pro ně nějaká klausura? Vždyť ty mohou rovnou skládat řeholní sliby z pletichaření!“

„Jistěže je,“ řekl Poustevník, „mají tu klášter, v němž se důkladně kazí: Bůh nás uchraň před jejich houfem! Jsou na téhle straně.“

A přivedl je k oknu, aby mimochodem a aniž vejdou dovnitř, mohli spatřit jejich chování. Zahlédli některé velice zbožné, třebaže víc zasvěcené svatému Blažeji než svatému Lazaru, takové, jež neměly rády obvyklé pobožnosti k svatému Kryšpínu, ale raději chodily na pouti k svatému Liboriovi.

„Tamhleta, která se právě objevila,“ řekl Poustevník, „je ctihodná vdova, jež zavírá svou branku, sotva se ozve Ave Maria. A podívejte se na tu mladou dívku, jak je upjatá a sešněrovaná!“

„Jen aby jí nepukl živůtek!“

„Ta další je vdaná krasavice; její manžel ji má za hotovou světici.“

„A ona mu chystá svátky, když se nejméně naděje.“

„Té druhé nikdy nechybí skvosty!“ „Protože sama je skvost.“

„Tamtu zbožňuje její manžel.“

„To proto, že mu rozmnožuje zboží. Není na parádu a šetří mu majetek.“

„Zatímco utrácí jeho čest.“

„O tamté říká její muž, že by kvůli ní ruku do ohně vložil.“

„Raději ať ji vloží na ni a uhasí oheň její nevázanosti.“

Jedna žena se právě hádala s mladými služkami, protože je podezřívala z kdovíjakých špatností, a té nejstarší řekla:

„Ve svém domě nestrpím žádnou peleš!“

A služka mezi zuby zopakovala ozvěnu posledního slova.

„O téhle další její matka všude káže to, z čeho ona se nechce vyzpovídat.“

Jiná dobrá matka tvrdila o své dceři:

„Hotový anděl!“

A bylo tomu tak, protože si žila jako v sedmém nebi.

„Proč jsou tamty tak bledé?“ všiml si Andrenio.

A na to Poustevník:

„Ne proto, že by na tom byly tak zle, ale že jsou tak dobré: postí se natolik, že do jídla si sypou hlínu.“

„Jen aby ne bláto.“

„Hleďte, jak žárlivé jsou tyhle?“

„Kdyby raději horlivé!“

„Podaří se nám vůbec,“ řekl Critilo, „spatřit vaši pohodlnou ctnost, vaši vlídnou představenou, vaši ztělesněnou dobrotu?“

„Co nevidět vstoupíme do refektáře,“ odpověděl mu Poustevník, „tam se bude nepochybně oddávat půstu.“

Vešli tam a bylo tam tělo na těle a samá těla, až nakonec objevili ženu, na níž bylo samé maso a žádný duch. Výraz měla zkažený (ne však chuť), což svědčilo o nepohodě; ona však tvrdila, že čím je žlutější, tím má lepší barvu. Dokonce i její tvář byla, jako by ji vyřezal z palisandru, a v koutcích (neboť je vždycky pokoutná), jí utkvěla smrt, chystající jí lepší život. Seděla, neboť se nemohla udržet na nohou, a pletla si říhání se vzdechy, kolem dokola obklopena nováčky tohoto světa, jimž udílela lekci z umění žít.

„Nebuďte prostoduší,“ říkala jim, „i když to můžete předstírat, neboť je velkým uměním vyznat se v předstírání neznalosti. Především vám doporučuji, abyste se drželi zpátky a nikoho nepohoršovali.“

Zdůrazňovala jim, jak účinné je pouhé zdání.

„Zde všechno záleží v tom, dobře se jevit, neboť na světě se již nedbá na to, jak se věci vskutku mají, ale na to, jak vypadají, neboť vězte,“ říkala jim, „že existují některé věci, které ani ničím nejsou ani na nic nevypadají, což je sama hloupost: neboť i kdyby taková věc podle zákona nebyla v pořádku, hleďte, aby se tak jevila; existují jiné, které něčím jsou a také se tím jeví, což není nic zvláštního; jiné tím jsou, ale nejeví se, a to je vrchol hlouposti. Největší mistrovství spočívá však v tom, nebýt ničím, a jevit se něčím, to je věru umění. Hleďte si získat dobrou pověst a uchovejte si ji, což je snadné, neboť většina lidí v tomto ohledu žije na úvěr. Neubíjejte se studiem, ale hleďte se šikovně vychválit; každý lékař i advokát musí umět vzbudit oslnivý dojem; velice důležitý je zobák, vždyť i papoušek, protože ho má, dostane se do paláců a obsadí ten nejlepší balkón. Dbejte toho, co vám říkám, protože budete-li umět žít, budete se umět i pohodlně uživit; bez práce a bez námahy, bez potu a bez trápení se z vás mým přičiněním stanou osobnosti. Přinejmenším na ně budete vypadat, takže se budete moci přitočit k opravdu vzácným a vynikajícím lidem, včetně toho nejpoctivějšího člověka. A nevěříte-li mi, vezměte si příklad z osob vážených a zkušených a poznáte, nakolik využili mých návodů a jakou mají dnes ve světě díky svému významnému postavení pověst a vliv.“

Andrenio byl udiven a potěšen představou tak snadného štěstí, tak laciné ctnosti docílené bez obtíží, bez zlézání strmých hor, bez zápasů s divokými šelmami, bez veslování proti proudu, bez kapičky potu. Již již se chystal odít se do nějakého šikovného pláště, aby mohl žít svobodně jako pokrytec, avšak v téže chvíli se Critilo obrátil k Poustevníkovi a zeptal se ho:

„Pověz mi při svém dlouhém, byť ne dobrém životě, můžeme s touto předstíranou ctností dosáhnout opravdového štěstí?“

„Ach, má prostoto!“ odpověděl na to Poustevník. „O tom by bylo mnoho co říci, nechme si to však na příští setkání.“

(Baltasar Gracián – Kritikon. Překlad Josef Forbelský. Praha: MKP 2019. ISBN 978-80-7602-795-4)