Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 22 - Věštba, která se plní

09.06.2017 17:10 | Zprávy

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Je jen málo knih ve světové beletrii, o nichž lze bez obalu říci, že jejich autor předjal dobu a události, které se, původně jako součást jeho autorské fikce, posléze staly realitou. Dokonce takovou, že si ji čím dál méně lidí uvědomuje jako něco nepřirozeného, umělého, vnuceného. Přijali jsme virtuální svět za svůj a žijeme ho. Přesně tak, jak předvídal třeba Aldous Huxley už v roce 1932 ve svém románu Brave New World (u nás vyšel jako Konec civilizace), po něm třeba Jevgenij Zamjatin (v románu My), a v jejich šlépějích jdoucí Eric Arthur Blair, celosvětově známý jako George Orwell.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 22 - Věštba, která se plní
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

8. června 1949, jen rok před jeho smrtí, vyšla kniha 1984, které je právem považována za kultovní, chirurgicky přesnou analýzu totality, společnosti postavené na manipulaci člověkem, indoktrinaci jeho původně svobodné mysli tezemi, které z něj učiní otroka, aniž by to pociťoval jako prohru či zkázu.

Za předchozího režimu jsme si Orwella interpretovali jednoznačně jako autora protikomunistického, ale bylo to složitější. On byl celým svým založením levicový demokrat, s dvakrát podtrženým slovem demokrat. 1984 je ovšem metafora libovolné totality, ať už má hnědou nebo rudou či jakoukoli jinou barvu. Jde o systém.

Známe i jiné autory, kteří sáhli sytému totality na nerv. Milovan Džilas v Nové třídě, Dominik Tatarka v Démonu souhlasu, samozřejmě Ladislav Mňačko v Ako chutí moc. To vše byly cenné, avšak výslovně deskriptivní projekce peverzní reality. Orwell vytvořil metaforu. Bohužel tato metafora se naplňuje krok po kroku, zdánlivě nenápadně, ale zřejmě nadlouho nezvratně. Jen dnes má barvu moudrou, opentlenou zlatými hvězdičkami a s krajně nevkusným humorem podmalovanou Beethovenovou Ódou na radost.

Nemusíme pranic přikrášlovat. Jen předložit klíčová stavební momenty románu 1984 a porovnat je s tím, v čem dnes žijeme. Ale pozor: nebude to příjemné počtení!

Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne zde tuhá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc (původně anglický socialismus, v anglickém originále knihy Ingsoc) a její ústřední hesla zní: Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla.

Životní úroveň je bídná a zhoršuje se. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, jež se zabývá manipulováním minulosti, upravování dokumentů tak, aby byly stále platné. Winstonovou prací je upravovat stará čísla novin. Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stane nepřítel a z nepřítele spojenec, Winston a další úředníci přepisují všechny články, které v minulosti vyšly. Velký bratr totiž nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu. Podobně se přepisují předpovědi průmyslové výroby, válečného vývoje apod. Ve skutečnosti se nelze spolehnout na pravdivost ani u letopočtu.

Winston se nedokáže bránit myšlenkám na minulost. Postupně začíná pátrat, jaký byl život před nastolením diktatury Strany a domnívá se, že nebyl takový, jak jej líčí oficiální propaganda. Přemýšlí o své matce a sestře, které zmizely, když byl malý kluk. Začíná si psát deník. Dobře ale ví, že jej na každém kroku i v soukromí sleduje ideopolicie pomocí všudypřítomné techniky. Stejně jako všechny ostatní členy Strany. Myšlenky proti Straně jsou ideozločin, který se tvrdě trestá. A člověka může prozradit i pouhý výraz tváře či mluvení ze spaní. Děti jsou ve stranické organizaci vychovávány k udávání rodičů.

Během děje se do Winstona zamiluje Julie. Láska sama o sobě i sexuální touha je ideozločin, proto se oba pečlivě skrývají. S Julií o samotě mimo dosah techniky může Winston mluvit svobodně. Jsou si ale od začátku vědomi, že ideopolicie je dříve či později odhalí a zničí.

Obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany (2 % obyvatel, cca 6 milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli (členem je i Winston) a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost. Dokud se mezi nimi neobjeví někdo, kdo by se mohl pro Stranu stát nebezpečný. Winstonovi a Julii se do rukou dostane kniha známého odpůrce režimu Emanuela Goldsteina, Teorie a praxe oligarchického kolektivismu. V ní se Winston dozvídá, jak celý systém funguje, ale nedozví se, proč svět vypadá právě tak. Otázka „proč“ tak zůstává symbolicky nezodpovězena v celém románu.

Nakonec jsou Winston i Julie zatčeni a odvedeni do cel Ministerstva lásky. Winston při těžkém mučení prozradí vše, co ví, a mnohem víc. Přeje si zemřít, ale nemá možnost. Ptá se sám sebe i svých mučitelů, co po něm Strana ještě chce. Později pochopí, že cílem vůbec není dostat z vězně informace a pak jej popravit. Strana chce úplné pokoření a obrat myšlení o 180 stupňů. Chce po něm, aby upřímně miloval Velkého bratra a bezmezně mu věřil. To se zdá zhola nemožné. Ale surovost promyšleně kombinovaná s vlídnými domluvami a obdobími klidu nakonec vedou k cíli. Winston v okamžicích vrcholné hrůzy přestane dokonce i milovat Julii a je zcela pokořen.

Poté se vězeň překvapivě ocitá zpátky na svobodě. Ale už je jiným člověkem. Znovu je zaměstnán na Ministerstvu pravdy a dokonce je i lépe placen. Ideopolicie už se o něj nezajímá a jeho by ani nenapadlo proti něčemu protestovat, byť jen v myšlenkách. Setká se i s Julií, ale i ona ho zradila a je zcela podrobená. Winston si uvědomuje, že navzdory všemu teď Velkého bratra miluje a ctí. Čtenář ale vidí, že není jisté ani to, že Velký bratr je žijící osoba. Goldstein a jeho kniha jsou promyšleným dílem Strany. Na knize se podílelo více autorů, např. i O'Brien, který Winstonovi knihu dal a na Ministerstvu lásky ho poté vyslýchal a mučil.

Děj knihy se odehrává v zemi, kde neplatí žádné psané zákony a není kam utéct. Jde o vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti, přestávají myslet. Vnímají jen hesla a strojově vytvářenou zábavu (romány, poezii i hudbu). Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného.

Pokud ještě ani v tomto bodě vám, milý čtenáři, není jasné, čím je Orwellova fikce 1984 zdrcující  metaforou reality dneška, přidáme ještě pár detailů.

Vaporizace

Totalitní systém potřebuje efektivně měnit minulost a ta je určena dvěma věcmi: hmatatelnými dokumenty a lidskými vzpomínkami. K manipulaci veškerých dokumentů slouží aparát Ministerstva pravdy, umožňuje kdykoli na objednávku změnit veškeré záznamy o zvolené události či člověku na něco jiného. Lze například nepohodlnou osobu tzv. vaporizovat, což znamená vymazat z existence (z latinského vapor - pára). Zničit veškeré zmínky o tom, že existovala, i o samotné vaporizaci. Změna minulosti však musí být naprostá, takže se např. přepisují všechny články v novinách, kde byla vaporizovaná osoba zmíněna. Tyto noviny se pak znovu tisknou a novými výtisky se nahrazují všechny staré výtisky v knihovnách a na dalších místech. To by ale na úplnou změnu minulosti nestačilo, je třeba vymazat i nehmotné vzpomínky, zmanipulovat i myšlenky.

Doublethink

Ke kontrole kolektivního myšlení existuje v Oceánii řada propracovaných technik, především tzv. doublethink, dvojité myšlení. Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže. Samo používání slova doublethink vyžaduje tuto schopnost. Jiným příkladem použití mohou být názvy ministerstev. Každý ví, že v prostorách Ministerstva lásky (v newspeaku Lamini) jsou cely a mučírny pro politické vězně, Ministerstvo pravdy (Pramini) se programově zabývá lhaním, ekonomika Ministerstva hojnosti (Hojmini) vede k hladomoru, Ministerstvo míru (Mírmini) řídí válku. Člověk cvičený v doublethinku v tom ale nevidí spor. Je vnitřně přesvědčen, že vaporizovaná osoba nikdy neexistovala, byť by šlo o vlastní matku. A jestliže Strana říká, že Eurasie je úhlavní nepřítel Oceánie, pak byla nepřítelem odjakživa bez ohledu na klamnou vzpomínku, že ještě před 10 minutami byla spojencem...

Newspeak

Od řadového obyvatelstva Oceánie se vyžaduje, aby upřímně jásalo nad prací Strany a ze srdce nenávidělo její nepřátele, ale zároveň o ničem moc nepřemýšlelo. Veškeré lidské emoce, city a potřeby jsou programově přesměrovány na jiné cíle v souladu s ideologií. Jedním z nástrojů k upevnění pravověrného myšlení je newspeak, jazyk uměle vytvářený speciálním oddělením Ministerstva pravdy. Do budoucna má v Oceánii zcela nahradit angličtinu, které se říká oldspeak. Cílem je zjednodušení jazyka natolik, aby ideologicky závadné myšlenky nebylo možné ani slovně vyjádřit, případně aby působily absurdně už na první dojem. Newspeak je jediným jazykem, jehož slovní zásoba se nerozšiřuje, ale naopak zužuje s každým vydáním nové verze Slovníku. Všechny vedlejší významy slov jsou potlačeny, slovní zásoba zredukována na nezbytné minimum, citové zabarvení mají jen výrazy podporující Angsoc a odsuzující jeho nepřátele.

Příkladem Newspeaku v jeho nejefektivnější podobě je záhlaví novin Times z románu: „Oldthinkers unbellyfeel Ingsoc.“ V překladu do běžného jazyka má znamenat „Ti, jejichž názory byly utvářeny před Revolucí, nemohou plně porozumět principům anglického socialismu.“

Ideozločin

Ideozločin (v originále thoughtcrime) je zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením nebo v podobě myšlenky. Jiná definice je ta, že ideozločin je jakýkoli zločin proti Straně. Ideozločin je trestán stejně jako jiný kriminální čin, v některých případech i smrtí. Podobně jako opatření newspeaku, který pomalu ale jistě omezuje manévrovací prostor pro vyjádření závadných myšlenek (a tedy i myšlenek na samotný zločin), v Orwellově 1984 jsou uváděny v praxi praktiky, které směřují k vymýcení ideozločinu. Jak říká jedna z postav: v Oceánii brzy nebude vůbec ani možné ideozločin spáchat.

Udržovací válka

Válka mezi mocnostmi v Orwellově světě není vedena proto, aby byla vyhrána, ale aby byla udržována, aby obyvatelé nebohatli a neměli čas přemýšlet. Válka udržuje obyvatele ve strachu a odrazuje je od emocí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství mezi mocnostmi a svým způsobem je motorem nejenom ministerstva míru ale i Strany. Vlády všech mocností jsou si toho velmi dobře vědomy a záměrně udržují status quo.

Nu, a teď si nahraďme Newspeak politickou korektností, Stranu Evropskou komisí, Ministerstvo pravdy Centrem proti terorismu a hybdridním hrozbám. Udržovací válku „humanitárním bombardováním“ atd. Jen na tom, kdo všechno je či mohl by být Velkým bratrem, se asi neshodneme. Toho totiž už máme každý svého sám v sobě. A opravdu: je s námi na každém kroku.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Kdo řídí Prahu?

Podle všeho byste měl vy, ale přijde vy, že je to spíš Hřib. Myslíte, že tu kumulaci funkcí zvládáte? Proč jste chtěl být primátor, když o vás není vůbec slyšet, za to o Hřibovi až moc? A stojíte za ním, co se týká toho, jak si jako náměstek pro dopravu vede? Vždyť je to jen chaos nebo nějaký skandá...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Buráň: Darebák třeba i v taláru je pořád jen darebákem

17:17 Pavel Buráň: Darebák třeba i v taláru je pořád jen darebákem

Kolem soudců, státních zástupců, špiček policie a vůbec celé justice se v naší společnosti našlapuje…