„Ty novomluv nedokážeš doopravdy docenit, Winstone,“ prohlásil zachmuřeně. „I když v něm něco píšeš, pořád uvažuješ ve staromluvu. (...) Srdce tě¨vede držet se staromluvu, s celou tou jeho neurčitostí a kupou nadbytečných významových odstínů. Uniká ti, jaká je to krása, ničit slova. Víš, že novomluv je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se rok od roku zmenšuje?“ (George Orwell: 1984, přeložil Jan Kalandra)

Těmito dvěma citáty začíná vstupní text knihy Otevřený deník z pera majitele nakladatelství LEDA Rudolfa Červenky. Nedávno jsme z jeho produkce představili knihu Megahrozby, dnes jsme sáhli přímo po knize pana nakladatele. Minule jsem psal, že LEDA je nakladatelství výběrové a vybíravé, nevydává jen tak leccos a leckoho. Sám majitel k tomu říká: „Knihy vybírám především srdcem“. Rudolfa Červenku zavedl život od matematiky k vydávání knih. Ale jak říká, matematické myšlení mu zůstalo. I to, že v nakladatelství LEDA nevydává knihy, které by jen klouzaly po povrchu. „Snažíme se nabídnout našim čtenářům tituly, jež plní roli spolehlivého průvodce nejrůznějšími oblastmi života a které jako celek postupně ukazují celistvý obraz světa. Myslím, že v tomhle se nám na současném českém knižním trhu nevyrovná prakticky nikdo,“ říká.

Jeho kniha Otevřený deník je souborem článků, komentářů, glos, otevřených dopisů, dokonce i básní, které reflektují naše současné dění a jsou jakýmsi soukromým zrcadlem naší doby. Stojí za to se do něj pořádně podívat, leccos se dovíme a lecčím se můžeme inspirovat.

Pro dnešní čtení jsme vybrali tři žánrově různé texty – komentář, fiktivní rozhovor a závěrečnou perzifláž.

Kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel...

V závěrečných letech komunistického režimu jsem cítil velmi úkorně to, jak nekvalitní lidé nám vládli. Proto jsem nikdy nebyl členem komunistické ani žádné jiné strany a odmítl jsem hlavní způsoby, kterými si režim zavazoval své poddané: odmítl jsem žádat o to, čemu se říkalo výjezdní doložka, prostě jsem zůstával u nás doma. Dnes bohužel cítím návrat tehdejší úkornosti.

Před časem jsem se zabýval deníkovými záznamy a dopisy prostých, většinou venkovských lidí z doby před koncem 19. století. Připomeňme, že v městské kultuře tehdy vládla dekadence. Víte, které osobnosti ale čněly před očima autorů zmíněných textů? Byly to osobnosti revolučně naladěné: Karel Havlíček Borovský a z cizinců Giuseppe Garibaldi.

Od Havlíčka asi i dnes znáte: „Jehly, špičky, sochory a kůly stesal, zkoval, zostřil, sebral kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel Borovský Havel.“

Ano, při správě naší země se znovu uplatňuje hloupost a zloba a ještě k tomu se nám sem valí nepřátelské síly. Jaké? Mám na mysli slova. Dnes tato dvě: „diverzita“ a „dezinformace“.

„Diverzita“, česky „různorodost“, je paradoxně používána při prosazování jediné „pravdy“. Pod heslem boje proti „dezinformacím“ jsou mnohdy šířeny lži. Sám jsem ani jedno z těch slov dosud nikdy nepoužil, až teď a jen takto v uvozovkách.

Všimněte si, že to jsou cizí, americká slova, ale tady prosím nejsme v Americe, ať se nepletou! Máme vlastní kulturu, kterou vybudovali naši předkové, a to za cenu značné námahy a mnoha obětí. Z cizí kultury si vybereme, co nás obohacuje, ale nic víc nechceme!

Odmítněme slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, nepoužívejme ta slova, vraťme jim je! Vždyť jsou to slova jako kladiva – určená jen k tomu, aby jimi cizí síly bily do hlav normálně myslící lidi.

Máme svá slova, a byť mnohá pocházejí z cizích jazyků, jsou nyní už naše po předcích: různorodost, výmysl, lež. Známe je už dlouho a umíme je používat. Nenechme si poničit jazyk přidáváním nepatřičností!

Odhoďme slova, jimiž nás chtějí zotročit! Ať skončí ve smetí jako nepotřebný a zatěžující odpad! Nejsou potřebná, jsou z protivného břehu, jsou to trojští koně vnucované ideologie. Jsou to slova, jejichž prostřednictvím se z české kotliny může stát holina, a pak by nemělo smysl přít se, zda jsou česká.

Pohlédněte na ně v rámci hledání pravdy. Pravda není nic pevně daného, není to kámen, daleko víc připomíná proud, je to společenský proces. Zdravá společnost má dost protilátek, aby se s protivenstvími vyrovnala. Autoritářské společnosti jsou naopak v jádru nemocné, proto cenzurují. Také my dnes vidíme podobné snahy – ovšem ani to jim nakonec nepomůže.

Odhoďme ta dobyvačná slova, slouží nenávisti!

18. 2. 2023

Masaryk mluví k našemu dnešku

V čase občanské mrzutosti, nespokojenosti a čím dál ostřejší kritiky až odmítání stávajících mocenských struktur se probouzí Masarykův odkaz, zprvu nesměle, nyní už čím dál hlasitěji. Masaryka citují na obou pólech společnosti: jak na straně oficiální moci, tak v táboře jejích odpůrců, zastánců alternativní politiky. Někdy se šermuje výroky vytrženými z kontextu, avšak stojí za to položit si otázku: Byl T. G. Masaryk natolik rozpornou osobností, aby se k němu mohly hlásit protivné politické tábory? Jeho stát zanikl v odstředivých turbulencích po konci studené války, může však on sám sdělit něco podstatného nám, českým občanům žijícím ve 21. století?

Je málo těch, kteří hledají odpovědi studiem jeho celého díla. Seznamme se tedy s Masarykovými autentickými výroky a názory, jak je zachytil s patřičným kontextem geniální spisovatel a novinář Karel Čapek.

Na začátek si všimněme tohoto Masarykova enigmatického vyjádření „Abych byl upřímný, nemohu říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých pracích mezi řádky.“

Když říká „nejen kvůli lidem“, můžeme vyloučit, že by se to, co nemůže říci, týkalo pouze déle než pět let trvající, nezměrně vášnivé lásky, kterou na prahu svých osmdesáti let prožil s Oldrou Sedlmayerovou, o třicet čtyři roky mladší. Pokusme si tedy představit, že odmítá mluvit o závažných niterných svárech, které jím v určitých obdobích zmítaly, o nepříjemných duševních stavech, jimž ale nikdy nepodlehl a nedal se jimi ve svém jednání ovlivnit.

Jak by tedy Masaryk zapadl do dnešní doby, která se vyžívá v soustružení až lámání charakterů do jediného úhledného mustru, jímž je ochotně přikyvující figurka?

Z „Hovorů“ na nás hledí tvrdohlavý, neústupný muž, který bez váhání odmítl mínění davů, jež na něj několikrát v životě útočily se snahou umlčet ho a zničit jeho existenci. Muž osobně statečný a snad i bláhově se vydávající všanc Prozřetelnosti, když odhodlaně prochází přes hustě ostřelované mosevské náměstí. Muž krajně sobecký v úkolu, který si předsevzal. Člověk, jenž se neumí hroutit pod tíhou tragédie: viz jediná věta o úmrtí syna Herberta. Člověk prozářený světlem, které vycházelo ze srdce a z duše. Nespravedlivý, přísně nesmlouvavý intrikán a manipulátor. Profesor a literát, a přitom zdatný organizátor i konspirátor. Usilovný podporovatel české literatury, hudby, výtvarného umění, jenž však v soukromí uznával jen díla velebná či výchovná. Charismatický muž, jenž si i jako stařec, ba i v nemoci uchoval vzpřímenou postavu.

Položme tedy Masarykovi otázky, které mezi námi v současnosti vystupují na povrch a trápí mnohé z nás. Odpovědi na ně vznikly jako koncentrované esence Masarykových vyjádření.

„Pane prezidente, zabýváte se otázkami i vzdálenější budoucnosti? Jak ze své doby hledíte k našim časům, tedy k jedenadvacátému století?“

Tak si říkávám, když někdy mě tlačí malost dne: snad po padesáti letech se budou příštím lidem jevit právě tato léta v takovém světle velikosti, že nám budou skoro závidět.

Budoucnost už je mezi námi; kdybychom volili to nejlepší a nejschopnější, co je dnes, šli bychom správnou cestou – rozšířili bychom svůj život o kus budoucnosti. To platí v každé době.

„Po více než třiceti letech celkem svobodného vývoje cítíme zklamání ze stavu zastupitelské demokracie.“

Demokracie není jen forma vládnutí, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem víckrát, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem!

Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedna: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všecka úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba, doba poválečná.

Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí - jaképak vedení, když nevidí do lidí? Prosím, nezapomínejme, že vědec a filozof může také dělat chyby, a chyby veliké. Jsou právě politikové a politikové, tak jako jsou učenci a učenci. A opakuju - knihy, vysvědčení nestačí, politik potřebuje životní zkušenosti; nestačí ani chytrost – jako ve všem i v politice záleží na hodnotě člověka celého.

Bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná politika slušná, a řekl bych, veliká. Tož pravda: halda vysvědčení ještě nezaručuje vzdělanost, a dokonce nenahrazuje přirozené nadání. A nezapomínat na požadavek mravní; učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost.

„Mnozí se domnívají, že političtí zástupci, a zdaleka ne jen v našem státě, patří k těm méně schopným, a diví se, že se nám ve volbách nedaří vybrat zástupce kvalitnější. Procházíme tedy i krizí politických a společenských elit.“

Politika musí bezpodmínečně pochopit daný okamžik v toku dějin – takový politik zná minulost svého státu a národa, rozumí jejich přítomnosti, má na mysli jejich budoucnost.

Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, je třeba důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politici domněle náramně praktičtí a chytří, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost učí, že politika rozumná a poctivá je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než politikové oportunisti a chytráci. Vždyť chytráci jsou koneckonců hodně hloupí.

Mluvím-li o mravnosti v politice, myslím především na politickou taktiku a na celou administrativu; právě politická praxe musí být mravná – stejně jako politický program. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět, to je základ; a zase něco jiného je pochopit, oč v dané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup – a vést, vést k budoucímu. V tom smyslu se dělá rozdíl mezi státníkem a politikem.

Nutný je dobrý program, ale to nestačí: musí k němu být čestný, statečný a moudrý člověk, který má odvahu odpovědnosti. Uvědomuju si velice jasně cenu osobnosti v politice a ve státě.

20. 5. 2023

Návrh na další ministerstva

Ministerstvo smíchu a komedie

Zapomnění

Ministerstvo loutek

Ministerstvo pitvoření

Ministerstvo zbytečnosti a zániku

Ministerstvo psychiatrických diagnóz

Ministerstvo chvění

Sebelásky

Bezvýchodnosti

Ministerstvo, kde to zapáchá

Ministerstvo zklamání

Ministerstvo Máničky a Hurvínka

Tahání za nos

Pohádek

Medu kolem úst

Opičí lásky

Ministerstvo ochablosti

Pro cestu do pekel

Věčné nirvány

Pokusu a omylu, omylu, omylu

Nepochopení a neporozumění

Krátkozrakosti

Krasořečnění

Ministerstvo prázdných hlav

Ministerstvo odkladů

Nebezpečných hraček

Idiocie a oligofrenie

Ministerstvo pro návrat starých poměrů

Ministerstvo nehybnosti

Vlastního kynutí

Nafouklých bublin

Stoprocentní závislosti

Namyšlenosti

Ministerstvo mydlení schodů

Bouře ve sklenici vody

Plesnivění a zahnívaní

Bojů mokrými hadry

Zakopávání o bludné kořeny

Ministerstvo rozbitých hraček

Podrazů, úskoků a kulišáren

Špílců a vejšplechtů

Ministerstvo vyjedených hrnců

Ministerstvo maximálních vemen

Závratné pomalosti

Křížků po funuse

Rozšmaťchaných papučí

Spálených topinek

Ministerstvo pro šíření dávno vyvrácených omylů

Zmarněných nadějí

Uniklého štěstí

Zahozených příležitostí

Křivých pohledů

Ministerstvo podrazů

Plkání a prázdných řečí vůbec

Ministerstvo bez názoru

Korouhviček a obrtlíků

Míjení se s podstatou

Ministerstvo studené lásky

Ministerstvo pronásledování poctivé pravdy

Křivolakých cestiček

Pro vypouštění rybníků tam žijícími kapry

Kluzkého plkání

Ztráty zdravého rozumu

Vyčpělosti

Ministerstvo šíření sprostých lží

Hulvátství

Ministerstvo vylizovačů zanesených otvorů

Ministerstvo obludných rozměrů

Pro výsměch do očí lidu

Kašírovaných ornamentů

Sešmajdaných křusek

Ministerstvo skřípění zubů

Ministerstvo plácání blátivých koulí

Proč však nemáme Ministerstvo obětavé skromnosti

Barů a bělásků

Plachých úsměvů

Vytahaných svetrů

Houpaček a pouťových atrakcí

K zemi mířících pohledů

Třeba i Ministerstvo medvědích tlap

Babího léta

Koňského ržání

Nevinných bláhových snů

Prstýnků spletených ze stébel trávy

Vysokých hor a dalekých obzorů

Statečných nabídnutých srdcí

Šílené touhy a prahnutí

Ministerstvo orientačních bodů

Uvádění v život

Měkkých peřinek

Loupání v kříži

Slétavých vůní

Opálů, tyrkysů a ametystů

Dobrodružných zážitků a výprav

Velkolepých plánů

Nepoddajné hrdosti

Ministerstvo riskantního bytí

Pavučinek a pavučin

Prstýnků ze šnečích ulit

Stopových prvků

Prstýnků z kroužků na vodě když prší

Kvedlaček a vařeček

Měsíčního svitu

Vzchopivších se reků

Okatých dívek s rezavými copy ve slunci zlatě zářícími

Ministerstvo blanických rytířů

Tíhnutí ke kráse

Porcelánových postaviček

Deskových her

Klopotného lopocení

Zlatého slunce a modré oblohy

Ministerstvo čestného slova

Ministerstvo životních cílů

Ministerstvo vítězoslávy

Léčivých doteků a pramenů

Ministerstvo varhan, křídlovek a břeskného vytrubování

Jen ne Ministerstvo spokojeného přežvykování

Ztracených ambicí

26. 6. 2023

(Rudolf Červenka – Otevřený deník. LEDA 2023. ISBN 978-80-7335-898-3)