Jak píše sám autor, ona mainstreamová média „přesvědčují širokou veřejnost o otevřené společnosti rozmanitých myšlenkových proudů, a přitom jejich hlavním cílem je deformovat mysl a rozum lidí, občanů, voličů, celých národů, aby kráčeli tak jako krysy za muzikantem z města Hammeln - nejprve do otroctví provázeného ztrátou identity, historických kořenů a tradicí předchozích generací, a nakonec i na jistou smrt. Ve jménu koho a čeho? O tom se vedou informační války mezi oficiální propagandou, alternativními médii, samozvanými mesiáši, dosazenými politicko-mediálními elitami, a stoupenci svobodné vůle, nespoutaného ducha, odůvodněné rebelie a důstojného života.“

Zkušeností a odvahou nazývat věci pravými jmény může být Huďo velmi aktuální inspirací i pro naše poměry, jeho diagnóza reality našich východních sousedů, platí beze zbytku i pro nás.

Úvod

Naše mysl je terč, jakási zájmová sféra. V jakém smyslu? Je vděčným objektem k tomu, aby ji někdo zasáhl, podmanil si ji, zpracoval a diktoval jí způsob uvažování, anebo naopak ji kultivoval, obohatil o nové poznatky, povznesl, podnítil zdravý rozum k aktivnímu posuzování poznatků, informací a podnětů o světě, jenž nás obklopuje a jehož jsme součástí. Co myslíte, s kterým z těchto dvou přístupů se setkáváte častěji v každodenní praxi, běžném životě, chtě-nechtě s mobilem v ruce, sedě za počítačem, pasivně vnímaje mluvené slovo případně obraz na monitoru, anebo vlastní aktivitou na sociálních sítích? Nevyhnete se tomu, i kdybyste jste sebejistě tvrdili, že nic z toho vás nezajímá a nepřipisujete tomu žádný význam.

V lidském společenství se na vás nalepí postřehy, slova, reakce a činy druhých, i když si to nepřipouštíte a tváříte se, že vaši čistou mysl a zdravý rozum nemůže nikdo a nic ohrozit, ovládnout, působit na ně anebo alespoň vnášet stíny určitých pochybností. Můžete být o tom přesvědčeni, ale ať už si to uvědomujete nebo ne, tak jako tak jste permanentně vystaveni útoku na způsob vašeho uvažování a rozhodování se. Nemusíte surfovat na mobilu, laptopu, anebo tabletu, ani poslouchat zprávy, sledovat televizní vysílání, kupovat si noviny a časopisy, stačí jen, když se setkáváte s určitým okruhem přátel, známých, příbuzných a komunikujeme s nimi.

K vlivu informací, a to i ve zdánlivě banálních věcech, přece jen dochází a má to své důsledky – pozitivní i negativní. Netýká se vás to jedině tehdy, jste-li izolovaný jedinec bez moderních technologií a bez jakýchkoli podnětů z okolí, kdesi na samotě v drsné přírodě ve stylu Hiró Onodu, posledního japonského císařského vojáka, jenž v roce 1945 dostal příkaz nevzdat se, a z Filipínské džungle vyšel až roku 1974, když za ním přišel bývalý velitel a odvolal rozkaz. Ale kolik takových lidí mezi námi žije a jaký je jejich vliv na vývoj společnosti, vyjma soustředění se na vlastní potřeby a biologické procesy?

Kdo tedy dohlíží na naši mysl a zdravý rozum a disponuje prostředky, jak je bombardovat od školních lavic až po poslední výdech na smrtelné posteli? Slýcháme a čteme přece o politických besedách na základních a středních školách, projektech sexuální výchovy už v předškolních zařízeních, progresivní otevřené společnosti, mladých vzdělaných lidech ve městech a starých, neinformovaných a konzervativních důchodcích či venkovském obyvatelstvu, jež je brzdou „nového“, šťastně globálního světa světových metropolí. Toto arogantní dělení lidí na vhodné a nevhodné pro volby, referenda a společenské procesy změn je v současnosti typické pro mašinérii na zpracování svobodné vůle člověka.

Naše mysl a zdravý rozum (z hlediska novodobých kritérii bychom ho už mohli dělit na zdravý selský a tzv. progresivně metropolitní) mohou být terčem a objektem dvou kategorií lidského společenství: spontánních struktur vycházejících z komunit jedinců přirozeně zvědavých, bažících po poznání a vyhledávajících širokou škálu informací, anebo konglomerátu mediálních krys, okamžitě schopných přizpůsobit se momentálně panujícímu systému a vládnoucí síle, štědře krmených a hýčkaných.

Proč právě krysa?

Jinak vnímáme krysu v Evropě a zcela odlišně ji hodnotí hinduisté a Číňani. V hinduistickém světě indický bůh moudrosti Ganéša se po celém světě přepravuje pomocí krysy. Krysa je vozidlo duchovní, reprezentuje moudrost. Pomáhá Ganéšovi odstraňovat všechny překážky ve světě a společně je překonávají pomocí kombinace síly a chytrosti. Krysy jsou hinduisty uctívány, například v indickém chrámu v Dešnoku je rozmazlují mlékem a rýží.

V čínském zvěrokruhu je krysa prvním znamením a tuto pozici si podle legendy o Nefritovém císaři získala právě svou vychytralostí, kterou předvedla v případě sporu s buvolem, jemuž nepomohly ani stížnosti k samotnému panovníkovi, že první měl být právě on. Podle východního kalendáře je rok krysy jednou za dvanáct let a krysa je považovaná za inteligentní a odvážné zvíře, uctívané a opředené legendami. Člověk narozený ve znamení krysy bývá považován za inteligentního a šaramantního, ale ti, kteří ho znají, vědí, že se za touto vnější slupkou často skrývá agresivita a zmatek.

V Evropě je krysa škůdcem a šiřitelem nemocí. Pověstné je vzájemné zabíjení a požírání krys v přeplněném prostoru, když dojde k jejich přemnožení. Krysa symbolizuje to, co je skryté, utajené, škodlivé. V případě paralely s člověkem představuje nečestné jednání, takže přeneseně je to zákeřný a bezcharakterní člověk bez skrupulí, schopný v zájmu vlastního přežití udělat cokoli. Osoba, která jde tvrdě za svým cílem a v zájmu vlastní existence bude pochlebovat každému, kdo jí dá víc. Krysa je synonymem něčeho podlého, bezzásadového, neštítícího se ničeho.

Nepochybně můžeme najít takovýto lidský druh v jakémkoli oboru a sféře činnosti, ale mediální krysy útočí na mysl a zdravý rozum ostatních lidí v tak masovém rozsahu, že výsledky jejich působení jsou podobné moru, jaký šířil tento živočišný druh ve středověku, kdy zemřelo dvacet pět miliónů Evropanů, což tehdy představovalo asi třetinu Evropy. Kromě toho krysy přenášejí také celou řadu nakažlivých nemocí jako Weilova žloutenka, leptospiróza, salmonelóza, tuberkulóza, anebo tularemie. Mediální krysy mají podobný vliv na lidský organismus – na jeho duchovní složku a podvědomí.

Jejich aktuální arénou je prostor vymezený populárními pojmy. Hybridní války, fake news, postfaktická doba, hoaxy, dezinformační weby – to je terminologie, jež dnes dominuje nejen v printovýcha elektronických

médiích či na sociálních sítích, ale pravidelně zaznívá už i ve vyučování – od posledního ročníku základních škol až po akademickou půdu.
Tak jak to vlastně je? Doposud byla v médiích jen a jen pravda a až nyní začíná urputný zápas o objektivitu, serióznost a zodpovědnost při informování veřejnosti? Proč právě teď? Protože doposud měla média hlavního proudu – ať už ve vlastnictví státu (resp. tzv. veřejnoprávní), finančních skupin, mediálních domů, miliardářů přímo či nepřímo napojených na mocensko-ekonomické a finanční elity- jakýsi pochybný monopol na informování, pravdu a lež, propagandu a manipulaci. Kdo by se chtěl vzdát dobrovolně takovéhoto monopolu, nadto když je rovněž zdrojem nadstandardních příjmů, popularity, pocitu výjimečnosti a pohodlné materiální existence?

V šedesátých letech 20. století vyšla ve Velké Británii kniha Lady Bird Book Britain o přírodě, v níž je o krysách uvedeno, že se shromažďovaly do skupin po 200 jedincích a společně v noci putovaly krajinou. Přitom se za nimi táhl divný krysí zápach, který lze jen těžko popsat. Také my lidé jsme součástí přírody, dokonce prý pány tvorstva trůnícími na vrcholu potravinového řetězce, ale mezi námi a z nás se vyvinul zvláštní živočišný druh – mediální krysy.  Koncentrují se v newsroomech (prostor, v němž jsou soustředěni novináři se svými pracovními stoly a nezbytnými technickými prostředky) ve větších skupinách pod vedením vedoucích vydání, šéfredaktorů a majitelů médií a společně prostřednictvím moderních technologií putují skrze mysl ostatních občanů –„ovčanů“ ve dne, v noci, a táhne se za nimi zápach manipulace, polopravd, ovlivňování a nahlodávání čisté mysli a zdravého rozumu všech ostatních, přičemž nákaza ničí i je samotné.

Mediální krysy rozšiřují svůj prostor a značkují si ho svým manipulačním zápachem, ale navzdory dlouholetému úsilí, ideálním možnostem a různým podpůrným prostředkům od financí přes technologie až po síť NGO (nevládních organizací) ještě neovládly každý kout světa a lidské mysli. Tvoří drtivou většinu novinářské obce, opodstatněně nazývané mafií presstitutů, ale jsou i výjimky, jedinci s novinářskou etikou a profesní ctí, kteří pracují v mase mediálních krys v prostředí hlavního informačního proudu. Zároveň lze sledovat pronikání mediálních krys i do alternativních médií prostřednictvím „fiat-alternativy“.
Na Slovensku se nedávno mediální krysy z mainstreamových mediálních kanálů neštítily klesnout až na úplné dno a ve svůj prospěch dokonale využít i vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Marty Kušnírové koncem února 2018. Šlo o novináře, jenž se věnoval propojení politiků na mafii, zneužívání eurofondů a daňovým podvodům. Navzdory různým hypotézám ještě před objasněním případu, odhalením pachatelů a možných objednatelů, případně zjištění jiných motivů zločinu, jimiž mohly být vedle jeho novinářské činnosti např. osobní vztahy, právě nejagresivnější mediální krysy spustily kampaň. Vytvořily okolo sebe atmosféru pronásledovaných strážců demokracie, jimž jde o život, neboť jejich kritici (ze strany tzv. normální veřejnosti) spustili lavinu obvinění z mediální prostituce a přiživování protinárodních nálad.

Dotkla se jich i prohlášení o presstitutech a protislovenských prostitutkách. Bez ohledu na to, zda to vyslovil pochybný a zkorumpovaný politik, trefil se do černého. Protože mediální krysy jsou presstitutky určitých zájmů, počínaje vydavatelstvím přes sponzory až po konkrétní politické síly, pouze si hrají na objektivní a nadstranické autory, jimž je třeba důvěřovat. Ale po čase se sami odhalí: výběrem témat, systematickým jednostranným útočením na stále tytéž cíle a obhajobou případně servilním nadbíháním určitým politikům a jejich stranickým subjektům, či koncepcím blouznících filantropů – destabilizátorů.

Jsou to autoři, kteří už v 90. letech minulého století odmítali samostatnost Slovenska s výmluvami na možné politické směřování, podléhali havlovskému kultu a koncepcím federalismu, kosmopolitismu, světoobčanství, a proto termíny jako národ, národní či identita v nich vyvolávaly zděšení, hnus a odpor. To všechno dávali náležitě najevo a dnes se budou tvářit jako nespravedlivě očerňovaní. Zato jim nic nebrání, žádná etika, profesionální čest anebo demokratické přesvědčení o pluralitě názorů, útočit, znevažovat a urážet lidi s odlišnými názory a pohledem na dění doma i ve světě. Vraždu a vzpomínky na oběti zneužili k tomu, aby přitáhli pozornost na sebe jako na osoby, které bojují za „slušnou“ společnost a nasazují přitom krky.

V současnosti mediální krysy naříkají, že jsou neprávem znevažované jako presstituti a protinárodní prostitutky, ale tak jako vždy jim chybí empatie a sebekritika.  Nechtějí nebo nedokážou pochopit, čím si vysloužily nedůvěru a kritiku. Nejsou to jen negativní výpady na adresu médií ze strany politiků, kteří nesnášejí jakoukoli mediální pozornost, zaměřenou na jejich nekalou činnost; příčinou tohoto označení je především přisluhování výrazné části novinářské obce zájmům pochybných zákulisních sil bažících po moci a diktátu s otřepanými a zprofanovanými frázemi o svobodě, demokracii, hodnotách, právu a občanské aktivitě. Póza bojovníků za slušný svět a spravedlnost nesluší krysám, jež selektují oběti, konflikty, krize, revoluce, převraty, aby vytvářely výtah k moci pro stejně zákeřné bezcharakterní kreatury, což jsou jen zamaskovaní diktátoři a tyrani s přitažlivým, ale falešným image filantropů, liberálů a humanistů.

Přesvědčují širokou veřejnost o otevřené společnosti rozmanitých myšlenkových proudů, a přitom jejich primárním cílem je deformovat  mysl a rozum lidí, občanů, voličů, celých národů, aby kráčeli tak jako krysy za muzikantem z města Hammeln nejprve do jistého otroctví  provázeného ztrátou identity, historických kořenů a tradicí předchozích generací, a nakonec i na jistou smrt. Ve jménu koho a čeho? O tom se vedou informační války mezi oficiální propagandou, alternativními médii, samozvanými mesiáši, dosazenými politicko-mediálními elitami, a stoupenci svobodné vůle, nespoutaného ducha, odůvodněné rebelie a důstojného života.

Čistá mysl a zdravý rozum jsou doslova objektem znásilnění a totálního ovládnutí, aby v nich nezůstaly ani stopy kritického myšlení a posuzování zkušeností nahromaděných v průběhu historického vývoje, který se, mimochodem, neustále opakuje a v nové podobě přenáší stále dokola ta stejná dilemata a výzvy.

Když jsem v roce 2014 napsal knihu Presstituti versus konspirátoři, citoval jsem v ní motlitbu z filmu „Ty, který žiješ“ od švédského režiséra Roye Anderssona: „Odpusťnovinám a televizním stanicím, které matou veřejnost a odvádějí pozornost od toho, co je důležité. Drahý Bože, odpusť jim. Odpusť těm, kteří jsou falešní, lžou a jsou nepoctiví. Odpusť vládám, které před lidmi skrývají pravdu.“ Čtyři roky, jež mezi tím uplynuly, jsou krátká doba, ale máte dojem, že se něco výrazně změnilo? Já ne, mohu se však mýlit. Ano, dnes je módní trend říkat, že lžou alternativní zdroje, dezinformační weby, a hlavní mediální proud přináší, tak jako vždy, jen a jen ověřené informace, nestranné, nezaujaté a objektivní ve snaze poskytnout nám informační základ pro samostatné uvažování. Všechny platí Moskva, která chce zničit ideální svobodný svět euro-a transatlantických struktur s vrcholem historického vývoje – liberální demokracií. Zatímco Brusel, Washington a jejich pobočky v (zatím) národních státech spolupracují na tom, aby nám zachránily šťastný domov a úžasnou perspektivu každého jedince vybrat si ze 71 pohlaví a žít nevázaný úžasný život s netušenými možnostmi.

Komu tedy věřit v pavučině lží, propagandy a masírování vědomí? Našeptávání tzv. levice a tzv. pravice, mainstreamu a alternativy, různých kazatelů morálky, hodnot a vznešených ideálů vytváří svérázný prostor pro zmatenost, tápání, anebo naopak jednostranný fanatismus. To je ideální prostor pro mediální krysy a jejich zahryznutí, velmi intenzivní a hluboké. Necítíte při tom okamžitou bolest, následky však pocítíte s odstupem času, kdy už může být doopravdy pozdě. Ale naděje umírá poslední, vývoj je možno zvrátit i po desetiletích, např. po čtyřiceti letech komunistického diktátu anebo po třiceti letech havloidní a post havloidní frašky, dnes definované jako liberální demokracie (na bodácích NATO a ekonomickém diktátu Evropské unie). Odměnou je falešný pocit bezpečnosti a almužny v podobě eurofondů jako odměny pro kolaboranty za ztrátu nezávislosti, hrdosti a vlastní cesty.

Na koho se spoléhat a komu důvěřovat?

Možná by leckdo uvítal nějakou příručku na zorientování se v mediálním bahně Velkého Bratra Manipulátora, aby jej nepohltilo a aby neskončil jako naivní oběť.  Zároveň je však třeba si položit otázku, kdo vypracoval takovou příručku, co tím sledoval, v jakém zájmu, komu slouží a nahrává? Možná je to paranoia nebo chorobná podezřívavost, ale pochopitelná a opodstatněná, protože fair play v oblasti zpravodajství ve vztahu k divákovi, posluchači a čtenáři je vzácností, postupně pochovávanou pod nánosem subjektivismu, přisluhování a prodejnosti, ať už za eura, dolary, rubly, jüany nebo šekely.

Výzkumníci z Cornellovy univerzity dospěli k závěru, že v prostředí různých zpráv a fám na sociálních sítích se uživatelé nechávají do značné míry ovlivnit přáteli. Výzkumnou práci zveřejnil odborný časopis Political Communication. Vědci se zaměřili na příspěvky sociálních sítí Twitter v období od ledna 2012 do dubna 2014. Aby výsledky ověřili, analýzu zopakovali na nových datech z období od listopadu 2015 do února 2016. Obě analýzy potvrdily, že lidé podstatně ochotněji akceptují upozornění na zprávy v případě, když pocházejí od známého uživatele. Tedy člověka, jehož příspěvky odebírají. „Uživatelé v podstatě nechtějí působitjako omezenci před svými přáteli, ale zároveň je mnohem méně zajímá, co si myslí cizí lidé“, vysvětluje hlavní autor výzkumné práce Drew Margolin.

Podle Margolina nám na našich přátelích a příbuzných, tedy naší společenské skupině a jejích zájmech, záleží přinejmenším tolik, ba často ještě víc, než nám záleží na tom, zda je něco pravdivé nebo nepravdivé. Výzkumník působící jako profesor informační vědy upozornil na to, že vliv přátelství se v analýzách ukázal silnější než vliv politiky. Většina dosavadních výzkumů zkoumala, jak na uživatele působí, když jsou vystaveni různým typům informací.  Tato analýza potvrzuje, že ke změně přesvědčení nestačí, aby byl uživatel vystaven odlišným informacím než před tím.„Na čem skutečně záleží, jsou vzájemné vztahy mezi lidmi, kteří sdílejí informace“, zdůraznil Drew Margolin.

Takže věříme přátelům, spřízněným duším, jenomže i ti čerpají informace z určitých zdrojů, a když je považují za důvěryhodné, tak je šíří. Vytváří se tak okruh skupin, které mohou automaticky odmítat argumenty a fakta, pokud odporují jejich představám o světě a jejich názorům. I zde je prostor pro průnik mediálních krys a šíření jejich mediálního zápachu. Závisí na tom, o jakou skupinu jde z hlediska poznatků, vědomostí, životních zkušeností, přesvědčení. Zda je jejich snahou pouze se utvrzovat ve svých názorech a důvěřovat jen stejně zaměřeným lidem, nebo je motivací snaha dopátrat se podstaty problému s ohledem na všechna dostupná fakta a protichůdné názory.

Noam Chomsky, americký lingvista, filosof, politický aktivista a emeritní profesor jazykovědy na Massachusettském technologickém institutu, už před několika lety upozornil na účinné způsoby manipulace veřejným míněním prostřednictvím médií, a to v dobách, kdy ještě nezuřila kampaň o dezinformačních webech, hybridních válkách a alternativní scéně. Takže následující konstatování se týkají v plné míře mainstreamu a praktik mediálních krys.

Podle Chomského za posledních padesát let vědecký pokrok vytvořil stále se prohlubující propast mezi tím, co ví veřejnost, a vědomostmi dominantních elit. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii systém získal mimořádné znalosti o fyzické a psychologické povaze lidí. Základním prvkem sociální kontroly je „strategie odvádění pozornosti“ od důležitých otázek a změn řízených politickými a ekonomickými elitami za použití technik zaplavujících veřejnost nepřetržitým tokem bezvýznamných informací.

Rozptylování pozornosti slouží k likvidaci veřejného zájmu o důležité vědomosti z oblasti ekonomie, psychologie, neurobiologie a kybernetiky. Jde o přesměrování zájmu mas od skutečných společenských problémů k nepodstatným záležitostem. Cílem je udržovat veřejnost stále zaměstnanou a neposkytnout jí žádný čas na přemýšlení o důležitých principech.

Například poukazováním na násilí ve městech a podrobností krvavých útoků, aniž by byly odhaloványskutečné příčiny těchto problémů. Na denním pořádku jsou manipulace informacemi o krizích, jež se týkají ekonomiky nebo násilí, aby veřejnost přijala nutné zlo v podobě omezení občanských práv nebo postupného odstraňování veřejných služeb. To vlastně znamená postupné zavádění destruktivní sociální politiky, která by nebyla akceptovatelná, kdyby byla uvalena na veřejnost naráz – například pravicové zavádění nových socioekonomických podmínek v 80. a 90. letech minulého století. Patří k nim privatizace, nejistota, masivní nezaměstnanost, snížení kupní síly mezd a záruk obstojného příjmu. Všechny tyto změny by vyvolaly všeobecnou vzpouru, kdyby je systém zavedl naráz.

Další způsob, jak získat souhlas veřejnosti s nepopulárními opatřeními, je jejich vykreslování jako bolestné, ale nutné, s cílem získat veřejné pochopení pro jejich budoucí uplatnění. Je to podobné jako postupná strategie. Je snazší přijmout budoucí oběti místo okamžité porážky, protože účinek není pociťován okamžitě. Později se lidem „doporučí uvěřit, že zítra bude všechno lepší“. To poskytne veřejnosti víc času zvyknout si na myšlenku nevýhodných změn a na jejich přijímání s rezignací.

Důležité je vést lidi k neschopnosti rozumět technologiím a metodám používaným k jejich zotročení. Kvalita vzdělání pro nižší sociální vrstvy je záměrně mizerná, aby mohly být manipulované. Mimořádně zvrácená strategie je postavená na neustálém vyčítání lidem, že si „mohou sami za své vlastní neštěstí“, neboť selhala jejich inteligence, schopnosti a úsilí; jen aby nezačali zkoumat strukturální chyby sociálního a ekonomického systému, jenž je zotročuje. K tomu slouží také mýtus, že „když budeš neustále a dlouho pracovat, budeš úspěšný a zbohatneš“, ale pokud ti to nevyjde, tak jsi nepracoval dostatečně tvrdě anebo jsi nebyl dostatečně bystrý, a proto jsi skončil jako neschopný.

Když si Chomského úvahu aplikujete na naše poměry, vůbec nepřekvapí, že mediální krysy prosazovaly v drtivé míře záměry a plány tzv. pravicového politického spektra.  Jejich agendě dominovaly neoliberální ekonomické reformy, spřízněnost se zahraničními kruhy odhodlanými pohltit zdroje a výrobní kapacity s lacinou pracovní silou, a podřízenost zájmům nadnárodních, integračních a geostrategických uskupení. Postupně ji aplikovaly do mysli stáda určeného k ekonomické, sociální a duchovní porážce, provázené fanfárami z nákupních center a různými formami uspokojování primárních choutek a vášní. A dnes se diví proč jim stále rostoucí část veřejnosti nevěří a pochybuje o jejich čistých úmyslech a nezištnosti.

(Ĺubomír Huďo-Mediální krysy aneb Jak novináři manipulují. Přeložil Petr Žantovský. Praha: Česká citadela 2019. ISBN 978-80-907399-4-9)