V českých pohádkách vždy vítězilo dobro nad zlem, dokonce i ten čert se polepšil, také samolibý král se nechal venkovskou babičkou poučit a z té pyšné princezny, co si vzala zahradníka, se stala moudrá královna.

Nad českou pohádkou si letos vzala patronát Česká televize, dostala na ně vydatný rozpočet, vybrala k tomu šikovné herce i vypravěče, kteří se nečervenají. Na těchto „pohádkách“ se nesmí šetřit. Národ musí být pohádkovými příběhy přímo ohromen, diváci pak nemohou strachy ani usnout.

Už se nestraší čertem, ani osmihlavou saní, ani vlkem, co sežral babičku… Nový zloduch je ještě horší, než ten čert nebo ta stohlavá saň. Celí vystrašení se dovídáme o nestvůře, která je domovem tam, kde za obzorem slunce vychází. Ta nestvůra, až přeleze ty sedmero hory, sedmero řeky, přijde k nám, všechno nám sebere, nikoho nevynechá. Ta nestvůra je zlá a nebezpečná. Nenechá se dokonce ani pohladit či za uchem podrbat a diváci považte, je neslýchané, že ona to svoje doupě zuřivě brání, nikoho k sobě nechce pustit.

Však již v nedávné minulosti tu nestvůru chtěli mnozí zkrotit, západní rytíři jí několikráte šturmovali, z doupěte ji chtěli vyhnat, doupě pak vypálit, dokonce hladem ji mučili, přesto tu nestvůru do železné klece nedostali… Ona dokonce, když se probudila, drápy vytáhla, zuby vycenila a ty rytíře z celé Evropy hnala přes hory, doly, řeky až tam, kde slunce zapadá, a z jejich moře se dokonce napila. Považte tu její drzost… ONI ji chtěli jenom pohladit a podrbat za ouškem a ona hned na ně tak zle vyskočila…

A tak se nedivme, že vystrašený Pepíček, žáček vedle od sousedů, má strach o svůj nový vánoční mobil, jeho sestřička Maruška o počítač, rodiče o hypotéku na 2+1, tatínek se strachuje o svou deset let ojetou škodovku, maminka zase o tu splátkovou pračku. Strach z té nestvůry obchází naše města i vesnice. Dokonce jeden poblázněný starosta vyhlásil té nestvůře válku, nabalil rukavice, kulicha, vaťák a vytáhl s otřískanou multikárou do boje.

Také za německé okupace se „pohádky“ staly součástí propagandy, také v době „poúnorové“ se těmto „pohádkám“ dařilo. Díky jim jsme plnili sklizeň brambor, chmele i cukrovky na sto procent, někdy i více. Většina z nás ale brala tyto mediální „pohádky“ jako propagační lež. Měli jsme svůj mozek a ten jsme používali. Ona ta pravda často bolí…

Někdo moudrý kdysi dávno řekl: „Není uměním vyhnat medvěda z doupěte, problémem je, dostat ho tam zpět.“ A o tom je…!