Německá říše byla koloniální mocností v dnešní Namibii v letech 1884 až 1915 a brutálně potlačovala povstání. Podle historiků bylo v letech 1904 až 1908 zabito na 75 000 lidí - členů etnických skupin Hererů a Namů. Spolková vláda nyní uznává krutosti spáchané na těchto etnických skupinách jako genocidu a finančně podporovat potomky.

Jako gesto uznání nesmírného utrpení, které bylo obětem způsobeno, podpoří Německo jejich potomky podstatným miliardovým programem na rekonstrukci a rozvoj, uvedl spolkový ministr zahraničí Heiko Maas a oficiálně požádá o odpuštění za tyto zločiny. Pro přiznání viny genocidy téměř po šesti letech jednání dosáhly delegace obou zemí dohody o společném politickém prohlášení, s nímž nyní obě vlády souhlasily. Během povstání kmenů Hererů a Namů od roku 1904 do roku 1908 v tehdejší německé jihozápadní Africe spáchali koloniální vládci masovou vraždu, která je považována za první genocidu 20. století. Podle historiků bylo zabito kolem 65 000 z 80 000 Hererů a nejméně 10 000 z 20 000 Namů. V dohodě spolková vláda se rozhodla uznat zavraždění desítek tisíc lidí císařskými ozbrojenými složkami v bývalé kolonii německé jihozápadní Afriky jako genocidu z „dnešního pohledu“. Oficiální žádost o odpuštění podá osobně spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier na ceremoniálu v namibijském parlamentu.

Miliardové finanční odškodnění je určeno na podporu projektů v oblastech osídlení kmeny Hererů a Namů po dobu 30 let. Mělo by se jednat o pozemkovou reformu, zemědělství, venkovskou infrastrukturu, zásobování vodou a také o odborné vzdělávání. Spolková vláda nicméně zdůrazňuje, že její uznání genocidy a založení humanitárního fondu nevychází z právních nároků na odškodnění, ale že jde o politickou a morální povinnost k jedné z nejtemnější kapitoly společné historie, řekl Maas. Naším cílem bylo a je najít společnou cestu ke skutečnému smíření na památku obětí, což neznamená konec minulosti. Uznání viny a naše omluva je důležitým krokem při vyrovnávání se s trestnými činy a při budování budoucnosti společně, prohlásil sociálně demokratický politik.

Dnešní území Namibie, které má dva miliony obyvatel získalo císařské Německo v roce 1884 v rámci přivlastňování kolonii v Africe, Oceánii a východní Asii. Měla čtvrtou největší koloniální oblast a byla okupační mocností nejen v německé jihozápadní Africe (Namibie), ale také v Kamerunu, Togu, německé východní Africe (Tanzanie), v Jingdao v Číně a na tichomořských ostrovech. Násilná vláda Němců vedla k povstáním a válkám. Po porážce Německa v první světové válce byly jejich kolonie rozděleny mezi vítězné mocnosti.

Německý tisk přijal se zadostiučiněním, že spolková vláda uznala zločiny německých koloniálních jednotek proti Hererům a Namům v Namibii jako genocidu. BADISCHEN NEWEST NEWS k tomu napsal, že téměř 120 let Německo odmítalo oficiálně uznat potlačení povstání jako genocidu. Pozdě, velmi pozdě nyní tak odkládá poslední překážku stranou a uznává, co stejně nelze popřít. Přiznání viny souvisí s žádostí o odpuštění a uznání finanční náhrady, což je dvojnásob důležité. Pro Herery a Namy má toto uznání, že se stali oběťmi genocidy, velmi důležité pro jejich identitu a dnešní postavení v Namibii, píše list ze sídla ústavního soudu v Karlsruhe. AUGSBURGER ALLGEMEINEN uvádí, že skutečnost, že spolková vláda po léta představovala více než trapné drama, v němž obešla otázku viny absurdními dohady, jen aby nedovolila, aby z ní byly odvozeny finanční nároky, trvala příliš dlouho. Je proto dobré, že se o této temné kapitole německých dějin nyní hovoří jako o tom, čím skutečně byla: genocidou, poznamenal list.

NEUE OSNABRÜCKER ZEITUNG uzavírá, že mělo se tak učinit již dávno a to poté, co Berlín před několika lety přijal rezoluci, která učinila Turecko odpovědné za arménskou genocidu. Odsuzovat ostatní podle historické nespravedlnosti je často snazší než zametat před vlastními dveřmi a je poznamenáno neschopností napravit to, co se stalo. Zůstávají tedy příslibem do budoucna, že se zvěrstva nebudou opakovat. Pro ty, kteří rádi vedou debaty na konci řádku platí, že čas letí, ne pocit viny, zdůrazňuje hlavní list Dolního Saska.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele