„V Metánově zemřel ,výslužník´, bývalý profesor a po všech českých vlastech známý podivín Jakub Hron. Byl to svým způsobem Don Quijote devatenáctého století, „století vědy“, jak se říkalo. Byl původně matematik, ale jeho posvátný racionalismus, jeho vědecká mánie dala mu ochutnat vynálezeckých rozkoší všech nauk. Vynalezl kalamář a klobouk vypočítávaný podle atmosférického tlaku, vynalezl „muhatku“ a „lazuto“, konstruoval novou češtinu jako Pohl, putoval ze Stagiry do Metánova po stopách Aristotelových, psal o hranatinách, o čujbě prostora, o astronomii, o všem možném. Když byl pro své podivínství dán do penze, studoval, ač již starý pán, práva a medicínu stejně neúnavně ve svém dobrodužném životě jako španělský rytíř de la Mancha. Věda byla jeho Dulcineou, jíž sloužil. Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že není vždy princeznou, ale také děvečkou. Žil v klamu, který je ostatně typický pro „století vědy“: že vědou a rozumem lze říditi práci a potřeby lidské, řeč, praktický život, vše. Jenže tento staletý klam u něho nabyl přepjatých rysů, karikatury, a stal se podívanou pro smích. My však, kteří se smějeme podivínům, obyčejně zapomínáme, že v jejich šílenství bývá něco hrozně a vážně typického.“

Začtěme se tedy do života a skutků Jakuba Hrona, jak je popsal Pavel Toufar:

Jakub Hron Metánovský, školzpyták a libomudrun a jeho buňát nekotitelný, jakož i další vynálezy a objevy jeho mysli nespoutané.

Narodil se 4. června 1840 v rodině metánovského rychtáře. Údaje o jeho životě jsem si dovolil převzít z webových stránek s výsledky badatelského úsilí ctihodného Osvětového spolku Jakuba Hrona založeného roku 1990 v Praze a ze stránky FF Masarykovy univerzity Brno, kde najdete podrobnější informace.

Jakub byl šestým a nejmladším synkem sedláka a rychtáře Jana Hrona. Od šestnácti let studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích, ale protože se neshodl s profesorským sborem (již tehdy projevoval výjimečnost své povahy a zejména výjimečné nadání a touhu po znalostech), dokončil studia v Jindřichově Hradci, kde maturoval ve zralém již věku 25 roků, což je nepochybným důkazem mimo jiné i jeho ojedinělého přístupu k novým poznatkům a vzdělání. Životopisci uvádějí také univerzitní studia v Praze a ve Vídni. Jakub Hron se totiž rozhodl pro pedagogickou dráhu a vybral si matematiku a fyziku. Aprobaci získal v roce 1870, kdy začal vyučovat. Krátce působil v Opavě a Jindřichově Hradci, ale už roku 1871 se trvaleji usadil v Hradci Králové. I zde po dobu dlouhých šestnácti let působil stále jen jako suplent. Marné byly jeho opakované žádosti o povýšení. Složil sice státní zkoušku, rozšířil si kvalifikaci, ale řádným učitelem byl jmenován až roku 1883. Teprve o další 3 roky později se stal středoškolským profesorem.

V roce 1889 byl účastníkem zájezdu před pouhým rokem založeného Náprstkova Klubu českých turistů na Světovou výstavu do Paříže. Těšil se nejen na nové vynálezy, které uvidí na vlastní oči, ale také na to, že v pařížském muzeu si osobně přeměří, zda délka metru skutečně odpovídá zde uloženému etalonu.

Už po pouhých jedenácti letech pedagogického působení byl Jakub Hron v roce 1897 předčasně penzionován. Na vině prý byl jeho konflikt se zemským školním inspektorem, kterého údajně oslovil „pane vrchní pozorováku“. A když chtěl inspektor položit žákům otázku, profesor Jakub Hron se ohradil: „Chce-li učiti pan školopozorovák a býti zpytákem, já jsem tu zbytečný.“

Pedagogova spíše řečnická otázka našla u jeho studentů jásavou odezvu, ale následky byly pro pana profesora Hrona kruté. Ředitel gymnázia totiž poslal nadřízeným žádost o jeho suspendování a uvolnění do penze.

Ještě v létě 1901 vypustil Jakub Hron v Hradci Králové „slonový balón“. Proč právě slonový? Pro bezpečné přistání ho totiž vybavil sloníma nohama. Tímto neobvyklým činem se symbolicky rozloučil s východočeským působištěm a již v říjnu téhož roku se zapsal jako řádný student na lékařskou fakultu v Praze. Bylo mu 61 roků!

Při úředním přihlašování k pobytu v Praze na Královských Vinohradech měl další konflikt. Úředníka policejního komisařství nazval „souchňapákem“, což on považoval za urážku úřední osoby, takže pan profesor měl hned co vysvětlovat.

Na Vinohradech bydlel v Hradešínské ulici pod vodárnou, později v Korunní ulici č. 24.

Na lékařské fakultě studoval pět let, ale nakonec neprošel u profesora Hlavy při zkoušce z patologické anatomie, nesložil druhou rigorózní zkoušku, takže dalšího studia zanechal. Ani na lékařské fakultě však nezahálel a přišel se dvěma dalšími pozoruhodnými vynálezy. Nazval je „pitevní dmuchadlo a čepice“. Měly zpříjemnit pobyt studentů, pedagogů i pomocného personálu na pitevnách. Navrhl též narkózu hudbou.

Touha po dalším vzdělání zavedla Jakuba Hrona na pražskou právnickou fakultu. Zde pobyl 7 semestrů a stal se dokonce řádným členem proslulého právnického spolku Všehrd. Byť se nakonec nestal právníkem, zanechal příštím generacím „věčné patero“, neboli hrst zformulovaných ponaučení:

1. Kdo ukradne milion, jest financiérem čili peněžníkem.

2. Kdo ukradne půl milionu, jest znalcem zákonů.

3. Kdo ukradne 100 000 zlatých, jest darebákem.

4. Kdo ukradne 50 000 zlatých, jest zlodějem.

5. Kdo ukradne bochník chleba, jest sprosťákem, šibeničníkem, a zasluhuje být oběšen.

V té době už Jakub Hron také poměrně čile publikoval. Pozornost upíral k matematice, fyzice, astronomii a filozofii, svůj bezbřehý talent věnoval také poezii a skromně tak obcoval s múzami. V roce 1910 vyšel první svazek jeho filozofické reflexe světa „Libomudravna čili Put myselby (Filosofia) ze Stagyry do Metánova“. Druhý svazek vyšel o čtyři roky později a nesl název „Libomudravna (Filosofia) čili Rozborava vesmíra“, a třetí svazek datovaný rokem 1920 nesl název „Libomudravna čili Druhá část myslivny, Větavna neurčitá“. Z dalších děl jmenujme například: „Objev a popis nových pravidelných hranatin“ (1895), „Objev a popis dvojpravidelných hranatin“ (1897) o geometrických tělesech, anebo „Skutky lidské čili Jeden tisíc špatností žijby a konby (Nová jacháda)“ o dobrých a špatných skutcích, dále „Čujba i jsoucno prostora“ (1895), „Přípona tvorebná – v úpravě zákonité“ (1898), „Přítaž a odpud hvězd jako doplněk soustavy Koperníkovy a zevšeobecněnou tohoto pojma“ (1900), „Kořeny slovné řeči lidské s ohledem na slovanštinu“ (1906), „Kořeny slovné řeči slovanských s ohledem na češtinu“ (1907) a další.

Svéráz vyjadřování pana profesora, s nímž narazil na nepochopení školního inspektora již v Hradci Králové, nejlépe vystihne několik ukázek z jeho díla „Výrokavna“, v němž se rozhodl čtenářům popsat některé nové pojmy a výrazy ve stručném hesláři:

Bezdílát = atom -- jest něcát nedělitelný, proto bez dílů. Jako bezdíláty jsou míněny nejmenší částiny hámité a pak prostor bezhámitý. Částiny hámité jsou neprůstupny, neproniknutelny, prostor však prostupitelný, projímatelný.

Číslo -- je množstvo stejnorodých jednotek sjaté v jednu skupinu obyčejně dle soustavy desítkové. Pojem čísla založen na zdravé čujbě a přesné paměti dojmů způsobených předmětenstvem ve prostoru a sledovaných v čase. Jednotka jest měřítkem čísla.

Elektřina = mluno -- je chvějivý tenýr vesmíran-ský, kterým nasycen vzduch i voda a celý povrch zemský, pročež na každém předmětě možno objeviti elektřinu působící. Obecná elektřina je ve přírodě, zevelastá na strojích. Vynálezy: koncopis, dálkomluv atd.

Háma = materia -- je prostoraté něcatenstvo tvořící tělesa hvězdná a vyploňující mezery mezihvězdné. Z hámy stvořen celý čujatelný svět. U Řeků byly pračástiny hámité představovány jako živé hylozoismus - - hámživatenstvo.

Hvězda = stella -- ve velkých dálkách na obloze nebeské v noční době svítící těleso. Hvězdy jsou ve prostranstvu ve dne v noci, ale oko lidské je vidí jenom ze stína zemského v noci, neboť ve dne září zlaté Sluno tak jasně, že hvězd slabá světla mizejí.

Jsoucno -- je něcát beze začátků i beze konců, stálý, stejný, neměnivý, nedělitelný, takovýto něcát je jsoucnátem předným, jsoucnavským. Mnohý měnát výdáván od evropských libomudrunů za jsoucno – jest ale pajsoucno.

Kniha -- je nástroj ku schráně napsaných konů důležitých. Slovo pochází od časoslova konati, koniha. Hleděno-li na tvar slovesný, pak by v něm byl pojem tarupy (konán, konang), tj. že doň něco konaného vneseno, i slovo. Kněz a kníže náleží sem.

Libomudrava = philosophia -- je rozumná sestava obecných pojmů základných (příčina, jsoucno, vznik, zákon, pojem ...) platných pro popis veškerenstva v jistotě důkazů přesných. I musí míti člověk zevelastou zálibu i zásobu pojmů pravdivých, za to sluje libomudrunem.

Mežduva = medium -- jest něcát mezi dvěma krajnama, ku příkladu u stroma jest mezi středatou dření a krajovou, poverchovou korou mežduva, obyčejně zvana dřevo. Mezi nebem a zemí jest mežduvou vzduch, mezi okem a předmětem je světlo.

Nebesa = coelum -- jest nad hlavami mašemi modrá, vysoká prostranosť, v níž za dne vysílá Sluno světelné prýsky a za noci viděti na ni ve velikých dálkách četné třpítivé hvězdy, větší a menší.

Něcát -- jest pojem každotiny myšlené buď jako předmět neb jako děj. V pojmu něcáta jest obsaženo veliké obecno, neboť možno veň vtěsnati celé veškerenstvo, všechna konečna i nekonečna, tvary jakoty, změny i podrobniny, pročež musí pro potřebu býti rozebrán.

Nekonečno = infinitum -- jest ve prostranstvu světovém obsaženo jak rozsáhlina prostoratá, která dle čujby zorebné a dle obrazivosti myslebné nemá nikde kraje ani konce a proto sluje nekonečnem. Časové nekonečno je tervava nekonečná.

Obloha = firmamentum -- jest část světa nad hlavami lidskými do nekonečna sahající podobná klenbě veliké a nad míru půvabné, zdánlivým, oblažujícím klidem vyznamenaná, než ale ve skutečnosti konány tam největší hýbavy.

Podstata = substantia -- jest věcnatý nositel sjednocenou něcátovské, kp. voda je nositelkou dvou živlů sloučených v různých teplotách různým stavem jevitelná. Podstata je buď tervatelská při jsoucnech neměnitelných a nebo měnivá při sloučeninách vznikajících a zanikajících.

Poměr = proportio -- je přípustnosť dvou něcátů A i B ve spoj polohový dle vzájemnoty možné, bud skutečné nebo smyšlené, kp. Sluno stojí v poměru k Luně, hmyz ke jaru, žena ku dítěti, číslo ku číslu, věta ku větě. Jsou poměry jednoduché a složené.

Poznaj = cognitio -- jest vědatá vymaha cévstva něcatovského pojmem v paměť uložená, kp. dítě poznává matku dle obličeje, sudí poznává vraha dle jeho dosvědčených skutků, lučebník kyselinu lakmusovým papírem.

Prostor = spatium -- jest bezhámitá rozsáhlina prostupitelná, do nekonečna vedoucí, takže nejenom čujbou zrakovou nepostihuje člověk kraj a konec prostora, nýbrž ani myselbou ani počtem ani žádným způsobem.

Rychlost = celeritas -- je postupná hýbava z místa A ve místo B. Postup hýbavy ve prostranstvu je veliký a různý, což poznati přesně na rychlém putu oběžnic. Dle Empedokla putuje světlo ze Sluna k Zemi, dle Romera rychlostí 300.000 kilometrů.

Sluno = sol -- je středatá hvězda ve soustavě naší slunečné, dle Koperníka určené. I jest ono velmi veliká  kula, neboť je mnohemkráte větší nežli kula zemská, páčeň-ť její průměr na 112 průměrů zemských. Každá stálice sluje jinak též slunem. I jest jich mnoho.

Světlo = lux -- je zrakový pocit vzbuzený chvějstvem tenýra světového se zevelastým dojmem barvy. Že je světlo pocitem, doloženo nejlépe javem snovým, kdy ve spavbách jsou dojmy světelné, prostorové, promítavé i odrazové.

Věcatenstvo = realismus -- je náhled mudrunů, že obecnáty bytujou dříve nežli jedináty. Toto stanovisko hájeno jako věc skutečná, zastáncové její slujou věcišťané, universalia ante rem.

Věda = scientia -- je sestava uřaděných důkazně pojmů dle vniterné souvislosti, k čemuž potřebna ostrá pronikavosť a síla ducha. Proto je věda nejdokonalejší umbou lidskou nad všechny jiné vynikajíc.

Vesmír = mundus -- jest onen veliký obor předmětenstva zemského i nebeského. Vesmír je bytosť složená z prostora bezhámitého, do nekonečna na všechny strany rozloženého a ze hámitenstva prostor vyplňujícího a přerozličně složeného.

Zem = terra -- je tělo hvězdy hámité, složené ze živlů tuhých, tekutých a plynatých. Vedle skladby živlas je na zemi důležit i tvar kulatý a stavy různé tepelné, jimiž ovládáno pásmo buď rovníkové, nebo točnové anebo mezilehlé.

Zemuna = tellus -- jinak zem jest veliké těleso jako hvězda nebeská, jedna z oběžnic ve soustavě slunečné, k níž náleží Luna jako souputník čili trabant. Ze Sluna přichází na ní světlo a teplo, jímž vzbuzován život ústrojenstva.

Ze studií na pražské univerzitě odešel Jakub Hron do ústraní v rodné obci Metánov, kde se pilně věnoval „bádání a soukromému studiu“. Jak sám o sobě říkával, stal se ,výslužníkem Kubou Hronem´. Nikdy se neoženil, třebaže několikrát se ve svých spisech zmiňuje o „touze oženit se“, ale příliš ho svazovaly „obavy, aby nenaletěl“. A tak se raději zajímal o filozofii, fyziku, astronomii, také o lékařství i právo. Venkovské okolí ho bralo s úsměvem jako starého mládence a především podivína.

Lidé v Metánově měli však svého pana profesora přes všechno jeho podivínství – anebo právě proto – velice rádi. Chodíval na procházky a na poli se s nimi dával do řeči, načež jim vždy vyplatil odměnu ,za to, že je zdržel od práce´. Své současníky neustále nabádal ke vzdělávání: ,Do posvátných síní velechrámských četby libomudravské je levný vstup: neboť potřeben toliko mozek neporušený.´

Na procházky po okolí Metánova nosíval Jakub Hron malý žebříček. Když se procházkou unavil, opřel žebříček o strom, vylezl na větev a odtud spokojeně pozoroval krajinu. Nebyl namyšlený, naopak často skromně říkával: ,Náhodou jest, že jsem byl zrozen, neboť mohl místo mne zrozen býti někdo jiný.´

Vymýšlení nových slov, výrazů i názvů nebylo výsadou pouze svérázných podivínů, svědčí o tom upozornění, které mi poslal kamarád ing. Jaroslav Žák: ,Plahočíce se s žebříkem na vycházce, aby pak vylezl spočinout na strom. Toť originalita sama! Řekové mají Diogena v sudu, my zpytáka v oboru mudravy Jakuba Hrona Metánovského na stromě. Zajímavé je, jak dlouho se u nás snažil prosadit purismus. I když v běžném jazyce ve dvacátém století tyto snahy většinou ustaly, v přírodopisném názvosloví přetrvaly až do poválečné doby. Pokusy za každou cenu pojmenovat každý druh, který u nás žije, vedly ke vzniku obrovského množství jazykových bizarností. Naštěstí bylo nad síly očišťovatelů jazyka, něco takového zvládnout. Vždyť jen brouků je u nás asi 7000 druhů a vymyslet tolik nových českých názvů byla již hodně silná káva, byť pokusy existovaly. Uvedu pár příkladů z knihy Vladimíra Javorka „Klíč k určování brouků ČSR“, vydané v roce 1947(!): Tenkostehnec něžný, člunkatec, hnojomil, hnilík, hákorožec, plochatec, příbuzník, pératec, nepatrník, ocasec, nepokrytec, dvojušák, smělec, šťávec, zvýšenec, podélník, holohlavec, trouchovec, smetištník, zavěrák, nadmutec, žmindník atd, atd. U posledně jmenovaného netuším ani slovní základ. A to bylo přitom celé století po narození Jakuba Hrona!

Zdeněk Kleibl, místopředseda Osvětového spolku Jakuba Hrona v rozhovoru pro tisk uvedl: ,Třebaže jsou myšlenky a vynálezy profesora Jakuba Hrona leckdy úsměvné, vždy jsou opravdové – a nikdy nejsou směšné.´

Pan profesor byl sice starým mládencem, ale budoucím generacím zanechal také některé rady pro život, jak žít v ,přístojnou blahočističské´. Například: ,Bůh více mluví děvčetem než zlatem ku člověku, pročež miluj děvče víc než peníze… Kde oboje, tam lépe.´

Plánoval dožít se stovky, ale osudu nedokázal poručit. Zemřel v jedenaosmdesáti letech. Prochladl, onemocněl a 29. května 1921 zemřel. Pochován byl 1. května 1921 na hřbitově v Častrově. Metánovská kapela ho doprovodila k místu posledního odpočinku alejí ovocných stromů, kterou nechal na své náklady vysázet.

Ve své době proslul Jakub Hron nejen mnohými až neuvěřitelnými vynálezy, z nichž některé se dostaly do muzea v Kamenici a některé další získalo muzeum v Metánově, zřízené v roce 2007. Již víme, že se zabýval originální mluvou ve snaze vymýtit používání cizích slov a napravit češtinu všude tam, kde podle něj byla jazykově chudá a nedostatečná. Sám sebe označoval za „školzpytáka“ či „libomudruna“. Student byl podle něj „bažák“, protože „bažil po vědění“, profesor „zpyták“, což jistě není nutno vysvětlovat, filozofie byla „libomudravna“ neboli „skutky lidské čili jeden tisíc špatnosti žijby a konby lidské“.

Jakub Hron rád vynalézal. Proto se samozřejmě zaměřil také na definování toho, co je vlastně vynález. Začtěte se: ,Vynález je tvorba novotin, tj. výroba takových potřebnin, které dosud v životě nejsou známy ani užívány, nebo vynález ve vědě, tvorba nových pojmů, poměrů, ve výchově nových způsobů, v léčbě nových léčidel.´

Milovníky kuriozit nepochybně okouzlí i název Hronovy astronomické publikace „Nová učba odlehot oběžnicových od Sluna s přípojkami“, což není nic jiného než osobité pojednání o Slunci a jeho oběžnicích.

Vášní pro vynalézání byl Hron opojen po návštěvě světové výstavy ve Vídni v roce 1873 a ještě víc v něm zesílila poté, kdy shlédl další světovou výstavu, uspořádanou roku 1889 v Paříži. Z jeho vynálezů jmenujme například postel vytahovanou ke stropu, „protože tam je vzduch teplejší, zatímco studený vzduch a otravné plyny se drží při zemi“. Tuto postel si nechal vyrobit a skutečně ji také používal. Podobně ke stropu vytahoval kladkostrojem pohovku nebo křeslo. Tento svůj nápad označil „hovník“, protože si přece v teple „hověl“ a v klidu se zde mohl věnovat přemýšlení, četbě a zápiskům veškerých svých dalších nápadů.

„Jda z Podhoří, vynašel jsem přenášlivé železné koleje s vozem vozitelné,“ vzpomínal později na návrh vozohybu bez kolejí. Také po dlouhé dny a týdny měřil tloušťku bláta v okolí Metánova. Do blátivých cest zapichoval klacíky a měřil a zkoumal. K čemu to bylo dobré? Spočítal průměrnou tlouštku bláta v Čechách a podle výpočtu přikázal ševci, aby mu zhotovil příslušně vysoké podešve na botách!

Nejvěhlasnějším Hronovým nápadem se však stal nepřevratitelný kalamář zvaný „buňát nekotitelný“, který si oblíbil i spisovatel Karel Čapek. Dnes je vysoce ceněnou raritou. Šlo o kalamář „nekotitelný, nejlepšinatý, peťulatý, platonický, trojatě sebesamařídivý, inkoustolepšivý a pohodlnatý“.

Tento nejproslulejší vynález Jakuba Hrona najdete v muzeu v Metánově, které bylo vybudováno zásluhou Osvětového spolku Jakuba Hrona ve spolupráci s obcí Častrov. Mají zde ovšem pouhou maketu kalamáře vyrobenou z pryskyřice. Je však zcela funkční a každý návštěvník si může buňát vyzkoušet při zápisu do pamětní knihy.

Z dalších Hronových vynálezů připomeňme také klobouk „hronoid“, chránící systémem uzávěr lidský mozek před atmosférickými tlaky.

Jakub Hron Metánovský se s obrovským nadšením pouštěl nejen do jazykovědy, ale také do filosofie či fyziky (silozpytu). Své objevy a vynálezy označoval novými a často vskutku osobitými názvy. Například hronoid či muhatka.

Pustil se rovněž do přejmenování i pojmenování nových geometrických tvarů (výsuvka, metavka, nedházka, ruťáty. křiváty, kosáty). Ve fyzice doporučoval používat pro fyzikální jevy označení vevratna, vrobava, háma a tenýr. Nevynechal ani zkoumání lidské psychiky (citava, púdava, dušva, jazun) a filozofie (kavárna a dějárna, únava a čava čavatá, jacháda a lichura, covát a každát, umba umby a hotitel). Ve fyzice razil výrazy jako bezdílát (atom), nedrob (molekula), mluno (elektřina) či háma (hmota). Místo pozorovati říkal „čouti“, pro myšlení či vnímání našel výraz „čujba“, přičemž se prý inspiroval v „počúti“ nebo „počuj“. Z běžného slova „hmota“ vznikl výraz „hamat“, který měl nahradit užívané sloveso „jísti“.

Milovníky podobných bizarností jistě nadchne ukázka z Hronovy gramatiky. Toto jsou pády v jeho novátorském podání:

Pád první - zovák nebo též zovec, pád zovitý. Taktéž  jmenovák, ježto jím předmět pojmenován a nazýván jest. Zkráceně zvák, zvoch.

Pád druhý - jenž odpovědí na otázku koho, čeho bývá. Proto čehákem lze jej nazvati, rovněž i plodákem. Koho, čeho plodem jest předmět rozmluvy? Jde o pád plodivý, plodáka, plodu. I plodochem jmín býti může.

Dajník jest v řadě třetí. Komu, čemu dáno jest? Pád je dajivý, dajec, dajoch, jinak řečený čemák.

Čtvrtý se hlásí žalák. Koho, čeho si žádáš? Odtud též žadák, žalec, žaloch, pád žalivý.

Volák, volec, křičák čili pád volavý netřeba zdlouha rozebírat.

Šestý mísťákem budiž zván. Je to pád místivý, loživý, tedy místoch, lohák, ložec. O jakém místě řeč se vede, o kom, o čem?

Konečně poslední v řadě stroják stojí, pád strojivý, strojoch, číman. Čím se strojíš, můj studente, chtivý poučení?

Pro „neobvyklý způsob života a jazykové brusičství“ si Jakuba Hrona pamatovaly celé studentské generace, připomíná Ladislav Stehlík. Dnes je Jakub Hron některými autory označován za předchůdce samotného velkého Járy Cimrmana. Ostatně Ladislav Smoljak si při natáčení dokumentu o českém cestovateli Janu Eskimo Welzlovi před kamerou položil otázku „Jak se zrodil Cimrman?“ a sám na ni také odpověděl: „Český vandrovník Alois Beer, svérázný Václav Plumlovský a profesor Jakub Hron“.

A dodejme, že k těmto třem vyjmenovaným mužům patří také zmíněný skvělý vypravěč příběhů Jan Eskimo Welzl. Krev této čtveřice pak nepochybně kolovala a koluje v Cimrmanových žilách.

(Pavel Toufar – Lokálkou do České Kanady… a opačným směrem. Praha: Olympia 2016. ISBN 978-80-7376-433-3)