Dvojnásobné letošní výročí Karla Kryla (80 let od narození a 30 od úmrtí) už jsme na tomto místě připomínali. Mám ale intenzivní pocit, že se k němu ještě bezpočtukrát vrátíme. Důvodem je k tomu nejen jeho věru nevšední osobnost, ale také šíře talentů, jimiž disponoval.

Kdekdo jej zná jako písničkáře, méně už jako básníka, a to ohromujícího a v našem kontextu unikátního. Některým šly před očima Krylovy eseje, kresby a další tvorba. Je ale také autorem řady drobnějších i ambicióznějších próz, psaných v německé emigraci.

Zatímco minule jsme citovali jeho stěžejní báseň Jde jaro do léta, tentokrát jsme sáhli po takové drobné skoro-hříčce. Nedlouhé povídce (podle rukopisů nejspíše z roku 1974) s názvem Titulkář. Povídka dá vzpomenout na podobně laděné texty bratrů Čapků, Karla Poláčka, či dokonce Jaroslava Haška. Ti všichni našli v prozaickém Krylovi důstojného následníka. A to navzdory tomu, že sám Kryl několikrát uvedl, že šlo o texty často účelové, psané narychlo pro vysílání Rádia Svobodná Evropa, tedy jako způsob obživy. Ostatně – jak jinak psal Hašek svého Švejka a jiné dosud živé texty?

Pro pořádek je třeba uvést, že povídka pochází ze souboru Krylových próz, který vydal v jako vždy pečlivé redakci Jana Šulce Torst roku 2017.

TITULKÁŘ

Je tomu už bezmála pět let, co jsem dal vale svému předposlednímu zaměstnání. Předcházela mu mnohá jiná. Četl jsem inzerát, oznamující, že se vyskytlo místo a že není špatně placené. I rozhodl jsem se zakončit svaji univerzitěty a státi se konečně zaměstnancem.

V onom inzerátu bylo zveřejněno oznámení jistého delší dobu upadajícího listu. Jeho znění: „Přijmeme inteligentního mladého muže pro oddělení titulků – nástupní plat...“ (poměrně vysoký) „...s předpokladem zvýšení po uplynutí tříměsíční zkušební lhůty. Od uchazečů vyžaduje se mravní neporušenost, maturita a fantazie pokud možno v co největší možné míře. Nabídky v administrativě tohoto listu.“ Odhodlal jsem se a vykročil budoucnosti vstříc.

Vrátný i šéfredaktor mě přijali příznivě. Předpokoj byl proti očekávání úplně prázdný, byl jsem tudíž jediným uchazečem a mé sebevědomí stouplo. Pohovor s šéfredaktorem trval jen krátce – a za pět minut se mé jméno skvělo na dveřích jedné z kanceláří, jakož i na výplatní listině oněch novin. Budoucnost zdála se býti zajištěnou. Vědom si nicméně vrtkavosti osudu, odložil jsem optimismus na později.

Příštího rána jsem zasedl za stůl, popřáv předtím dobrého jitra své sekretářce. Netoliko vzhledem byla dokonalou sekretářkou. Nepodivila se mému pozdravu, ač bylo již půl druhé s poledne, a vrhla na mě střídmě líbezný úsměv. Přečetl jsem stůžek korespondence, nadiktoval několik dopisů a jal se čísti agenturní zprávy. Proti očekávání nekonala se žádná senzace; jak taky v typické okurkové sezoně? Studenti měli prázdniny, lupiči a vrazi také, politika (jako ostatně posledních šest let) stále stejná, problémy znečištění prostředí – slovy klasika – sem tam ňáká vražda, sem tam ňákej výbuch, nechte to bejt.

Z celého stohu zbytečných informací mě zaujaly dvě zprávičky jedné okresní agentury. V první zprávě oznamovaly, že se napůl utopil 14letý chlapec v jednom rybníku u Dolního Plouhu, dru há o polovičním utopení 72leté babičky z Horního Plouhu. Na mapě jsem zjistil, že obě místa leží sotva dvacet kilometrů od sebe – první důležitá shoda. K oběma poloutopením došlo v rozmezí dvou hodin, oba rybníky byly spojeny okresní silnicí Horní Plouh–Dolní Plouh a konečně chlapec se jmenoval Zdeněk N., babka pak Zdeňka N.

Příštího dne vyšlo ranní vydání našich novin s dvoupalcovým titulkem: Shoda okolností, nebo úmysl? A podtitulek Sladký sen, páni policisté.

Číslo bylo rozebráno během dopoledne. Náš list poslal předem dva mladé redaktory k oběma rybníkům, a než se ostatní listy stačily vzpamatovat, vyšlo večerní vydání s titulkem Dvanáct policejních vozů obklíčilo Dolní Plouh. Podtitulky se hemžily senzacemi. V ubytovně u rybníka v Zadním Plouhu dlel náhodou diplomat jisté cizí mocnosti, následoval tedy podtitulek Mocnosti v útoku. Aféra se rozrůstala. Následující den přinesl náš list sdělení o abdikaci dotyčného diplomata se šťavnatými podrobnostmi z jeho soukromého života a činností. Jistá krásná dáma (v rámci diskrétnosti uvedena pochopitelně jen iniciálami) hrála v naší senzaci nikoli podřadnou roli. I když nevyšlo najevo nic, naše noviny hrály prim ještě celý týden, finanční bilance byla poprvé za sedm let aktivní a šéfredaktor vyjádřil svou spokojenost zvýšením mého platu ještě před vypršením zkušební doby.

V následujících měsících zvedl se náklad našich novin čtyřnásobně. Titulkáři ostatních listů zdvojnásobili své úsilí, v honbě za senzací však zůstávali beznadějně pozadu. Vždyť kam se hrabe titulek Eskalace války v Hudžistánu permanentní na šťavnatost mého Vaše dluhy, generále s podtitulkem Kdo zbrojí v Hudžistánu? Mé platové zařazení stoupalo úměrně s mými zásluhami a se stálým úbytkem informací. Za nějaký čas bylo nutno vyhledat další senzaci, a jelikož nebyla, musela se vymyslet. Ach, nic lehčího než to. Šéfredaktor přestal kontrolovat mou práci a staral se téměř výhradně o bankovní konto.

Ale ouha! Pýcha předchází pád! Číslo ze 3. října vyšlo s titulky: Odtučňovací kúra zachvátila Východ, Dieta politiků, či politická dieta?, Forma nad formalismus a pod titulky zcela prostý článek o zhoubnosti tloustnutí na srdeční činnost, srovnání úmrtnosti otylých versus hubených a o vlivu váhy na křečové žíly a nervozitu.

Během dopoledne byl náš list zahrnut protestními nótami velvyslanectví východních států. Dvě velké mocnosti podaly zvlášť ostré protesty a snad ze solidarity přidala se i velvyslanectví mocností menších, jejichž politiků se tento titulek mohl jen stěží dotknout. Hodinu poté byl jsem propuštěn, stál jsem na chodníku a smutně pozoroval budovu svého někdejšího zaměstnavatele.

Zatímco jsem setrvával v chmurných myšlenkách, poklepal mi někdo na rameno. Prohodil několik slov. Několik slov pronesl jsem i já.

Slovo dalo slovo a ještě téhož večera jsem přejel hranice, zabydlel se ve vile, vykoupal se a šel jsem spát. Ráno mě vzbudil telefon. Předpokoj šéfů byl úplně prázdný. Pohovory netrvaly dlouho a proběhly v srdečném a přátelském ovzduší.

Byl jsem pověřen funkcí a odvezen na své nové pracoviště, kde jsem předal své pověřovací listiny. Šéfredaktor listu nebyl přítomen, právě probíhal aktiv aktivistů. Ač bylo již půl druhé s poledne, řekl jsem čest práci. Sekretářka přehlédla taktně můj pozdrav a ťukala nezúčastněně do klapek psacího stroje. Již příštího dne vyšly noviny s titulkem: Nedostatek náhradních dílů ohrožuje úspěšné dokončení sklizně a podtitulek: Ředitel Tonanadu (Továrna na náhradní díly) přislíbil na příští rok radikální zlepšení situace.

A aby se neriskovalo, zněly další titulky takto: Zodpovědně přistupovat k otázkám stranické práce, Hrdý odkaz průkopníků, Stranické prověrky se blíží k závěrečné fázi, Důvěřovat, ale prověřovat, Život plný bojů, O problémech stranické demokracie, Zasedal svaz žen, Gusta Fučíková o výsledcích konsolidace...