Když si vezmu básnické generace zrozené řekněme po roce 1900, pak 1920, velmi silně generace těsně předválečná a válečná, a pak samozřejmě generace poválečná, za níž zůstal odkaz v podobě rozkvetlé literatury pražského jara, skoro bych nenašel autora, který by v sobě nepojil obě profese. Většinou byli básníci též spolutvůrci novin či časopisů, a to napříč zaměřením – od levicových po konzervativně katolické. Na jedné straně básníci typu Jana Zahradníčka či Zdeňka Rotrekla, na té druhé, levicově orientované, navazující na odkaz meziválečných bardů – Františka Halase, Konstantina Biebla a dalších – nacházíme nepřebernou řádku autorů, kteří se od zprvu nesmělých či dobově poplatných veršování dobrali velké poezie. Mezi těmi dlužno připomenout Ivo Flesichmanna.

„Muž a žena. Tedy dvojice. Zaklesnuti do sebe / vycházeli společně, takže když padalo světlo, / chodil před nimi jediný stín. Dvojice .../ Vycházeli a mizeli. Bez nikoho, s nikým.“

Motiv cesty odněkud někam je ve Fleischmannově básnické tvorbě jedním z klíčových. Druhým je vztah muže a ženy. A třetím je jakási těžko vyslovitelná, avšak zřejmá konečnost obzoru – ve všech smyslech toho slova. Ať toho za krajinou, tak toho v lidech. Tak spletitá a leckdy nepřehledná byla i jeho cesta vlastním osudem.

Narodil se 21. června 1921. Během válečných let pracoval v truhlářské dílně. Zapojil se také do protifašistického odboje. Počátkem května roku 1945 se spolu s Jaromírem Hořcem, Františkem Listopadem a Janem Grossmanem podílel na založení deníku Mladá fronta a následně i stejnojmenného nakladatelství. Fleischmannova cesta vzhůru byla rychlá, jednak díky jazykovým znalostem, jednak díky dynamice doby. Podobně jako se po roce 1989 mohli stávat šéfy velkých nakladatelství či novin sotva třicátníci, i Fleischmann byl v útlém věku jmenován československým kulturním atašé na velvyslanectví ve Francii. Spolu se svou paní Stašou (svědkem na svatbě jim byl František Halas) se odstěhovali do Francie. Seznámili se s osobnostmi, z nichž někteří se stali jejich blízkými přáteli, například Louis Aragon s manželkou, Paul Éluard, Tristan Tzara, Roger Vailland, Jean-Paul Sartre, Pierre Emmanuel, Gérard Philipe nebo Simone Signoretová a další. Po válce se kulturní styky mezi Francií a Československem za přispění také Ivo Fleischmanna výrazně rozvíjely. Například v létě roku 1946 se s malířem Josefem Šímou podílel na úspěšné pařížské výstavě mladých pražských výtvarníků. Mimochodem, právě Šímovy kresby provázely ke čtenářům Fleischmannův obsáhlý výbor z celoživotní tvorby, který dlouho po jeho skonu (1997) vydalo nakladatelství Česká citadela v roce 2019 pod symbolickým názvem Nedokončená. Fleischmann se totiž po roce 1969 odklonil od poezie a do konce života se věnoval překládání, odborné literatuře a přednáškám o české kultuře pro francouzské posluchače.

Nastal myší čas

„Od rána bylo všecko jiné. Odměřeně, / do vlastních jistot zabrán slavil byt / jakýsi triumf nad živými. Mluvil / tou beze slov a vydýchanou řečí, / která je ze stínu a ze stažených rolet, / v níž pouze zapraská ze skříní nebo z parket, / jako by prošla královnička myš, / na obhlídku, zda skončil již svět lidí / a nastal myší čas.“

Tyto verše pocházejí z vrcholné sbírky Smrt a zrození mladého muže, která vyšla v roce 1964 a byla de facto poslední celistvou sbírkou, která mu u nás vyšla. Leč nepředbíhejme. V roce 1950, kdy se utahovaly šrouby, byl Fleischmann z Francie odvolán, chvíli se staral o kulturní styky se zahraničím na Ministerstvu kultury, ale už v roce 1956 jej vidíme v redakci Literárních novin. Během pražského jara a několik let před ním už se rozvolňovaly svěrací kazajky a hledaly se i nové cesty kooperace a kulturní výměny s Francií. Pro takový úkol byl Fleischmann jako zrozen. Roku 1964 se stal kulturním radou našeho vyslanectví v Paříži a mohl navázat tam, kde před čtrnácti lety skončil.

Netrvalo to však dlouho, jak už asi tušíme. Roku 1969 byl z funkce odvolán, načež vystoupil z diplomatických služeb a požádal i s celou rodinou o politický azyl ve Francii. Tam také strávil zbytek aktivního života. Po roce 1989 ještě nabídl své služby novému státu, jak dosvědčuje jeho syn Michel v doslovu k výboru Nedokončená. Nebyl zájem, píše doslova. A ještě popisuje historku, kterak Fleischmann napsal novému prezidentovi dopis, ale ten se k němu před hradbu „poradců“ a jiných nohsledů vůbec ani nedostal. Už zase jsme byli zemí vládnoucích a ovládaných. Jen jsme to ještě neviděli tak zřetelně jako dnes.

Za básníkem ticho

Literární historička Marie Mravcová napsala o Fleischmannově tvorbě do Slovníku české literatury tyto věty: „Přestože Fleischmann nikdy nepřestal být básníkem intelektuálního založení, podléhajícím sklonu k lyrickému esejismu, prošla jeho tvorba znatelným vývojem a proměnami. Jeho mladistvé verše z let 1939–1942 byly otištěny ve sbírce Sad; pod vlivem Reinera Marii Rilkeho zaznamenávají ve formě sonetu stavy duše, vyznačují se snahou o myšlenkovou hloubku a naléhavost, neurčitostí smyslu, metaforickou zašifrovaností, odlehlostí obrazu a významu. Ve ‚variacích na jedno téma‘ z let 1943–1944 (Sevřená oblaka) se básníkovi staly zdrojem lyrické reflexe osobní zážitek, izolovaná osamělá existence v konspiračním bytě, válečná láska, mizení přátel. Potlačení výrazové spontaneity se naopak objevuje tam, kde autor cítí (do jisté míry generační) potřebu distancovat se od přecitlivělosti měšťáckého světa a zpracovává téma válečného bytí a smrti (Voják) či v duchu doby odmítá válkou završenou kapitalistickou minulost a projektuje nový budoucí svět (Píseň o růži, název vznikl omylem nakladatele, sbírka se měla jmenovat Příběh o růži). Po krátké epizodě budovatelské rétoriky (Píseň velikého jara) se Fleischmann obrací ke zkušenosti obohacené o poznání cizích zemí (Francie, Itálie, Alžír); veršem vázaným i volným píše lyrický deník-fejeton Cestopis. Civilní tón, k němuž začal tíhnout již koncem čtyřicátých let, dále rozvíjí – v souvislosti s návraty k okupaci – sbírka Město, ty a já. Objevuje se rovněž snaha překonat odosobňující racionalismus exklamovaných pravd a tvořit z okouzlení chvílí, dojmem, erotickým zážitkem či vzpomínkou. I nadále však básník přehodnocuje zkušenost své generace, klade aktuální otázky. Tendence k objektivizaci výpovědi vyúsťuje v ‚příběhy‘ (Smrt a zrození mladého muže a jiné příběhy) psané volným veršem. Propojují se v nich různé časové vrstvy, autor nahlíží do různých prostředí a oblastí života a opakovaně uvažuje o smyslu lidského konání.“

Je to přesná charakteristika autora, jenž byl z mnoha svých generačních souputníků asi nejméně vypočítatelný a předvídatelný. Kromě zmíněných úliteb dobové atmosféře si žil ve svých sbírkách výlučně svůj život, vkládal do nich mnoho soukromého až intimního, nikoli ve smyslu tělesném, nýbrž osudovém. Asi je logické, že dnes je jedním z nejzapomenutějších českých básníků.

Po roce 1990 mu věnoval vzpomínku jeho kolega Jaromír Hořec ve vynikající historické práci Generace 45 (1997) a týž Hořec byl pak editorem nevelkého výboru z Fleischmannovy poezie pojmenovaného po jeho erbovní básni Smrt a zrození mladého muže. Nu a pak přišla Nedokončená, a po ní velké ticho. Jediná recenze v časopisu LUK – Literatura, umění, kultura, a toť vše. Tak si považuji skoro za povinnost vrátit Ivo Fleischmanna přes všechny výhrady, které kdo kdy k jeho tvorbě měl, tam, kam patří: mezi básníky lemující tu lepší část cesty české kultury v tom divném dvacátém století. Prolomit ono mlčení za slovy.

A místo postskripta přidejme úryvek z prologu ke sbírce Města, ty a já. Možná i z něj bude lépe rozumět tomu, co je psáno výše.

„Člověk se objevuje a mizí. Ale setrváš-li / jen malou chvíli v tomto obrovském čase pod okny, / obejmeš-li silný platanový kmen a vtiskneš-li tvář svou do kůry / tak, abys splynul se zázračným a rostlinným pněm, / udržíš-li silně strom, takže s ním vrosteš / v mořské vlnobití země, která se převrací, / pak uvidíš, že člověk nahoře přecházeti nepřestal, / že dále v pokoji je, / že vybíhá a sestupuje po schodech, / že ve sklepení listuje ve starých knihách, / že nachází a nenalézá, že vrací se nahoru, / že čelo tiskne na okenní sklo, / že dýchá, že touží, že žije, / že vzpomíná a vyhrabává mrtvé, že je rovná, / že pojednou je jich v pokoji plno, / že pak je zahání a zůstane v pokoji sám, / že náhle je kouře až do stropu, / že tedy dopisy pálí, že se za ně stydí, / že nad nimi rudne radostí, že na ně plije, / že je na kousky trhá a ukrývá pod polena v krbu, / že je zahrabává do chladného popela, do té jemné květiny v prášku, / že si chce všecko uvědomit, že chce mít jádro příběhu v hrsti, / (aby vůbec mohl pokračovat), / že se však náhle vyprázdnil pokojík, / že v něm zmizely věci, / že tu teď chybí stůl, že chybí židle, že chybí ... / že chybí všecko. / Že je tu prázdno, / že teď už nemůže nic.“