O čtyři roky později byl sestřenicí své zemřelé matky nalezen v utečeneckém táboře pětiletý sirotek Gustav Eschenbach. Následkem traumatu z válečných let nemluvil. Jeho prvním slovem bylo „Ano", což byla odpověď na otázku adoptivní matky, zda by chtěl hrát na klavír. A takto se začala dráha klavíristy a dirigenta, který dnes patří k těm nejlepším. Měli jsme tu čest, že tento velikán poctil návštěvou i Českou republiku, aby 4. prosince dirigoval v Praze Českou filharmonii.

Zvoleným programem jakoby Eschenbach chtěl doložit tvrzení, že hudba dokáže člověka povznést, vytrhnout ze světa, který se zmítá v šílených a velkých konfliktech. Že dokáže postavit obyčejnou lidskost proti gigantickým událostem, o kterých se posléze bude psát v učebnicích dějepisu. Když pominu druhou skladbu programu, Čajkovského houslový koncert s charismatickým Rayem Chenem, pak ty další zřetelně dokazovaly, že i v těžkých chvílích v člověku zůstávají jeho záliby, všechny ty „drobnosti", které dělají lidský život lidským. A k nim bezesporu patří i touha si hrát, a tedy také hudba.

Koncert zahájila Klasická symfonie Sergeje Prokofjeva. Při poslechu této odlehčené, vtipné až satirické, nápady sršící skladby je těžké si uvědomit, že ji Prokofjev napsal v roce 1917 v tehdejším Petrohradě. Komponoval ji těsně před tím, než pro Rusko skončila první světová válka a měla následovat revoluce, která osudově zasáhla nejen do dějin tehdejšího ruského impéria, ale také zcela zásadně do života mladého skladatele.

Po přestávce následovalo intermezzo z poslední opery Richarda Strausse Capriccio. Snad ještě víc než v případě Prokofjeva je udivující, když si představím, kdy Strauss tuto operní hříčku psal. Operu na námět Stephana Zweiga, jejímž tématem je výsostně estetická odvěká otázka, zda je hudba více, nebo méně než slovo, dokončil Strauss v roce 1941 a mnichovská premiéra se konala v době, kdy daleko na východě zuřila bitva o Stalingrad.

Vrcholem koncertu pak byla suita z jiné Straussovy opery, a to z Růžového kavalíra. Tuto valčíkovou fantazii, ve které Strauss paroduje zlatou éru vídeňského valčíku, napsal v roce 1911, tři roky před vypuknutím první světové války. Ovšem autorem suity je dirigent Artur Rodziński, který ji poprvé uvedl v roce 1944 v New Yorku. V době, kdy americké bombardéry útočily na Německo. To Německo, kde na jihu u rakouských hranic žil Richard Strauss.

Eschenbach potvrdil, že jeho doménou je velká symfonická hudba. Především pak ve Straussovi ukázal svůj skvělý cit pro stavbu velkých ploch. A tak, když už jsem se rozepsal o historii, nemohu než dodat, že z jeho způsobu dirigování, z toho, co jsem slyšel, byla cítit všudypřítomná tradice v tom nejlepším slova smyslu. Jakoby se skrze Eschenbacha do naší přítomnosti opět vracela jména a především umění těch, kteří ho učili, tedy George Szella a Herberta von Karajana.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami