S tím se dá úspěšně polemizovat. U veřejnoprávních médií totiž onu faktickou závislost lze diagnostikovat jen nominálně - jde o závislost na Parlamentem schvalovaných finančních prostředcích (koncesionářských poplatcích) určených pro život veřejnoprávních médií, avšak osazenstvo těch médií si dělá, co chce, bez ohledu na přání zvolených zástupců lidu, tedy aspoň některých... U ostatních (privátních) médií dospěl tehdy Hvížďala k podivuhodnému termínu „mentální závislost". A protože se toho od časů jeho tehdejší úvahy v našem mediálním, a konec konců i politickém rybníčku zase tak moc nezměnilo, alespoň ne k lepšímu, stojí ten dávný pojem i za dnešní zamyšlení.

Mentálně závislí jsou chroničtí gambleři, alkoholici, narkomani, nesporně též pedofilně a jinak patologicky orientovaní jedinci. Jistý druh mentální závislosti vykazujeme vůči svým nejbližším, občas vůči zaměstnavateli či chlebodárci obecně. Na to asi narážel Hvížďala. Aniž by to explicitně vyslovil, mínil zjevně, že novináři jsou na politicích závislí existenčně. Někteří jistě. A zdaleka nejen v dnes aktuálních kontextech Babišova či Bakalova mediálního impéria. Případy, kdy se novináři stávají hlásnou troubou vybraného politika s vidinou budoucích profitů, tu byly, jsou a budou. Jde o případy nepochopení smyslu a podstaty novinářské práce. Novinář je – nebo měl by být - přece vnitřně nezávislý, to je největší z jeho svobod. Pokud se jí zbaví sám, dobrovolně, za úplatu či z hlouposti, přestává být novinářem a stává se propagandistou. I to může být ctihodná profese, ale nesmíme si ji plést s žurnalistikou.

Jak však praví okřídlená věta: největším nebezpečím pro společnost je předstíraná nezávislost. Není nezávislý člověk, je jen takový, o němž nevíme, na kom či na čem je závislý. Je lepší, víme-li o tom či onom novináři, že dlouhodobě inklinuje doprava či doleva na politické scéně, že je znalcem intimit určité politické strany či osobnosti, či dokonce patří k širšímu okruhu jejich sympatizantů. S touto vědomostí se můžeme bez nebezpečí pustit do četby novinářského díla takového žurnalisty, aniž propadneme riziku, že budeme oklamáni a zneužiti.

Jenomže takovou nutnou (nikoli však postačující) podmínku k výkonu novinářské práce nelze vynutit, úředně, právně, legislativně, ani přes odbory a cechovní sbory či syndikáty. To náleží plně do oboru profesionální etiky. Nebo též profesní cti.

Jenže co je dnes čest? Nedá mi to, abych se už postopadesáté nevrátil k výtečnému Werichově překladu Shakespearova Jindřicha IV. K němu totiž už není, co dodat:

„Čest mě žene vpřed! Jo, ale co když mě pak čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem? Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je čest? Slovo; co je v tom slově čest? Co je to ta čest? Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. Cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoliv mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem."

Petr Žantovský

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.