Bohužel byla celá doba jeho vlády naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami. Sice většina jeho bojů byla zakončena vítězstvím, včetně toho posledního na severu tehdejší říše, krátce poté ale zemřel (17. března r. 180) ve svém táboře u Vindobony (Vídně). Jeho vítězství z r. 179 hlásá podnes zachovaný nápis na trenčínské hradní skále.

Nás ovšem zajímá Marcus Aurelius jako myslitel. Jeho filozofické názory, (jak píše Ludvík Svoboda) „poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému. Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc. Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat. Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné.“

M. Aureliovi jde stále a dosažení nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. „Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále. Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát? Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.“

Pro dnešní procházku touto knihou jsme vybrali několik desítek autorových zamyšlení, jejichž aktuálnost, což asi netřeba připomínat, se klene přes celé ty věky a dokáže promlouvat, někdy až nepříjemně povědomě, k věcem dnešním.

---

Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám zlákat k ničemu ošklivému; také se však nemohu na svého příbuzného hněvat ani se s ním nepřátelit, neboť jsme stvořeni k součinnosti, zrovna jako nohy, ruce, jako oční víčka a obě čelisti. Proti sobě pracovat by bylo proti přírodě; pracujeme pak proti sobě, jestliže se hněváme druh na druha a od sebe se odvracíme.

Každou chvíli dbej usilovně toho, abys konal svůj úkol jako Říman a jako muž se svědomitou a nestrojenou opravdovostí, s vřelou láskou k bližním, nezávisle a spravedlivě a aby ses nadobro vyprostil z myšlení na všechno ostatní. A jistě se vyprostíš, budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo poslední v tvém životě, cílevědomě a bez zarytého odporu k příkazům rozumu, bez pokrytectví a bez reptání na osud ti určený. Vidíš, jak málo věcí stačí si osvojit, aby tvůj život plynul šťastně a bohulibě! Zajisté ani bohové nebudou nic více požadovat od toho, kdo šetří těchto zásad.

Nesnadno lze najít člověka, který by byl nešťasten proto, že si nevšímá, co se děje v duši někoho jiného; kdo však nesleduje každé hnutí své vlastní duše, je nešťasten v každém případě.

Stále musíš mít na mysli toto: jaká je přirozenost vesmírného celku a jaká je tvoje, v jakém vztahu je tato k oné a jaká asi je to část a jakého celku, a že ti tedy nikdo na světě nemůže bránit jednat a mluvit pokaždé v souhlasu s přírodou, jejíž jsi součástí.

Jednej, mluv a mysli ustavičně tak, jako by ses už měl rozloučit se životem! Jestliže bohové jsou, pak odchod z tohoto světa není pranic hrozného, neboť v žádné zlo tě jistě neuvrhnou; jestli nejsou nebo se o lidské věci nestarají, pročpak dále žít ve světě bez bohů a bez prozřetelnosti? Ale bohové jsou, o lidské věci se starají a vložili naprosto v moc člověka, aby neupadl v opravdové zlo; a kdyby bylo snad ještě nějaké jiné zlo, také by se byli postarali, aby bylo v moci každého člověka v ně neupadnout. Co však nečiní horším člověka samého, jak by mohlo učinit horším jeho život? Vesmírná příroda byla by to přece nepřehlédla ani z nevědomosti, ani z vědomé nemohoucnosti něco takového zamezit nebo napravit, ani z nedostatku schopnosti nebo dovednosti by se byla nedopustila tak povážlivého omylu, aby se dobra i zla dostávalo stejně lidem dobrým jako zlým bez rozdílu. A právě smrt i život, sláva i ponížení, bolest i rozkoš, bohatství i chudoba – to všechno bývá stejně údělem dobrých jako zlých, neboť to není ani krásné, ani ošklivé; tedy ani dobro, ani zlo.

Jak rychle všechno zaniká: ve světě lidé, ve věčnosti povědomí o nich! Také všechno, co je smyslům přístupné, a zejména to, co rozkoší vábí či bolestí odstrašuje nebo se v zaslepenosti velebí – jak je to vše bezcenné, malicherné, poskvrněné, jak pomíjivé a mrtvé, o tom rozjímat přísluší naší rozumové schopnosti. Kdo jsou oni, jichž vratké soudy a hlasy udělují slávu? Co je to zemřít? Přihlédneme-li k věci samé o sobě a odloučíme-li od ní rozumovým rozborem všechny domysly obraznosti, pak nebudeme pokládat smrt za nic jiného než za úkon přírody: bojí-li se však někdo úkonu přírody, je dětina. Ale smrt je nejen úkon přírody, nýbrž přírodě dokonce prospívá. – Také o tom třeba rozjímat, jak se člověk dostává do styku s bohem, kterou částí své bytosti, a jak si potom vede tato jeho část.

I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: zaprvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvárné a v určitých obdobích se opakuje a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost, a zadruhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž může pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit.[2-9]

Trvání lidského života je bod, jeho podstata – neustálé proudění, smyslové vnímání je kalné, složení celého těla náchylné k rozkladu, duše – čarovný kruh, náš osud – záhada, naše pověst – plod libovůle. Úhrnem řečeno: všechno, co se vztahuje k tělu, je proud změn, a co se vztahuje k duši, sen a dým, život je boj a putování cizinou a posmrtná sláva – zapomínání. Co nás tu tedy může bezpečně vést? Jedno jediné – filozofie. A její příkaz je, abychom božstvo ve svém nitru chránili před zneuctěním a úhonou a dopomáhali mu k vítězství nad rozkoší i bolestí, abychom nic neudělali nazdařbůh, nic podvodně ani pokrytecky a abychom byli nezávislí na činnosti nebo nečinnosti kohokoli jiného; abychom se ochotně podrobovali všem událostem i údělům s přesvědčením, že k nám přicházejí odtamtud, odkud jsme přišli my sami, a konečně abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s přírodou; a co se děje ve shodě s přírodou, není zlo.

Nalézáš-li v lidském životě něco lepšího, než je spravedlnost, pravda, uměřenost a mužnost a vůbec než je stav duše, která je spokojena sama se sebou (což tě uzpůsobuje k činům podle správného rozumu) a spokojena i s údělem osudu, pokud se co přihází mimo lidskou vůli – vidíš-li tedy něco lepšího než toto, pak se celým srdcem k tomu obrať a objeveného nejlepšího užívej! Pakli se ti nic nejeví lepším, nežli je právě božstvo, které sídlí v tobě, které si podrobilo své vlastní chtíče, které bedlivě zkoumá každou představu, které se vyprostilo, jak tomu říkal Sókratés, ze »svodů smyslů« a sebe podřídilo bohům a pečlivě se stará o lidi – jestli všechno ostatní shledáváš méně významným a méně cenným nežli toto, ničemu jinému ve svém srdci nevykazuj místo! Neboť jakmile se přikloníš k něčemu jinému a sejdeš ze své cesty, pak už si nedokážeš tak neúchylně, nadevše jiné cenit ono vlastní dobro, které ti opravdu náleží.

S tímto dobrem, které se zakládá na rozumu a společenském cítění, se naprosto nesmí srovnávat cokoli jinorodého, jako například chvála davu, vysoké hodnosti, bohatství nebo smyslné požitky. Neboť toto všechno, i když ti jenom nakrátko zalahodí, rázem tě přemůže a s sebou strhne. Ty však, pravím, upřímně a svobodně si zvol to lepší a toho se přidržuj! Lepší pak je to, co je prospěšné. A je-li ti to prospěšné jako bytosti rozumné, dbej toho; jestli jen jako živočichu, vyslov se o tom a svou soudnost chraň před zaslepením, aby tvé rozhodnutí bylo neoblomné!

Za prospěšné nikdy neuznávej to, co by tě mohlo někdy přimět zrušit věrnost, zpronevěřit se cti, zanevřít na někoho, podezírat ho či proklínat, přetvařovat se nebo se roztoužit po něčem, co má zapotřebí stěn a záclon! Kdo dá přednost rozumu, svému to božstvu, a posvátné službě jeho vznešenosti, nebude hrát tragédii, nebude naříkat, nebude toužit ani po samotě, ani po hlučné společnosti, a – což je nejdůležitější – nebude ani na životě lpět, ani z něho utíkat a vůbec mu nebude záležet na tom, zdali jeho duše bude v těle uzavřena na delší či kratší dobu. Neboť i kdyby se měl rozloučit s životem třebas ihned, odejde tak poslušně, jako kdyby měl vykonat kteroukoli jinou věc, kterou je možno provést čestně a řádně; a jenom toho se bude po celý život vystříhat, aby svou duši nevydával napospas změnám, jaké nesluší bytosti rozumné a společenské.

V duši člověka ukázněného a dokonale očištěného se nenajde nic hnisavého, nic potřísněného ani pod povrchem zkaženého. A osud nepřerušuje jeho život před ukončením, jak by se mohlo říci o tragickém herci, kdyby odcházel z jeviště, ještě než svou úlohu v dramatu skončil a dohrál. Také v něm není pranic otrockého, nic líčeného, nic závislého ani nedružného, nic nesamostatného ani potměšilého.

Važ si daru své soudnosti: ona je schopna zaručit, aby ve tvé vůdčí části už dále nevznikaly soudy, které by se nesrovnávaly s přirozeným určením rozumné bytosti. Toto přikazuje uvážlivost a příchylnost k lidem i odevzdanost do vůle bohů.

Zbav se své domněnky a zbavíš se pocitu škody. Zbav se pocitu škody a zbavíš se škody.

Máš rozum? „Mám.“ Proč ho tedy neužíváš? Neboť když ten plní svou povinnost, co jiného ještě chceš?

Neveď si tak, jako bys měl žít myriády let! Nevyhnutelný osud se vznáší nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým!

Kolik volného času získává ten, kdo se nestará o to, co mluví, dělá nebo zamýšlí jeho bližní, nýbrž usiluje, aby právě to, co činí sám, bylo spravedlivé a bohulibé nebo vůbec dobré. Neohlížej se po černých povahách kolem sebe, a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se!

Tu trošku vědomostí, které ses naučil, měj rád a v ní hledej uspokojení; a ostatek svého života prožívej jako člověk, který všechno své svěřil z celé duše bohům, a nechtěj se stát ani tyranem, ani otrokem nikoho na světě!

Hleď proniknout v lidskou duši a pozoruj, čemu se vyhýbají a oč usilují rozumní!

Buď jak skalní útes, o nějž se láme vlna za vlnou: ale útes nepovoluje a bouře vod kolkolem usíná.„Jaké neštěstí, že se mi tohle přihodilo!“ – Nikoliv takto, ale spíše: „Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!“ Neboť něco podobného bylo by se mohlo přihodit každému, ale každý by to nebyl snášel bez zármutku. Proč by tedy byla ona příhoda více neštěstím než toto štěstím? A proč nazýváš lidským neštěstím to, co není překážkou lidské přirozenosti? A zdá se ti překážkou lidské přirozenosti to, co není proti požadavku této přirozenosti? Nuže? Znáš její požadavky! Brání ti snad ona příhoda v tom, abys byl spravedlivý, šlechetný, uměřený, rozumný, uvážlivý, bezelstný, skromný nebo svobodný, abys osvědčoval všechny ctnosti, jimiž lidská přirozenost naplňuje své určení? Napříště tedy nezapomínej se řídit při všem, co tě navádí k zármutku, touto zásadou: „Tohle není neštěstí, ba naopak, je štěstí, že to snáším statečně!“

Leckdo, prokáže-li někomu něco dobrého, je ochoten mu zaúčtovat i vděčnost. Jiný se sice k tomu neodhodlá, ale přece jen ho u sebe pokládá za svého dlužníka a uvědomuje si, co udělal. Konečně opět jiný zřejmě ani neví, co udělal, i podobá se révě, která vydá hrozny, a jakmile jednou vydala svůj plod, nic více už nepožaduje, právě jako kůň, když vykonal běh, jako pes, když vystopoval zvěř, a jako včela, když vyrobila med. Moudrý člověk, jestliže vykonal dobrý čin, nerozkřikuje to, nýbrž přechází k novému, jako se chystá réva znovu vydávat hrozny ve svůj čas. „Je tedy žádoucí náležet k lidem, kteří dělají dobro jaksi nevědomky?“ Ano. „Ale právě to je dlužno si uvědomit: je přece znakem společenského tvora vědět, že jedná v společenském zájmu, a zajisté i chtít, aby to také jeho druh věděl.“ – Je sice pravda, co říkáš, ale nesprávně si vykládáš, co jsem právě řekl; a proto budeš jeden z oněch, o kterých jsem se prve zmínil, neboť také oni se dávají svést důvody zdánlivě pravdivými. Budeš-li však ochoten pochopit pravý smysl mých slov, buď jist, že nezanedbáš ani jediný skutek obecně prospěšný!

Nebuď rozmrzelý, ani neochabuj, ani se nevzdávej, jestliže se ti nedaří provést každé dílo podle správných zásad, raději se znova vracej k tomu, co se ti nepovedlo, a buď rád, jestliže aspoň většina tvých skutků odpovídá lidské přirozenosti, a měj v lásce to, k čemu se vracíš! A také k filozofii se vracej nikoli jako chlapec k přísnému učiteli, nýbrž jako lidé churavých očí k mycí houbě nebo k jinému očistnému prostředku či jiní nemocní k náplasti nebo k léčení vodou. Pak zajisté nebudeš svou poslušnost rozumu stavět na odiv a najdeš v něm uklidnění. A uvědom si, že filozofie žádá jenom to, co žádá tvoje přirozenost; ale tys požadoval leccos jiného, co je s přirozeností v rozporu. Co je příjemnějšího než pocit rozkoše? Avšak nešálí nás rozkoš právě tímto příjemným? Raději rozjímej, není-li mnohem příjemnější šlechetnost, prostota, laskavost a zbožnost! A co je příjemnější než rozumnost sama, máš-li na mysli neselhávající úspěšnost naší schopnosti chápání a poznávání všech věcí?

Co není na škodu obci, nepoškozuje ani občana. Při každé představě, žes utrpěl škodu, užívej tohoto pravidla: Není-li tím nebo oním poškozován stát, pak ani já tím nejsem poškozen; a je-li stát poškozován, nesmím se na škůdce státu hněvat; lépe je mu ukázat, v čem tkví jeho chyba.

Často si uvědomuj chvatnost míjení a mizení věcí i událostí! Neboť podstata věcí je jako proud v nepřetržitém toku a jejich činnosti podléhají ustavičným přeměnám a jejich příčiny myriádám obratů, bezmála nic tu není stálého. A těsně u nás – nekonečná propast minulosti a bezedný jícen budoucnosti, v němž se ztrácí všechno. Což tedy není pošetilý ten, kdo se v takovém světě nadýmá nebo se pachtí nebo na něj naříká, jako by ho měl trápit bůhvíjak dlouho?

Čím by mohly duše nezušlechtěné a nevědomé zviklat rovnováhu duše zušlechtěné a věděním vybroušené? Která tedy duše je zušlechtěná a věděním vybroušená? Ta, která zná zdroj i konečný cíl věcí i rozum, který proniká vesmírnou podstatou a pořádá veškerenstvo v pevně stanovených obdobích od věků do věků.

Konáš-li svou povinnost, budiž ti lhostejné, zdali přitom strádáš zimou či vedrem, zdali jsi ospalý či dosti vyspalý, zdali tě zahrnují hanou či chválou a zdali umíráš či konáš něco jiného. Neboť také umírání je jeden z našich životních úkolů; proto postačí také v této věci dobře splnit svou povinnost.

Hleď k jádru: na žádné věci ať ti neujde ani její podstata ani pravá cena!

Nejlepší způsob odplaty je neodplácet špatné špatným.

Dej pozor, abys »nezcísařštěl«: abys nenačichl císařstvím; stává se to! Zůstaň tedy prostým, dobrým, nelíčeným, důstojným, přirozeným, přítelem práva, bohabojným, dobrotivým, milujícím všechny své blízké a neoblomným v plnění svých povinností! Bojuj o to, abys zůstal takovým, jakým tě chtěla mít filozofie! Boj se bohů a ujímej se lidí! Život je okamžik; jediný plod pozemského žití je zbožná mysl a činnost pro obecné blaho. Ve všem buď žákem Antoninovým: osvoj si jeho vytrvalé úsilí jednat uvážlivě, jeho duševní rovnováhu za všech okolností, jeho zbožnost, jeho přívětivou tvář, jeho vlídnost, jeho lhostejnost k slávě a jeho upřímnou snahu o správné chápání věcí! A vzpomeň si, jak vůbec nic nepouštěl ze zřetele, co by byl dříve řádně neprozkoumal a zrale neuvážil; jak trpělivě snášel neoprávněné výtky, aniž komu co navzájem vytýkal; jak se v ničem neukvapoval a jak byl nepřístupný pomluvám; jak bedlivý byl posuzovatel povah i činů a jak byl vzdálen zlehčování, bojácnosti, podezíravostí a vychytralosti; jak byl nenáročný, například pokud se týká bydlení, lůžka, šatstva, stravy a obsluhy, jak byl pracovitý a trpělivý, jak věrný a snášenlivý ve styku s přáteli; jak moudře snášel všechny, kteří otevřeně vystoupili proti některému jeho mínění, a jak ho těšilo, když ho někdo poučil o lepším; a jak byl zbožný, ale nikoli pověrčivý. Kéž i tebe zastihne poslední hodinka se svědomím stejně dobrým, jako bylo jeho!

Klidnou mysl při všem, co se přihází z vnějšího popudu, a spravedlnost při všem, co se uskutečňuje z tvého vlastního popudu; to je: tvé chtění a jednání ať spočívá ve skutcích obecně prospěšných, poněvadž je to ve shodě s tvou přirozeností!

Ctižádostivec pohledává své vlastní dobro v činnosti jiných, prostopášník ve vlastních náruživostech; ale kdo má rozum, ve vlastním jednání.

Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.

O slávě: Jen si všímej, jakého jsou smýšlení ti posedlí slávou, čemu všemu se vyhýbají a za čím se pachtí! A pamatuj si: jako se pobřežní vrstvy písku ukládají jedna na druhou a pohřbívají předcházející, zrovna tak i v životě všechno předcházející je co nejrychleji pohřbíváno tím, co přichází po něm.

Kdybys i zlostí pukl, přesto budou lidé stále jednat stejně.

Přijímej skromně, zříkej se bez reptání!

„Dovedeš-li se bystře dívat, dívej se,“ řekl kdosi, „a suď pokud možno nejmoudřeji.“

Každého těší něco jiného. Mne těší, mám-li zdravý rozum, který se neodvrací ani od lidí, ani od toho, co se lidem přihází, nýbrž shovívavým zrakem všechno pozoruje i přijímá a každé věci užívá přiměřeně její ceně.

Této době se hleď věnovat! Lidé, kteří se více pachtí po posmrtné slávě, neuváží, že příští pokolení budou zase taková, jako je dnešní, na které si stěžují: také smrtelná. A co je ti vůbec po tom, budou-li potomci tak nebo onak hlaholit a tak nebo onak o tobě soudit?

Nebuď ani ve svých činech povrchní, ani v hovorech neuvážlivý, ani ve svých představách netěkej, ani své duši nedovoluj, aby se dala úplně strhnout nebo aby vzkypěla, ani se v životě nepřipravuj o volnou chvíli!Zabíjejí tě, sápou na kusy a s kletbami tě vyhánějí: čím je toto všechno, zůstává-li přitom tvá duše čistá, rozumná, rozvážná a spravedlivá? Zrovna jako kdyby někdo přistoupil k líbezné křišťálové studánce a spílal jí: ta však nepřestává vydávat pitnou vodu, a i kdybys do ní naházel bláta a třebas i hnoje, co nevidět to rozpustí, odplaví a ani trochu se nezkalí. Jak si tedy opatříš takový pramen živé vody? Jestliže si v každé době zachováš svobodu myšlení a zároveň shovívavost, prostotu a skromnost.

Hleď vniknout do myšlení jednoho každého, ale i všem ostatním dopřej, aby vnikli do myšlení tvého!

Kdo se dopouští křivdy, hřeší; neboť rozumné bytosti byly vesmírnou přírodou stvořeny kvůli sobě navzájem, aby si vespolek náležitě prospívaly, a nikoliv aby si škodily: ten, kdo její vůli přestupuje, zřejmě hřeší proti nejctihodnějšímu božstvu. – Také ten, kdo lže, hřeší proti témuž božstvu; neboť vesmírná příroda je příroda skutečného jsoucna, jsoucno pak je v úzkém vztahu ke všemu, co tu doopravdy je. Však se také říkává vesmírné přírodě »pravda«, a ona vskutku je první příčinou všeho pravdivého. Kdo tedy úmyslně lže, hřeší v tom smyslu, že se dopouští bezpráví klamáním; ale hřeší i ten, kdo lže neúmyslně, a to v tom smyslu, že se ocitá v neshodě s vesmírnou přírodou a že svým rozporem s přirozeností vesmíru porušuje jeho řád. Je totiž v rozporu se sebou samým, kdo se dává strhnout k odporování pravdě; neboť již před narozením se mu dostalo od přírody schopností, kterých nevyužil, a teď už není s to rozeznávat lež od pravdy.

A vskutku hřeší také ten, kdo se shání po rozkoších, jako by byly opravdové dobro, a kdo se vyhýbá strastem, jako by byly zlo; neboť takový člověk určitě bude na vesmírnou přírodu často reptat, že špatným a dobrým neuděluje podle zásluhy, poněvadž špatní často žijí v rozkoších a zjednávají si k tomu prostředky, kdežto dobří upadají ve strast a v okolnosti, které je způsobují. A mimoto ten, kdo se bojí strastí, jistě se bude bát lecčeho, co se mu ve světě přihodí, a už to je bezbožné; a kdo se shání po rozkoších, ten se jistě nezdrží bezpráví, a to je zřejmá bezbožnost. Ti, kdo chtějí následovat přírodu, a jsou s ní jednomyslní, musí se rovněž chovat lhostejně k těmto věcem, s nimiž vesmírná příroda zachází lhostejně; neboť jinak by byla to obojí nestvořila, kdyby se k obojímu nechovala lhostejně.

Kdo hřeší, na sobě hřeší; kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe sama dělá špatným.

Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá.

Jestliže tě někdo haní nebo nenávidí nebo kdykoli se lidé tak a podobně o tobě vyslovují, přihlédni k jejich ubohým duším, vnikni do nich a uvědom si, jaké asi jsou! A uvidíš, že se nemusíš pachtit po uznání těchto lidí. Přesto musíš dobře s nimi smýšlet, neboť jsou to od přírody tvoji druhové.

Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení. – Nenávidí mě někdo? Rovněž jeho věc. Ale moje věc je, abych byl shovívavý a laskavý ke každému a abych byl ochoten právě tomu člověku ukázat jeho omyl, aniž jsem ho zahanboval nebo se honosil tím, že ho snáším, nýbrž upřímně a vlídně. Neboť lidské nitro má být takové, aby bohové v tobě viděli člověka, který se na nic nemrzí a na nic nenaříká. Vždyť jaké zlo tě může potkat, jestliže sám teď činíš, co je přiměřené tvé přirozenosti, a ochotně přijímáš to, co je právě teď vhod vesmírné přírodě, jako člověk k tomu určený, aby se za všech okolností uskutečňovalo, co je na prospěch celku?

Zvykej si zkoumat, jaké jsou rozumy lidí a po jakých věcech dychtí. A jaké jsou důvody jejich lásky a úcty. Zvykej si vidět jejich ubohé duše obnažené. Myslí si, že hanou někomu škodí nebo mu prospívají svými chvalozpěvy. Jaký klam!

Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: „Cožpak je možné, aby nebyli ve světě nestoudní?“ Není to možné! Nežádej tedy nemožnosti; neboť také tento člověk je jeden z oněch nestoudných, kteří ve světě být musí. – A totéž si uvědomuj i u člověka úskočného, věrolomného a vůbec u každého jakkoli chybujícího. Neboť jakmile si připomeneš, že je nemožné, aby se takový druh lidí nevyskytoval, budeš ke každému z nich shovívavější. Také je velmi prospěšné si ihned připamatovat, kterou ctností příroda vybavila člověka proti té které nectnosti; neboť proti bezohlednému nás vyzbrojila jako »protilékem« laskavostí, proti jiné vadě zase jinou schopností. Vůbec je ve tvé moci zbloudilého poučit o lepším; a každý chybující »bloudí«, neboť se míjí svého pravého cíle. A jakou škodu máš z toho ty? Shledáš nakonec, že ani jediný z těch, na které jsi rozzloben, neučinil nic takového, čím by se mohla zhoršit tvá duše; a vždyť právě v ní spočívá tvé »zlo« i »škoda«! Copak je na tom zlého nebo zvláštního, jestliže se nevzdělanec chová nevzdělaně? Dej pozor, abys nemusel naříkat spíš na sebe, žes nepředvídal, že se tento člověk bude takto chovat! Vždyť se ti dostalo s rozumem i schopností, abys uvážil pravděpodobnost, že se tento člověk dopustí této chyby; jenže tys na to nevzpomněl, a proto se divíš, že chybil.

Ale zvláště tehdy, když si stěžuješ na něčí věrolomnost nebo nevděčnost, obrať svou pozornost k sobě samému; neboť docela zřejmě je to chyba tvoje: buď jsi věřil o někom, ačkoli má falešnou povahu, že zachová věrnost, anebo jsi někomu sice prokázal dobrodiní, ale nikoli bez postranních úmyslů, nikoli tak, abys celou svou odměnu spatřoval už ve svém činu samém. Vždyť jestliže jsi člověku prokázal dobro, copak chceš ještě navíc? Nestačí ti právě to, že jsi učinil něco podle své přirozenosti, ale ještě za to požaduješ odměnu? To je zrovna tak, jako kdyby oko žádalo odplatu za to, že vidí, nebo nohy za to, že chodí! Neboť právě jako tyto údy jsou stvořeny k určitému úkolu a mají svou odměnu v tom, že ho splňují dle svého přirozeného určení, tak také člověk, stvořený k dobročinnosti, vykoná-li jen to, k čemu je určen, právě v tom má svou odměnu.

Jestliže sis dobyl takových jmen, jako je dobrý, skromný, pravdivý, rozvážný, vyrovnaný, ušlechtilý, měj se na pozoru, abys nebyl nikdy »přejmenován«; a jestliže těchto jmen přece pozbýváš, rychle se k nim zase vrať! Měj pak na »paměti, že »rozvážný« ti má znamenat, že každou věc zevrubně zkoumáš a bedlivě promýšlíš; »vyrovnaný«, že ochotně přijímáš kterýkoli úděl vesmírné přírody; »ušlechtilý«, že tvá myslící část je povznesena nad mírné i prudké vzruchy tvé tělesnosti, nad ješitnou touhu po slávě, i nad smrt a podobné. Jestliže si tedy tato jména uchováš, aniž jsi dychtil po tom, aby tě jimi nazývali ostatní, budeš jiný člověk a vejdeš do jiného života. Neboť zůstat dále takový, jaký až dosud jsi, a takovým životem se vláčet a poskvrňovat, by ukazovalo příliš omezeného člověka lpícího na životě jako ti zpola rozsápaní zápasníci se šelmami, kteří poseti krvavými ranami přece jen se doprošují, aby byli ponecháni naživu »do zítřka«, aby pak byli v tomto stavu znova předhozeni týmž drápům a tlapám. – Hleď se tedy dopracovat těchto několika málo jmen, a máš-li sílu při nich vytrvat, vytrvej, jako bys přesídlil na nějaké »ostrovy blažených«; pakli pozoruješ, že těchto jmen pozbýváš a nemáš sílu si je uhájit, mužně odejdi do nějakého kouta, kde by sis je udržel, anebo vůbec odejdi ze života, ale nikoli rozhněván, nýbrž bez okolků, dobrovolně a skromně, a aspoň toho jediného jsi v životě dosáhl: žes takto odešel. K tomu pak, abys byl oněch jmen stále pamětliv, ti vydatně přispěje, budeš-li pamětliv bohů a toho, že ani oni nechtějí, aby se jim lichotilo, nýbrž aby se jim všechny rozumné bytosti připodobňovaly a aby člověk stejně tak, jako své úkoly plní fíkový strom, pes nebo včela, plnil úkol člověka.

Ani v psaní ani ve čtení nebudeš moci dávat návod, dokud se sám dříve návodu nepodrobíš. Ještě mnohem více to platí v životě.

Přestaň už vykládat o tom, jaký asi má být dobrý člověk: raději už jím buď!

(Marcus Aurelius Antoninus - Hovory k sobě. Překlad Rudolf Kuthan. Praha: Baset 2011. ISBN:978-80-7340-124-5)