V březnu 2018 byla vydána jeho kniha Prolomení hradeb (s podtitulem Proč západní civilizace tak snadno podléhá islámu a jaké jsou naděje na její záchranu), ve které se zabývá otázkami byrokracie a formování elit, v perspektivě střetu civilizací. A právě ochutnávku z této knihy vám přinášíme v dnešním pokračování našeho knižního cyklu. O knize samé snad jen tolik, že pracuje s neobvyklým množstvím historických analogií, má velice silný vědomostní fundament, a proto ji nelze „odstřelit“, jak se mnozí novináři snaží, jen jako politický či aktivistický spis. Kniha, a na to upozorňuje sám autor v úvodu, je psána živým, neakademickým jazykem, protože jejím cílem není uhnízdit se v zaprášeném regále nějaké vysokoškolské knihovny, ale poskytnout širokému čtenářskému okruhu podstatné informace a vyvolat diskusi nad jejím tématem.

Ostatně dejme slovo autorovi samotnému. Dnešní úryvky jsme vyňali z první části knihy, která analyzuje současný stav věcí. Chcete-li vědět víc, přečtěte si ji celou. Nebude to ztracený čas.

----------------------

V knize Prolomení hradeb odpovídám na otázky typu: Proč se hroutí západní civilizace? Je vítězství islámu neodvratné? Proč v zápasu ideologií zvítězil multikulturní marxismus? Proč mocní lidé realizují své zájmy právě podporou islámské imigrace, i když by mohli téhož dosáhnout jinak? Jak to souvisí s jinými oblastmi života? Existuje něco na způsob spiknutí? Jaké jsou scénáře dalšího vývoje? Co všechno mohou běžní občané udělat, aby se naplnily scénáře méně špatné?

Nevyhýbám se v ní žádné otázce, jakkoliv kontroverzní. Reaguji na to, co vrtá hlavou tisícům lidí, se kterými jsem v posledních letech hovořil. A ukazuji, že k většině těch problémů existují solidní sociologické analýzy. Nemusíme spoléhat na drby a šeptaná vyprávění o tajných spiknutích. Lidské jednání má jasné sociální a ekonomické příčiny a ty do sebe navzájem zapadají. Proto můžeme od konstatování „příliš snadno se vzdáváme svých tradic,“ přikročit k analýze příčin, proč tak různé skupiny jednají.

Následující kniha je popisem některých mechanismů fungování moderní společnosti a zejména příčin jejího současného a nadcházejícího zhroucení. Snad je v dobrém poznamenána tím, že ji napsal sociolog. K tomu by totiž měla sociologie sloužit – pomáhat normálním lidem, aby lépe chápali příčiny svých trablů a mohli snáze dosahovat svých cílů. A bránit je před tím, aby dělali nebo podporovali takové kroky, jejichž nežádoucí důsledky se později obrátí proti nim samotným. Obecně platí, že sociologie má mizernou pověst. Málokdo od ní čeká řešení problémů reálného života. Hlavně proto, že sociologové své znalosti častěji používají k vytvoření uzavřené sekty, jejímž smyslem je vzájemné ujišťování se o převaze nad ostatními lidmi, posilování moci nad nimi a tahání peněz z jejich kapes. Snad mě od toho aspoň do určité míry chrání, že jsem celý život měl i běžné komerční zaměstnání a v době psaní této knihy jsem pracoval ve výrobním podniku. Když jsem obědval, neseděl jsem vedle ekonoma ani psycholožky, ale vedle skladníka, dělníka či technologa.

Optimismus budeme ještě potřebovat

Svou sociologickou metodu bych nazval „upozorňováním“. Snažím se všímat si systematicky se vyskytujících vzorů chování a jednání a upozorňovat na ně čtenáře. Čtenář pak může říci něco ve smyslu „to je výborný postřeh“ a začít si všímat téhož. Nebo může říct „moje zkušenost je jiná“. Má-li mít práce smysl, musí ty první případy výrazně převažovat. Jinak řečeno, pomáhám přerovnat fragmenty zkušeností z každodenního života tak, aby dávaly smysl a aby odkrývaly něco, co by jinak vidět nebylo. Má-li ale mít tato metoda právo na označení za vědeckou, musí splňovat určitá další kritéria. Těm je věnována předposlední kapitola. To znamená, že pokud se nezajímáte o teoretickou vědu, můžete ji s klidem vynechat a o nic nepřijdete. Navzdory takovým ambicím se ale snažím, aby kniha byla dobře čtivá a snad i zábavná – pokud je možné pobavit se vlastním pádem do propasti.

Vy nemáte zkušenost se zánikem civilizace?

Teď si představte, že přichází nějaká děsivě katastrofická událost, jaká se nevyskytla už tisíc let. Jaká je šance, že náš mozek zareaguje správně a že podnikneme kroky k jejímu odvrácení? Nebo aspoň, že se připravíme my a naše blízké okolí? Ta šance je velmi nízká, spíš lze očekávat, že mozek veškeré varovné signály vygumuje. I kdybychom je dostali černé na bílém a v podobě nezpochybnitelných důkazů, nejspíš s námi neotřesou. A teď si ještě k tomu představte, že část populace je cíleně školena a manipulována, aby ignorovala právě toto riziko. Naděje na správnou reakci je limitně blízká nule.

Přitom to vypadá, že právě na takovou situaci jsme narazili a že se neřítíme k ničemu menšímu, než je zánik západní civilizace. Připadá vám to už po přečtení této věty natolik bláznivé, abyste neměli chuť číst dál? Pak to znamená, že mozek zareagoval, jak se od něj dalo čekat. Pokud nebudete pokračovat ve čtení, bude to pochopitelné a nemůžu se zlobit. Ale pokud převáží zvědavost, pokud neurčitě vnímáte, že se nejspíš opravdu děje něco děsivého nebo jste dokázali zaznamenat, že skutečnosti ještě předloni označované za naprosto nemožné jsou dnes označované za běžné a normální (např. řádění bojovníků Islámského státu v ulicích Paříže a Londýna), pak zkuste pokračovat.

O zániku civilizace na evropském území se nejčastěji hovoří v souvislosti se zánikem Římské říše. Jenže v pátém století se jen rozpadlo zbytečné byrokratické impérium. Dopad na obyvatele byl nulový, případně pozitivní, profesor Bárta dokonce často připomíná, že italští sedláci vítali „barbary“ jako osvoboditele. Měl jsem na mysli událost spočívající v tom, že dosavadní struktura se rozpadne natolik, že není schopna zajistit základní obranné funkce, následuje příchod jiného etnika s jinou kulturou, muži z původní populace jsou zabiti nebo zotročeni (takže se dál nereprodukují), pár nejflexibilnějším je umožněno připojit se k dobyvatelům, ze žen jsou další manželky nebo sexuální otrokyně dobyvatelů, zmizí jazyk, zvyky, písmo, kultura… vše je nahrazeno dobyvatelským. Po pár generacích najdou jen zkušení etnologové známky zaniklé civilizace.

Oni si také mysleli, že se jich to nemůže týkat

Evropské dějiny vlastně nic takového nepoznaly. Když přicházeli dobyvatelé, vytvářeli vládnoucí kastu, která byla mnohem méně početná než původní obyvatelstvo. Neměli vyšší porodnost než domácí  obyvatelé, takže obě etnika se mísila a přežilo mnoho z podmaněné kultury i podmaněných genů.

Nahrazení původního etnika jiným, jaké proběhlo třeba před několika staletími v severní Americe a jaké dnes probíhá v některých západoevropských zemích, je v této části světa něčím úplně novým. Pokud bychom tedy chtěli porozumět tomu, co se s námi děje, potřebujeme studovat jiné historické příklady.
    • Zánik vyspělé buddhistické civilizace na území dnešního Afghánistánu
    • Zánik hinduistické říše na území dnešního Pákistánu
    • Zánik Byzance za území dnešního Turecka
    • Vyhlazení Arménů na většině původního arménského území
    • Zánik vyspělé křesťanské civilizace na území dnešní Sýrie

Ve všech případech byl predátorem Islám. Ale mohli bychom poukázat na velké indiánské kultury a civilizace na území dnešní Latinské Ameriky, které zlikvidovali Evropané. Zbylo z nich pár pyramid v pralesích a lidové zvyky nejasného původu. A to připomínám (jak ještě ukážeme), že evropská křesťanská civilizace má výjimečnou schopnost integrovat cizí prvky.

Když predátor potká ještě horšího predátora

Pokud potlačíme instinkt vygumovat nepohodlná fakta, otevírá se před námi příliš mnoho náznaků, že jsme svědky a aktéry zániku vlastní civilizace. Náznaků hrozby, že zažijeme konec té civilizace, která se začala formovat před 3 000 lety, kdy se na Peloponéském poloostrově a v Malé Asii začaly usazovat řecké kmeny a kdy jejich mentalita a charakter krajiny zabránily vzniku další centralizované říše (jako třeba Egypt, Asýrie nebo Babylon). Vyrostla tudíž civilizace založená na neustálém soupeření a spolupráci malých celků, s vysokou mírou osobní svobody a obrovskou inovativností.

Civilizace, která tak vznikla, se postupně vyvinula do silné a predátorské podoby. O tom by mohli vyprávět třeba obyvatelé různých indiánských říší, kdyby byli přežili, nebo nejrůznějších afrických a asijských království, která podlehla koloniálním armádám. Narazila ale na ještě horšího predátora. Na začátku 7. století vyrazily z Arábie islámské bojové skupiny a evropské říše se hroutily jedna po druhé. Dnes už ani nevíme, že třeba Sýrie a Egypt tehdy byly součástí evropské civilizace. Od začátku bylo jasné, že muslimové zaberou část území Západu a že postupně vymýtí jakékoliv stopy po předislámských dějinách. Hrálo se jen o to, zda přežije alespoň část Západu, zda nějaká teritoria uniknou islamizaci. Při prvním dobyvatelském pokusu muslimové zabrali Sýrii, Libanon, severní Afriku a další území. Při druhém pokusu Arménii a Řecko (oba státy se dnes rozkládají jen na zlomku původních území).

Pokaždé se podařilo jejich postup zastavit a částí území osvobodit, nikdy jsme ale nezískali nazpět vše. Třetí pokus probíhá v současnosti a je jen malá naděje, že by jej Západ odrazil. Nejde o chmurnou prognózu do vzdálené budoucnosti, ale o něco, co se naplňuje před našima očima a co bude dovršeno ještě za života většiny z nás. Pokud nedojde k nějaké naprosto nečekané a dramatické události, která by otočila dějinný trend, uvidíme ještě my hořící evropská města, zabíjení nevěřících jako součást každodenního života a nastolení chalífátu, případně pád do neustálého a chaotického boje nejrůznějších islámských skupin.

Pár nepříjemných otázek

Máme dost schopností a prostředků, abychom svobodný svět ubránili. Ale náš mozek není na současnou situaci připraven. Nic podobného jsme nezažili my, naši rodiče, ani naše babičky a prababičky. Mozek většiny z nás je nastaven tak, aby příznaky katastrofy automaticky gumoval.

Zvláště, když probíhá obrovská propagandistická kampaň s cílem posílit tuto vymazávací schopnost a přesvědčit lidi, že každodenní zabíjení a prosazování islámského práva je vlastně normální.

Takže ještě jednou. Pokud to někomu připadá příliš bláznivé, nemusí číst dál a může si pustit Českou televizi. Nicméně i jemu radím, aby si položil následující otázky.
    • Ubývá v evropských zemích muslimů nebo jich přibývá?
    • Existuje nějaká přirozená hranice, kdy jich přibývat přestane?  kupř. dosažení 20 % populace)
    • Je tomu tak, že s přibývajícím počtem muslimů a růstem komunit ovládajících celé čtvrti stoupá ochota muslimů přizpůsobit se evropskému životnímu stylu a evropským hodnotám? Není to spíše tak, že tato ochota klesá?
    • Pokud v rámci islámské komunity vznikne radikální a umírněný proud, nechají se radikálové zastrašit od umírněných nebo spíš umírnění od radikálů?
    • Když uvážíte, že za odpadnutí od islámu je podle prorokových nařízení trest smrti a že se kdykoliv může stát, že nějaký horlivý muslim takový trest opravdu vykoná, myslíte, že muslimové budou ochotni islám opouštět?
    • Když uvážíte, že muslimské ženy rodí násobně víc než ženy v běžné evropské populaci, myslíte, že k dosažení početní převahy budou potřebovat staletí? Uvědomujete si, že zdánlivě nevýznamné 10% zastoupení v populaci znamená, že muslimové představují asi čtvrtinu středoškoláků a že už  za pár let se bude většina dětí rodit v muslimských rodinách?

Různorodost jako civilizační princip

Proč je naše civilizace tím nejlepším, co se kdy v lidských dějinách objevilo? Když se podíváme do učebnic dějepisu a čteme o různých civilizacích, stále znovu a znovu se opakuje stejný příběh. Objevila se nějaká skupina lidí, ta přišla s novými myšlenkami, organizačním principem, náboženstvím a především technologií. To jí umožnilo ovládnout nejdříve malé území, pak začít dobývat okolní země a nakonec vytvořit říši. Po čase se někde jinde objevila jiná skupina lidí, která se naučila cosi navíc (třeba lépe zpracovávat železo nebo útočit v sevřených sestavách), rozbila stávající říši, dobyla a vybudovala vlastní a udržovala ji… dokud se neobjevil někdo ještě pokročilejší.

Civilizace, kterou budu dále nazývat Západem, se tomuto koloběhu vymkla. A to již od svého začátku, který můžeme situovat do doby před třemi tisíci lety, kdy řecké kmeny začaly osidlovat Malou Asii. Možná to bylo specifickým terénem, který ztěžoval vytvoření centralizované říše, možná specifickými vlastnosti obyvatel, možná ještě něčím úplně jiným – v každém případě ale vznikl model založený na soupeření a spolupráci menších celků. Model, který generoval neustálé novinky ve všech oblastech života – válečnictví, technologie, politika, filosofie, umění, hospodaření – nikdo si nemohl dovolit zůstat pozadu. Pokud nějaký vynález odmítli v jednom městě, vyzkoušeli ho v sousedním. Pokud nějakou inovaci nasadili na jednom místě a ukázalo se, že nic dobrého nepřinesla, ostatní se z toho poučili a dali si pozor. Postupně tak vzniklo něco, co do té doby nemělo v dějinách lidstva obdobu. Jak ke svému překvapení zjistili Peršané, když se jako nejsilnější velmoc tehdejší doby pokusili na Řeky zaútočit. Ani Řekové se nakonec nevyhnuli sjednocování. S centralizací přišla stagnace a nakonec se stali kolonií Římské říše. Ale vždy Římany převyšovali vzděláním, kulturou i uměním.

Ideálně namíchaná směs

To ale měla být teprve předehra. O přelomu můžeme mluvit ve chvíli, kdy se řecké myšlení smíchalo s orientálními kulty. Tedy přesněji s tím náboženským směrem, který předtím ve svobodné soutěži porazil kulty Ištar, Mitry a dalších – tedy s židovstvím. Podařilo se vzít ty správné prvky z obou kultur, přidat k tomu něco z římského racionálního práva a vytvořit jednotný konzistentní systém. Nebudeme v této chvíli řešit, zda to bylo dáno Božím zásahem, Prozřetelností, shodou náhod nebo něčím úplně jiným. V každém případě vzniklo něco úplně nového, co spojilo prvky, z nichž každý můžeme najít i v některých jiných civilizacích, ale nikde je nenajdeme společně.

Osobní svoboda, indiviualismus – v křesťanské představě světa mluví Bůh ke každému člověku jednotlivě. Společenská morálka, církevní dogmata a všechno ostatní hrají jen jakousi kontrolní roli, zda to, co se odehrává v nitru člověka, není až příliš ujeté. Rozvoj individuality, osobního svědomí, vlastních názorů atd. jsou tedy pokládány za dobro. Dnes to pokládáme za tak samozřejmé, že nám uniká, že ve většině jiných civilizací (a ve všech kmenových společnostech) je za hlavní dobro pokládáno skupinové myšlení a přijít s vlastní domněnkou je pokládáno za poruchu.

Víra v pokrok – žádná židovská ani křesťanská autorita nikdy netvrdila, že dosáhla plného správného poznání. K tomu se máme dobrat v jakési neurčité budoucnosti. To je motor, který pohání k tomu, aby lidé znovu a znovu zkoumali, znovu a znovu zpochybňovali vše dosavadní. Racionalita – základní židovsko-křesťanská představa říká, že Bůh je oddělen od světa a ani jej přímo neřídí. Je tedy správné svět pozorovat, formulovat přírodní zákony a vůbec jej podrobovat vědeckému zkoumání. Není náhodou, že pouze v západním světě vznikla empirická věda.

Soucit – vědomí toho, že žádná lidská bytost nemá zbytečně trpět, prodchává celou naši civilizaci, všechno naše činění i naše myšlení. S ní souvisí i myšlenka, že těm, kdo jsou na tom hůře než ostatní (nemocní, slabší, hloupější, chudší atd.), se má dostávat zvláštní ochrany a že měřítkem úspěchu jakéhokoliv společenského projektu je dopad na nejnižší vrstvy. I díky tomu je náš život snesitelný. Je možné připomínat, že to bylo realizováno nedokonale, a dosud je. Můžeme připomínat, že i lidem na Západě dlouho trvalo, než došli k tomu, že zbytečnému utrpení nemají být vystavována ani zvířata. Ale už to, že jsme schopni takovou námitku vznést, ukazuje, že se naše civilizace radikálně liší od těch, kde je mučení zajatců pokládáno za chvályhodné nebo kde jsou děti vedeny k tomu, aby se bavily tím, že vypichují oči zvířátkům.
Reprodukční svoboda – tím nemyslím státní financování umělých potratů, ale odkazuji na skutečnost, že západní civilizace patří k těm, kde si ženy vždy vybíraly a muži o ně museli soutěžit. Míra svobodné volby byla v průběhu dějin různá, ale vždy ženám zůstávala možnost říci „ne“ a zvolit nějaké náhradní řešení (byť třeba nepohodlné). To vede k tomu, že se muži snaží být co nejpříjemnější, nejsilnější, nejmužnější, nejochranitelštější, nejzdvořilejší. Ti, kdo v takovém závodě zaostávají, ti se jednoduše nenamnoží, jejich geny i návyky zmizí z populace. Jestliže vývoj západní civilizace i výsledky mezicivilizačních vojenských střetnutí ukazují, že Evropané jsou kreativnější, bojovnější a odvážnější než lidé odjinud (neřešíme, zda se jedná o vliv kulturních vzorců nebo genů), je to i díky této tisícileté tendenci. Rychlý úpadek maskulinity v posledních dvou generacích z toho náskoku ubírá, ale neruší jej.

Jedovaté otázky pro teoretiky temnoty

Rozšířený výklad podává dějiny tak, že se jednalo o dlouhé období temnoty, ze kterého se z ničeho nic vynořila renesance. Takový výklad je lákavý, protože je velmi jednoduchý a umožní hladké členění do kapitol vhodných pro učebnice základní školy (kapitoly Středověk a Renesance, vztahy mezi nimi netřeba řešit). Jenže takový zjednodušený výklad nedokáže odpovědět na základní otázky:
Kde se vzala ekonomická úroveň, která to vše umožnila? Proč „temně středověká Evropa“ s mizernými klimatickými podmínkami o tolik převyšovala zbytek světa?

Kde se vzala válečnická úroveň, která umožnila to vše ubránit před kýmkoliv zvenčí? Stačí připomenout, že jedním z klíčových bodů evropské renesance je bitva u Lepanta, kde Evropané vyzbrojení moderními kanóny poslali během několika hodin ke dnu tureckou flotilu. Kdyby toho nebyli schopni, místo rozvoje kultury by řešili přežití.

Kde se vzal myšlenkový aparát, na kterém renesance stála? Povrchní odpověď „antika“ neobstojí. Už někdy ve 14. století měli Evropané k dispozici matematické a filosofické práce, které sice z antických klasiků vesměs vycházely, ale byly řádově pokročilejší.

Kde se vzalo měšťanstvo jako sebevědomá společenská vrstva zaměřená na obchod a výrobu a připravená v zásadě převzít moc? Podobnou společenskou vrstvu nevytvořila žádná jiná civilizace než „temně středověká“ Evropa.

A především, kde se vzal onen typ člověka s psychikou toužící po svobodě, objevování a vynalézání? Onen typ člověka, který stvořil reformaci a renesanci. Onen typ člověka, který se nenechal zastrašit inkvizicí, hrozbou teroru ani čímkoliv jiným. Proč se podobní lidé nikdy neobjevili v jiných civilizacích? Co to vypovídá o kulturních vzorech, způsobu výchovy a celkovém prostředí?

Téměř dokonalý svět...

Povrchní vysvětlení, že to vše se objevilo jaksi samo, neobstojí. To by totiž musely podobné civilizace vznikat i v jiných částech světa, což se zjevně nedělo. Proto můžeme být k evropskému středověku kritičtí, ale nemůžeme zastřít fakt, že na jeho ramenou stojí moderní Evropa. A pokud chce někdo zahodit křesťanské základy, měl by vysvětlit, jak jinak propojí řecké, židovské a římské (a do určité míry i germánské) prvky do směsi se všemi potřebnými vlastnostmi. Ostatně, příklad naší sesterské pravoslavné civilizace ukazuje, že jen velice drobná změna směsi vede k úplně jiným výsledkům. Západ se povedl téměř dokonale. Tak nebo onak, vznikla jediná civilizace v dějinách lidstva, kde:
    • Lidé nemusejí žít v neustálém strachu.
    • Je možné všem zaručit rozumnou míru občanských svobod.
    • Byl vymýcen hladomor a podařilo se zajistit lékařskou péči pro všechny.
    • Funguje všeobecná solidarita a základní soucit se všemi.
    • Jsou systematicky pěstovány věda, umění a náboženství, a to tak, že výsledky jsou dostupné všem nebo téměř všem.

…který plodí totalitní ideologie

A teď reálně hrozí, že to vše zmizí a bude nahrazeno tou nejnehybnější civilizací, jaká se kdy v lidských dějinách objevila. Že svět bude zakonzervován na úrovni 8. století (tedy méně pokročilé než evropský středověk). Tedy na úrovni, kde je normální sekání rukou a nohou, kamenování obětí znásilnění, umění a věda jsou pokládány za hřích a trestány smrtí, neexistuje medicína v našem smyslu slova, pád do otroctví je stejně běžný jako dnes rozvod, lidský život nemá žádnou cenu, soucit neexistuje a zmizí nejen svoboda, ale i myšlenka, že by něco jako svoboda mohlo existovat. Islám už několikrát v dějinách prokázal, že přesně tohle umí naprosto skvěle – obsadit území, totálně zlikvidovat vyspělejší civilizaci, nahradit ji životem detailně řízeným předpisy válečníka z 8. století a změnit lidskou povahu tak, aby lidé nebyli ochotni žít v ničem jiném. Umí si váš mozek takové riziko představit? Nedivím se, že ne. Ale máte nějakou lepší odpověď než „tohle se nemůže stát, protože to moje hlava nebere“?

Nicméně neměli bychom zapírat, že i Západ má své stinné stránky. Ve své inovativnosti neustále plodí nejen zlepšení života, ale také škodliviny, které ho dostávají na hranici zničení. Konec konců, i islám je jen odpadovým produktem západní civilizace, přesněji směru zvaného gnóze. Tento filosoficko-náboženský směr má mnoho podob, pro nás je však podstatné, že jeho stoupenci brali nejrůznější izolované prvky křesťanství a židovství a slévali z nich neustále nové směsi (originální „osobní zjevení“ bylo povinným požadavkem), až vznikla kombinace, která ve spojení s mentalitou barbarského válečnického kmene dala základ civilizaci, jejímiž hodnotami je neomezené podřízení se, nehybnost a strach.

Není to jediná podobná porucha, která se v evropských dějinách objevila. Jenže na evropském území byly tyto slepé cesty vystaveny soutěži a tudíž časem vymizely. Na izolovaném Arabském poloostrově dostal islám takovou sílu, že už nebylo možné jej zastavit. A Západ dále produkoval jedovaté civilizační odpady. Naposledy hegeliánské myšlení, jehož nacistická větev vedla k Osvětimi a jeho marxistická větev k desítkám miliónům umučených ve jménu vědeckého ateismu. Pokud Západ skutečně padne, neporazil ho primárně islám, ale udusil se vlastními myšlenkovými odpadky.
Co by znamenal pád Západu pro zbytek světa

Diskuze o tom, co by znamenal pád Západu pro jeho obyvatele a jejich potomky, by mohla svádět k domněnce, že ostatní by zůstali v zásadě nepostiženi. Že by si zbytek světa žil jako dosud. Nebo dokonce, že by bylo možné se do jiných částí světa přestěhovat, podobně jako se nacističtí zločinci po pádu Německa přesunuli do latinské Ameriky. V následujících odstavcích se pokusím ukázat, proč je to principiálně nemožné.

Hrozba islámských fundamentalistů s evropskými technologiemi

Část obav se může týkat dalších konkrétních událostí, které by po pádu Západu následovaly. Islámská umma, chalífát či kdokoliv další by Evropu ovládl, by mohl použít veškerá její aktiva k útoku proti dalším částem světa. A nebylo by toho málo – peníze, továrny, vědecké laboratoře, jaderné zbraně, další moderní technologie… a především mozky podrobené populace. Žoldnéře vychované z dětí odebraných Evropanům.

Vědce, kteří by novému režimu sloužili výměnou za slib doživotní tolerance jejich dosavadního životního stylu. A mnoho dalšího.

Nebylo by na tom nic neobvyklého. Přesně tak se muslimové zachovali po dobytí Egypta, Persie i Byzance. Turci by se nikdy nedokázali zmocnit balkánských zemí, kdyby za ně nebojovali podrobení křesťané. Jejich piráti by nebyli schopni ovládat středozemní moře, kdyby jim křesťanští otroci nestavěli lodě.

Lze si tedy velmi snadno představit, že dějiny 21. století by po pádu Západu zahrnovaly hladké obsazení latinské Ameriky (zakládání velkých islámských kolonií tam už probíhá). Černí Afričané by byli vybiti jako zvířata (nebo by se stali základem pro nově se rozvíjející globální trh s otroky) a následovala by nějaká forma rozhodujícího střetnutí se spojenectvím Ruska, Indie a Číny. Připadá vám to příliš absurdní? Nezapadá to do běžného obrazu světa? Snad máte nějaký silnější protiargument než „To přece nemůže být pravda!“?

Svět bez západní techniky a medicíny

Nicméně opusťme spekulace. Nemáme k dispozici žádná fakta, na jejichž základě bychom mohli stavět hypotézy o vývoji po případném pádu Západu a není cílem této knihy rozvíjet neukotvené fantazie.
Lidé Západu vybudovali skvělou civilizaci. Ale nejen to. Ovlivnili celý svět, a ovlivnili jej většinou k lepšímu. Uvědomuji si, že příslušníci vybitých indiánských a jiných kmenů by s tím nesouhlasili, ale těm by ani případný zánik Západu život nevrátil. A co se týče dalšího, stačí připomenout třeba následující.

Byli to misionáři a kolonizátoři, kdo postupně vymýtil otroctví, které bylo ve většině ostatního světa naprosto běžnou institucí. Až Západ ztratí vliv, otroctví se opět stane běžným. Už dnes jsme svědky toho, jak je na islámských územích „osvobozených“ od prozápadních diktátorů obnovováno. A nemám na mysli otroctví jako metaforické označení pro to, že někdo musí pracovat za nedůstojných a neférových podmínek pro korporaci. Dokonce ani jeho soft verzi známou z amerických jižanských států. Skutečné otroctví v jeho brutální starověké podobě.

Pirátství, násilné vpády a odvlékání byly vymýceny až teprve relativně nedávno a bylo to především péčí Evropanů. Po pádu Západu by se svět stal ještě mnohem nebezpečnějším místem než dosud. Miliardy lidí by se staly kořistí. Jestliže dnes existuje na celém světě alespoň ta nejzákladnější péče o uprchlíky a jestliže k vyvražďování celých národů dochází jen zřídka, připomeňme si, že i toho bylo dosaženo úsilím Západu. Nemá smysl dělat si iluze, že by takové věci po pádu Západu přetrvaly. Nebo si snad někdo myslí, že by Čína nebo Saudská Arábie financovaly péči o uprchlíky třeba v subsaharské Africe?

Část toho, s čím přišel Západ v oblasti medicíny a zdravotní péče, je dnes k dispozici všem. Antibiotika, léky proti malárii, péče o novorozence… a mnoho dalšího. Technologie vyvinuté na Západě jsou volně dostupné, často společně s financováním nebo dokonce i personálem. Je možné kritizovat, že západní státy a firmy jsou skoupé v poskytování posledních novinek. Ale pokud Západ padne, vrátí se medicína v mnoha částech světa na úroveň podstatně nižší, než jakou znala středověká Evropa. Stačí, aby skončily dodávky léků a přestali jezdit lékaři a zdravotní sestry.

A nejde jen o medicínu. Existují stovky dalších položek od uzavřených kamen (spotřebují méně dřeva než ohniště) přes spalovací motory až po brýle. Usnadňují život miliardám lidí – vynalezeny na Západě, často i na Západě vyrobeny. Pokud padne Západ, ustane proud vynálezů a případně i výrobků. Dojde k radikálnímu snížení životní úrovně i v těch regionech, které se Západem zdánlivě nemají nic společného.

Zločin vývozu marxismu a demokracie

Někdo namítne, že Západ také otrávil svět neomarxismem, feminismem a ekologickým idiotismem. A je pravda, že zatímco v Africe, která byla před příchodem Evropanů dějištěm nepřetržitých brutálních vyvražďovacích válek a kde už tudíž nebylo co zhoršit, poté zejména v Asii způsobily totalitní ideologie vyprodukované evropskými levicovými univerzitami smrt desítek milionů lidí. Ostatně ani lékařská pomoc se neukázala jednoznačným dobrem. Evropané ji totiž nepodmínili striktním požadavkem na snížení počtů dětí v rodinách, takže výsledkem byl na některých místech nezvládnutelně rychlý nárůst hustoty obyvatel a s ním i nutnost zahodit dosavadní životní styl. Dnes po něm mnozí teskní a dost možná, že oprávněně.

Můžeme spekulovat o tom, zda se to pozitivní z evropské civilizace nepřestěhovalo do jihovýchodní Asie nebo centrální Afriky. Můžeme spekulovat o tom, co vznikne kombinací prvků evropské kultury s jihoasijským smyslem pro kázeň a tamními výkonnějšími mozky. Byl by příští Západ v Koreji? Možná. Dokázali by zkombinovat tamní smysl pro tradici a disciplínu se svobodou a inovativností Západu? Možná. Snadnost, s jakou přijímají křesťanství i kapitalismus, aniž by tím narušili svoje tradiční instituce, cosi napovídá. Můžeme dokonce spekulovat o tom, zda by dokázali přebrat pozitivní stránky Západu, aniž by produkovali myšlenkový odpad, který způsobil zavraždění desítek milionů lidí v marxistických (tudíž západních) režimech třetího světa. Ale byli by Korejci a Číňané schopni civilizaci bránit se stejnou vehemencí, s jakou tak činili po většinu svých dějin Evropané? Ale to bychom se dostávali do oblasti ještě divočejších spekulací.

Ať tak nebo onak, rozhodně platí, že důsledky pádu Západu by pocítil celý svět, že by to byla změna k horšímu a že by to byla změna nevratná. Dnešní stav, kdy si nikdo na celém světě nemůže být jist, zda nebude příštím terčem humanitárního bombardování, ten není dán silou Západu. Ten je dán jeho postupným rozpadem, kdy máme na jedné straně nejvyspělejší bojové technologie a na druhé straně systém kontroly, že nikdo nedokáže určit, kdo vlastně dává rozkazy, co tím sleduje a zcela jistě nikdo nenese odpovědnost.

(Petr Hampl – Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky 2018. ISBN 978-80-906573-1-1)