Dlouhá desetiletí se čtenáři i literární vědci dohadují, kdo vlastně byl pro české slovesné umění mezi dvěma světovými válkami významnější. Zda humanistický, žánrově velmi všestranný dramatik, prozaik, v mládí i básník, a hlavně po celý život brilantní novinář Karel Čapek, nebo Spíše Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, předobrazu jeho maloměstských románů, ale především tvůrce nesmrtelné knížky Bylo nás pět, kterou psal ve stínu očekávaného transportu bez návratu. A ovšem též mimořádný novinář. Myslím, že tento spor nelze rozhodnout, stejně jako neurčíte, zda je lepší Chagall nebo Dalí. Každý je prostě svůj. A čtenáři mají své priority. Z toho, že zde vybíráme právě tyto krátké texty od Karla Poláčka, si domyslíte jen něco o soukromém vkusu, ale ne o kvalitě, hodnotě a nadčasovosti.

Nemá smysl tu přepisovat tahák z maturitní otázky Karel Poláček. Tak jen stručně: žil v letech 1892-1945, prošel frontami první světové války, studoval práva, od roku 1920 se živil jako novinář, v Lidových novinách, Českém slově a jinde. Navzdory tomu, že hned po návratu z první války vystoupil ze židovské obce, stal se obětí holocaustu – zahynul při pochodu smrti v lednu 1945. Přes všechnu tragičnost jeho osudu po sobě zanechal dílo hodné velkého mistra satiry a humoru. A také nekonečnou řádku novinových článků, v nichž nacházíme tolik nadčasového a dosud aktuálního, až někdy mrazí. Pro dnešní čtení jsme vybrali texty z knížky fejetonů Život ve filmu, která vyšla poprvé v roce 1927.

Novináři

V literatuře a na divadle bývají novináři výhradně komický element. Jeví se tu jako poskakující a štěbetající šantalové, kteří s blokem v ruce vnikají do domácnosti slavných hereček, postižených automobilovou nehodou. Tam se obyčejně dovídají, že přišli pozdě a že je už konkurence předešla. Tu pak poskakují, klopýtají, pokřikují, chytají se za hlavu a vůbec dělají všecko možné, aby se obecenstvo smálo. Na jevišti bývá pravidelným údělem novinářovým blamáž a vyhazov.

V této roli obráží se průměrný názor společnosti na novinářskou existenci. Novinář podle konvenční představy je figura, které vandrují manžety od zápěstí po loket a vylézá poutko od kabátu. Žurnalisté pohybují se na okraji společenského řádu. Mají podobný úděl jako herci, zpěváčkové a lidé od houpaček. Každý pořádný živnostník by odmítl dáti jim svoji dceru za manželku. Mívají často dluhy; proto jsou komický element. Šatí se nedbale, anebo s přehnanou elegancí. Mívají bídu a hodně dětí. Měšťan, rada, úředník, politikové a vůbec všichni těžcí a seriózní lidé, spatřivše novináře, roztáhnou tvář k blahovolnému úsměvu a žertují s ním harašivým úsměvem. A podělí je trabukem, protože je to takový komický člověk.

Ve filmu patří žurnalista vedle policajta, kominíka, hubaté ženské také ke komickému inventáři. Poznamenáváme však, že pouze v žertovných aktovkách padá žurnalista do nastavených kádí s vodou anebo je postříkán vápnem, když běží kolem stavby. Novináři, vůbec jako všichni lidé ve frašce, spěchají, klopýtají a metají kozelce.

Žije však ve filmu, na rozdíl od konvenčních představ seriózních lidí, typ vážného, odvážného, ba i šlechetného novináře. Filmová redakce představuje se jako řada elegantních písáren, kde sedí celé legie pánů u psacích strojů, ponořených do přičinlivého skládání článků. Mezi tímto zástupem redaktorů je jeden, jenž umínil si proslaviti svoje jméno. Je to mladý blondýn, který by měl vlastně míti energicky vystouplou bradu, vzhledem k úkolu, který si uložil. Není však energické brady, ale něžný ovál obličeje a snivé oči. Tento něžný ovál volá k sobě šéf do své pracovny. Hlavní redaktor listu podobá se zešedivělému tragédu a v hubě má cigáro. Úkol, který šéfredaktor přiděluje něžnému oválu, zdá se býti nad lidské síly. Mladému blondýnu bývá uloženo, aby vypátral původce loupeže ve vile petrolejového krále. Vidíme, že se tu svévolně zaměňuje redaktor za detektiva. Civilní redaktor by zajisté reptal a hrubě by takovému úkolu odporoval. Ve filmu však, kde pohrdání zkušenostmi tohoto světa je, abychom tak řekli, na týdenním senzačním pořádku, vzplane něžný ovál radostným ruměncem a chutě se chopí uložené práce.

A během seriálu máme příležitost chvěti se o život statečného novináře. Vězte, že redaktoru je bojovati s bandou maskovaných lupičů; vězte, že jeho automobil usmyslil si řítiti se po strmých horských stezkách závratnou rychlostí na okraji smrtelných propastí. Vizme redaktora, kterak se řítí na bujném hřebci pustou krajinou Sierra Nevady. Žasneme, vidouce redaktora skákati z aeroplánu. Tento redaktor zápasí s hordou loupeživých Kurdů. Stane s vysokýma botama, s korkovou přílbou na hlavě uprostřed džunglí. Jeho srdnatost neklesne ani při spatření bengálského tygra. Nepropadne beznaději ani v peleši loupežnické, kde vrahové připoutají jej k židli a nařídí pekelný stroj tak, aby bomba vybuchla přesně ve dvanáct hodin. Avšak všecka tato nebezpečí překonává novinář s hravou elegancí.

Ovšem, sledujeme-li činnost takového horlivého novináře a přičiníme-li k tomu úvahy hospodářského rázu, tehdy nedovedeme se ubrániti poznání, že takto by noviny nepřišly nikdy na svůj účet. Jedna zpráva, sebevýznamnější, kdyby měla býti pořízena takovým nákladem, ohrozila by katastrofálně hospodářství novin. Civilní novinář, jenž sledoval osudy něžného oválu, řekl by si v duchu, že by bylo daleko lépe čekati na zprávu policejní korespondence o tomto případu. Na štěstí však i film uzná tyto důvody. Neviděli jsme nikdy novináře, jenž by, vrátiv se z cesty kolem světa, sedl ke psacímu stroji a napsal o tom lokálku. Vždycky tomu bývá jinak. Novinář vysvobodí dceru petrolejového krále z drápů loupežnické bandy. Líbá se s dcerou petrolejového krále. I ožení se s dcerou petrolejového krále. A tak se stává, že nenapíše lokálky.

Noviny

Chceme také promluviti o tom, jaké zvláštní noviny vidíme ve filmu. Rozdíl mezi civilními a biografickými novinami je veliký. Civilní tisk miluje systém v uspořádání rubrik. Napřed uvažuje o mezinárodní hospodářské konferenci. Pod čarou rozjímá o lidových výšivkách v Podkarpatské Rusi. Před denními zprávami chválí dobré srdce, jež sype ptáčkům. V denních zprávách se dovídáme, kdo byl povýšen ad personam do IX. hodnostní třídy; a že ministr sociální péče nepřijímá dnes návštěv. Pak nám píše čtenář o neudržitelném stavu na železnicích a volají se rozhodující činitelé k odpovědnosti. Z politického tisku můžeme se dověděti, že jiný politický tisk, byv přistižen při lži, nejapně koktá; jiný politický tisk odpovídá, že nejapně nekoktá, ale hraje s odkrytými kartami; ten druhý tisk že prolévá krokodýlí slzy, což je kejklířství, od kterého se soudná veřejnost odvrací s hnusem. Potom následuje kultura, která uveřejňuje úřední zprávy z divadelních kanceláří a spolků. Před kulturou jsou zlámané nohy, dodané policií, a loupeže na venkově od četnictva. Pak je rubrika Ze soudní síně; a potom už jenom Sport, Národní hospodář, Zasláno a Poděkování všem, kteří můj hrozný bol zmírniti se snažili. Mimoto odvolání urážek a inzeráty.

Vidíme, že pro mordy, skandály, odhalení tajemných afér, malverzace a loupeže je zvláštní rubrika. Skandál sází se per extensum, to jest přes dva sloupce, přičemž titul vysadí se tercií a podtitulky cicero-heroldem. Našemu čtenáři stačí otevříti noviny a hned mu padne veliký skandál do očí jako mrva v oku bližního. Potom náš čtenář, a zvláště venkovský abonent, čte pečlivě noviny, rubriku za rubrikou, a neodloží je dříve, dokud nepřijde k jménu ydavatelstva pod čárou.

Filmový čtenář, vezma noviny do ruky, nastrojí unuděnou, velkosvětskou tvář. Zapálí si cigaretu a listuje lhostejně v časopise. Již chce noviny odložiti, když tu jeho zrak padne na zprávu, která způsobí ve filmovém dění překotný pohyb. Ve filmu jsou senzační zprávy upraveny tak, aby detektiv, blondýn i neřestný knírek mohli se okamžitě vymrštiti a vřítiti se do automobilu. Připojujeme vzorec filmových zpráv:

V civilních novinách by se metér vzbouřil, kdyby mu redakce uložila, aby vsadil mord přímo do srdce ušlechtilých úvah o politice. Cožpak to smí být? Ale filmu je to jedno.