Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 289. díl. Povídka o novinách

23.03.2023 11:12 | Komentář

William Sydney Porter (11. září 1862, Greensboro, USA – 5. června 1910, New York, USA), známý pod svým pseudonymem O. Henry, byl americký spisovatel, jenž se proslavil psaním krátkých povídek o obyčejných lidech. V roce 1894 založil vlastní časopis The Rolling Stone, ve kterém zveřejňoval články, krátké povídky a kresby. Dostal se však do finančních problémů, a když revize v bance zjistila schodek v pokladně a nesrovnalosti v účtech, byl nařčen ze zpronevěry a přišel o práci. Nedlouho poté byl odsouzen na pět let do vězení.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 289. díl. Povídka o novinách
Foto: Hans Štembera
Popisek: doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., mediální analytik

Ve věznici v Ohiu pracoval jako lékárník a byl ubytován v nemocničním oddělení. Měl dost času na psaní a posílal do časopisů povídky pod různými pseudonymy. Nejznámějším se stal O. Henry, který se poprvé objevil nad příběhem Whistling Dick's Christmas Stocking (Štědrovečerní dárek hvízdajícího Dicka) v prosinci 1899 v čísle McClure's Magazine. O vzniku pseudonymu kolovalo později mnoho dohadů, ale Porter zřejmě použil jméno jednoho z dozorců Orrina Henryho. Ve vězení napsal 14 povídek a stal se známým spisovatelem. Po třech letech byl podmínečně propuštěn na svobodu.

V roce 1902 se přestěhoval do New Yorku, aby byl blíž svým vydavatelům a dál se věnoval psaní. O jeho povídky měly zájem největší deníky a časopisy. V roce 1904 vyšla pod názvem Zelí a králové (Cabbages and Kings) první sbírka povídek, na které pracoval už ve Střední Americe. V tomto díle, odehrávajícím se ve fiktivní středoamerické republice Anchura, vytvořil O. Henry termín banánová republika. Po dvou letech byla vydána druhá kniha Čtyři milióny (The Four Million) a po ní následovaly další úspěšné tituly. Celkem napsal více než 300 povídek.

Dnešní procházku literárními lesy věnujeme O. Henrymu nejen proto, abychom připomněli originálního spisovatele, ale abychom spolu s ním také prožili kousek starodávna, za nímž se v naší ukvaltované době zavírají dveře. A krom toho jde o čtení vtipné, což taky potřebujeme jako sůl. Takže dnes malý relax, než přijdou zase nové pohromy.

Povídka o novinách

V osm hodin ráno leželo číslo novin mezi ostatními čísly novin, ještě mokré od tiskařského stroje, na novinářském stánku kamelota Giuseppa. Giuseppe, jak to mají ve zvyku Italové i v Americe, koketoval s někým na protějším rohu – ať si zákazníci poslouží sami, o peníze se u nich nebál – řídil se patrně starou zkušeností, že hrnec s mlékem, na který se pořád díváme, vždycky přeteče.

Zmíněné číslo novin mělo, jak to mívají noviny ve zvyku a v podtitulku, výchovný obsah. Byl to list, jenž byl učitelem, vůdcem, strážcem, bojovníkem, domácím rádcem – zkrátka učiněné vademekum svých čtenářů.

Z obsahu dnešního čísla dlužno vybrati a upozorniti na tři původní články. První z těchto článků byl napsán prostou, čistou, ale poučnou řečí, apeloval na učitelstvo i na rodiče a odsuzoval ostře tělesné trestání mládeže.

Druhý obsahoval důtklivou výstrahu, adresovanou známému vůdci dělnictva, který se právě tyto dny chystal vyvolati mezi svými přívrženci v řadách pracujícího lidu bouřlivou stávku.

Třetí – to byla vlastně výmluvná výzva, aby policie byla podporována občanstvem ve všech počinech, směřujících ke zvýšení její zdatnosti, neboť policisté jsou prý strážci a oddaní služebníci veřejného blaha a pokoje.

Kromě těchto důležitých apelů, namířených více méně na srdce řádných a pořádkumilovných spoluobčanů, byla tam také rubrika „Redakční rádce“, kde redakce „od srdce k srdci“, jak zněl podtitul, rozbírala případ nějakého nešťastného mládence, který si redakci postěžoval na zatvrzelé srdce své vyvolené dívky. Redakce mu ochotně radila, jak by ji opět mohl získati.

V rubrice „Ženské problémy a kosmetika“ odpovídal redaktor obšírně nějaké mladé dámě, jež žádala list o radu, jakým způsobem by mohla snadno a rychle si osvojiti jasné velké oči, růžové tvářičky a elegantní, sebevědomé vystupování.

V inzertní části, v „Malém oznamovateli“, a to v rubrice „Dopisy“, bylo možno číst tuto anonci: „DRAHÝ JACKU, měl jsi pravdu. Čekej na rohu Madison a 40. v 8.30 dnes ráno. Odjíždíme v poledne. Kajícnice“

Bylo zrovna 8 hodin ráno, když jakýsi mladík utrápeného obličeje a s horečně neklidným svitem ve zraku přistoupil ke Giuseppovu novinářskému stánku, položil na něj 2 centy a vzal si číslo novin, ležící navrchu. Bylo na něm vidět, že celou noc nespal a pozdě vstal. V úřadě má být v devět hodin, a mezitím ještě se musí dát oholit a vypít koflík kávy.

Zašel k holiči a pak chvátal do úřadu. Noviny zastrčil do kapsy – přečte si je až později, mezi obědem. Na rohu však mu noviny vypadly z kapsy a s nimi pár nových rukavic. Nevšiml si toho, šel dále, a teprve když přešel tři bloky, zpozoroval ztrátu rukavic a vztekle se vracel zpět. Přesně v půl deváté dospěl na roh, kde ležely rukavice a noviny. Ku podivu však – vůbec nedbal těchto dvou věcí, ač je hledal. Místo toho popadl do svých rukou dvě malé něžné ručky, pevně je tiskl k srdci a díval se vroucně do dvou kajícných hnědých dívčích očí. Radost mu při tom povykovala mocně v srdci.

„Drahý Jacku,“ zašeptala dívka, „věděla jsem, že tady budeš přesně a včas!“

„Čert ví, co tím ten anděl chce říci,“ napadlo ho v duchu, „ale je to dobré, že už je to zas všecko v pořádku.“

Vtom zavál silný západní vítr, popadl noviny ležící na chodníku, roztáhl je, roztočil je ve vzduchu a zanesl je za roh do vedlejší ulice. Po této ulici jankovitá kobyla táhla zrovna starou bryčku s velkými koly, a v té seděl právě ten mládenec, jenž psal redaktorovi „od srdce k srdci“ o recept, podle něhož by mohl získati lásku té, po níž jeho srdce touží.

Vítr, jak byl v ráži, vmetl letící číslo novin té jankovité kobyle rovnou do očí. Kobyla se, to se rozumí, splašila, a pak už bylo vidět jen nějakou řítící se míchanici, složenou z obrysů letící bryčky, kol, postrojů a koňských noh. Hnalo se to kupředu asi čtyři bloky, tam se tomu připletl do cesty pouliční stojánek na vodu, bryčka se převrhla a byla z ní kůlnička na dříví. A mládenec, který ji řídil, natáhl se jak široký tak dlouhý na asfaltový chodník před vraty výstavného domu, hnědě natřeného.

Vyběhli lidé a odnesli ho rychle dovnitř. A uvnitř byla dáma, která jeho hlavu položila na svá prsa, jako kdyby to byl polštář a nedbajíc docela nic zvědavých pohledů těch, kdož stáli kolem, sklonila k němu hlavinku a zavzlykala: „Ach, vždyť jen tebe miluji! Vždyť jen tebe jsem po celou tu dobu milovala, Bobby! Copak jsi to nepoznal? A jestli mi umřeš, mně je to všecko jedno, pak já taky chci umřít, a – –“

Raději toho nechme a podívejme se, co se zatím stalo s novinami. Policista O’Brine je popadl, jako kdyby to byl opilec, tropící pouliční výtržnost. Srovnal a uhladil zpřeházené a pomačkané stránky svými velkými, neohrabanými prsty a zastavil se těsně před postranním vchodem hostince a kavárenské restaurace Shandona Bella. Stál tam a slabikoval titulek výše již zmíněného článku „Náš list zahajuje akci pro součinnost občanstva s policií“.

Vtom se mu ozvalo za zády: „Pst!“ Byl to hlas číšníka Dannyho, jenž vystrčil hlavu ze dveří a podával policistovi obratně a tajně pořádnou štamprli silné whisky: „Něco na posilnění, když fouká takový vítr, pane strážníku.“

Policista O’Brine roztáhl před sebou nalezené číslo novin a za jejich vzdělávacími sloupci vyzunkl střelhbitě podávanou mu posilu. Věděl, že mu ten doušek byl podán proto, aby přimhouřil jedno a zavřel druhé oko nad tajnou herničkou v zadním kumbálu hostince p. Shandona Bella. A pak kráčel dále statným krokem, občerstven, posílen a hřejivě povzbuzen součinností jednoho ze svých spoluobčanů při vykonávání těžkých policajtských povinností. Redaktor listu s pýchou a uspokojením byl by mohl hleděti, jak rychlé a v pravém slova smyslu spirituální plody nese jeho žurnalistický výkon.

Policista O’Brine složil noviny a poněvadž šel zrovna okolo nějaký malý chlapec, strčil mu je ze žertu pod paždí. Ten chlapec se jmenoval Johnny a odnesl číslo novin domů. Jeho sestra se jmenovala Gladys a byla to právě ona, jež si vyžádala od redaktora rubriky „Ženské problémy a kosmetika“ radu, jak by mohla zlepšiti své dívčí půvaby, pokud se týče očí, barvy tvářiček a elegantního vystupování. Svůj dopis poslala do redakce již před několika týdny, a poněvadž jí hned neodpověděli, přestala rubriku sledovat. Gladys byla bledé děvče, měla ospalé oči a celkový výraz obličeje takový nijaký. Zrovna se strojila k vycházce na hlavní třídu, chtěla si tam koupit nějakou toaletní vodičku. Vytrhla dva listy z novin, které Johnny přinesl, a přišpendlila si je pod sukně. Při každém kroku, který teď udělala, šustělo to kolem ní, jako kdyby měla vespod opravdu hedvábné spodničky a hedvábné dámské prádlo.

Na ulici se setkala s kamarádkou, s tou holkou Brownovic, co bydlí pod nimi. Brownová zezelenala závistí. Odhadla okamžitě, že tak, jak šustí to, co bylo možno slyšet při každém hnutí slečny Gladys, může šelestit jen to nejjemnější hedvábí, co je loket za 5 dolarů. Slečna Brownová, zuříc vztekem a žárlivostí, řekla něco hodně špičatého a šla svou cestou, špulíc mrzutě pusinku.

Gladys šla také svou cestou. Teď se jí už leskly oči jako světelná fontána. Růžová barva jí rozkvetla na tvářích. Vítězoslavný, něžný, pohrdavý a živý úsměv změnil jí výraz celého obličeje. Byla krásná! A vyšlapovala si se sebevědomou elegancí. Kéž by ji v té chvíli viděl redaktor rubriky „Ženské problémy a kosmetika“! On jí totiž, jestli se nemýlím, radil ve své odpovědi, aby se snažila pěstovati vlídné a laskavé city vůči svým bližním, čímž se prý výraz jejího obličeje stane sympatičtější a půvabnější.

Dělnický vůdce, jejž úvodník slavnostně, důtklivě zapřísahal, aby nevyvolával stávku, byl otec slečny Gladys a malého Johnnyho. Zvedl zbytky časopisu, z něhož si Gladys utrhla dva listy kosmetiky a hedvábného šelestu. Otec si úvodníku ani nevšiml, ale místo toho se dychtivě vrhl na důmyslnou a komplikovanou křížovku, neboť řešení křížovek, jak známo, bystří rozum hloupým i moudrým lidem všech národů a věků.

Dělnický vůdce utrhl z novin půl stránky s křížovkou, uvelebil se ke stolu, nabrousil si tužku a ponořil se s rozkoší do tajů záhady. Uplynuly tři hodiny, dělnictvo na schůzi marně čekalo na svého radikálního a oblíbeného řečníka, slova se pak ujali konzervativnější vůdcové pracujícího lidu, prohlásili se proti stávce a pro arbitrážní řešení sporu, dali si to odhlasovat a nebezpečí stávky bylo zažehnáno. Za dvě hodiny nato vyšlo další vydání novin, které velkými písmeny a za hlaholu stylistických polnic s uspokojením vytrubovalo, že výzva, adresovaná vůdci dělnictva v ranním vydání, neminula se účinkem, což dlužno považovati za velký úspěch našeho listu.

Zbylé listy téhož čísla novin rovněž velmi loajálně vyplnily svůj úkol. Když se Johnny k večeru vrátil ze školy, uchýlil se do odlehlé, uzavřené místnůstky a vyndal zbylé listy z té vnitřní skrýše svých kalhot, kam si je před odchodem do školy pečlivě složil a na špagátu zavěsil na ochranu oné části svého těla, která to obyčejně při trestání školní mládeže nejhůře odnese. Johnny chodil totiž do privátní školy a míval často nedorozumění s panem učitelem. Jak jsme již výše zaznamenali, byl v ranním vydání novin zdařilý článek proti tělesnému trestání mládeže, a jak je vidět, pomohlo to.

Kdo by se po všech těchto událostech odvážil pochybovati, že tisk není velmoc a že neplní jak se patří svůj úkol?

(O. Henry – Gentlemani i podfukáři. Překlad Josef Mach. Praha: MKP 2022. ISBN 978-80-274-2880-9)

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

17. listopad

Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Dvanáct chromých pomocníčků

13:57 Zbyněk Fiala: Dvanáct chromých pomocníčků

Dostupnost bydlení byla dalším tématem myšlenkové smrště Národní ekonomické rady vlády.