Prvním oficiálním dokumentem, jehož smyslem a cílem byla cenzura, se stal Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“), jenž byl v letech 1559–1966 oficiálním seznamem publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které podle názorů katolického kléru mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace domněle amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. 

Katolická církev již od svého zrodu bojovala proti názorům a knihám, které se neslučovaly s její vírou. Psalo se: „Právo a povinnost církve zkoumati a zapovídati knihy víře nebo mravům nebezpečné vyplývá z jejího božského poslání, z podstaty a účelu církve samé. Církev katolická toho práva vždy si byla vědoma a hned od svého počátku prakticky je prováděla. Ve Skutcích apoštolských (19,19) čteme: »Mnozí pak z těch, kteříž byli všetečných věcí (čarodějnictví) hleděli, snesli knihy a spálili je přede všemi.« ... 

Mocenské údery proti pohanům a heretikům zpočátku nevedla samotná církev, která k tomu neměla ani odpovídající prostředky, ale římský stát, který v tomto ohledu podřizoval svůj rozvětvený aparát jednoznačně církevním zájmům. Církevní sněm v Niceji v roce 325 zavrhl spis alexandrijského kněze Aria a císař Konstantin vydal dekret, v němž hrozil smrtí těm, kdo by Ariovy knihy měli u sebe a nevydali je ke spálení.

Papež Anastasius I. odsoudil roku 401 některé knihy Órigenovy, papež Inocenc I. roku 417 spisy Pelagiovy, papež Lev I. Veliký roku 447 knihy manicheiských. Efezský koncil odsoudil roku 431 spisy Nestoriovy a z podnětu tohoto sněmu zakročila státní moc proti Nestoriovým knihám. V císařském výnosu stálo: „Ať se nikdo neodvažuje vlastnit, číst nebo opisovat bezbožné knihy zločinného a svatokrádežného Nestoria proti ctihodné sektě pravověrných a proti rozhodnutí nejsvětějšího shromáždění předáků, konaného v Efesu. Rozhodli jsme, aby se tyto knihy svědomitě a pilně vyhledávaly a veřejně spalovaly.“

Roku 496 vydal papež Gelasius I. seznam knih, kde vedle dovolených jsou uvedeny i knihy zapověděné; jde o apokryfy, knihy kacířské a pověrečné. Čím jdeme dále do středověku, tím více se množí zákazy knih. Uvádíme jen některé známější případy: zákaz knih Berengarových roku 1050, díla Abélardova roku 1121, spisů Marsilia z Padovy a Jana z Janduna roku 1327. Kostnický koncil odsoudil spisy Jana Viklefa i Jana Husa a nařídil biskupům, aby je pálili. 

Velmi energicky byl církví pronásledován židovský Talmud. Již roku 1242 bylo z podnětu papeže Řehoře IX. a na rozkaz krále Ludvíka IX. Svatého spáleno v Paříži 20 vozů naložených zabavenými exempláři Talmudu. V roce 1244 vydal papež Inocenc IV. bulu „Impia Judaeorum perfidia“, v níž žádal krále Ludvíka IX., aby Talmud a spisy související (komentáře apod.) kázal shromažďovat a pálit. Také papežové Klement IV., Honorius IV. a Jan XXII. zničení těchto knih opět a opět požadovali. V roce 1593 vydal papež Klement VIII. bulu „Cum Hebraeorum malitia“, v níž zakázal užívání Talmudu jak křesťanům, tak i židům. Nikdo nesměl tyto knihy vlastnit, číst, kupovat, prodávat nebo tisknout a neposlušnost byla trestána ztrátou jmění a dalšími těžkými tresty, i tělesnými; nalezené exempláře Talmudu měly být spáleny. Ještě na konci 19. století platil zákaz četby Talmudu pro katolíky, a to pod sankcí smrtelného hříchu.

Církev také omezovala nebo dle potřeby času zapovídala překlady bible do národních jazyků a zakazovala četbu těchto překladů. Odůvodňovala to tím, že Písmo svaté v řeči lidové zneužívali různí sektáři, zejména valdenští a albigenští, k hájení svých bludů.

Po vynálezu knihtisku se knihy začaly velmi rychle šířit, a to i spisy z hlediska církve závadné. Proto buly papežů Alexandra VI. z roku 1501 a Lva X. z roku 1515 zakazovaly tiskařům pod nejtěžšími tresty tisknout knihy bez předchozího svolení církevních představených. V bule Lva X. „Inter sollicitudines“ ze dne 4. května 1515 je jako trest za nedovolený tisk uvedena konfiskace a spálení celého nákladu příslušné knihy, peněžitá pokuta 100 dukátů a odnětí živnosti knihtiskařské na jeden rok.

Vystoupením Lutherovým a za reformace povstala celá záplava knih církvi katolické nepřátelských. Papež Lev X. bulou „Exurge Domine“ ze dne 15. června 1520 zapověděl číst knihy od Luthera sepsané, a to pod trestem pro kacíře stanoveným.

V této době začínají vznikat seznamy zapovězených knih, a to nejprve jako indexy partikulární, které obsahovaly knihy určitého národa nebo oblasti. Takovéto indexy (katalogy) vydal v Belgii císař Karel V., v Anglii král Jindřich VIII., další vydávaly univerzita lovaňská a univerzita pařížská a též někteří biskupové pro oblast své jurisdikce. Papežský vyslanec kardinál Giovanni della Casa uveřejnil takový seznam v Benátkách roku 1549. Papež Pavel IV. nařídil inkvizitorům, aby zhotovili seznam knih zapověděných pro celou církev. Tento první celocírkevní Index librorum prohibitorum byl vytištěn roku 1557, ale na veřejnost se dostal až v roce 1559.

Záležitostí Indexu zabýval se též tridentský koncil, který ustavil komisi prelátů a teologů, kteří Index Pavla IV. upravili a doplnili a zároveň stanovili i pravidla pro vydávání, četbu a používání knih. Předsedou této komise se stal pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Index upravený z rozkazu sněmu tridentského byl vyhlášen papežem Piem IV. bulou „Domini Gregis“ dne 24. března 1564. V roce 1571 založil papež Pius V. samostatnou kongregaci, která se zabývala censurou tisku. Nazývala se Sacra Congregatio indicis librorum prohibitorum a její povinností bylo zkoumat a do seznamu zakázaných knih zařazovat knihy víře neb mravům nebezpečné. V roce 1917 tato povinnost přešla na Posvátnou kongregaci Svatého oficia.

Potud aspoň základní fakta o dění, které připravovalo půdu pro následný rozkvět cenzury, nejprve církevní, ale poté i státní.

Velmi zásadním zdrojem informací o různých indexech zakázaného vědění, tedy knih, je kniha Františka Loskota s názvem  O indexech zakázaných knih s podtitulem lndex římský a indexy české - Knížka pro každého českého člověka. Kniha vyšla v Praze roku 1911. Ukazuje velmi plasticky, jak římskokatolická církev cenzurními prostředky bojovala v průběhu věků proti svým oponentům. Hodnota tohoto historického poučení spočívá především v tom, že poskytuje prostor pro zamyšlení, zda se náhodou v průběhu těch století historie stále neopakovala, vždy „vylepšena“ o novou techniku cenzurní proskripce. Přečtete-li si Loskotovu útlou (58 stran) knížku a dosadíte si tam, kde to jen trochu možné, místo slova církev slovo stát, vláda, politická elita atd. a pojmy hereze, odpadlictví, kacířství atd. jakožto adresáty vynucovaného názorového postoje nahradíte pojmem politická opozice, názorová alternativa atd., zjistíte, že jste z hloubi raného baroka rovnýma nohama ve žhavé současnosti. A pozornému čtenáři jistě neunikne i věru aktuální odstavec o oznamovací povinnosti. Odkud že to známe?

O INDEXECH ZAKÁZANÝCH KNIH

POZNÁMKY HISTORICKÉ.

Katolická církev považuje své učení, své články víry za absolutně pravdivé, jakožto prý od boha zjevené, a sebe za výhradní jich hlasatelku. Tím dáno jest i stanovisko její vůči myšlenkám a názorům, které se s učením jejlm nesrovnávají.

Církev je považuje za blud, vůči němuž nesmí znáti tolerance; musí je zavrhovati, potírati, usiluje všemi silami o jich vyhlazení. Tento rys provází ji v celé její historii.

Církev bojuje proti odchylným názorům, buď že byly proneseny pouze ústně, buď že byly napsány, nebo vytištěny. Od samého počátku církve můžeme sledovati úsilí, učiniti knihy, které se jejím pomyslům i zájmům příčily, neškodnými, vyrvati je z rukou věřících, případně je i ničiti. Oheň býval prostředkem, jehož užívala církev jak proti kacířům, tak proti jejich knihám.

Popatřme zběžně na historii zápasu, jejž vedla církev proti knize.

Jak vypravuje novozákonná kniha zvaná Skutky Apoštolské (19, 19), dal Pavel v Efesu spáliti před shromážděním církve ohromné množství knih pověrečných, jež mu věřící přinesli. Cena jejich odhadnuta na 50.000 peněz.

Pálení knih přejala církev od národů klassických. R. 411 př. Kr. spáleny spisy filosofa Protagory. Mezi řlmskými císaři dávali rozkazy k pálení knih na př. Augustus a Tiberius. Dle vzoru Paulova zaujímali i otcové církevní nepřátelské stanovisko vůči knihám, jež s učením církevním nesouhlasily. 

R. 325 na všeobecném sněmu církevním v Nicei byl zavržen spis alexandrinského kněze Aria zv. Thalia. Císař Konstantin ve smyslu usnesení sněmu nicejského vydal dekret, v němž hrozil dokonce smrtí těm, kdož by Ariovy knihy u sebe měli a ku spáleni nevydali; knihy Ariovy měly býti ohněm zničeny.

Papež Anastasius I. odsoudil některé spisy Origenovy, Innocenc I. Pelagiovy, Lev I. Veliký knihy Manichejských. 

Velmi důrazně zakročila moc státní k podnětu sněmu efesského I. proti knihám Nestoriovým, které nikdo neměl u sebe chovati, čísti nebo opisovati; měly býti pečlivě vyhledávány a veřejně spalovány.

Knihy Eutychianů, monotheletů, obrazoborců měl stihnouti osud podobný.

Papežové Řehoř I. Veliký a Martin I. byli rovněž nepřáteli „kacířských" knih.

Dosti brzo setkáváme se se zárodkem pozdějšího Indexu zakázaných knih. Papež Gelasius vydal r. 496 dekret zv. Gelasianský, v němž dle jména vypočetl, které knihy jsou pravověrné a které podvržené, kaciřské, před nimiž tedy věřicí Měli se míti na pozoru.

Čím jdeme dále do středověku, tím více se množí zákazy knih. Uvádíme jen zákaz knih Berengarových (1050), Abaelardových (1120), Skota Erigeny (1225), Marsilia Padovského a Jana z Janduna (1327), Jana Viklefa (1387, 1408, 1413 atd.), Husových (1415). Církevní sněm Kostnický rozkázal biskupům, aby knihy Viklefovy a Husovy pálili.

Jako zvláštnost uvádíme, že když Valdenští v jižní Francii koncem stol. 12. propagovali četbu bible v jazyce mateřském, církev zakázala tuto četbu a nepřestala ii zakazovati v jistém smyslu až do nynějška; bible pro věřící musí býti opatřena poznámkami v duchu katolickém, jinak četba její není dovolena!

Horlivost repraesentantů církve proti knihám v jejich očích špatných zvýšila se v dobách po vynalezeni umění knihtiskařského. Bully papežů Alexandra VI. (1501) a Lva X. (1515) zakazovaly tiskařům pod nejtěžšími tresty tisknouti knihy bez předchozího svolení církevních představených. Trestem na nedovolený tisk od Lva X. uvaleným měla býti konfiskace a spálení celého nákladu příslušné knihy, peněžitá pokuta 100 dukátů a odnětí živnosti knihtiskařské na jeden rok.

Lutherovy knihy a spisy byly zakázány dne 15. června 1520 bulIou Exurge Domine.

Tu však se již ocitáme v době, kdy počato s pořizováním seznamů zapovězených knih.

Praxe utvářela se tak, že povstávaly nejprve indexy partikulární, obsahující knihy toho kterého národa; o něco později pak přistoupilo se k vydání indexu všeobecného, římského. První seznam italský vyšel r. 1545. Římský index byl vydán o řadu let později. Byl sice vytištěn už r. 1557, ale na veřejnost se dostal až r. 1559.

Byl to index Pavla IV. Byl velmi přísný. Obsahoval pouze seznam knih a to tak, že I. třída vykazovala autory, jichž všecky spisy byly zakázány; II. třída podávala zakázané knihy se jmény autorů; III. třída obsahovala knihy anonymní.

Dále zakázány četné edice biblí, celý náklad 61 jménem uvedených i všech jiných tiskařů, kteří kacířské knihy vytiskli, nebo by tiskli Tento zákaz, jsa příliš strohý, byl v následujících vydáních indexu vynechán.

Záležitost! indexu obíral se také sněm tridentský, jenž k jejímu vyřízení delegoval komisi sestávající z praelátů a theologů, kteří nejen index Pavla IV. upravili a doplnili, ale i stanovili pravidla (počtem deset), jichž mělo býti používáno při vydávání, četbě a používání knih. Pius IV. tato pravidla schválil. Papežové Klement VII!., Alexander VII. a Benedikt XIV. podnikli nové revise těchto pravidel.

Index upravený z rozkazu sněmu tridentského byl vydán r. 1:>64 péčí papeže Pia IV. a trval v podstatě v platnosti až do r. 1900.

K vyšetřování a odsuzování "závadných" knih založena byla od papeže Pia V. r. 1571 kongregace Indexu, jež konala svou první schůzku 27. března t. r. Potvrzena a organisována byla papežem Řehořem XIII. r. 1572.

Nejlepší vydání indexu před indexem Lva XIII. Pochází z r. 1758 a bylo pořízeno péči Benedikta XIV.; obsahuje konstituci tohoto papeže z r. 1753, jež začíná slovy Sollicita et pro vida a podává pravidla, jak kongregace římské mají při zkoušení a censurování knih postupovati. 

Za papežování Pia IX. přicházelo se čím dále tím k jasnějšímu přesvědčení, že tridentský index vyžaduje změny. Proto obmezil Pius IX. už r. 1848 potřebu předchozí censury jen na knihy, které jednaly a bibli, dogmatice, dějinách dogmat, morálce, vůbec a náboženství, a z listů na ty, jež měly náboženský charakter; ostatní listy mely podléhati předchozí censuře, jen když měl v nich vyjíti článek rázu náboženského. Později zmírnil papež také tresty platné pro četbu a tisk zakázaných knih. Ale to vše stále ještě nestačilo. 

Úpravu indexu žádala krátce před Vatikánským sněmem komise theologů, kterou papež pověřil revisí pravidel indexových. Žádali za to též četní účastnici sněmu Vatikánského, biskupové francouzští, němečtí, rakouští, vlašští a jiní.

Ale úprava provedena byla teprve za papeže Lva XIII. Jakým způsobem se to stalo, uslyšíme ihned z rozboru nově uspořádaného indexu.

VŠEOBECNÉ PŘEDPISY O ZÁPOVĚDI A CENSUROVÁNÍ KNIH.

Předpisy tyto jsou rozvrženy na dva tituIy, z nichž každý obsahuje několik kapitol. Podáme důležitější z nich v doslovném překladu.

První titul jedná o zápovědi knih.

KapitoIa I. obsahuje předpisy týkající se knih "odpadlíků", kacířů, rozkolníků a jiných spisovatelů. Dle toho

1. všecky knihy, jež před r. 1600 bud' papežové neb obecné sněmy církevní odsoudili, a jež v novém indexu zaneseny nejsou, třeba považovati za odsouzené tak, Jako kdysi odsouzeny byly, vyjímajíc ty, které těmito všeobecnými předpisy se připouštějí.

2. Knihy odpadlíků, kacířů, rozkolníků a kterýchkoli spisovatelů, jež vedou boj za kacířství či rozkol, neb samy základy náboženství jakýmkoli způsobem vyvracejí, vůbec se zakazují.

3. Rovněž se zakazují knihy nekatolíků, jež z povolání o náboženství jednají, leč by bylo známo, že v nich nic proti víře katolické obsaženo není.

4. Knihy těchže spisovatelů, jež z povolání o náboženství nejednají, ale toliko povrchně pravd víry se dotýkají, nebuďte dle církevního práva považovány za zapovězeny, dokud zvláštním dekretem zavrženy nebudou.

Kapitola II. jedná o vydáních bible buď v originále neb v překladě, ale nikoli v řeči obecné a stanoví, že

5. vydání původního textu a starobylých překladů katolických sv. Písma, také východní církve, uveřejněná od kterýchkoli nekatolíků, třeba věrně a zouplna by se zdála býti vydána, toliko těm, kdož studiemi theologickými neb biblickými se zabývají, se dovolují, jen když v úvodech neb poznámkách neútočí proti článkům víry katolické.

6. Tímže způsobem a pod těmitéž podmínkami připouštějí se jiná vydání sv. knih bud' latinská, bud' v jiné řeči nikoli obecné od nekatolíků pořízená. 

Zajímavá jest také kapitoIa III., v níž se mluví o překladech bible v řeči národní. Papež dává tu věděti, že

7. ježto prý zkušenost ukazuje, jestliže bibli svatá v řeči lidu tu a tam bez rozdílu by se povolila, že pro pošetilost lidskou více škody než užitku z toho pochází, všecky překlady v řeči obecné, i když jsou pořízeny od mužů katolických, vůbec se zakazují, leč by byly Apoštolskou Stolicí schváleny, neb vydány pod dozorem biskupů s poznámkami vzatými ze svatých otců církevních, neb učených a katolických spisovatelů opatřeny.

8. Zakazují se všecky překlady svatých knih v kterékoli obecné řeči od kohokoli z nekatoliků pořízené, a zvláště ony, jež rozšiřují společnosti biblické, od římských papežů nejednou odsouzené, ježto nejspasitelnější zákony církve o vydávání svatých knih jsou v nich naprosto zanedbány. Přece však překlady tyto dovolují se těm, kdož se věnují studiím theologickým neb biblickým, když zachovají to, co je výše (č. 5) ustanoveno.

Knihovnám necudným je věnována kapitoIa IV. Tu se prohlašuje, že

9. knihy, které z povolání jednají o věcech necudných čili obscenních, o nich vypravují, neb učí, ježto nejen na víru, ale i na mravy, které četbou takovýchto knih snadno mohou býti porušeny, třeba ohled míti, vůbec se zakazují.

10. Knihy autorů buď starých, buď novějších, zvaných klassickými, jestliže touto skvrnou jsou potřísněny, pro eleganci a výbornost řeči těm jen jsou dovoleny, jež povinnost neb učitelství omlouvá, naprosto však nesmějí se dáti do rukou neb předčítati dětem neb mladým lidem, leč by byly pečlivě očistěny.

KapitoIa V. obsahuje předpisy ohledně některých knih zvláštního obsahu. Odsuzují se tu

11. knihy, v nichž se činí újma bohu, nebo bl. Panně Marii, či svatým, neb katolické církvi a jejímu kultu neb svátostem, jakož i apoštolské stolici. Rovněž tak zavržena jsou díla, v nichž pojem inspirace sv. písma se převrací neb jeho rozsah se příliš zúžuje. Zapovídají se také knihy, jež úmyslně tupí církevní hierarchii, neb stav duchovní a řeholní.

14. zapovězeny jsou rovněž knihy, které prohlašují za dovolený souboj, sebevraždu neb rozvod, které jednají o sektách zednářských neb jim podobných společnostech a dokazuji, že jsou užitečné a nikoli škodlivé církvi a společnosti občanské a které hájí bludy od apoštolské stolice zavržené.

Důležitá jest kapitola VIII. o denních a jiných časopisech. Tu se praví, že

21. denní noviny, revues neb publikace periodické, které na náboženství neb dobré mravy úmyslně útočí, třeba považovati za zavržené nejen přirozeným, ale i církevním právem. Biskupové mají pečovati, aby, kde toho třeba, věřící vhodným způsobem upozornili na nebezpečí a škodlivost takovéto četby.

22. Nikdo z katolíků a zvláště z duchovenstva nesmí v takovýchto dennících, neb revuích a publikacich periodických cokoli uveřejňovati, leč by tak radila spravedlivá a rozumná příčina.

Jak patrno, jsou tato uvedená pravidla podstatným jakoby dodatkem části speciální, kde uvedeny jsou zapovězené knihy dle jména. Ve světle právě uvedených pravidel jeví se býti mnohem více knih zapovězeno, než jich zapovězeno bylo zvláštními dekrety kompetentních úřadů.

Lze však dosíci někdy práva čísti zapovězené knihy. O tom jedná kapitoIa IX., jež stanov!, že

23. knihy zavržené bud' zvláštními neb těmito všeobecnými předpisy, ti toliko budou moci čísti a chovati, kteří od stolice apoštolské neb od jiných, jež zplnomocnila, příslušné dovolení obdrželi.

24. udělením licence ku četbě a chování jakýchkoli zapovězených knih římští papežové pověřili sv. sbor indexu. Z téže moci však se těší jak nejvyššl sbor sv. officia (inkvisice), tak posvátný sbor pro šíření víry, a to pro kraje, jež jeho řízení podléhají. Pro Město (Řím) toliko přísluší tato moc také Mistrovi sv. paláce apoštolského.

25. Biskupové a jiní praeláti majíce pravomoc na způsob biskupské, mají právo dáti svolení k četbě jednotlivých knih a v případech nutných. Jestliže pak od stolice apoštolské se jim dostalo generální pravomoci, aby mohli udělovati věřícím licenci k četbě a chováni knih zapovězených, mají jí používati jen opatrně a ze spravedlivé a rozumné příčiny.

26. Všichni, kdož obdrželi apoštolské dovolení k četbě a chování knih zapovězených, nemohou pro to čísti a chovati knihy kterékoli neb časopisy od místních biskupů zakázané, leč by v apoštolském povolení výslovně jim byla přiznána moc ku čtení a chování knih od kohokoli odsouzených. Nechť pomní také ti, kdož obdrželi dovolení ku čtení zakázaných knih, že jsou přísně zavázáni tyto knihy tak opatrovati, aby se do jiných rukou nedostaly.

O oznamování čili denuncování "převrácených" knih mluví kapitoIa X. Čleme tu, že

27. ač jest na všech katolících, ale zvláště na těch, kdož vynikají vědou, aby záhubné knihy biskupům neb apoštolské stolici oznamovali, především to náleží nunciům, apoštolským delegátům, místním biskupům a rektorům universit proslulých chválou vědy.

29. biskupové také jako zástupci stolice apoštolské mají se snažiti knihy a jiné škodlivé spisy ve své dioecesi vydané zavrhovati a z rukou věřicích odstraňovati. Soudu apoštolskému mají předložiti díla neb spisy, jež vyžadují podrobnější zkoušky, neb když k docílení spasitelného výsledku zdá se výrok nejvyšší autority žádoucím.

Druhy titul papežské konstituce probírá v pěti kapitolách pravidla týkající se censurování knih.

KapitoIa I. jedná o praelátech, kteří censurou knih jsou pověřeni. Tu nás zajímají především tří pravidla, z nichž stanoví

31.: Knihy od apoštolské stolice zavržené nikdo se nemá opovážiti opět na světlo vydávati. Jestliže by však z důležité a rozumné příčiny zdálo se, že zvláštní nějakou vyjímku třeba připustiti, nesmí se to státi nikdy, leč po předchozím obdržení svolení od posvátného sboru indexu a za podmínek v povolení předepsaných.

35. Approbace knih, jichž censura moci přítomných předpisů apoštolské stolici neb římským kongregacím reservována není, přísluší biskupovi toho místa, kde jsou na světlo vydány.

36. Řeholníci mají míti na paměti, že dekretem posvátného sněmu tridentského jsou zavázáni, aby mimo přivolení biskupovo zjednali si povolení k vydání díla od představeného, jemuž jsou podřízeni. Obojí pak přivolení buď na počátku, buď na konci knihy budiž otištěno.

KapitoIa II. jedná o úřadě censorú, kteřl jsou pověřeni zkoumáním knih, jež biskupovi k předchozí censuře mail býti podány.'

Biskupské povoleni k vydání knihy má býti dáno plsemně a bezplatně a má býti vytištěno buď na počátku neb na konci knihy.

O knihách, jež třeba předložiti k censuře předchozí, čteme v kapitoIe III. a dovídáme se, že

41. všickni věřící jsou zavázáni předchozí censuře církevní aspoň ty knihy předložiti, které se týkají božských písem, svatého bohosloví, historie církevní, práva kanonického, bohovědy přirozené, ethiky neb jiných podobných náboženských neb morálních disciplin, a vůbec všecky spisy, jež mají vztah k náboženství a počestnosti mravů.

42. Mužové z duchovenstva světského nemají ani knihy, jež o uměních a vědách pouze přirozených jednají, bez souhlasu biskupů uveřejňovati, aby dali příklad poslušného vůči nim smýšlení. Jest jim také zakázáno bez předchozího svolení biskupů denníky a listy periodické říditi.

Patrno, jak tato pravidla omezuji, ne-li ničí každý volnější projev nejen katolického duchovního, ale i laiků. Přivésti tato pravidla k platnosti, by znamenalo zadržeti všecek myšlenkový vývoj lidstva. Totéž třeba říci o předpisech kapitoly následujlcí.

KapitoIa IV. jedná o tiskařích a vydavatelích knih a přikazuje, že

43. žádná kniha církevní censuře podléhající nesmí býti vytištěna, leč když na počátku nese jméno i příjmení jak autora, tak vydavatele a vedle toho i místo a rok vytištění a vydání. Jestliže by v některém případě ze spravedlivé příčiny vidělo se jméno autorovo zamlčeti, může se to státi jedině z moci biskupovy.

44. Třeba také věděti tiskařům a vydavatelům knih, že novým vydáním téhož díla approbovaného jest třeba nové aprobace a že dosáhl-li jí text originální, není ona ještě udělena jeho překladu do jiné řeči.

45. Knihy od apoštolské stolice odsouzené třeba považovati všude za zakázány, nechť jsou přeloženy do kterékoli řeči.

46. Všickni prodavači knih a zvláště ti, kdož jménem katolíků se honosí, nesmějí knihy o necudných věcech z povolání jednající ani prodávati, ani půjčovati, ani chovati. Ostatní knihy zakázané nemají míti na prodej, leč by od sv. sboru Indexu dovolení k tomu prostřednictvím biskupa obdrželi, aniž komukoli prodávati, leč by důvodně mohli míti za to, že je kupec žádá po zákonu.

HIava V. stanoví tresty na přestupníky těchto všeobecných předpisů, a to

47. Všickni a každý zvlášť, kdož by vědomě a bez dovolení apoštolské stolice četli knihy odpadlíků a kacířů za kacířství bojujících, jakož i knihy kteréhokoli autora Listem apoštolským zakázané, a tytéž knihy u sebe chovali, tiskli a jakkoli hájili, ubíhají tím samým v exkommunikaci, římskému papeži zvláštním způsobem reservovanou.

48. Kdož bez dovolení biskupova knihy svatých písem neb poznámky či výklady k nim tisknou neb tisknouti dávají, upadají tím samým v exkommunikaci nikomu nevyhrazenou.

49. Kdož by však ostatní, co se těmito všeobecnými předpisy přikazuje, přestoupili, dle různé tíže provinění buďtež od biskupa napomenuti a, vidělo-li by se vhodným, i kanonickými tresty zkroceni.

ZÁVĚR.

Vedle církevní censury uplatňovala se čím dále tím vice také censura státní. Vlády rakouské dosti časně počaly vydávati dekrety, jimiž různé knihy byly zapovídány.

Dvorní reskript z r. 1752 nařizoval dávati pozor na obchodníky knihami, kteří prý po venkově nejhorší knihy roznášejí, jakož i na historky, romány, písně a podobné věci, pokud obsahuji rouhání, necudnosti atd.

Od r. 1754 vydávaly vlády rakouské opětovně katalogy knih zakázaných dvorní  komissí.

Jestliže se za císaře Josefa II. tisku poněkud uvolnilo, vrátily se později, za Františka, poměry opět velmi zlé. R. 1802 nařízeno bylo na př., že knihy, obsahující myšlenky "proti náboženstvi, mravnosti a státu", vůbec myšlenky Voltaireovy, Rousseauovy, Helvetiovy atd., nesměji z knihoven universitnich býti nikomu půjčeny, vyjma těm, kdo jich potřebovali k jich vyvrácení neb k obraně náboženství či státu. Úředníci, kteří by zákaz přestoupili, měli býti trestáni sesazením s úřadu.

Později bylo nařízení toto ještě zostřeno. Knihy ty – opět pod trestem sesazení - směly se půjčovati jednotlivým profesorům jen tehdy, když se vykázali svolením zeměsprávce, neb, bylo-Ii to mimo hlavni město, přednosty krajského úřadu.

Ještě v posledních letech absolutismu bylo slíděno po závadných knihách. Tak u Ignáce Vondry a Jana Fabiánka v Jimramově bylo dne 7. července 1842 zabaveno množství podezřelých knih, náležejících Josefu Slezákovi z Telecího na panství poličském a Janu Fabiánkovi. Zabaveno bylo 368 čísel evangelických i katolických knih, nejvíce českých, hlavně z 18. a 19. století.

Ale vítězný postup ducha doby jako církev nezadržel ani stát. Rok 1848 přišel přece. Církev i stát mohou se zamysliti nad úspěchem svých indexů.

(Dr. Frant. Loskot: O indexech zakázaných knih. Praha: vydavatelství Volné myšlenky 1911)

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Článek obsahuje štítky

cenzura , církev , literatura , Žantovský , Jak jsem potkal knihy

autor: PV