Proto se dnes vracíme k tématu, jehož nadpis je jednosmyslný. Skutečnou demokracii bez přívlastků v minulosti ohrožovaly kdejaké demokracie s přívlastkem (pamatujeme přece desítky let „demokracie lidové či socialistické“). Dnes je podobným zužujícím hrdlem znemožňujícím zcela svobodné naplnění obsahu pojmu demokracie přívlastek „liberální“. Není to ale nic jiného, než další pojmenování pro elitářskou vládu sociálních inženýrů, kterým jde o moc, nikoli o demokracii. Těchto snah jsme se za časů Václava Havla nabažili dosytosti, a jsou tu znova a v plné síle, podepřeny zahraničními institucemi, především EU a NATO. Proto je to téma živé a je zapotřebí o něm stále mluvit – a bránit se naplnění toho, co nám tzv. liberální demokracie chystá.

Proto dnes přináším trojici textů k tématu - Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii (Konference IVK s názvem Obrana demokracie před liberální demokracií, Obecní dům, Praha,  26. června 2018), dále text ředitele IVK Jiřího Weigla přednesený tamtéž, a konečně manifest s podtitulem „Demokraté v Evropě, vzbuďme se!“.

Je na místě připomenout, že tyto texty připomínáme v čase, kdy prezident Václav Klaus slaví své 80. narozeniny, k nimž mu co nejupřímněji blahopřejeme.

Václav Klaus: Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii

1. Sešli jsme se na tomto – pro akce našeho institutu netypickém – místě záměrně. Chceme tím vyjádřit, že nám tentokráte jde o něco daleko zásadnějšího, než o „pouhý“ standardní seminář našeho institutu. Snažíme se sice pořád něco psát, doma i v zahraničí stále přednášíme a řečníme – ale jako jednotlivci. Teď jsme se rozhodli napsat a k veřejné diskusi předložit kolektivní text. I tím se snažíme upozornit na naléhavost tohoto tématu. Kolektivní text je těžký, není lehké se na každém slůvku shodnout.

2. Trápí nás kolem nás se – zdá se nezadržitelně – šířící pojem (či sousloví) liberální demokracie. Vidíme v něm radikální a velmi nebezpečné zúžení, ne-li naprostou devalvaci a degradaci pojmu demokracie. Vidíme ji jako novou verzi nadvlády politických, mediálních, akademických, kulturních elit nad občany. Trápí nás, že si to málokdo uvědomuje, nebo, i když si to snad uvědomuje, neříká to nahlas.

3. Česká, ale nejenom česká, veřejnost – byť často jen implicitně – přijala pojem liberální demokracie za svůj. Jeho osudové nebezpečí nechápe. Obě slova – jak liberální, tak demokracie – totiž vypadají na první pohled pěkně. Jsou s nimi obvykle spojovány zcela jednoznačně pozitivní konotace. Tento omyl je třeba uvést na pravou míru. My spojení těchto dvou slov – v tom významu, jak je to chápáno dnes – považujeme za mimořádně nepěkné a v našem manifestu se snažíme vysvětlit proč. V tomto spojení bohužel nejde ani o liberalismus, ani o demokracii. Jde o obhajobu manipulace, poučování, ponižování, vysmívání se.

4. Je o nás známo, že dlouhodobě protestujeme proti adjektivům, která následující substantiva – jak se často ukázalo – znevažují a diskreditují. Za komunismu jsme byli objekty tzv. lidové demokracie a dobře jsme věděli, že se nejedná ani o vládu lidu, ani o demokracii. Podobně jsme se po pádu komunismu nechtěli smířit s pojmem (tak svatým hlavně v Německu, v Rakousku a vlastně i v celé Evropské unii) sociální tržní ekonomika. První bylo povinné za komunismu, druhé za Evropské unie. Obojí bylo a je pro skutečné liberály a pro skutečné demokraty nepřijatelné.

5. Obdobně nepřijatelný je pro nás dnes sousloví liberální demokracie a hlavně jeho obsah. Jeho kanonickou definici nemáme k dispozici, pohovoří o tom – spíše výčtovým způsobem –v následujícím vystoupení Jiří Weigl. Ale za určité, byť předběžné vymezení považuji já to, že demokracie je vládou většiny (respektující celek a adekvátním způsobem respektující existenci nejrůznějších menšin), zatímco liberální demokracie je společenstvím menšin, které žádný respekt k celku, jehož jsou součástí, nemají, které tvrdě prosazují a hájí své skupinové zájmy, které se tomuto celku dokonce často vysmívají. Protože ten je – logicky – omezuje. Těmto skupinám, těmto menšinám nejde o mé pověstné „dopočítávání do jedné“. Tím se nezabývají. Tím se nezdržují.

6. Provozování neliberální a nedemokratické liberální demokracie vedlo v posledních letech a desetiletích v západní civilizaci k vytvoření hlubokého příkopu mezi běžnými občany a politickým establishmentem. Tato propast je určitou novinkou dnešní doby. Takto hluboká propast v zemích Západu (a zejména Evropy) v minulosti neexistovala. Ta byla typická pro režimy, jakým byl komunismus. Teď vznikla jinak, teď nevznikla explicitní nedemokratickou ideologií. Ne náhodou právě proto míříme svou kritikou na nás samotné, na Západ, na Evropu. Dnešní ohrožení v našich očích nepřichází z Východu, z Ruska, z Putina, z Číny. Víme dobře, že nahlas říci něco takového je politicky velmi nekorektní a že nás za to nemohou mít rádi.

7. Často používanou formou obrany liberální demokracie a hlavně jejích exponentů v současném politickém establishmentu (což nejsou jen politické elity, to jsou i všichni jejich fellow-travellers v mediálním, akademickém i uměleckém světě) je nálepkovat každého, kdo s nimi nesouhlasí, jako populistu. To rezolutně odmítáme, ostatně jako každé nálepkování. Nelze přijmout, že je jakákoli kritika systému liberální demokracie populismem. Přesně do tohoto postoje se nás snaží tito lidé vmanévrovat.

8. Mnoho našich, dnes v našem manifestu zdůrazňovaných argumentů není úplně nových. Debatu tohoto typu vedeme už dlouho. Přesto máme právě teď pocit kvalitativní změny, pocit kvalitativního posunu. Právě proto přichází naše dnešní varování.

Už dlouho kritizujeme svobodné myšlení likvidující politickou korektnost, evropské národy oslabující a na vedlejší kolej stavící arogantní multikulturalismus a europeismus, tradiční občanská práva nahrazující human-rightismus, racionalitu tržní ekonomiky blokující environmentalismus, tradiční pojetí člověka transformující genderismus a homosexualismus a řadu dalších podobných ismů, ale dlouho nám chyběl souhrnný pojem, který by toto všechno zastřešoval. Teď máme pocit, že jsme ho našli v konceptu evropským establishmentem adorované liberální demokracie.

-----

Jiří Weigl: Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii

Tento manifest vznikl z textu, který jsem na téma liberální demokracie před několika měsíci napsal a poslal VK. On na něj reagoval SMS zprávou, že to není článek, ale definiční text, jakási deklarace našeho pohledu na dnešní svět. Přemýšleli jsme, co s ním udělat, a nakonec ho přetvořili v text, který máte před sebou.

Myslím, že všichni již dlouho cítíme, že se věci kolem nás, tj. nejen v ČR, ale na celém Západě, nevyvíjejí dobrým směrem. My u nás dobře cítíme, že náš dnešní svět není ten Západ, který znaly generace našich rodičů a prarodičů, ani ten Západ, který vyhrál studenou válku. V západní společnosti došlo k evidentní, velmi podstatné změně, ale všichni kolem nás se stále tváří, že se vůbec nic nestalo a neděje, že ten starý známý svobodný svět stále trvá, že je všechno v pořádku a že hrozby existují pouze z vnějšku (Rusko, Čína atd.).

Všichni ale vidíme, že poměry se mění či lépe jsou záměrně měněny zcela zásadně -  svoboda člověka a občana už není tou základní hodnotou, na jejíž ochraně společnost stojí.  Už neplatí představa, že každý má právo hledat si své štěstí, že ve společnosti má vládnout většina a vláda má vládnout se souhlasem ovládaných. Tento systém se nazýval demokracie a je rychle demontován a nahrazován systémem jiným, který používá klamavý název – liberální demokracie. Ten však vychází ze zcela jiných premis.

Jde o globální projekt přestavby lidské společnosti založený na popření minulosti, jejích tradic, stereotypů a institucí, snažící se starou společnost rozbít a obětovat ve jménu nové utopie. Komunismus se snažil rozbít ekonomické vztahy staré společnosti a na jejich troskách budovat „beztřídní společnost“, nová levice se snaží zničit dosavadní lidskou identitu a nahradit ji vlastními voluntaristickými konstrukty.

Nevěří v člověka a přirozený řád věcí, ale stojí na staré pyšné levicové ambici svět měnit podle jediné pseudovědecké pravdy, na níž si činí monopol elitní avantgarda. Přestože se ohání slovem demokracie, ve skutečnosti vládu většiny odmítá. Společnost rozbíjí na společenství nejrůznějších menšin a jako hlavní mechanismus společenské koordinace nastoluje byrokratickou regulaci a omezování svobodného lidského jednání pod záminkou boje proti diskriminaci a prosazování „dobra“.

Svobodná vůle a chování jednotlivce jsou na překážku, je třeba trvalou převýchovou a sociálně inženýrskými experimenty vytvořit zcela nového člověka.

Veškerá minulost, historie, tradice atd. překážejí cestě vpřed a jsou proto potlačovány, zašlapávány a zamlčovány. Stejný boj se vede s institucemi staré společnosti – rodinou, národem, náboženstvím atd. Vše normální a tradiční je odmítáno jako stereotyp, předsudek, škodlivý zlozvyk, vše nepřirozené a dosavadní poměry narušující a bourající je adorováno, prosazováno a vnucováno.

Jde v podstatě o inovované utopie starých socialistů, obdobné v cílech i přístupech, liší se pouze metodou prosazování. Komunismem zdiskreditovaná revoluce byla zavržena. Liberální demokracie je prosazována a vnucována výlučně evolučně, postupně a potichu prostřednictvím mezinárodních organizací a neziskového sektoru. Matoucí pojmy jako je liberální demokracie umožňují dlouho držet fasádu původního systému a v klidu tunelovat jeho obsah.

Zatímco komunismus vzýval revoluční aktivitu mas, liberální demokracie počítá s pasivitou blahobytné společnosti vyspělých zemích. Právě na ní selhala revoluční rétorika starého komunismu, zatímco moderní pokrokářství v ní vidí základní předpoklad pro prosazení radikálních změn salámovou metodou.

Liberální demokracie vykazuje silně neliberální a protidemokratické tendence, je nepřátelská pluralitě názorů a myšlení ve společnosti, vykazuje ambici zavést monopol pokrokářské ideologie mocenskými prostředky, včetně perzekuce nepohodlných názorů a jejich nositelů a cenzurou. To vše se plíživě děje kolem nás a každý může uvést stovky příkladů.

Liberální demokracie tenduje k totalitě a svůj nárok na monopol opírá o překroucené vědecké poznatky, obdobně jako tomu bylo ve starém komunismu. Přesto však neváhá vnucovat i vysloveně bizarní teorie a názory jako jsou genderové a transgenderové fantasmagorie o pohlaví jako sociálním konstruktu apod.

OSN a EU byly touto ideologií zcela ovládnuty a jsou hlavním nástrojem jejího šíření a vnucování.

-----

Manifest IVK: „Demokraté v Evropě, vzbuďme se!“ 8. 9. 2013

Významná periodika u nás (Lidové noviny, 4. 9. 2013) i ve světě přinesla prohlášení Daniela Cohn-Bendita, známého anarchisty, bojovníka na pařížských barikádách v roce 1968, a Felixe Marquardta, spoluzakladatelů hnutí Europeans Now, nazvané Mladí Evropané... Sjednoťte se!

Toto heslo je od jeho dnešních autorů vědomou parafrází Marxova Komunistického manifestu s jeho výzvou Proletáři všech zemí, spojte se! a míří stejným směrem. Hrůzy, které byly částečně i pomocí idejí tohoto manifestu ve světě vyvolány, desítky miliónů obětí sociálně-inženýrského komunistického projektu, jenž nakonec – po bohužel příliš dlouhé době – skončil až před necelým čtvrt stoletím krachem, se pokoušejí moderní levicoví, nejen rudí, ale nyní stále častěji zelení radikálové oživit na půdorysu Evropské unie.

Nad tím demokraté v evropských zemích nesmějí mávnout rukou. Jde o nezastřený krok k definitivní proměně této původně mezinárodní organizace v evropský velkostát, který má zlikvidovat historické evropské státy a spolu s nimi i demokracii, která je s nimi nerozlučně a neoddělitelně spjata.

Nepodceňujme je. Daniel Cohn-Bendit je významný poslanec Evropského parlamentu za Zelené. Tento radikální francouzsko-německý politik, kdysi přezdívaný „Rudý Danny“, přichází se svým manifestem v době, kdy Evropská unie zápasí s dosud nejhlubší finanční, ekonomickou a politickou krizí způsobenou řadou faktorů, ale v neposlední řadě zcela neautentickým a překotným integračním procesem. Řada zemí zvláště na jihu kontinentu se potýká s hlubokou frustrací občanů, dramaticky roste nezaměstnanost, zejména mladých generací, zvyšuje se sociální napětí. Právě tento okamžik vyhodnotili vůdci hnutí Europeans Now jako ideální příležitost zopakovat starý Marxův recept k vytvoření nové Internacionály, k nástupu nedemokratických sil a k uchopení moci. Mění pouze slovník, podstata zůstává nezměněna.

„Nazrál čas pro mezinárodní, mezigenderové a neideologické hnutí, které by evropskou integraci posunulo na další úroveň,“ praví se v manifestu. Odmítá se v něm „národní stát“ jako „zastaralá struktura“ a v souvislosti s blížícími se volbami do Evropského parlamentu je signalizováno „vytvoření strany“, která by byla – už po kolikáté – stranou zcela nového typu.

Jeho autoři otevřeně říkají: „Je naivní očekávat, že tradiční národní političtí lídři volení...občany na suverénním území, by mohli adekvátním způsobem řešit problémy... Fanděme i nadále našim fotbalovým či ragbyovým týmům. Ale nenechme se dále ohlupovat sebezveličujícími bludy našich národních politických lídrů, kteří tvrdí, že v oblasti politiky je národní stát stále vhodným prostředkem.“

Tento manipulativní jazyk, který redukuje tradice a historii suverénních evropských států na fotbalové fandovství, je pro celý manifest charakteristický. Odmítání „ideologie“, respektive idejí, bez nichž skutečně demokratická politika nemůže existovat, míří přímo na samotný základ demokracie. Obracejí se ke „generacím“, které jsou údajně „brzděny omezeným pohledem na svět, který se uplatňuje v jejich zemích.“

Bez skrupulí tvrdí, že v dnešní Evropě jde o něco jiného, než „jaký svět by jednotlivé národy chtěly mít“. Opětovné vytvoření odstátněného „kotle národů“ ve stylu někdejšího Sovětského svazu, se již stalo nezastřeným cílem jejich politického hnutí. „Musíme dát našim národním politikům vědět, že již dále nebudeme nakupovat jejich nacionalistický šunt,“ hlásá Cohn-Bendit a jeho soudruzi. „Musíme...začít jednat jako Evropané. A naším prvním krokem je začít volit nikoli jako francouzští, němečtí či řečtí občané, ale jako občané Evropy,“ uzavírají svou výzvu k nové Internacionále přední představitelé hnutí Europeans Now.

Nepřipusťme úvahu, že jde o nějaký „výstřelek“. Tito „noví vůdci“ jen bez zástěrek formulují to, co současné elity Evropské unie již dlouho halí do méně radikálních slov, aby příliš nevyděsili občany svých zemí. Svými skutky však postupují neméně radikálně ke stejnému cíli. Revolucionáři jako Cohn-Bendit a spol. dělají pouze tu „chybu“, že v zájmu svých politických ambicí v evropských volbách tuto „moderně natřenou“ totalitní ideologii bez obalu zveřejňují.

Bylo by tragickou chybou nechat tyto výzvy k definitivní změně poměrů v Evropě bez odpovědi. Demokraté však spí. Historické zkušenosti občanů, kteří se před čtvrt stoletím zbavili nesvobody, jsou jakoby zapomenuty. Stejně tak demokratičtí politici bývalého svobodného světa, v konfrontaci s touto nově a již zcela neskrývaně manifestovanou cestou do otroctví, stále ještě zůstávají trestuhodně apatičtí a nevšímaví. Jak nás však učí historie: nepostavit se včas aktivně tomuto narůstajícímu nebezpečí – jak v jednotlivých státech, tak v evropských institucích – může mít v nedaleké budoucnosti tragické následky. Pak již bude pozdě.

Vyzýváme proto všechny demokratické síly v Evropě, všechny, kteří stále věří, že se Evropa nesmí stát laboratoří dalšího sociálně-inženýrského experimentu věčných revolucionářů, aby proti těmto snahám vystoupili stejně ostře, hlasitě a nekompromisně jako vystupují naši političtí protivníci.

Demokraté evropských zemí, vzbuďme se!