Obvykle těmi slovy chtějí ti, kdo je zavedli do veřejného prostoru, říci, že my – „post-moderní" – lidé vlastně už nepotřebujeme nic tak obyčejného a všedního, jako jsou informace, natož tak banálního, jako je pravda. Vždyť o kolik působivější a atraktivnější je, když informaci (tedy co možná pravdivou zprávu o nějaké osobě, věci či události) nahradíme „post-informací", tedy vlastně informaci o informaci. Esenciálním jádrem „post-informace" je totiž to, co by žádná informace v žádném případě obsahovat neměla: totiž interpretace. „Post-informace" je výklad skutečnosti očima toho, kdo ji vysloví. A úplně stejně se to má s „post-pravdou". Dnešní doba prý už není pravdivá, nemůže ani být pravdivá, protože i kdyby se nedejbůh někde nějaká obyčejná, nahá, strohá pravda objevila, ihned by byla navlečena do tolika „post" interpretací, že by se její původní obsah a smysl vytratil do astrálu.

Pokud vám to připomíná jisté dobré, ale děsuplné knihy světové literatury, třeba Huxleyho Brave New World či Orwellovo 1984, nemýlíte-se. „Post-informace" a „post-pravda" jsou jen efektněji pojmenované, ale naprosto explicitní nástroje masového ohlupování a manipulace. Nikoli náhodou totiž v úvodu padlo slovo „postmoderna". Právě od ní, jako té neslepější ze všech slepých cest novodobé filosofie, se všechny tyto nové metody zotročení duše i těla odvozují. Postmoderna již od časů Derridových či Baudrillardových nás učí, že vlastně vše si je rovno, neexistují žádné hierarchie hodnot, a proto tedy vlastně nemohou existovat ani žádná objektivní fakta či pravdy, protože jejich fakticita a pravdivost je odvozena od názoru jedince, jenž ji posuzuje. Nemyslete si, to není jen pouhá intelektuální anarchie, jak by se mohlo zdát. To je grunt pro ty nejodpornější tyranovlády, jaké si umíme představit.

Tyhle úvahy mi šly hlavou před nějakým, nepříliš dlouhým časem, kdy jsem se na jedné pražské vysoké škole zúčastnil vskutku inspirativní konference, která se vcelku bezelstně svým názvem tázala: Jak asi dopadnou parlamentní volby? Jako člověk „od novin", jak se říkávalo, jsem téma pojednal jednoduše: kampaň bude ještě agresivnější, arogantnější, osobnější, přibude rádoby investigativních, popravdě však především vyfabrikovaných kauz a dehonestací, z čehož poplynou zisky novinám (do určité míry tyto „kauzy" ještě pořád mírně zvyšují prodej periodického tisku) i televizím (na všechny ty nesmysly navěší ještě více úžasných reklam na prací prášky a dámské vložky). Jenže je zde důležité to „do určité míry". Občan přesycený tolikerou špínou zareaguje nakonec tak, že prostě vypne. Televizi i vlastní zájem o to.

A zhruba v tomto okamžiku vystoupil kolega politolog se zásadní úvahou. Jsme-li tedy už v éře post-informační a post-pravdivé, nejsme náhodou taky už rovnýma nohama v epoše „post-politické"? Strany, které kandidují do voleb, nenabízejí návody a recepty na řešení nejdůležitějších otázek, které tíží voliče: dnes zejména bezpečnost, vnitřní i vnější, s tím související otázky národní integrity a svébytnosti, míra závislosti na nadnárodních institucích politického a ještě více ekonomického typu – a ve výsledku otázka nejobecnější: jaký smysl má náš dnešní život? Teprve po těchto kruciálních, podstatných otázkách nastoupí otázky řekněme realizační, nějaká sociální či zdravotnická politika, školství či kultura. To by měly být větve onoho základního stromu. Jenže stojí ten strom vůbec ještě? Soudě podle předvolební „post-myšlenkové" produkce většiny těch, kdo se ucházely o naše hlasy, to vypadalo, že nikoli. Aspoň oni dávali zřetelně najevo, že nic takového, jako pevný bod ve vesmíru, nepotřebují. Stačí jim jen ty trafiky, v nichž budou inkasovat tučné provize ze státních zakázek přihazovaných spřáteleným firmám. A budou mít k tomu ještě pohodlné alibi: vždyť přece všechnu důležitější politiku za nás už dělají v Bruselu. A budou mít, želbohu, velký kus pravdy.

Má ještě tedy v této „post-politické" éře smysl mluvit o hodnotách, o informacích, o pravdě, o politice? Možná se budeme divit, jakou odpověď nám v každých dalších volbách, třeba právě těch evropských, na jaře nastávajícího roku, právě na tuto otázku dají naši voliči.

Petr Žantovský

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.