Je autorem ceněných knih The Philosophy of Hebrew Scripture (Cambridge University Press, 2012), The Jewish State: The Struggle for Israel’s Soul (Basic Books, 2000) a God and Politics in Esther (Cambridge University Press, 2016). Jeho příspěvky se pravidelně objevují v médiích, jako jsou The Wall Street Journal, The New York Times, Fox News, CNN, Time Magazine a American Affairs. Jedna z jeho knih, Chvála nacionalismu (The Virtue of Nationalism) získala ocenění Conservative Book roku 2019 a stala se nejprodávanějším bestsellerem v oboru Mezinárodní vztahy a diplomacie.

Hazony je také jedním z řady podobně významných a obdobně přemýšlejících autorů, kteří se sešli v právě vydávané knize Cesta národního konzervatismu. Vedle jeho statí v knize najdete i texty Patricka Deneena, Viktora Orbána, Ryszarda Legutka, R.R.Rena a Ofira Haivryho. Ústřední tématickou linií všech textů je zásadní polemika s liberalismem od Locka po současnost a náměty konceptu konzervatismu pro dnešek i budoucnost. Kniha je doplněna rozsáhlým edičním úvodem, který nás vtahuje do samého tématu – sporu mezi liberalismem a konzervatismem – a vysvětluje základní pojmové a historicko-filosofické dimenze. K textům je přičleněn rovněž esej o vztahu našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka k liberalismu včetně obsáhlých citací z jeho děl týkajících se tohoto problému, a zpřítomňuje tak soubor textů i našemu prostředí.

Pro dnešní čtení jsme vybrali zásadní text Yorama Hazonyho Konzervativní demokracie: Liberální zásady nás přivedly do slepé uličky. A protože jde o novinku vysloveně žhavou, sluší se dodat, kde ji lze získat. Je to ZDE.

-----

Současnost se v Evropě i Americe vyznačuje rostoucími rozpaky ohledně panující liberální politické teorie často označované jako liberální demokracie. Opakovaně se tvrdí, že jedinými skutečnými náhradními možnostmi za liberální demokracii jsou marxismus a fašismus. Nemyslím si však, že je to pravda. Chci načrtnout jiný pohled, který budu nazývat konzervativní demokracií. Tento přístup je blíže duchu tradičního konstitucionalismu v Americe i Británii než současné liberální politické teorie. Navíc je mnohem lépe vybavený k udržování svobodných institucí těchto národů než liberalismus.

Existují přední učenci a veřejní činitelé, kteří jsou přesvědčeni, že „věci se mění k lepšímu“ téměř ve všech směrech. Pokud jde o mě, je pro mě těžké nevidět západní národy, jak se rozpadají před našima očima. Nejvýznamnější instituce, které byly během posledních pěti století příznačné pro Ameriku a Británii a poskytovaly těmto zemím jejich vnitřní soudržnost a stabilitu – Bible, veřejné náboženství, nezávislý národní stát a tradiční rodina – jsou nejenom pod útokem. Přinejmenším od druhé světové války jsou ve strmém úpadku.

Například ve Spojených státech se dnes asi 40 procent dětí rodí mimo manželství. Celková plodnost klesla na 1,76 dítěte na ženu. Americkým dětem je většinou poskytováno dvanáct let veřejného školství, které je očištěno od Boha a Písma. A nyní je možné ztratit živobytí, nebo dokonce být stíhán za zastávání tradičních křesťanských nebo židovských názorů na různá témata.

Přidejme k tomu skutečnost, že hlavním projektem evropských a amerických politických elit po celá desetiletí je nyní vytvoření „liberálního mezinárodního řádu“, jehož cílem je vyvážet americká pravidla a hodnoty do jiných států. Tak dostáváme ohromující obraz toho, čím se Spojené státy staly – obraz, který se v určitých ohledech podobá napoleonské Francii: ideologicky protináboženskou, proti-tradicionalistickou světovládnou mocností, jež se snaží přinést svou podobu osvícenství národům světa, a v případě nutnosti i násilím.

Současné oživení národoveckého cítění v Británii a Americe se snaží tím či oním způsobem vzdorovat tomuto směřování. Asi 70 procent hlasů pro prezidenta Trumpa pocházelo od evangelických křesťanů a konzervativních katolíků. Podobný model podpory lze pozorovat ve Velké Británii u souběžného hnutí s názvem brexit, které usiluje o nezávislost na Evropské unii. Vím, že někteří konzervativní intelektuálové mají sklon vidět brexit a Trumpovo hnutí jako příznaky nemoci, přinejmenším stejně jako předzvěst nadcházejícího zotavení. Přesto si myslím, že je nepopiratelné, že velká část křesťanské veřejnosti v těchto zemích (stejně jako velká většina ortodoxních židů) vidí v současném národovectví (nacionalismu) pokus odvrátit naprosté zhroucení tradičního západního řádu.

To, co před sebou vidíme, je tedy soutěž mezi dvěma vlivnými hnutími – „liberálním“ hnutím, které již nějakou dobu panuje, a národoveckým (nacionalistickým) hnutím, které se mu otevřeně snaží klást opor. V dnešní veřejné rozpravě je existence těchto dvou táborů jasně viditelná. Avšak to, co každé z nich hájí, tak jasné není. Pokusím se více zaměřit na to, co je předmětem sporu mezi těmito soupeřícími tábory.

Pojem „liberalismus“ užívám s odkazem na osvícenskou politickou tradici vycházející z hlavních politických textů racionalistických politických filozofů, jako jsou Hobbes, Locke, Spinoza, Rousseau a Kant, a opakované v nesčetných novějších dílech akademické politické teorie, která tyto názory rozvíjí. Pojmem „racionalistický“ mám na mysli, že tento druh politického myšlení má za účel napodobit matematický systém, který začíná výchozími tvrzeními (axiomy) považovanými za samozřejmá a pokračuje údajně neomylným vyvozováním.

Tři výchozí tvrzení (axiomy), na nichž je liberální systém založen, jsou tyto:

1. Dostupnost a dostatečnost rozumu. Lidští jedinci jsou schopni používat rozum, „učící veškeré lidstvo, které se k němu obrací pro radu“ (jak píše Locke). Použitím rozumu dokážou objevit všeobecné pravdy, platné ve všech lidských společnostech a v každém období dějin.

2. Svobodný a rovný jedinec. Lidští jedinci jsou od přírody „naprosto svobodní“ a „naprosto rovní“ (jak píše Locke).

3. Povinnost vzniká rozhodnutím. Lidští jedinci nemají žádné závazky vůči politickým institucím, dokud „se na základě vlastního souhlasu nestanou členy nějaké politické společnosti“ (jak píše Locke).

Tato tři základní výchozí tvrzení (axiomy) jsou důležitá nejenom pro pochopení jistého proudu raně moderního politického racionalismu; tato výchozí tvrzení liberálně racionalistického systému nadále vládnou debatám všude, kde se liberalismus v Evropě a Americe prosadil až do dnešní doby. Pokusy o změnu těchto základů liberalismu jsou dobře známy (například Mill nebo Hayek). Nakonec však neměly větší význam. Jsou to právě tyto lockovské předpoklady, které jsou i nadále příznačné pro liberální debatu, a pokud vůbec něco, tak v posledních letech důraz na ně ještě vzrostl.

Člověk samozřejmě nemusí přijímat liberální systém založený na těchto zásadách jako uzavřený a úplný. Nepochybuji například o tom, že mnoho jednotlivců přijalo některé nebo všechny tyto lockovské předpoklady, a současně věří v Boha nebo v závaznou povahu Písma nebo v posvátnost rodiny či v národní stát jako nejlepší podobu politického řádu a tak dále.

Zásadním bodem je však to, že žádnou z těchto věcí – Boha, Bibli, rodinu a nezávislý národní stát – nelze vyvodit z liberálních zásad. To znamená, že v liberálním systému není nic, co by od nás vyžadovalo, nebo nás dokonce povzbuzovalo, abychom také přijali odpovědnost vůči Bohu, Bibli, rodině nebo národu. Pokud člověk cítí odpovědnost k těmto věcem, je to z důvodů, které jsou vůči „liberálnímu politickému systému“ zcela „vnější“.

Skutečnost, že konzervativní politické instituce, jako jsou náboženství, rodina a národní stát, pocházejí ze zdrojů vnějších pro liberalismus, není v zásadě osudná. Teoreticky si člověk může představit svět, ve kterém se liberalismus vyskytuje spolu se zdroji náboženství a národovectví – a dokonce i to, že by se tyto zdroje mohly s liberalismem doplňovat a poskytovat mu klíčové prostředky, které sám nemůže vytvořit.

To je bezpochyby přístup těch liberálů, kteří říkají, že liberalismus je „pouze formou vlády pojatou tak, aby umožňovala širokou oblast individuální svobody“. Z tohoto pohledu nemá liberalismus žádný jiný cíl a žádné jiné důsledky než zajistit, aby nikdo nebyl nucen například stát se křesťanem; nebo aby nikdo nebyl nucen vést svůj osobní život v rámci tradiční rodiny. Tvrdí se, že tyto věci mohou být vykázány do oddělené oblasti soukromí a osobní svobody – do oblasti, v níž náboženská tradice, národní soudržnost a rodina budou vzkvétat, i když se liberální východiska stanou oficiálním vůdčím učením státu.

Domnívám se však, že toto tvrzení bylo na základě zkušenosti vyvráceno. Ani v Evropě, ani v Americe nepřinesly zásady liberalismu rozkvět náboženské tradice, národní soudržnosti a rodiny – nýbrž pravý opak. Všude, kam pronikl, liberální systém způsobil rozpad těchto základních tradičních institucí.

A není ani těžké nalézt příčinu, proč tomu tak je. Liberalismus není „pouze formou vlády pojatou tak, aby umožňovala širokou oblast individuální svobody“. Liberalismus ve skutečnosti není vůbec formou vlády. Je to systém názorů, které jsou považovány bez důkazů za pravdivé a z kterých údajně lze formu vlády vyvodit. Jinými slovy, jedná se o systém dogmat. O čem? O lidské přirozenosti, rozumu a zdrojích morálních povinností, které nás zavazují.

To znamená, že liberální dogmata se týkají mnoha těch samých témat, která jsou jádrem biblického politického myšlení. Liberální dogma však nabízí velmi odlišný pohled od například hebrejské bible: Zatímco hebrejské písmo zobrazuje lidský rozum jako slabý, schopný pouze místních znalostí a obecně nespolehlivý, liberalismus zobrazuje lidský rozum jako nesmírně silný, umožňující všeobecně platné poznání a dostupný každému, kdo se k němu obrátí pro radu. Podobně, zatímco Bible popisuje morální a politické povinnosti jako odvozené od Boha a zděděné na základě rodinné, národní a náboženské tradice, liberalismus nezmiňuje ani Boha, ani zděděnou tradici, a o konkrétních tradičních institucích, jako je rodina nebo národ, ani nemluvě. A zatímco Bible učí, že všichni jsou stvořeni k obrazu Božímu, a tak propůjčuje každé lidské bytosti určitou důstojnost a posvátnost, neříká nic o tom, že bychom byli od přírody naprosto svobodní a naprosto rovní.

Neexistuje tedy žádný důvod pro tvrzení, že liberalismus je pouze systém „neutrálních“ pravidel, „procedurální“ systém, který umožňuje, aby tradiční politické a náboženské struktury fungovaly ještě lépe, aniž by tím byly nějak narušeny. Liberalismus je systém názorů o podstatě světa okolo nás, který poskytuje odlišný základ pro naše názory týkající se povahy člověka, rozumu a zdrojů morálních povinností, které nás zavazují. Tento odlišný základ neexistoval souběžně s dřívější politickou tradicí vycházející z Bible, jak se nám tvrdilo. Liberalismus spíše tuto dřívější tradici cupoval na kousky.

Například liberální přesvědčení, že rozum je mocný, všeobecný a spolehlivý, znamená, že v zásadě není třeba se pro radu obracet na národní a náboženské tradice, nebo dokonce tyto tradice ctít a uctívat. Soukromé osoby se mohou takovými věcmi bavit, pokud se tak rozhodnou. Veřejný život však lze bez nich vést bezvadně.

Stejně tak názor, že politické povinnosti se odvozují pouze ze souhlasu jednotlivce užívajícího rozum, znamená, že politická a náboženská tradice v zásadě nemá vůbec žádnou váhu nebo alespoň žádnou váhu, kterou lze uznat za legitimní. Jakékoli politické právo nebo svoboda, které se v daném okamžiku jeví jako vyjádření veřejného rozumu, v krátké době svrhnou jakoukoli tradiční instituci.

Existuje však jiná možnost? Jak jsem na začátku poznamenal, mnoho našich nejtalentovanějších spisovatelů a intelektuálů se nás neustále snaží přesvědčit, že nemáme jinou možnost než být liberálové. Je to buďto liberalismus, anebo marxismus a fašismus. A protože tyto možnosti jsou děsivé – což je tvrzení, se kterým se já sám ztotožňuji – neexistuje, vylučovací metodou, žádná jiná možnost než být liberálem.

Často nedokážu říct, zda je toto tvrzení jednoduše výsledkem nevědomosti, nebo zda někteří lidé úmyslně chtějí, aby bylo zavádějící. Ať už je to jakkoli, tento argument trvá na tom, že není jiná možnost než vybrat si jedno ze tří anti-náboženských, anti tradicionalistických učení dvacátého století a že jediná cesta, která se nám otvírá, je vybrat si tu nejméně hroznou z těchto tří.

To, co je neustálým opakováním tohoto argumentu potlačováno, je možnost, že tu až donedávna vůči liberalismu stály konzervativní alternativy, které nabízely jiný způsob myšlení o veřejném životě.

„Konzervativní“ se obvykle používá jako slovo stejného významu s výrazem „tradicionalistický“: Konzervativcem je někdo, kdo se snaží bránit a posilovat politické a intelektuální tradice svého vlastního kmene nebo národa. To samozřejmě neznamená, že konzervativec musí hájit každou možnou pošetilost, která kdy byla součástí tradice. U každé politické tradice dochází postupem času k úpravám. Pokud se však bude dělat nějaká změna, konzervativec by chtěl, aby se takové opravy prováděly na základě zásad, které jsou vnitřní součástí stávajícího řádu – a to vždy za účelem posílení jedinečné struktury politického řádu jako celku.

To znamená, že konzervatismus není něco jako marxismus nebo liberalismus – což jsou všeobecné (univerzální) teorie, které přicházejí s jedinou odpovědí na otázku ohledně politického dobra pro všechny národy, kdekoli na Zemi a po celé dějiny. Na rozdíl od těchto všeobecně platných (univerzalistických) teorií může být tolik různých konzervatismů, kolik je národních a kmenových tradic. V Číně a Indii, Rusku a Německu existují konzervativní tradice, které se zásadně liší od našich – a možná existují určité věci, které jsou přitažlivé na každé z nich, nebo možná neexistují. Jako konzervativec však nejsem odhodlaný bránit je všechny, stejně tak, jako byste neměli být ani vy.

Předmětem našeho zájmu je zde konkrétní konzervativní politická tradice. Totiž konzervativní tradice anglicky mluvících zemí, kterou budu nazývat angloamerickým konzervatismem. Toto je tradice, kterou lze vysledovat až do středověku. Můžeme však hovořit o jakémsi jejím klasickém období, které začíná Johnem Fortescuem v 70. letech 15. století a pokračuje jedinci, jako jsou Richard Hooker, sir Edward Coke, John Selden, Edward Hyde (hrabě z Clarendonu), sir Matthew Hale, sir William Temple, Jonathan Swift, sir William Blackstone, Josiah Tucker, Edmund Burke, John Dickinson, John Adams, George Washington a Alexander Hamilton. Skotští filozofové jako David Hume, Adam Smith, Adam Ferguson a Thomas Reid k této tradici také velmi přispěli.

Tato angloamerická tradice je popsána v nedávném pojednání „Co je to konzervatismus?“, které jsem napsal s Ofirem Haivrym pro časopis American Affairs. V pojednání tvrdíme, že angloamerická konzervativní tradice může být popsána tak, že je vystavěná na pěti zásadách:

1. Vycházení z dějinné zkušenosti (historický empirismus). Autorita vlády se odvozuje od ústavních tradic, o nichž se skrze dlouhé dějinné zkušenosti daného národa ví, že poskytují stabilitu, blahobyt a svobodu. Tyto tradice jsou tříbeny prostřednictvím pokusů a omylů po mnoho staletí, kdy se v případě potřeby provádějí opravy a vylepšení se současnou snahou o zachování celistvosti zděděné národní stavby jako celku. Takové vycházení z dějinné zkušenosti znamená skeptický postoj, pokud jde o božské právo vládců, všeobecná (univerzální) práva člověka a všechny ostatní abstraktní, všeobecné systémy. Písemné dokumenty vyjadřují a upevňují ústavní tradice národa, nemohou však zachycovat ani určovat tuto politickou tradici jako celek.

2. Nacionalismus. Lidé nežijí jako osamocení jedinci, ale tvoří národní společenství, pro která jsou příznačná pouta vzájemné oddanosti a jedinečné zděděné tradice. Různost národních zkušeností znamená, že různé národy budou mít různé ústavní a náboženské tradice. Angloamerická tradice se navrací k zásadám svobodného a spravedlivého národního státu volícího svůj vlastní směr bez cizích zásahů. Tyto zásady mají původ v hebrejské bibli. Patří sem pojetí národa jako vznikajícího z různých kmenů, kdy jeho jednota je zakotvená ve společném kulturním dědictví, zejména tradičním jazyce, právu a náboženství. Takový nacionalismus není založen na rase a je schopen přijmout nové členy, kteří prohlásí, že „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (Kniha Rút 1:16).

3. Náboženství. Stát podporuje a ctí biblického Boha a náboženské praktiky společné pro národ. Jsou ústředním bodem národního dědictví a jsou nezbytné pro spravedlnost a veřejnou morálku. Stát zároveň nabízí širokou toleranci náboženských a společenských názorů, které neohrožují celistvost a blaho národa jako celku.

4. Omezená výkonná moc. Pravomoci krále (nebo prezidenta) jsou omezeny zákony země, které vládce ani netvoří, ani o nich nerozhoduje v soudních sporech. Pravomoci krále (nebo prezidenta) jsou omezeny zástupci národa, jejichž radu a souhlas musí získat, přičemž musí ctít zákony i zdanění.

5. Individuální svobody. Bezpečnost života a majetku jednotlivce je nařízena Bohem jako základ pro společnost, která je mírumilovná a blahobytná a která má být chráněna před svévolnými činy státu. Schopnost národa hledat pravdu a provádět zdravou politiku závisí na svobodě slova a veřejné rozpravy. Tyto a další základní práva a svobody jsou zaručeny zákonem a mohou být omezeny pouze na základě řádného právního procesu.

Tyto zásady mohou sloužit jako shrnutí angloamerické konzervativní tradice, která byla základem pro obnovení anglické ústavy v roce 1689. Byla základem i pro americkou obnovu, která se uskutečnila po přijetí americké ústavy z roku 1787, po dvanácti letech zmatku. Ty samé zásady nadále tvoří základ pro následnou konzervativní politickou tradici v Británii, Americe a dalších zemích až do současnosti.

Zásadní rozdíly mezi touto konzervativní tradicí a liberalismem lze tedy chápat následujícím způsobem: Liberalismus, jak již bylo řečeno, je politické učení založené na předpokladu, že rozum je všude stejný a v zásadě dostupný všem jednotlivcům; a že člověku pouze stačí se obrátit na svůj rozum pro radu, aby dospěl k jediné formě vlády, která je všude nejlepší a které nedávno bylo dáno jméno liberální demokracie. Tento pojem byl podle všeho nejprve veřejně prosazován ve střední Evropě ve 20. letech minulého století. Svého vedoucího postavení v politické debatě v anglicky mluvícím světě dosáhl až v 90. letech minulého století.

Tímto termínem se rozumí forma vlády, která si vypůjčuje jisté zásady z dřívější angloamerické konzervativní tradice, zejména ty, které omezují výkonnou moc a zaručují individuální svobody (výše uvedené zásady 4 a 5). Liberální demokracie se však rozchází s dřívější angloamerickou politickou tradicí v tom, že se dívá na tyto zásady jako na odvozené z liberálních výchozích tvrzení (axiomů), a proto jako na oddělitelné od širší angloamerické tradice, v níž historicky vznikly. Liberálové tak mají sklon si dělat jen málo výčitek, pokud vůbec, ohledně snižování národních a náboženských základů angloamerického způsobu vládnutí (zásady 2 a 3) coby zbytečných, ne-li přímo jako odporujících všeobecnému rozumu.

Ve svém tažení za všeobecnou „liberální demokracii“ tak liberálové zaměňují jisté historicko-empirické zásady tradiční angloamerické ústavy, usilovně vyvíjené a vštěpované do mysli lidí po staletí (zásada 1), za všeobecně platné pravdy, které jsou stejně dostupné všem lidem, bez ohledu na dějinné nebo kulturní okolnosti.

To znamená, že stejně jako všichni racionalisté se liberálové zapojují do použití místních pravd, které v jistých podmínkách dobře fungují, na zcela jiné situace a podmínky, kde často hrozivě selhávají. Pro konzervativce tato selhání – například opakované zhroucení liberálních ústav v místech, jako jsou Mexiko, Francie, Německo, Itálie, Nigérie, Rusko a Irák – naznačují, že dané zásady byly rozšířeny dále, než měly být, a měly by být považovány za pravdivé pouze v užším rozsahu podmínek. Liberálové naproti tomu mají sklon vidět taková selhání jako důsledek „špatného zavedení“, takže liberální demokracie zůstává všeobecně platnou pravdou, která je nedotčena zkušenostmi a je neotřesitelná – bez ohledu na to, co se ve skutečnosti děje.

To znamená, že to, co se nyní nazývá „liberální demokracií“, neodkazuje na tradiční angloamerickou ústavu, ale na její racionalistickou přestavbu, která byla oddělena od protestantského náboženství a angloamerické národovecké tradice. Tento liberálně-demokratický ideál má daleko k tomu, aby byl dlouhodobě ověřenou formou vlády. Je pro Ameriku i Británii něčím novým, přičemž své vůdčí postavení získal teprve v posledních desetiletích.

Američané tradičně hovořili o své formě vlády jako o republikánské vládě. Pokud jde o používání, pak až do 60. let minulého století se pojem „liberální demokracie“ ve veřejné diskusi nestává běžnějším než tradiční pojem „republikánská vláda“. A až do 90. let minulého století nedosahuje svého současného určujícího postavení v rozpravě o formách vlády (kde drtivě překonává i výraz „demokratická vláda“).

Tento jazykový posun není náhodný, nýbrž odráží také hlubokou přestavbu na úrovni idejí: přestavbu toho, jaká vláda je považována za žádoucí a legitimní. Přibližně řečeno, určující postavení pojmu „republikánská vláda“ odpovídá období, ve kterém angloamerická konzervativní tradice zůstávala do značné míry nedotčena, a tak mohla sloužit jako hradba proti příliš silnému pronikání liberálních výchozích zásad (axiomů) do veřejného života.

Co byla „republikánská vláda“ v tradičním americkém pojetí? Republikánská vláda v Americe byla, mimo jiné, ta, která mohla na sebe pohlížet jako na instituci odrážející a posilující hodnoty „křesťanského národa“ (abychom použili slavné vyjádření Nejvyššího soudu, které bylo během 30. let minulého století opakovaně potvrzováno). A vskutku, v roce 1942 prezident Franklin D. Roosevelt stále ještě hovořil o Spojených státech jako o národě, který „se přidržuje starých křesťanských ideálů“.

Rokem 1948 se však poprvé setkáváme s tím, že Nejvyšší soud USA zakazuje dobrovolné náboženské vzdělávání na veřejných školách, které nabízejí souběžné protestantské, katolické a židovské vyučování. Zde soudce Hugo Black píše, že:

V souladu s prvním a čtrnáctým dodatkem ústavy stát nemůže využívat svého veřejného školského systému k podpoře jakéhokoli nebo všech náboženských vyznání nebo sekt při šíření jejich učení a hodnot.

Při zpětném pohledu můžeme zjistit, že se nejednalo o osamocené rozhodnutí. Byl to spíše raný náznak obratu, který ukončil staré republikánské pojetí Spojených států a vytvořil mezi jejich elitami jiné pojetí, nyní známé jako „liberální demokracie“. Jde o formu vlády, která uznává pouze liberální zásady jako základ pro legitimitu státu; a přestává schvalovat a starat se o náboženské, národní a historicko-empirické zásady, které po mnoho staletí zastávaly tak významné místo v angloamerické ústavní tradici.

Tvrzení, že liberálně demokratická zřízení tohoto druhu lze dlouhodobě udržovat bez konzervativních zásad, které odmítla, je hypotéza, jež se nyní ověřuje poprvé. Ti, kteří věří, že příznivý výsledek tohoto pokusu je zajištěn, nevyvozují tento závěr z důkazů založených na dějinné zkušenosti, protože žádné nemáme. Jejich přesvědčení spíše pochází z uzavřeného lockovského racionalistického systému, který je drží v zajetí a brání jim v tom, aby byli schopni předvídat některý z dalších zcela možných výsledků, jež před námi jsou.

V nedávné západní tradici tedy existuje alespoň jedna dobře rozvinutá alternativa k liberalismu, která není ani marxistická, ani fašistická. Je to angloamerická konzervativní tradice. Nehodlám se zastávat každého zla, které bylo strpěno v rámci starého republikánství ve Spojených státech. Institucionalizované zneužívání afroamerické menšiny je nejzřetelnějším příkladem něčeho, bez čeho bychom se měli rádi obejít.

Domnívám se však, že je možné uvažovat o tom, co by se v současnosti mohlo nazývat konzervativní demokracií. Takový politický model by odmítl výchozí zásady (axiomy) liberálně-racionalistického systému a místo toho by se snažil udržovat rovnováhu mezi zásadami omezené vlády a individuálních svobod na jedné straně; a zásadami náboženství, národovectví a vycházení z dějinné zkušenosti, které zachovávaly svobodnou vládu v Británii a Americe po staletí, na straně druhé.

Taková konzervativní demokracie by se vyznačovala následujícími stanovisky:

1. Veřejné náboženství. Liberalismus prohlašuje, že všeobecný rozum je nezbytným a dostatečným základem spravedlivé a morální vlády. To znamená, že náboženská a národní tradice, která byla dříve základem pro veřejné chápání spravedlnosti a práva, může být nahrazena ve veřejné diskusi samotným všeobecným rozumem. Konzervativně-demokratický pohled tvrdí, že nic z toho není pravda. Konzervativci chápou lidský rozum tak, že vytváří nepřetržitou záplavu neustále se měnících názorů na spravedlnost a morálku. To je skutečnost, která je dnes zřejmá z nepřetržitého prosazování nových lidských práv. Konzervativci tvrdí, že jediným pevným základem národní nezávislosti, spravedlnosti a veřejné morálky je silná biblická tradice ve vládě a ve veřejném životě. Liberální učení vyžadující „zeď odloučení církve od státu“ na všech úrovních vlády je, jak již bylo řečeno, výsledkem období po druhé světové válce a není vnitřním rysem americké politické tradice.

2. Právo. Liberálové považují zákony národa za vznikající z napětí mezi pozitivním právem a výroky všeobecného rozumu, jak jsou vyjádřeny soudy. Konzervativci odmítají domnělý všeobecný rozum soudců, který často není ničím víc než vyhověním pomíjejícím módnostem. Konzervativci se však také staví proti přílišnému ohledu na ojedinělé písemné dokumenty, které vedou například k liberálním mýtům o Americe jako „národu vzniklém na vyznání víry“ (nebo „národu založeném na výchozích výrocích“), vymezeným pouze určitými obecnými myšlenkami obsaženými v americké Deklaraci nezávislosti nebo v Gettysburgském projevu. Ačkoli jsou tyto dokumenty důležité, nemohou nahradit angloamerickou politickou tradici jako celek – se svými kořeny v Písmu a anglickém obecném právu – která jediná poskytuje úplný obraz anglického a amerického právního dědictví.

3. Vzdělávání. Liberálové věří, že školy by měly učit studenty, aby považovali svobodu, rovnost a souhlas za všeobecné cíle politického řádu a aby chápali americké zakladatelské politické dokumenty jako výtvor procesu svobodného užívání rozumu k dosažení těchto cílů. Konzervativci věří, že by se vzdělávání (ať už pro nábožensky založené studenty, nebo pro jejich vrstevníky bez náboženského založení) mělo zaměřovat na dějinný vývoj a výhody angloamerické ústavní a náboženské tradice s kořeny v Bibli, jakož i na způsob, jakým tato tradice umožnila vznik jedinečné rodiny národů, která ovlivnila celé lidstvo. Toto vzdělání musí, jak uvádí Burke, obsahovat poznání, že za dobrou vládu je třeba považovat tu, která „je schopná spojit soukromou a veřejnou svobodu s veřejnou mocí, s řádem, mírem, se spravedlností a především s institucemi vytvořenými pro zajištění trvalosti a stability během věků“.

4. Hospodářství. Liberálové považují všeobecné tržní hospodářství, které funguje bez ohledu na hranice, za příkaz všeobecného rozumu, který platí pro všechny národy zároveň. Proto neuznávají žádné legitimní hospodářské cíle kromě vytvoření „rovných podmínek“, na nichž se podílejí všechny národy v souladu se všeobecnými, racionálními pravidly. Konzervativci považují tržní hospodářství a svobodné podnikání za nezbytné pro posílení národa v jeho bohatství a blahobytu. Uznávají však také, že trh má zhoubné účinky na tradiční instituce založené na vzájemné oddanosti – včetně rodiny, národa a náboženské tradice. Konzervativci navíc považují hospodářská uspořádání za nevyhnutelně se lišící napříč zeměmi, což odráží konkrétní dějinné zkušenosti a nové myšlenky a postupy každého národa, když soutěží o získání výhod pro sebe.

5. Přistěhovalectví. Liberálové věří, že jelikož liberální zásady jsou přístupné všem, nelze se obávat rozsáhlého přistěhovalectví ze zemí s národními a náboženskými tradicemi, které se velmi liší od našich vlastních. Konzervativci považují úspěšné rozsáhlé přistěhovalectví za možné, pouze pokud jsou přistěhovalci silně motivovaní k integraci a je jim pomáháno s osvojením si národních tradic jejich nové domovské země. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, bude výsledkem přetrvávající mezikulturní napětí a násilí.

6. Liberální říše. Protože je liberalismus považován za příkaz všeobecného rozumu, mají liberálové sklon věřit, že každá země, která není dosud řízena jako liberální demokracie, by měla být tlačena, a někdy dokonce donucena, aby tuto formu vlády přijala. Konzervativci naproti tomu uznávají, že různé společnosti jsou udržovány pohromadě a v míru různými způsoby a že všeobecné uplatňování liberálních pouček často přináší zhroucení a zmatek, čímž způsobuje více škody než užitku.

7. Mezinárodní orgány. Stejně tak liberálové věří, že vzhledem k tomu, že liberální zásady jsou všeobecně platné, přenesením pravomocí vlády na mezinárodní orgány nevzniká zvláštní škoda. Konzervativci naproti tomu jsou přesvědčeni, že takové mezinárodní organizace nemají hlubší vládní tradice a žádnou oddanost ke konkrétním národním společenstvím, která by mohla omezit jejich umělé teoretizování o všeobecných právech. Proto vidí takové orgány jako nevyhnutelně směřující k svévoli a samovládě.

Při nastiňování těchto zásad pro konzervativní demokracii jsem netvrdil, že by měly být uskutečněny změny v jakýchkoli písemných ústavních dokumentech. Protože pravda je taková, že ani americká ústava, ani hlavní ústavní dokumenty v Británii neobsahují výslovnou podporu liberálních pouček. Proto je třeba připustit, že tyto dokumenty nejsou zdrojem problémů, kterým dnes zmíněné národy čelí.

Skutečným problémem je, že americké a britské elity, stejně jako jejich evropské protějšky, jsou neústupně oddány racionalisticko-liberálním výchozím tvrzením (axiomům) jako jedinému legitimnímu základu vlády a zahájily přestavbu veřejného života ve světle těchto přesvědčení – bez ohledu na skutečný obsah angloamerického ústavního dědictví.

Například v americké ústavě není nic, co by ve školách zakazovalo výuku Bible. I za současného liberální pojetí práva není nyní nezákonné vyučovat Bibli na amerických veřejných školách. Zdá se, že Nejvyšší soud umožňuje vyučovat Bibli jako dějiny, literaturu nebo filozofii; většina veřejných škol však takové kurzy nenabízí. Problémem je mnohem méně právo ve své současné podobě než základní předpoklady osvícenské kultury, která je nepřátelská biblickému vzdělávání a nechce jej ve školách vidět. A skutečně, ta samá kultura je odpovědná za skutečnost, že univerzity se do značné míry vyhýbají kurzům zaměřeným na výuku filozofického a teologického obsahu Bible, i když jim při nabízení, nebo dokonce vyžadování těchto kurzů nestojí v cestě žádné právní překážky.

Stejně tak si od roku 1992 Nejvyšší soud Spojených států osobuje rozhodovat na základě toho, co nazývá „právo určit si své vlastní pojetí způsobu života, smyslu věcí, vesmíru“ (slovy soudců Kennedyho, Soutera a O‘Connora v případu organizace „Planned Parenthood“ vs. Casey). Soud se tak chápe Jeffersonova tvrzení o všeobecném právu na „svobodu a usilování o štěstí“ z Deklarace o nezávislosti a zavádí jej jako určité nejvyšší měřítko, podle kterého se mají posuzovat všechny věci ve společnosti. I zde problémem není ani samotná ústava, ani nutně existence takových osvícensko-racionalistických slovních obratů v Deklaraci nezávislosti. Opravdovým problémem je skutečnost, že mnozí soudci, kteří vykládají svět z pohledu myšlenkové svěrací kazajky liberálního systému základních tvrzení, již nejsou schopni přisoudit jakoukoli skutečnou váhu realitě amerického národa, jak ji známe ze zkušenosti, s jeho dějinnou oddaností vůči Bibli, křesťanskému náboženství a obecnému právu (common law) Anglie a Ameriky.

Možná by demokracie byla posílena, kdyby její písemné ústavní dokumenty byly navrženy tak, aby chránily jedinečnost národa a jeho tradic. Avšak jak tyto příklady naznačují, nejsou to prvotně písemné dokumenty, které dělají demokracii konzervativní.

Psychicky zatěžující zkušenost z druhé světové války přesvědčila Ameriku, Británii a další národy, aby přijaly uzavřený systém osvícensko-racionalistických zásad – liberalismus – jako jediný základ veřejného života a morálních povinností. Nakonec byly politické tradice těchto národů dokonce přejmenovány na „liberální demokracii“ jako známka toho, že za základ politické rozpravy budou nadále považovány pouze osvícensko racionalistické zásady.

Liberální zásady však neposkytují žádné zdroje pro udržování institucí, jako jsou národní stát, rodina a křesťanské nebo židovské náboženství. Poté, co vytlačil starší biblický světový názor, který vdechnul těmto institucím život, liberalismus během několika generací všechny tyto instituce vážně poškodil. Současná politická realita rozpadajících se národních států, zničených rodin a oslabených náboženských tradic je přímým důsledkem přijetí liberálních dogmat jako jakéhosi všeobecného náboženství spásy napříč většinou Západu. V současném okamžiku je liberalismus široce přijímán jako náhrada za tradice, moudrost a zkušenost – což jinými slovy znamená, že také nahradil způsobilé užívání rozumu.

Mnozí nyní vidí, že národy Západu se řítí do propasti. Zde jsem poskytnul nástin toho, co by znamenalo od toho ustoupit. Naznačil jsem, že není třeba revolučního přetvoření hlavních ústavních dokumentů angloamerické politické tradice. Je však třeba odvrhnout liberální systém založený na jeho výchozích tvrzeních (axiomech): Musíme jej přestat považovat za zdroj svých politických institucí. Musíme ho přestat učit naše děti jako nezvratné poučky. A musíme se znovu vrátit ke starší tradici angloamerického politického myšlení, které může ještě být oživeno jako politický model, jejž lze nazývat konzervativní demokracií.

(Yoram Hazony a kol.: Cesta národního konzervatismu. Překlad Robert Kabát. Brno: Riva 2022. ISBN 978-80-908322-3-7)