Pocházel ze zámožné londýnské rodiny (po matce byl francouzského původu). Studoval malířství na Sladově akademii, studium nedokončil, od r. 1895 se živil jako novinář. Po vážné duševní krizi kolem roku 1893 se stal anglikánem, jeho postoje se však postupně přibližovaly stanoviskům katolické církve, do které formálně vstoupil (byl pokřtěn) až roku 1922. Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her.

Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. V komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor. Když noviny The Times požádaly několik význačných osobností, aby napsaly esej na téma „Co je na světě špatného“, Chesterton si pro svůj příspěvek zvolil formu dopisu: „Vážení pánové, to já. S úctou G. K. Chesterton“.

Většina jeho děl vyšla česky. A při jejich četbě si uvědomíte, jak živé a aktuální jeho myšlenky jsou. Z esejistických knih uveďme např. Obrany (The Defendant, 1901, česky 1976), Ohromné maličkosti (Tremendous trifles, 1905, česky 1925), Heretikové (Heretics, 1905, česky 1915), Ortodoxie (Orthodoxy, 1908, česky 1947 a 2000),  Co je špatného na světě (What's Wrong with the World, 1910, česky 1925 – z této knihy jsme už v našem cyklu také citovali) či Bouře a úvahy (Alarms and Discursions, 1910).

Karel Čapek o Chestertonovi napsal: „…vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného lidského života, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku nebo odkud; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny.“

Už čtvrtého vydání se dočkal soubor Chestertonových glos na témata, která považoval celoživotně za kruciální – Rodina, Víra, Kultura a společnost, Politika, Morálka, Tradice… Kniha nese výstižný název Úžas, radost a paradoxy života. Poznáte v nich autora jako nenápadného, trochu jedovatého a kriticky myslícího moralistu, který si nebe před ústa servítek: píše přímo a otevřeně, jak mu velí jeho lidský naturel a občanská odpovědnost intelektuála.

Pro náš cyklus jsme vybrali několik glos z oddílu Politika. Je z nich patrné, že tato podivuhodná lidská činnost se příliš nemění, a to bez ohledu na teritorium či epochu.

*

Existují v podstatě jen dva způsoby vládnutí – osobní a neosobní. Nebudou-li mí anarchističtí přátelé chtít zákony, budou mít panovníka. Dávat přednost osobní vládě, s celým jejím taktem a pružností, se nazývá monarchismus. Dávat přednost neosobní vládě, s jejími dogmaty a železnými pravidly, se říká republikánství. Neuznávat ani krále, ani pravidla je však poněkud bláhové.

*

Není vůbec snadné věřit v demokracii, protože je těžké a neuvěřitelné věřit v opravdu dobré věci. Potíž je v tom, že nám stejně nic jiného nezbývá. Žádná politická alternativa nikde na světě neexistuje. Jestliže osvícená aristokracie nemůže být vybrána bohy, musí být bohužel vybrána lidmi.

*

Každý ví, že neomezená svoboda je totéž co anarchie. Proto se také občanské svobodě daří jenom v omezení. Existuje ohraničené území svobody, kde je každý občan králem.

*

Svoboda dnes produkuje všeobecnou skepsi a skepse zase ničí svobodu. Zastánci svobody si mysleli, že je neomezená, a proto ji nechtěli defi novat. Tím, že nám ji odkázali nedefinovatelnou, ponechali ji i nechráněnou.

*

Porušováním velkých a věčných zákonů nezískáme větší svobodu, ale malé a malicherné zákony.

*

Zákony nezbytně omezují. Měli bychom si ale dát velký pozor, zda jsou opravdu nezbytné.

*

Každý podivný zákon, pod kterým trpíme, je kompromis mezi módním výstřelkem a menšinovým obchodním zájmem.

*

Kdykoli se dnes mluví o politických nebo sociálních důsledcích nějakého nového zákona, málokdo pomyslí na svobodu. Kdykoli však někdo poukáže na jisté nedostatky v lidském chování, všichni volají po zákazech a myslí hned na policii.

*

Jestliže říkáme, že si svobodná společnost vládne sama, potom by sebeovládání mělo být známkou dobré vlády.

*

Demokracie a vláda davu se vylučují, neboť demokracie je závislá na existenci občana. Dav je tisíc hlav, mezi nimiž se nenachází ani jeden občan.

*

Liberál je člověk, který, kdyby měl možnost kouzelným mávnutím ruky navždy umlčet všechny, co klamou svět, tak by to neudělal.

*

Despocie je nejsnadnější ze všech vlád, zvláště pro ty, kteří vládnou.

*

Je těžké mít reprezentativní vládu, když je nám tak vzdálená.

*

Dekadentní společnost zaměstnává profesionály, aby za ni bojovali, aby ji bavili, aby se za ni smáli a tančili a nakonec i vládli.

*

Praktický politik je člověk, kterému můžeme věřit, že v politice nic dělat nebude, neboť v tom je celý smysl praktické politiky.

*

Politici jsou nutně a ze zásady pokrokoví. Jejich pravý život se odehrává v budoucnosti, jelikož vědí, že v minulosti nikdy nic dobrého neudělali.

*

Neexistuje moudrá elita. Každá, dokonce i volená reprezentace se stává aristokracií a chová se ve všech podstatných věcech stejně jako velmi malý dav.

*

Jenom hlupáci ještě mohou věřit v osvíceného vládce nebo osvícenou aristokracii. Ti vyvolení si to mohou myslet buď proto, že si to myslí o nich ti ostatní, anebo proto, že si to myslí oni sami, což je vždycky neklamná známka hlouposti.

*

Sémě demokracie, vesnický nebo kmenový sněm, musí být tak staré jako lidstvo samo. Ještě dnes, zvláště v horách, na takovou přímou demokracii občas narazíme, a většinou jde o decentní a důstojnou vládu, zejména když ji srovnáme s tím, co se děje jinde ve světě. Západ se však rozhodl tento prastarý instinkt rozvinout a vylepšit. Nejdříve přidal demagogii a profesionální politiky; volby byly vylepšeny volební kampaní čili organizovanou lží; volební program se stal reklamou. Megafon pak umožnil státníkovi, aby mohl mluvit jako obchodní cestující a nabízet lidem své služby (ve skutečnosti svou prodejnou duši) za jejich hlas. Na tuhle technickou zručnost jsme sice právem hrdi, přestože nás někdy přepadají pochyby, zdali jsme umění reprezentace nepředělali na umění nereprezentace. A najednou, když už jsme všechno cynicky předělali k nepoznání, tak začne cyniky přepadat skepse, nepochybně i proto, že se stali tak neoblíbení, jestli má demokracie vůbec smysl. Tihle pokrokáři předělali populární způsob vládnutí na nepopulární, a teď v sobě začínají objevovat aristokratickou nadřazenost a pohrdají veřejným míněním.

*

Politický projev je určen všem, a proto taky nikoho nezajímá, a dokonce ani sebelepší stylizace mu nepomůže, aby byl čten.

*

Někteří kritici tvrdí, že Shakespeare brojí proti demokracii, protože čas od času proklíná lůzu. Každý, kdo má rád lidi, proklíná lůzu. Lůza, to je lid ve chvíli, kdy přestal být demokratický. Shakespeare je autor lidový a dokonale zná svůj lid: jeho hrubou kůži a pravdomluvnost i jeho divoký humor. Nejlepší odpověď nám podává v postavě Hamletova hrobníka. Hamlet si přeje, aby byl hrobník smutný: „To nemá tenhle muž žádný cit pro své povolání, že si tak klidně zpívá při kopání hrobu?“ Takhle ukázal Shakespeare nadřazenost obyčejného hrobníka nad snobem a princem. Obyčejní lidé si vždycky budou zpívat při svém tragickém zaměstnání, protože odmítají tragédii.

*

Existuje jeden docela dobrý argument na obranu horní komory parlamentu, ačkoli se ho zastánci lordů kupodivu stydí použít, že je totiž tahle podivná sněmovna plná pitomců. Bylo by docela přijatelné v obraně jinak nepřijatelného shromáždění poukázat na skutečnost, že dolní komora je plná chytrých lidí, kteří mají moc díky své inteligenci, a proto potřebujeme, aby byla omezována průměrnými muži, kteří za svou moc vděčí pouhé náhodě.

*

Chudí se občas bouří proti špatné vládě, bohatí však žijí ve stavu trvalé vzpoury, protože žádnou vládu neuznávají.

*

To, že moderní svět vychází z předpokladu, že bohatí jsou v každé společnosti nezbytní, je docela únosné, ale že se někdo může domnívat, že jsou bohatí důvěryhodní, to už únosné není. Všude slyšíme, jak je dobře, že máme boháče v parlamentu, protože nejsou podplatitelní. Problém je, že už podplaceni byli, jinak by nebyli bohatí! Člověk, který je závislý na luxusním stylu života, je zkorumpovaný duševně, politicky, a nakonec i finančně.

*

Anglický politik je podplacen, aby nebyl podplacen. Narodil se se stříbrnou lžičkou v puse, aby ho nikdo nemohl chytit se stříbrnou lžičkou v kapse.

*

Všichni dnes v parlamentu jedním hlasem tvrdí, jak je dobře, že nemáme v politice osobnosti. Kdejaký Brit si při snídani libuje: „Ještě štěstí, že nejsme jako ti Francouzi nebo Irové, jak je dobře, že nemáme v politice osobnosti.“ A protože v politice opravdu žádnou osobnost nemáme, nemáme tam ani zodpovědnost.

*

Kdyby teď náhodou vešel do restaurace hroch, bude tady mít velkou moc. Budu ale první, kdo ho ujistí, že autoritu tady mít nebude žádnou.

*

Nebezpečí demokracie nespočívá v anarchii, nýbrž v únavné monotónnosti. A proto je pro ni tak nebezpečná ženská emancipace, která většinou ženu přizpůsobuje společenské konvenci. Muži byli vždycky velmi konvenční na rozdíl od žen, které jsou individualistické, a proto kritizují kmenové zvyky. Jestliže se i ženy mají stát konvenční, hrozí nám ztráta individuality a neosobní atmosféra státu pak nahradí osobní atmosféru domova. Individualismus je nepřítelem individuality. Kde si muži musí navzájem konkurovat, tam napodobují jeden druhého. Osobnost není záležitost rozhodování; stává-li se ideálem, stává se monotónním, průměrným ideálem. Osobnost není ideál, osobnost je samozřejmost.

*

Máme dva základní politické typy; osobu progresivní, která nás žene do ruin, a osobu zpátečnickou, která ruiny obdivuje. Každý nový omyl pokrokáře se okamžitě stává pro snoba pamětihodností.

*

Demokracie má právo odpovídat na otázky, ale nebude-li mít právo otázky klást, bude nám vládnout politická aristokracie, která je klást bude. A ta si dá velký pozor, co nám dá na vybranou. Pokud naše pasivita a sebechvála budou ještě dlouho pokračovat, budeme mít místo voleb římské saturnálie. Vládnoucí elita nám předloží jen takovou volbu, jež bude bezpečná pro ni, a naše uspokojení, že máme na vybranou, bude jen naše naivita.

*

Může ještě vůbec někdo věřit, že anglická vládnoucí třída vyznává ideál pravdy, tedy pravdy celé, kterou je zapotřebí hledat, vidět a hlásat? Kdyby tomu tak bylo, těžko by mohl existovat anglický stranický systém. Ten je totiž založen na přesvědčení, že na celé pravdě houbelec záleží, že politika pravdu neunese, že polopravda je lepší než absence politiky. Z nestranných mužů pomalu ale jistě vytváří hloupé straníky. Jedny učí lhát a druhé učí, aby lhářům věřili, jelikož mají moc. Každý politik je dnes vyškolen ve svévolném umění přesvědčovat a v ještě horším umění za všech okolností obhajovat stranický pohled na věc. Zastupitelé občanů se tak mění v advokáty.

*

Největší slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí, a přitom by tam měli být ti, kteří tam být nechtějí.

*

Řekne-li vám někdo, že demokracie je falešná jako pětník, protože naprostá většina lidí jsou pitomci, máme dvě možnosti, jak s ním naložit. Přirozený a elegantní impuls nám velí, abychom ho praštili do nosu. Pokud ovšem máme skrupule (morální nebo fyzické), nezbývá nám než užít sílu neméně divošskou a solidní, jako je rána pěstí, totiž sílu Rozumu. Je přece pitomé prohlásit, že naprostá většina lidí jsou pitomci. Je to, jako bychom řekli, že většina lidí je vysoká, ačkoli by mělo být zřejmé, že vysoký znamená vyšší než většina. Je absurdní odsoudit většinu lidstva za podprůměr lidstva.

*

Demokracie není lidumilná, ani přívětivá, ba dokonce není ani sociální. Demokracie není založena na soucitu s obyčejným člověkem, nýbrž na úctě. Nezastává se člověka proto, že je ubohý, ale právě naopak, proto, že je vznešený. Nestaví se ani tak proti tomu, že člověk je otrok, jako spíš proti tomu, že není král, neboť jejím cílem je sen první římské republiky – společenství králů.

*

Dostatečným důkazem, že nežijeme v demokratickém státě, jsou věčné úvahy o tom, jaké zákony máme dát lidem. Kdybychom byli opravdovými demokraty, netvrdili bychom, jaké zákony nařídíme – ptali bychom se, jaké zákony jsme ochotni všichni dodržovat.

*

Jedna z úpadkových tendencí naší doby je návyk dívat se na všechno, jako by to bylo materiální. Problém alkoholismu není problém alkoholu, ale toho, co naši civilizovanější předkové nazývali nenasytností. Připadá mi, že žijeme ve stínu takového necivilizovaného materialismu i ve věci tak důstojné a duchovní, jakou je potřeba míru a nebezpečí války. Mluvíme o nich, jako by to byly záležitosti materiální, místo abychom se zamysleli, jaké podmínky zabezpečí mír ve společnosti. Místo abychom mlhavě nabádali člověka, že nemá bojovat, že se má podřídit, měli bychom přesně definovat jeho práva a bojovat proti křivdám. Nikdy nebudeme mít mír v Evropě, dokud nezavládne společný princip. Je hloupé hovořit o spojených státech v Evropě bez společné doktríny, kterou potřebovala Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Nelze souhlasit v ničem, tak jako nelze diskutovat o ničem.

*

Typický omyl dneška! Považovat současné podmínky za absolutní a pak se snažit tomuto cíli přizpůsobit základní lidské potřeby, jako by lidská přirozenost byla nějakým prostředkem. Když někdo řekne, že rodinný život dnes nejde dost dobře sloučit s kariérou, jako by řekl, že se lidské hlavy dost dobře nevejdou do dnešních módních klobouků. Snaha likvidovat hlavy místo klobouků se pak nazve kloboučnický problém.

*

Válka není nejlepší způsob, jak spor vyřešit, většinou je to jistá cesta, jak ho nevyřešit.

*

Každá válka začíná protiútokem.

*

V našich dnešních válkách je všechno naopak. Tvrdíme, že náš cíl a naše sny jsou praktické. Ve skutečnosti je snová naše praxe.

*

Existují dva druhy mírotvorců. Jeden, jenž s každým souhlasí a každého zmate. Druhý, který tvrdí, že každý souhlasí s ním, což každého rozzuří. Mezi sebou pak vytvářejí více sporů, než se nám obyčejným hádavcům může kdy přihodit.

*

Navzdory demokracii máme dodnes vládu aristokracie. Vzdělání a humor naší vyšší třídy mají lidu vysvětlit protiklady nepsané ústavy. Žádný normální člověk už dávno není schopen pochopit absurditu úředních a správních nařízení, zvláště v případě, že by je měl vykonávat. My nemáme dobré zákony, jež mají omezit špatné lidi. My máme dobré lidi, kteří mají omezovat špatné zákony.

*

Jestliže naši karikaturisté už přestali nenávidět své politické odpůrce, pak to není proto, že ve své velkorysosti zapomněli na nenávist, nýbrž proto, že naši politici jsou tak bezvýznamní, že už ani nenáviděni být nemohou.

*

Opoziční politik je expert na to, jak něco zlepšit, vládnoucí politik jenom na důvody, proč to nejde.

*

Ti, kteří se zabývají ovlivňováním vědomí, pracují s výbušným materiálem. Lidská mysl není tvárná hrnčířská hlína,  se kterou můžeme libovolně zacházet, protože pravdy ukryté v přibližných pravdách mají nad lidmi značnou moc. Duševní materiál je explozivní, proto jej musíme brát vážně. Lidé pera vrhají bomby.

*

Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na socialistickém omylu, že má k dispozici neomezené množství talentovaných úředníků a neomezené množství financí na jejich údržbu.

*

Pohanský stát je v podstatě otrocký stát a nikdo to neříká jasněji než sami naši socialisté, když hovoří o nutnosti regulovat životy nevzdělaných a chudých lidí. Nepochybně je značný rozdíl mezi regulací a mučením. Jakmile však jednou tuhle zásadu připustíme, hrozí nebezpečí, že pokrokový vývoj k mučení bude bryskně následovat.

*

Kapitalismus se snaží zloděje maskovat ctnostmi piráta, ale komunismus je ještě fantastičtější. Chce zrušit kapesní zloděje zrušením kapes.

*

Každá velká organizace je velmi nepevná organizace, a čím větší je organizace, tím větší je její dezorganizace. Jediná opravdu organická věc je organismus. Je to ten groteskní prapodivný organismus, kterému říkáme člověk. On jediný může vědět, co chce. Každý člověk navíc může být další chybou navíc.

*

Byrokracie je nejstarší a nejzavilejší nepřítel individuální lidské svobody.

*

Když se člověk rozhodne, že se vzdá luxusu, je to jeho věc, ale jiná věc je, aby se celé lidstvo vzdalo svobody, protože by tak vyřešilo problém luxusu. Přijmout chudobu je věc individuální, přijmout zodpovědnost za chudobu celé kultury je ovšem docela jiná záležitost. Mohu se vzdát vína, ale svět bez vína na tom lépe nebude. Šlechetný instinkt vzdát se osobního majetku se v představě světa zbaveného přirozeného majetnického instinktu mění na něco podstatně odlišného. Nevěřím v takové humanitní zákazy, které mají obšťastnit humanitu. Kapitalismus po nás také žádal hrdinskou oběť. Měli jsme se vzdát romantické minulosti, abychom spatřili světlou budoucnost sériové výroby pánů Forda a Carnegieho. Tak jako nebylo zapotřebí vzdát se krásy, tak také není zapotřebí vzdát se svobody.

*

Strašlivé kacířství a klam! Kapitalisté se domnívají, že se zboží nevyrábí, aby sloužilo, ale aby se prodalo. Stále zvyšují výrobu, ačkoli není komu prodávat. Nevadí, že trh neexistuje! Neustálá nabídka jej přece vytvoří.

*

Není pochyb, že kapitalismus je jediný systém, ve kterém nabídka okamžitě uspokojí poptávku. Jak je tedy možné, že je dnes kdekdo nespokojený; nemůže se snad spokojit s tím, co sám chce?

*

Velký byznys je dnes organizován jako armáda, ovšem bez krveprolití. Ale také bez vojenských ctností.

Gibert Keith Chesterton – Úžas, radost a paradoxy života. Vybral a přeložil Alexander Tomský. Praha: Leda a Rozmluvy 2016. ISBN 978-80-7335-426-8)