Před třiceti lety, takříkajíc v předvečer událostí, které měly ukončit jednu studenou válku a položit základy jiné (té, v níž právě žijeme), navštívil naše hlavní město Michail Sergejevič Gorbačov. Pobyl u nás jen tři dny, od 9. do 11. dubna 1987. A zatímco mnozí se spontánně na jeho příjezd těšili, jeho odjezdu litoval jen málokdo. Vesměs se totiž spoléhalo na to, že panovník z nadřízené říše přijede udělat pořádek do gubernie (jak to tehdy charakterizoval Václav Havel), jenže ono k tomu nedošlo. Gorbačovův příjezd vítaly davy, poprvé po velmi dlouhé době dobrovolně lemující Evropskou (tedy ještě tuším Leninovu) třídu, vedoucí z letiště do Dejvic. Při odjezdu se s Gorbačovem loučili jen jeho podřízení soudruzi z československého ÚV. Pokud si někdo myslel, že „Gorby“ přijel ukončit Husákovu éru a zavléct k nám taky nějakou tu glasnosť a perestrojku, byl asi dosti překvapen, když na Husákovo místo v čele státostrany vzápětí naklusal Miloš Jakeš. Možná si někdo představoval – naivně -, že „Gorby“ instaluje zpátky Alexandra Dubčeka. A možná si dokonce někdo – ještě naivněji – představoval, že by se Dubček na Jakešově sesli choval jinak než sám Jakeš. Jistě že ne, protože sesle mu byla zákonem, sesli poslouchal a sesli sloužil. Jenže v tom laskavém dubnu roku sedmaosmdesátého jsme mnohé viděli růžověji.

Dovolte malou osobní vzpomínku. Nedlouho potom, co se za Gorbačovem a za iluzemi o jeho věrozvěstství zavřely dveře letadla, nastoupil jsem do svého prvního novinářského zaměstnání, do deníku Práce, kulturní rubriky. A protože jediná možnost, jak psát aspoň trochu podle svého svědomí, spočívala v psaní recenzí na sovětské filmy, pustil jsem se do toho. Jak si asi vzpomenete, ona „Gorbyho“ glasnosť nejen vypustila z trezorů dávné a do té doby nevysílané skvosty, ale také otevřela stavidla nové tvorbě. Najednou se objevily Lopušanského Dopisy mrtvého, Solovjovova Assa, Pičulova Malá Věra a spousta dalších, žánrově i autorsky velice různorodých filmových děl, které spojovalo jedno: snaha vyjádřit svět co možná pravdivě. A mně tak alibisticky stačilo upřímně pochválit sovětské tvůrce v českém odborářském tisku, a neustoupil jsem ani o chlup předsevzetí do novin nelhat.

V tomto deníku dlel na poměrně vysoké funkci muž (jmenovat ho nebudu, není to podstatné), jenž se vyznačoval dvěma rysy: předně vůbec nebyl hloupý, a pak – měl vždycky docela značné množství obecně nedostupných informací. Že to byl pracovník nějaké bezpečnostní složky, mi bylo jasné od první chvíle. Ale potvrdilo se to až právě v souvislosti se ctihodným a zbožňovaným Michailem Sergejevičem G. Kdosi v té době někde vyrobil a načerno (jak jinak) distribuoval placky s „Gorbyho“ tváří, úsměvem i skvrnou nad čelem. Najednou jste mohli v ulicích potkat relativně dosti osob s komunistickým pohlavárem na klopě. Něco nevídaného od časů Gottwaldových, ale to zas ještě nebyly placky… Ale ovšem, též mi jedna gorbačovka na kabátě přistála. Přihrál mi ji tehdy takový prapodivný maník, který se trochu motal okolo disentu, ale sympatický mi moc nebyl. Možná mi teď napadá, proč vlastně.  Asi měl taky své informace. Udělal jsem dobře, že jsem se od něj držel dál. Třeba bych byl dnes – jakkoli nerad – i na jiných seznamech, než které dnes sepisuje soudružka Slonková a jí podobní bojovníci za pravdu a lásku – proti všem. Ale to jen na okraj.

Nu a tehdy onen obzvlášť dobře informovaný soudruh v redakci, spatřiv Gorbačova na mém kaftanu, zasmál se tak mocně, až se málem probořila podlaha v tom vetchém secesním domě. Pak přišel za mnou do mé špeluňky v oddělení kultury, přinesl, pokud vím, vodku, protože bez té nedal ani ránu, nalil dvé kalíšků a praví: „Ty jsi ale mladej vůl. Víš, kam to ten tvůj Gorby dovede? Přece do pr…“. A následovalo pozoruhodné, avšak nikoli hloupé politologické zdůvodnění prokládané vulgarismy, vodkou a estébáckou pózou „všechno vím – všechno znám“.

A co se ukázalo? Soudruh měl vlastně recht. Gorbačov přijel, odjel, nestalo se nic. Protože proč? V podstatě nám přijel sdělit, či jen naznačit (tehdy se i naznačovat ještě smělo), že se máme postarat o sebe sami. Že Moskva už nemá chuť ani peníze financovat škatulata podřízených regentíků v příhraničních koloniích. To se ostatně pak potvrdilo v listopadu 1989: Už byly uzavřeny dohody s Amerikou o předání gubernií do rukou západu výměnou za ukončení jedné studené války (že bude nedlouho po ní následovat další, se ještě nevědělo).  A do těchto dohod neladilo vojenské ani jiné zasahování z Moskvy do dění v Praze, Berlíně či Bukurešti. Z druhé strany to tehdy glosoval již vzpomenutý Václav Havel ve svém, tehdy ještě docela vtipném zamyšlení Setkání s Gorbačovem, v němž popisuje, jak mává – údajně intuitivně, z navyklé zdvořilosti – kolemjdoucímu „Gorbyho“ špalíru a stává se tak součástí vítacího davu. Ale pak dodává: „Nemám důvod neodpovědět osvícenému carovi na pozdrav! Něco jiného je totiž odpovědět mu na pozdrav a něco jiného je vylhávat se ze své odpovědnosti tím, že ji přesunu na něho.“ Málokdy mám chuť citovat právě Havla, ale v tomto případě to skoro nejde jinak.

Ale to všechno jsme my mnozí, nemající ani ty informace, co soudruh v redakci, ani ty, co Václav Havel, tehdy nevěděli. Proto jsme možná opravdu věřili, že s Gorbačovem přijdou jiné časy. Přišly, ale zase jinak, než si leckdo představoval. Ale na druhou stranu: což to nebylo krásné – moci ještě něčemu věřit?

Petr Žantovský