Byla totiž vyslovena ve chvíli, kdy na česko-slovenské půdě už začalo být definitivně jasné, že společná budoucnost může být jenom v partnerství, nikoli v jednom státním útvaru.

Vždyť co tomuto Pithartovu proslovu předcházelo? Po skončení komunismu se k moci dostal Václav Havel, jeho prvním opravdu zřetelným a čitelným krokem bylo opakované nedodržení slova. V prosinci 1989 slíbil, že prezidentem země bude jen do voleb na jaře 1990. Jak moc pak ještě dlouhá léta lpěl na funkci hlavy státu, máme ještě v živé paměti. A že přitom zapomněl na další slib, daný Alexandru Dubčekovi  jako symbolu slovenského podílu na protinormalizační rezistenci, to jaksi patřilo k havlovskému pragmatismu. Však za to Havel taky posléze schytal na demonstraci v Bratislavě o státním svátku 28. října 1991 pěkných pár nadávek i vajíček.

To samozřejmě nebylo jen výsledkem zrady na Dubčekovi  jako symbolu, mnohem citelněji dopadala na Slováky absurdní Havlova rozhodnutí ohledně likvidace zbrojního průmyslu. Ze dne na den tak vyrostla v roce 1991 na Slovensku armáda o nějakých 350 tisících nových nezaměstnaných.  Zároveň čeští politici ve Federálním shromáždění volali po zastavení vyrovnávacích finančních transferů na Slovensko, což mimochodem spolupůsobilo, že v průzkumech konaných koncem roku 1991 hodnotilo polistopadový vývoj kladně více než 60% Čechů a jen asi 30% Slováků. A do toho ještě v listopadu téhož roku Pithart fantazíroval o jakémsi konfederativním „dvojdomku“, ačkoli bylo nad slunce jasné, že dny Česko-Slovenska jsou sečteny.

Před pětadvaceti lety, 5. – 8. února 1992, na úrovni národních reprezentací (českou vládu zastupoval Pithart, slovenskou Ján Čarnogurský) probíhalo jednání o smlouvě o budoucím státoprávním uspořádání v Milovech, malé obci na česko-moravském pomezí. Návrh konkretizoval, kdo bude smlouvu uzavírat. Součástí návrhu bylo i ustanovení, podle kterého mohou Česká i Slovenská republika opustit společný stát jedině na základě výsledků referenda.  V překladu to znamenalo vymezení kompetencí národních reprezentací a způsobu exitu dosavadní federace. Zatímco na české straně byla smlouva považována za východisko k dalším jednáním, předsednictvo Slovenské národní rady ji o jeden hlas nepřijalo. Předseda SNR František Mikloško po slovenském „ne“ konstatoval, že pokud se národní rady nedohodnou, bude prý platit současný ústavní stav s tím, že žádná strana nemá právo učinit jednostranné ústavní kroky. Definitivně pak kompromisní dohody pohřbilo 18. února Federální shromáždění (FS), které nepřijalo novelu tří hlav ústavy týkající se definice Federálního shromáždění jako dvoukomorového parlamentu a nově vymezující pravomoci prezidenta a vlády.

Předseda HZDS Vladimír Mečiar, tehdy poměrně čerstvě odstavený slovenský premiér, jehož hvězdné dny měly teprve přijít, uvedl, že „závěrečný dokument ani nepovažuje za smlouvu“. Podle něj to není ani žádné východisko ze současného stavu. „Vrhá nás to zpět do situace z roku 1960. V konečném důsledku to ztíží situaci Čechům i Slovákům,“ řekl. A měl pravdu.

Mečiarovu roli tehdy zajímavě věcně zhodnotil v knize Petra Štěpánka Prezident na půl úvazku tehdejší významný politik Jan Stráský, účastník milovského jednání za federální vládu:  „Mečiar chtěl samostatnost pro Slovensko. Mečiar chtěl, aby se Slováci stali transparentním státoprávním národem. Neporovnával Čechy a Slováky a nevyvozoval z toho nic, co by Čechům mohlo připadat nespravedlivé nebo urážlivé. Naopak Čarnogurského myšlenka, že Češi jsou ve srovnání se Slováky národ do jisté míry zkažený, že jsou ateističtí, že jsou zasaženi západním liberalismem, který má k jednotlivým světonázorovým hodnotám příliš volný vztah, zasahovala strunu napětí mezi Čechy a Slováky daleko hlouběji. Myslím tedy, že východiska pana Čarnogurského, jehož vstřícnost spočívala i v tom, že nechtěl tyto národy rozdělit hned, ale až v časovém horizontu dalších let, byla nakonec s českými zájmy méně slučitelná než názor pana Mečiara, který se nepletl do hodnocení Čechů a chtěl pouze, aby se Slováci stali státoprávním národem.“  

Pointou tohoto hodnocení budiž fakt, že to byl právě Mečiar (vítěz červnových voleb 1992), spolu s tehdejším, rovněž  z voleb vzešlým novým českým premiérem Václavem Klausem, kdo ukončili desítky měsíců rétorických přetahovaček ve stylu Pitharta či Havla a 8. července 1992 v brněnské vile Tugendhat  se dohodli na rozdělení federace, v písemné podobě tuto dohodu podepsali při další schůzce tamtéž dne 26. srpna 1992. Referenda dle milovských dohod tedy nebylo třeba, federaci neopustil jeden z členů, nýbrž zanikla a vznikly dva státy nové.

A pointou pointy budiž už jen připomínka, že v intervalu mezi těmi daty, konkrétně 20. července 1992, odstoupil ze své funkce prezident ČSFR Václav Havel. Nestatečně utekl od díla, které mnoha neuváženými kroky pokazil, aby vzápětí slízl smetanu v podobě funkce prvního prezidenta nové České republiky. Což bylo ovšem způsobeno opět nikoli jeho nenahraditelností, ale chybou Václava Klause a jeho ODS. Ti totiž tehdy, v lednu 1993, propásli jedinečnou šanci prosadit do funkce nové republiky tehdy značně populárního Jana Stráského. Tím, že ho ani nepostavili na start, umožnili Havlovi opanovat českou politiku na další dlouhá léta. Ale to už je jiný příběh, rovněž s otevřeným koncem…