Jako digitální demence se označují poruchy v poznávání a snížení mentálních schopností, způsobené dlouhodobou závislostí na digitálních médiích, zejména na počítačích, tabletech a chytrých mobilních telefonech. Týká se to i nadměrného sledování televize. Důsledkem závislosti na těchto technologiích jsou např. poruchy soustředění pozornosti, snížená schopnost samostatného myšlení nebo o postupná ztráta každodenních vzorců chování a schopnosti zapamatovat si některé důležité detaily používané v běžném životě.

Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer vyjadřuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci.

Jako každý inovativní a originální autor vzbuzuje i kritiku a odpor. Na jednu z kritických výtek odpovídá hned v úvodních pasážích knihy Digitální demence, z níž dnes přinášíme několik podstatných pasáží.

V minulosti mi občas při různých příležitostech bývalo vyčítáno, že nemám tušení, o čem píšu. Svou fascinaci a účinky na psychiku prý dokáže posoudit jen ten, kdo je sám vášnivým hráčem násilných her. To je podle mé psychiatrické zkušenosti mylné. Alkoholik dokáže účinky alkoholu na své tělo a ducha posoudit mnohem hůř než psychiatr, který ho léčí. Nejinak je tomu také u ostatních chorobných závislostí a duševních poruch: odstup a relativně nezúčastněný pohled zvenčí jsou nezřídka nejlepšími předpoklady k tomu, abychom dokázali posoudit podstatu problému alespoň jakžtakž objektivně. Proč by tomu v případě digitálních médií mělo být jinak?

Digitální média — počítače, smartphony, herní konzole a v neposlední řadě i televize — nám mění život. V USA dnes mladiství věnují digitálním médiím více času — alespoň sedm a půl hodiny denně — než spánku. To vyplývá z reprezentativní studie, provedené na vzorku více než dvou tisíc dětí a mladistvých ve věku od osmi do osmnácti let. Jak vyplynulo z rozsáhlého průzkumu, kterého se účastnilo 43 500 školáků, v Německu stráví žák deváté třídy s médii průměrně téměř 7,5 hodiny denně.

„Asi čtvrt milionu osob mezi čtrnácti a čtyřiadvaceti lety můžeme považovat za závislé na internetu, 1,4 milionu za problematické uživatele internetu." Tak to stojí ve výroční zprávě Mechthild Dyckmansové, pověřenkyně německé spolkové vlády pro problematiku závislostí, která byla publikovaná 22. května 2012. Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu, jakož i měkkých a tvrdých ilegálních drog je na ústupu, závislost na počítači a internetu dramaticky narůstá. Vláda je bezradná. Zatím ji napadlo pouze to, že zvýší tresty hostinským, kteří nechávají nezletilé hrát na výherních automatech.

Necelé čtyři týdny před uveřejněním zprávy pověřenkyně pro problematiku závislostí přednesl státní ministr kultury Bernd Neumann laudatio na jistou zabijáckou hru, jejíž výrobci obdrželi jako cenu padesát tisíc euro z peněz daňových poplatníků. Současně bylo zveřejněno, že během pouhých pěti let se ztrojnásobila herní závislost, a to především u nezaměstnaných mladých mužů. Já sám jsem pečoval o závislé na počítačových hrách a na internetu coby pacienty na Univerzitní psychiatrické klinice v Ulmu, kterou vedu. Těmto pacientům digitální média naprosto zničila život. Před pěti lety zaznamenali lékaři v Jižní Koreji, vysoce moderním industrializovaném státě, který se v oblasti informační techniky nachází na světové špičce, že u mladých dospělých se stále častěji vyskytují poruchy paměti, pozornosti a soustředění, jakož i emocionální zploštění a celková otupělost. Nazvali to syndrom digitální demence.

Demenci tradičně chápeme zejména ve smyslu stařecké ztráty pohotovosti v myšlení, sníženou schopnost orientace, zapomínavost, zkrátka nedostačivou činnost zejména rozumových center mozku. Čím je tedy digitální demence?

Demence je více než jen zapomnětlivost. A v případě digitální demence mi proto jde o více než jen o fakt, že se zejména mladí lidé zdají být stále zapomnětlivější, na což poprvé poukázali korejští vědci v roce 2007. Jedná se víceméně o duševní výkonnost, myšlení, schopnost kritiky, o orientaci v „houštině informační záplavy". Pokud pokladní sčítá na kalkulačce 2 + 2 a nevšimne si, že výsledek 400 je zaručeně nesprávný, pokud NASA pošle do háje (respektive do nekonečného vesmíru) nějaký ten satelit, protože nikdo nezaznamenal, že palce a míle nejsou totéž jako centimetry a kilometry, nebo pokud se bankéř přepočítá o rovných 55 miliard eur, to vše vposledku znamená jen to, že už nikdo nemyslí současně s technikou. Vzhledem k četnosti takových případů je zjevné, že v žádném z nich nikomu výslovně nepřeskočilo, nýbrž že se dotyčný namísto na vlastní rozum spoléhal na nějaké digitální pomocníky. Na rozdíl od toho, kdo používá logaritmické pravítko nebo počítadlo. Ten zpravidla musí zapojit vlastní rozum, a proto nemůže dospět k naprosto nepravděpodobnému výsledku.

Publicista Nicholas Carr popisuje svou vlastní zkušenost s užíváním internetu takto: „Jako by mi síť ničila schopnost soustředění a nerušeného uvažování. Mé vědomí nyní čeká, až bude moci zaznamenávat informace přesně tak, jak jsou nabízeny na síti: v podobě rychlého proudu malých částic. Moji přátelé říkají totéž: čím více používají síť, tím namáhavěji se soustřeďují na psaní delších úseků textu."

K nejdůležitějším poznatkům v oblasti neurobiologie patří, že mozek se používáním neustále mění. Vnímání, myšlení, prožívání, cítění a jednání — to vše zanechává v mozku takzvané paměťové stopy. Pokud byly tyto stopy ještě v osmdesátých letech minulého století považovány za něco hypotetického, dnes je dokážeme viditelně zobrazit. Dnes umíme synapse — ony plastické, neustále se měnící spoje mezi nervovými buňkami, vedoucí elektrické signály, s nimiž mozek pracuje — vyfotografovat, ba dokonce nafilmovat. Můžeme sledovat, jak se během procesu učení mění. Kromě toho lze pomocí zobrazovací techniky znázornit i rozsah a aktivitu celých oblastí mozku, takže účinky učebních procesů na neurony jsou z velké míry prokazatelné.

Když se ale mozek neustále učí (nedokáže jen jedinou věc: neučit se!), pak také čas strávený s digitálními médii zanechává své stopy. Zde můžeme sledovat také toto: náš mozek je produktem evoluce; během dlouhé doby se vyvinul tím, že se přizpůsoboval určitým životním podmínkám, k nimž digitální média rozhodně nepatřila. A právě tak jako dnes považujeme četné civilizační choroby za výsledek nepoměru mezi dřívějším způsobem života (lov a sběračství, tedy spousta pohybu, potrava bohatá na vlákninu) a moderním životním stylem (málo pohybu, potrava chudá na vlákninu), můžeme také lépe chápat negativní účinky digitálnich médií na duševní procesy v evolučním i neurobiologickém kontextu. Dokážeme zde popsat naprosto rozdílné mechanismy a procesy, které postihují kognitivní výkony, jako je pozornost, rozvoj řeči nebo inteligence, a tudíž mají přímý vztah k fungování lidské psychiky. Jak dále ukážeme na příkladech, média podstatně ovlivňují emocionální a sociálně-psychické procesy, a dokonce i eticko-morální postoje, včetně toho, jak nahlížíme sami na sebe, týká se to tedy i naší osobní identity.

Jedno z nejčastějších slov užívaných v negativním kontextu Spitzerem a také ostatními kritiky dnešního klipovitého globalizovaného a spektakularizujícího se světa, je slovo povrchnost. Jak Spitzer dokládá, digitální média zmenšují hloubku zpracování, a tím otevírají povrchnosti vnímání rozumových podnětu zvenčí dveře dokořán.

Čím povrchněji se nějakým věcným obsahem zabývám, tím méně synapsí se mi v mozku aktivuje, což má za následek, že se méně naučím. Toto poznání je tak důležité proto, že digitální média a internet musejí působit na učení negativně právě z tohoto důvodu. Zaprvé vedou — to se už mezitím stalo všeobecně známou skutečností — k větší povrchnosti, což lze poznat už jen z používaných jazykových pojmů: dřív se texty četly, dnes se „skimují“ (tj. povrchně přeletí očima). Dříve se do látky pronikalo, dnes se namísto toho po síti „surfuje" (tedy klouže po obsahovém povrchu). Známý jazykovědec Noam Chomsky nedávno v jednom rozhovoru prohlásil: „V tweetu nebo internetovém příspěvku nelze říct mnoho. To nutně vede k větší povrchnosti."

Toto není žádná šedá teorie, jak ukazují zkušenosti s digitální technikou ve školkách a školách. Pokud na dotykové interaktivní tabuli (smartboardu) rukou přetahuji slovo z hodu A do bodu B (přesouvám je tedy na jinou část monitoru), pak provádím jen to nejpovrchnější, co se slovem provést lze — povrchnější by bylo jenještě méně pohybově náročné zmáčknutí kláves Ctrl+C a Ctrl+V nebo kliknutí myší. Přečíst slovo nebo ho dokonce přepsat, abych se jím přitom musel myšlenkově zabývat (bez jakéhokoli klikání), by byly kroky hlubšího zpracování, jež elektronická média oslabují, nebo dokonce úplně odstraňují.

Už není třeba opisovat z tabule — každopádně to nová technika umožňuje. Navíc se její stoupenci rozplývají nad tím, že se tím získává neuvěřitelné množství času pro spontánnost a kreativitu. Opravdu? Na základě toho, co už víme o hloubce zpracování, se ještě jednou důkladněji podívejme, jaké důsledky má digitální vybavení naší třídy pro učení. Se slovem lze provádět něco, co už nemůže být povrchnější, stačí-li pouze pohnout rukou a táhnout z jednoho místa elektronické tabule na druhé. Není zapotřebí slova číst ani se jimi myšlenkově zabývat. Hloubka zpracování je tedy velmi malá. Dříve se slovo muselo pořád ještě přečíst a pak se rozhodnout, jestli je napsáno malými, nebo velkými písmeny. Přesouvání obsahu pohybem ukazováčku, který je pro každý obsah stejný, tento obsah neupevňuje. Opsání by bylo mnohem lepší, neboť při něm si žák musí slovo zapamatovat a znovu samostatně vytvořit — a to smysluplnými pohyby, tj. takovými, které z jednotlivých znaků vytvářejí význam.

Právě to, že počítač žákům šetří duševní práci jako například opisování, má na učení nutně negativní vliv. Tuto jasnou nevýhodu musejí všechny elektronické pomůcky ve vyučování nějak vyrovnat, já však nevidím, že by tak činily. Spíše přibývají další nevýhody. Často dochází k poruchám: náhle se odněkud ozve pípnutí, protože jeden z laptopů má vybitou baterii a signalizuje potřebu proudu. To není nic tak strašného, ale někdo — v případě námi sledované třídy systémový administrátor — se o to musí postarat, protože dokud se ozývá pípání, nedá se smysluplně vyučovat. I v této škole může některý z počítačů, jak jsme také zažili, „spadnout"— a pak už se nedá dělat nic. Zde přítomná učitelka zareagovala velmi profesionálně, dlouho neotálela a žákovi prostě řekla: „Už se mu nechce." To se týkalo práce příslušného žáka s počítačem.

Počítače zpracovávají informace, stejně jako učící se lidé. Z toho se mylně vyvozuje, že počítače jsou ideálními učebními pomůckami. Právě proto, že nám počítače usnadňují duševní práci, nehodí se laptopy a interaktivní tabule určené ke školní výuce a opěvované na veletrhu vzdělávání Didacta, k tomu, aby se zvýšila kvalita vzdělávání. Dokládají to četné studie. Učení předpokládá samostatnou duševní práci: čím více a především čím hlouběji nějaký věcný obsah duševně zpracováváme, tím lépe si jej osvojíme.

Neexistuje dostatečný důkaz pro tvrzení, že moderní informační technika výuku ve škole zlepšuje. Naopak vede k povrchnějšímu myšlení, rozptyluje pozornost a navíc má různé nežádoucí vedlejší účinky, sahající od pouhé poruchovosti až po dětskou pornografii a násilí. To vše vyplývá z toho, jak na náš mozek působí duševní práce, a z důsledků nahrazení duševní práce počítačem. Proto ve prospěch počítačů a internetu ve školách nesvědčí ani jejich účinek, ani důsledky jejich zavádění.

Kdo přesouvá duševní práci na digitální nosiče dat nebo do mraků, má kromě menšího bezprostředního vytížení mozku ještě další problém. Stav motivace ke vštípení si nových věcných obsahů se mění. Když víme, že je něco někde uchováno, už si s tím „nelámeme hlavu".

Už před necelými devadesáti lety osobnostní psychologové zkoumali, jak na „psychické pole" působí „napětí" nevyřízeného úkolu. Tehdy se ještě nic nevědělo o hipokampu a kortexu, amyg- dale a dopaminu, pracovní paměti a pozornosti, o procesech bottom up a top down apod. Ovšem už tenkrát uměli dobře experimentovat! A tak zjistili, že nevyřízený úkol se uchovává v paměti v průměru dvakrát lépe než vyřízený. Kdo tedy po vykonané práci stiskne na počítači tlačítko „save“, nemůže se divit, že na druhý den si toho už tolik nepamatuje. Tento efekt se přirozeně netýká jen médií. I údaje, které si napíšu na lísteček, si už nemusím ukládat do paměti!

Novější experimenty ovšem ukazují, jak výrazně se tento efekt projevuje právě při používání digitálních médií. Vedou nás k bezstarostnosti vůči vštěpování si vědomostí, protože přece můžeme vše (znovu) najít na síti. Tím se v dlouhodobém horizontu vytrácejí odborné znalosti, které ovšem nutně potřebuji, pokud chci s internetem smysluplně pracovat. Dále tím redukuji své budoucí možnosti samostatné duševní práce (na síti i jinde) a využití své vlastní paměti, neboť dospělí se učí především tím, že připojují nové informace k těm stávajícím. A konečně tímto běžným jednáním, eventuálně návykem při práci na síti ztrácím kontrolu, kterou mám sám nad sebou a nad svou vědomou duševní činností. Z dlouhodobého hlediska lze následky jen stěží přeceňovat.

V každé diskusi o vlivu digitálních technologií a z nich vycházejících médií na jejich uživatele dříve či později narazíme na slovo anonymita. Zpravidla je vyslovováno se vztyčeným ukazováčkem: anonymita je v internetovém světě nositelem mnoha rizik a zel.

Především lze konstatovat, že počítač a internet představují neuvěřitelně mocný nástroj anonymity. Nikde jinde se nevyskytuje více avatarů, nicků, krycích adres, falešných identit a jiných předstíraných uzlů v sociální síti. A když nikdo neví, kdo je kdo, pak se také můžeme špatně chovat a nenést za to zodpovědnost. To láká nejen houfy lidí se zločinnými úmysly, aby v síti prováděli své rejdy. Škody způsobené internetovou kriminalitou jsou vysoké: v Německu už postihují několik milionů občanů. A dokonce ani obyčejní lidé už si s morálkou nedělají velké starosti; jak dokazuje studie srovnávající reálnou osobní konverzaci a komunikaci přes e-mail nebo SMS, jakmile jsou lidé online, více lžou. Ostatně nejvíce se lže v e-mailech.

Anonymita, umožněná teprve digitálními médii, vede také k tomu, že mladiství se nechávají strhnout k takovým druhům chování, jaké by si dříve v obavách ze sociální kontroly nikdy nedovolili. Jedním z nich je mobbing na internetu, tedy opakované obtěžování, dotírání, nátlak nebo hanobení vyvíjené vůči jisté osobě. Dříve se mluvilo o dotěrnosti, ale pro její internetovou variantu se prosadil anglický výraz cyber mobbing nebo zkrátka mobbing (kyberšikana). Jelikož pachatel bývá nazýván také bully (tyran, hulvát), označuje se toto chování také jako bullying (týrání, šikanování, tyranizování). Kybešikana míří na konkrétní osobu; ta začíná zuřit, zoufat si, cítí se bezmocná a trpí nespavostí, jakož i bolestmi hlavy a břicha. Tento fenomén existuje teprve asi deset let.

Internet je plný negativních sociálních kontaktů, sahajících od předstírání, že jste někdo jiný, přes švindlování a podvody až k závažné kriminalitě. Lže se, šikanuje, okrádá, vyvolává se agresivita, štve se a hanobí, až třísky lítají! Koho pak udivuje, že sociální sítě způsobují u mladých uživatelů především osamělost a depresi?

Nedostatek sebeovládání, osamělost a deprese jsou v naší moderní společnosti nejvýznamnějšími stresory. Způsobují odumírání nervových buněk, a dlouhodobě tak napomáhají rozvoji demence. Nahrazení ryzích mezilidských setkání digitálními Online sítěmi může u našich dětí dlouhodobě vést ke zmenšování jejich sociálního mozku. Vyvstává nebezpečí, že Facebook& Co. do budoucna způsobí scvrknutí celého našeho sociálního mozku. Z tohoto hlediska je nanejvýš znepokojující, že dnes využívá Facebook již asi miliarda lidí.

Velmi častý argument ve prospěch neomezeného vstupu digitálních technologií do našich životů je tvrzení, že se jedná zejména o technologii mladé generace: to ona je v ní doma, vyrůstala s ní, přizpůsobila se jí. Dokonce má pro své označení i termín: digital native. Do značné míry je to pravda, ale tato pravda neříká nic o tom, zda je to dobré a žádoucí.

Pojem „digital native“ nelze přeložit, neboť ani v angličtině opravdu nesedí; také proto se kolem něho vedou tak kontroverzní diskuse. Jak tedy máme chápat onoho „digitálního domorodce"?

Tento termín zavedl zhruba před deseti lety americký pedagog a publicista Marc Prensky, když ho použil ve dvou článcích společně s pojmem „digital immigrants“. Označuje generaci lidí, kteří se narodili po roce 1980, a tudíž už vyrůstali s počítači a internetem coby samozřejmou součástí svého prostředí (jako byla dříve voda a elektřina, později televize). V roce 2010 dospěla tato generace do věku mezi dvaceti a třiceti lety. Proto se také mluví o „milenials“ (tisíciletnících) nebo — v narážce na generaci X lidí narozených mezi lety 1965 a 1980 — také o generaci Y (narození po roce 1980).

Pojem digital native je odvozen z označení native speaker (rodilý mluvčí) a označuje fakt, že mateřský jazyk se učíme a také zvládáme jinak než jazyk cizí. Člověk v mateřském jazyce myslí a sní a přebírá jej včetně jeho světonázoru bez jakékoli kritiky; jsme součástí příslušné kultury a — i to k tomu patří — příslušného akcentu (při řeči a přirozeně i při myšlení) se nikdy nezbavíme. Jelikož každý člověk vyrůstá v nějakém jazykovém kolektivu, má také svůj mateřský jazyk. Analogicky se o digital native usuzuje: digitální domorodec má svůj domov v digitálním světě moderní informační techniky. „Existence prostředí se všudypřítomnými digitálními a internetem propojenými technologiemi v kombinaci s aktivním využíváním těchto nových technologií vede k ostrému zlomu mezi generacemi," popisuje vědec Chris Jones základní ideu pojmu digital native.

Abychom si dokázali představit, co to v praxi znamená, budeme citovat z článku nazvaného Understanding the Digital Natives z roku 2008, kde najdeme následující fakta:

Typický jednadvacetiletý člověk v průměru za svůj život:

• odeslal, respektive přijal 250 000 e-mailů nebo textových zpráv (sms);
• strávil 10 000 hodin s mobilem;
• hrál 5 000 hodin videohry;
• strávil 3 500 hodin na sociálních sítích (např. Facebook).

Typický digitální domorodec je buď trvale, nebo alespoň většinou Online; permanentně je ve spojení s přáteli a příbuznými prostřednictvím e-mailu, textových zpráv, jakož i přes sociální sítě, několik hodin denně poslouchá hudbu a dělá to i tehdy, když například večer sedí u televize nebo hraje videohru. Nechává se budit mobilem, ráno jako první věc kontroluje doručené zprávy, celý den zůstává online, v jedenáct v noci odesílá poslední esemesku a nechává se uspávat hudbou z iPodu nebo mobilu.

Co pro lidi tento způsob života dlouhodobě znamená? Je tato digitální revoluce, jak se to taky občas nazývá, požehnáním, nebo prokletím? Vezmeme-li si na pomoc výzkum mozku a zvláště poznatky ohledně neuroplasticity a vývoje mozku, jak byly představeny v předchozích kapitolách, můžeme s jistotou říct toto: život, jejž člověk prožívá coby digital native, nemůže mít s naprostou jistotou jedno jediné: absenci následků.

Mnohonásobně vychvalované digitální schopnosti mladé generace se při bližším ohledání rozplynou v dým. To se týká především jejich domněle lepšího zacházení s informacemi. Kdo hodlá získat informaci o skutečném stavu věcí, projde tím, čemu se už přibližně sto padesát let říká hermeneutický kruh. Poznává celek na základě jednotlivých částí a jednotlivosti ve vztahu k celku; kráčí za indicií z dobrého pramene, a když to dál nejde, vrací se k dobrému prameni, neboť ten obsahuje spoustu indicií. Dosáhnout nového věcného obsahu tedy nelze jinak než tímto kruhovým (nebo — jak tvrdí optimisté mezi hermeneutiky — vzhůru směřujícím spirálovitým) postupem. Digital natives tímto hermeneutickým kruhem poznání neprocházejí: chvíli náhodně klikají a k dobrému prameni se nikdy nevracejí; hledají horizontálně (rozuměj povrchně), nikoli vertikálně (nejdou do hloubky).

Osvojování si skutečných vědomostí se neděje surfováním ani skimováním, nýbrž aktivním vyrovnáváním se, duševním přebíráním ze všech stran, opakovaným propracováváním, vytvářením infrastruktur, analyzováním a novým syntetizováním obsahů. To je něco naprosto jiného než přenášení bitů a bytů z jednoho úložného média na druhé. Viděli jsme, že ukládání věcných obsahů v mozku závisí na hloubce zpracování. Skimování a surfování jsou oproti tomu povrchní procesy. Není divu, když pak ve skutečnosti nerozumíte ničemu a v hlavě vám nic neulpí!

Velmi typickým jevem dneška je tzv. multitasking, tedy návyk zejména mladých lidí věnovat se několika různým činnostem, zejména ve spojení s mediální technikou, zároveň. Tento jev samozřejmě nemůže být bez následků na psychiku a obecně rozumové schopnosti multitaskerů.

Podle jedné americké studie přeruší moderní člověk práci v průměru každých jedenáct minut. Telefon zvoní, zatímco v tašce ještě svíráte mobil; vyzváněcí tón oznamuje krátké textové zprávy a e-maily, a ať už zrovna pracujeme na čemkoli, samozřejmě na ně hned odpovídáme. Náš život v „digitálním věku“ se vyznačuje především tím, že ustavičně děláme spoustu věcí najednou: vyhledáváme informace na počítači, posloucháme hudbu, píšeme na mobilu textové zprávy a při tom všem vlastně právě čteme nějaký článek v novinách. V místnosti běží televize a do toho zazvoní telefon s pevným připojením.

Pro současné vyřizování mnoha (latinsky multi) úkolů (anglicky: task) se prosadil novotvar multitasking rovněž jako sloveso: multitaskuji, multitaskuješ, multitaskuje atd. Současné vykonávání různých činností není specifické jen pro digitální média a mnohdy se rozvíjí do bizarních podob: „Při sexu si ráda čtu nějakou knihu a telefonuji. Tak se dá naráz vyřídit spousta věcí," popsala v roce 2005 svůj všední den americká herečka Jennifer Conellyová.

Vposledku však jde výhradně o mediální multitasking. Pro čtenáře, kteří si pod tím stále ještě nedovedou představit nic přesnějšího, bych chtěl tento fenomén popsat na několika příkladech, vybraných z jedné americké studie ohledně mediálního chování mladistvých. Tam jeden sedmnáctiletý chlapec popisuje svůj všední den takto: „Každou vteřinu, kterou strávím online, multitaskuji. Právě teď se dívám na televizi, kontroluji si e-maily, každé dvě minuty čtu zprávy, vypaluji hudbu na CD a píši tuto zprávu."

Jiná sedmnáctiletá dívka dodává: „Nudím se, když všechno neprobíhá současně, protože pak pořád vznikají nějaké pauzy. Člověk musí čekat, než se mu načte webová stránka nebo než v televizi skončí reklama."

Matka jednoho patnáctiletého chlapce líčí domácí přípravu svého syna na písemku: „Učebnice ležely zavřené v tašce, zato měl celou dobu na psacím stole otevřený laptop. Na obrazovce nějaký dokument do dějepisu, angličtiny nebo fyziky, ale pod tím skryté stránky Facebooku a iTunes. Přitom ve sluchátkách poslouchal nějaký podcast a občas, jen aby svou pozornost rozptýlil ještě víc, si přehrál nějaké video z YouTube."

Jsme díky multitaskingu chytřejší? Jak se na nás toto zacházení s více médii zároveň projevuje? Činí nás multimediální prostředí inteligentnějšími, chytřejšími? Během posledních deseti let byla jednoznačně prokázána flexibilita našeho mozku: je to biologický hardware, který se stále přizpůsobuje momentálnímu softwaru — rozuměj: naší životní zkušenosti. Není tedy lhostejné, co zažíváme, neboť každá duševní aktivita zanechává v mozku stopy, které ovlivňují jeho budoucí fungování.

Multitasking těsně souvisí s tím, co dnes v psychologii a kognitivní neurovědě označujeme pojmem kognitivní kontrola. Už v raném dětství se učíme kontrolovat své myšlenky, což například znamená, že potlačujeme irelevantní věci a soustřeďujeme se na konkrétní úkoly. Jedná se tedy o schopnost, jež je lidskému mozku dána a současně je naučená. Každý jedinec jí disponuje více či méně. Pro názornost to můžeme porovnat s naší schopností řeči. Řečová centra jsou nám rovněž geneticky dána, ale aby mohla začít fungovat, potřebují obdržet řečový input. I to se podaří více či méně, což mezi lidmi vede k rozdílnostem ve zvládání jazyka v mluvené či psané formě.

Pokud je tedy kognitivní kontrola naučená a pokud se způsob, jak své myšlení kontrolujeme, ponořením do multimediálního světa mění, pak by multitasking měl mít vliv na schopnost kontroly myšlenek. Tento vliv by mohl být pozitivní: člověk roste svými úkoly a kontrola je o to obtížnější, čím více toho má ke kontrolování. Mohl by ale také být negativní, neboť když neustále děláme spoustu věcí najednou, může to vést k povrchnějšímu zpracování mnohočetného a ustavičně proměnlivého inputu. Je tedy možné, že dlouhodobým intenzivním multitaskingem svou pozornost trénujeme; anebo že jím — právě naopak — stále více narušujeme pozornost. Oba efekty by se také mohly navzájem rušit, takže multitasking by pak neměl žádný účinek. Jak je tomu ve skutečnosti?

Lidé, kteří často současně užívají více médií, vykazují problémy s ovládáním své psychiky. Při všech duševních schopnostech, které při multitaskingu potřebujeme, dopadají multitaskeři výrazně hůř než nemultitaskeři. Dokonce i při střídání úloh, což je přece u multitaskerů standard, jsou výrazně pomalejší než nemultitaskeři. Na základě experimentů ovšem nelze zodpovědět otázku, co tyto rozdíly způsobuje. Jedná se o selekční efekt (kdo je vysoký, ten spíše hraje basketbal), přijímají tedy lidé určitého typu co možná nejvíce informací najednou a nechávají se jimi rádi rozptylovat? V takovém případě by se vědomě či nevědomky smířili se sníženým výkonem, aby si svůj kognitivní styl, jakkoli je neefektivní, užili. Nebo se jedná o tréninkový efekt, tedy že chronický masivní multitasking vede ke změně kognitivního stylu? To by znamenalo, že naměřené efekty jsou naučené. Poněvadž jiné studie už ukázaly, že procesy pozornosti se učením mohou měnit a že chronické intenzivní užívání médií může vést k poruchám pozornosti, je podle mě tohle vysvětlení pravděpodobnější. V tomto případě si multitaskeři aktivně trénují povrchnost a neefektivnost. Názor, že člověk může klidně přeskakovat z jednou úkolu na druhý a že je to užitečné pro efektivní zpracování informací, se každopádně ukázal být sebeklamem. Tak jako vždycky: multitasking není nic, k čemu bychom měli příští generaci povzbuzovat nebo k čemu bychom ji měli dokonce vést.

(Manfred Spitzer – Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Přeložil František Ryčl. Brno: Host 2014. ISBN 978-80-7294-872-7)