Jak jsem se dozvěděl až po jeho smrti, moc a moc chtěl studovat filozofii přírodních věd. Udělal úspěšně přijímačky na brněnskou filozofickou fakultu. Byl rok 1946. To už byl členem KSČ, kam vstoupil hned po osvobození Brna i s mým dědečkem z přesvědčení. Od KSČ také dostal úkol vstoupit do Československé lidové armády, přestože nikdy vojákem být nechtěl a při první příležitosti (když se rozpadla pětiletka a strana hledala spolehlivé lidí, kteří by obstáli v řízení národního hospodářství, z armády odešel). Pamatuji si ho ještě v uniformě. Moc mu slušela, vypadal v ní jako Gregory Peck. I dobové fotky dokazují, že nepřeháním. Svůj život si však představoval jinak a to, že nemohl studovat filozofii, bylo jeho životní trauma. Spousta knih na téma filozofických otázek týkajících se přírody, které jsem našel a poměrně záhy přečetl, však přivedla k filozofii mě. Měl z toho radost, ale nikdy mně neuvedl její pravý důvod.

Ale zpět k tomu, s čím se chci na základě jeho vyprávění podělit. Dostal krátký výcvik v Komorním Hrádku, pouhé dva měsíce, a byl nasazen přímo do nejnáročnějších střetů s banderovci, konkrétně nejbojovnější skupinou Burlaka, v Maguře. Neměli ani bojové zkušenosti, ani dostatečnou výzbroj. A tak došlo k následující tragické události. Úmyslně uvádím její popisy z různých zdrojů (Panzernet, který mírně, tedy spíše dost, Burlakovi fandí a neutrálnější Wikipedie):

" Cestou stále bojovala, asi nejznámější je střetnutí v Maguře, kdy banderovci narazili na 18-členný oddíl frekventantů, ozbrojený pouze lehkými zbraněmi a naprosto překvapený. V bitce padlo 6 čs. vojáků, další tři byli zranění zajati. Ke cti Burlaka však můžeme říct, že nechal zajatce ošetřit a zanechal je v nejbližší hájovně. Nakonec byl Burlak zahnán do Nízkých Tater." (viz)

" Sotňa Burlak postupovala k Prešovu a odtud na jih ke Spišské Nové Vsi. Cestou docházelo k četným střetům s československými jednotkami, při kterých zaznamenávaly obě strany ztráty. Koncem července 1947 se sotňa Burlak přesunula k Nízkým Tatrám a odtud do oblasti Magura Lipča. V tomto prostoru napadla československé oddíly, přičemž banderovci zastřelili šest vojenských aspirantů a jednoho zranili. Československá armáda podcenila u Magury Lipče zprávy o nepříteli, do boje proti ostřílené Burlakově sotni vyslala nezkušené vojenské aspiranty s nedostatečnou zásobou munice." (viz)

(Není nezajímavé přečíst si oba dva odkazy celé, ilustrují tehdejší dobu.)

K popisu události dodám ještě několik podrobností dle toho, jak si pamatuji vyprávění svého otce:

- Největší vinu za tragickou událost nese tehdejší velitel armádních jednotek. Obecně to byl zbabělý člověk, který například po celou noc vždy nechal střílet světlice. Sám se žádného boje neúčastnil a tehdy velmi nezodpovědně vpodvečer vyslal 18 vojáků na průzkum kopce, tj. řečeno dnešními slovy – na "misi s nepřijatelným rizikem".

- Vojáci se skutečně dostali do oblasti, kde byli Banderovci, Těm nezbylo nic jiného, než průzkumnou skupinu jednorázově zlikvidovat, nemohli si dovolit delší boj a hrozbu obklíčení. Průzkumná skupina se dostala do křížové palby vedené ze tří stran z lesa na paseku, po které naši vojáci šli. Fatální situace.

- Zraněného vojáka, který byl schopen chůze, zajali (i jako rukojmí) a nechali v nedaleké hájence.

- Ne všech šest vojáků bylo hned mrtvých asi polovina utrpěla zranění. U všech Banderovci zanechali obvazové balíčky (mj. pro ilustraci situace velmi důležité). Zranění však nepřežili, protože velitel našich jednotek odložil záchrannou misi až na ráno.

Případ byl šetřen a řešen jako případ velitelského selhání, velitel byl odvolán a potrestán.

Samozřejmě, že i mezi našimi vojáky byla silná vůle po odplatě za smrt kamarádů. Mnohem významnější však bylo to, že sami projevili iniciativu pro odvolání a potrestání velitele, který selhal a který měl největší vinu na tom, že k tragédii došlo.

Důsledné a všestranné prošetření příčin tragické smrti tří našich vojáků (na cizím území) zatím chybí: "Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či "patrolováním" – cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny." (viz)

V tomto směru selhává i mediální mainstream. Je potřeba zdůraznit, že generálský alibismus, který vidí vinu jen v "teroristech" (což je v kontextu dané události absurdní pojem), ohrožuje životy dalších našich vojáků.

Radim Valenčík

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.