Poláček byl především novinář, a to excelentní. Zůstal jím i v mnoha textech prozaických, smysl pro stručné a výstižné vyjádření, velmi často obsahující neskrývanou ironii, z něj činil i na svou – na výjimečné autory typu Čapka, Basse, Těsnohlídka či Hoffmeistera přebohatou - dobu zjev výjimečný. A možná právě proto, že byl novinářem z duše i těla, nesnesl intelektuální pohodlnost, tak vlastní mnoha českým novinářům (a též politikům). Proto také vydal unikátní knížečku Žurnalistický slovník (vyšla v roce 1934 s předmluvou Karla Čapka – jeho slavným esejem V zajetí slov).

Dnes jsme vybrali sarkastický sloupek Karla Poláčka s věru lákavým titulem Romantismus opilství. Ale nebyl by to právě tento autor, kdyby se v jeho textu neobjevily, dnes bychom řekli kontextuální, narážky a odskoky stranou, metafory či prostě půvabné chytré šprýmy, nadto obarvené okulibou češtinou obracející i největší klišé a frázi v patafyzickou báseň. Vracejme se k Poláčkovi, je to autor výsostně dnešní, byť od jeho odchodu z našeho světa uplynulo už tři čtvrtě století.

Romantismus opilství

Pravil jsem jednou, že nejnápadnější znak lidové povahy je romantismus. Je ukryt na dně duše, jsa potlačen skepsí denního života. U jednotlivce je romantismus sváteční rys charakteru. Vystupuje navenek pouze za zvláštních okolností, například když občan napíše článek do novin, ve kterém brojí proti nepořádkům na tramvaji. Tehdy oplývá patetičností, která charakterizuje romantismus. Avšak psychologie masy, shluku, shromáždění, je veskrze romantická.

Možno tvrditi, že kdyby nebyl duch masy v podstatě romantický, byla by politická práce mezi lidem nadmíru znesnadněna. Jest nepochybné, že bez vrozené romantické nálady lidu nebyla by například možná demagogie. Jeť demagogie (vzato z formální stránky) umění nápadné, určité a jednoduché stylizace. Demagogie, i v duchu formální romantiky, nedbá odstínů, subtilní argumentace, přesného rozlišování. Demagogie zná pouze špatnost odpůrců a dokonalou ctnost vlastního tábora. Demagogii lze stěží připustiti některé vlastní chyby. Heslo je zbraň z romantické zbrojnice; podobá se srdci krále Douglasa (James Douglas, věrný rytíř skotského krále Roberta Bruce (1274–1329), se snažil po králově smrti splnit jeho slib o tažení do Svaté země, a vydal se tam s královým srdcem ve stříbrné skříňce. Cestou se výprava střetla s Maury a sir Douglas vida, že podlehnou přesile, mrštil královým srdcem do shluku nepřátel, aby se vzápětí oddaně vrhl za ním. Skříňka se srdcem byla později pohřbena na jihu Skotska v opatství Melrose. Pozn. red.), které bylo vrženo v šik nepřátel. Heslo nemůže býti podrobeno kritice: Nuže, rozeberte racionalisticky heslo „K lidu níž, s lidem výš“.

Kdyby nebylo vrozeného davového romantismu, byla by také práce politických úvodníkářů velmi obtížnou záležitostí, neboť stranické úvodníky psány pod tíhou skepse byly by obsáhlé jako disertační práce; pohled na ně by připomínal filozofické pojednání z první polovice devatenáctého století, jistě by oplývaly množstvím glos pod čarou a okrajových poznámek. K lidu prý má se mluviti pravda. Pravda je jednoduchá; avšak jak spletitá je formulace pravdy! Tak komplikovaná jako moderní život. Romantismus je ostatně rys dnešní doby: Americký film, který ovládá život jako málokterý projev umění, jest v podstatě zmodernizovaný román pro služky. Dokonalé vítězství pronásledované ctnosti nad zchytralou špatností nesnese podrobné kritiky denního života, který dokazuje, že ctnost vyskytuje se v přírodě pouze ve sloučeninách, ježto na vzduchu života podléhá snadno zkáze.

Pozoruji, že jsem si obral téma příliš široké, a přece jsem chtěl psáti pouze o romantismu opilství. Nuže:

Vrozený lidský romantismus je potlačován za bdělého stavu, v osamocenosti a ve shonu denního života. Ale vítězí nad člověkem ve snu a v opilství. V transu opilství, kdy skepse je potlačena, zkvétá romantismus a vyráží květy ctností křesťanského rytířstva. V opilství stává se sám sobě člověk bohatýrskou postavou. Jednou večer jsem viděl v ulici šedivého starce, jenž vrávoral pod tíží materielního nadšení. Pozoroval jsem, že se občas zastavil; zvedl hůl a zavelel: „Pochodem pó-chod!“ Ušel několik kroků a rozmlouval při chůzi: „Je to marný. Lidi, všecko je marný. Proč jsi mě opustila? Takovou už nikdy nedostanu. Ba ne. Jsem sirotek opuštěný.“ Během těch několika kroků prodělal stařec několik romantických nálad. Předně viděl se býti velitelem vojenského oddílu. Nato seznal, že jej žena opustila a zmařila mu mládí květ. Konečně došel k tomu poznání, že je sirotek, dítě bezbranné, které každý šidí.

Opilec velmi rád oddává se pocitu, že je opuštěný. Snad z toho důvodu vyhledává hlučnou společnost. A zpravidla si někoho v té společnosti horoucně zamiluje, o němž je přesvědčen, že je nejvěrnější kamarád, kterého do té doby měl. Víra ve věčné přátelství, která posedne opilce, je rytířský romantismus; a je vždycky moderní, třeba by nebylo již moderní epos o věrném přátelství rytíře Amise a Amila. Přátelství opilců je dojemné a nasycené příliš zřejmě reminiscencemi na konvenční romantickou četbu. Je patetické a překypuje city nadšení. Opilec v opilci budí obdiv; není matky, která by ve svém dítěti nalezla tolik zalíbení jako opilec ve svém kumpánovi. Avšak přátelství uzavřené v opilství je vratké. Povstává z opilého nedorozumění a rozbíjí se černou zradou. Je už osudem opilcovým býti zrazen nejvěrnějším kamarádem. Tato zrada musí snad býti; romantika opilcova nemůže postrádati této důležité romantické nálady.

Život civilní, takzvaný život všední, je pln kompromisů. Je dvojí život, jako je dvojí politika. Jedna je romantická, táborová, sváteční, pro lid. V této politice není kompromisu. Není socialistického politika, který by na táboru lidu hlásal, že nejhoroucnějším přáním jeho klubu je dohodovati se s klerikály. Ale není jistě politika, který by v meziklubových poradách prohlásil: „Nepodám nikdy ruku nepříteli. Buď zvítězím, nebo padnu.“ Tato romantika nebyla by na místě, dejme tomu, v jednání o agrární cla. Neboť romantika je vyhrazena pouze pro sváteční chvíle člověkovy. K těmto svátečním chvílím dlužno počítati opilství; ne nadarmo slaví se památné dny a svátky v životě lidském okázalým pijáctvím. Poněvadž jsme se již rozhodli vidět i v opilství čistý romantismus, nemůžeme se uzavříti poznání, že nic není vzdálenější povaze opilcově než smysl pro kompromis. Tvrdošíjnost opilcova vylučuje jakýkoli synkretismus. Opilec vytkne si určitý cíl na své vratké dráze, například svítilnu. A k tomuto cíli směřuje přes všecky fyzické překážky, vytrvale a neústupně, podoben jsa potulnému rytíři z romantické pověsti, jemuž je podstoupiti neskonalé útrapy a strázně jen za tím účelem, aby přinesl hroudu ze Svaté země. S touto tvrdošíjností snaží se též dopověděti načatou větu, přestože údělem opilcovým bývá, že ho nikdo neposlouchá, neboť opilci jsou tak ponořeni do sebe, že poslouchají pouze sebe.

Ať je tomu jakkoliv, dlužno jedině v opilcích spatřovati současné rytíře křesťanstva. Odvažujeme se tvrditi, že za dnešních střízlivých časů je jedině opilec nezištně chrabrý a bojovný, až do šílenství. Jeť ideálem opilcovým zastávati se utlačovaných. Co jest opilci zakusiti příkoří pro tento výkvět rytířských ctností! Je vášní opilých, ať již alkoholem, nebo davovou psychózou, zastávati se pronásledovaných, byť i ono pronásledování byla pouhá fikce. Pro tuto vášeň povstává celá řada zločinů veřejného násilí a urážky stráže. Již samotné objevení se strážníka dává vzniknouti přeludu o utiskování. Neboť strážník – jaká to střízlivá realita, která brutálně zasahuje do romantického snu! Opilci, kterým jest seděti pro zločin veřejného násilí, jsou oběti porušeného romantického stylu. Opilec je pro půtku, boj a šarvátky, neboť pouze v boji uplatní si chrabrost; avšak strážníci jsou proti rušení veřejného pokoje a řádu. Jde tu, jak je zřejmo, o konflikt mezi realistickou a romantickou ideologií.

Při zatýkání opilcově zjevuje se nezřídka i jiná stránka romantismu z opilství. Je pozoruhodno, že opilec, jenž byl přemožen strážníkem, projevuje ony city vlastenecké, jež charakterizují náladu národovců z doby táborů. Byli jsme několikráte svědky, kterak opilec, jehož odváděli strážníci, apeloval na vlastenecké cítění pozdních chodců: „Kamarádi! Vy mne necháte? To jste Pražáci? To jste Češi? To jste Slované?“ Slovanství hraje u opilých větší roli, než se obecně připouští; každým způsobem je idea jakéhosi neurčitého slovanství mezi opilci více rozšířena než mezi střízlivými. Avšak jak by zaplesalo srdce pana Chestertona, kdyby měl příležitost obcovati s našimi opilci; a kterak by je chválil pro jejich nadšený a fanatický regionalismus! Je pravda, že bytost i střízlivého Žižkovana je naplněná pocitem plného a hrdého žižkovanství. Avšak v opilství byl by Žižkovan ochoten bojovati v žižkovském kroji, pod žižkovskou korouhví proti Karlínským, kteří se vyznačují jinou vírou, jinými barvami; a jsou zkrátka nevěřícími psy.

Abstinentní hnutí setkává se v boji proti opilství s těžkými překážkami, ježto, jak se zdá, podceňuje tuto psychologickou stránku opilství. Je osudem střízlivosti, aby podléhala v zápase proti romantičnosti a dobrodružnosti. Presbyteriánský duch, který opanoval Ameriku, dal vybujeti prohibicionismu. Puritánství je neromantické křesťanství. Vzalo lidem romantismus opilství a snaží se lidem dáti v náhradu trochu křesťanské výstřednosti, která se jeví v podnicích Armády spásy. Protože romantismus libuje si více méně v archaismu, vystupují ženy této společnosti v krojích z počátku devatenáctého století, provozují hudbu a šprýmy na ulicích a veřejných prostranstvích, jak bývalo zvykem ve středověku konati divadelní představení o poutích a jarmarcích. Protože hlavní stránka romantismu je sdružování a bojovnost, sdružila se tak nadmíru střízlivá společnost v Armádu, která odložila sice kopí a samostříly, ale ponechala si to, co je na armádě v míru nejnápadnější, totiž plukovní hudbu. Amerika se snaží potlačiti opilství; avšak nemůže potlačiti romantismus, který je nejzákladnější vlastností lidské povahy. Romantický duch, potlačen prohibicionismem, rozbujel se v americkém filmu, který překonává dobrodružnosti a výstřednosti období romantiky Waltera Scotta. I odvažujeme se tvrditi, že důvod, proč americký film oplývá tak nestřídmě střelbou z revolverů v podzemních chodbách, padacími dveřmi a únosy, leží patrně v první řadě v prohibici. Neboť romantismus je jako krevní nemoc: Byvši vyhnána radikálním léčením z jedné části těla, vyráží jinde.

(Karel Poláček: Okolo nás. Praha: MKP 2016. ISBN 978-80-7532-123-7)