Problémem je, že Bührle mnoho z nich získal během války a 13 děl bylo identifikováno jako uloupené umění, které musel vrátit, ale později jich devět znovu koupil. Hlavní obvinění však přetrvává dodnes: Ve sbírce je i takzvané uprchlické zboží – díla, která jejich židovští majitelé byli donuceni situací v nouzi prodat. V Europamagazinu ARD 22. října letošního roku byla tato skutečnost odhalena, ale návštěvníci Kunsthausu se to ale přesně nedozvědí o jaké práce jde, protože Dokumentační centrum, které se má zabývat je oddělené od umění.

Důraz je kladen na historii samotného sběratele a známý historik Erich Keller přístup kritizuje, že historie a osudy židovských rodin za uměleckými díly zůstaly neviditelné. Spolu s dalšími historiky by měl proto zpracovat historii Bührleho a zkoumat původ děl a město a kanton Curych pro tento účel zřídily komisi historiků. Na zprávě však pracovala i samotná Bührleho nadace pro níž od začátku existovala omezení a proto je třeba řešit od nuly: nezávisle, transparentně, vše v jeden mezinárodní projekt.

Spor o to, jak naložit s uměním ukradeným za nacistické éry, se dostal až ke švýcarské vládě a nyní svolává komisi historiků. Hlavní umělecké domy v zemi se již dávno vydaly různými cestami. Švýcarská média téměř každý den informují o novém vývoji ve sporu o nacisty uloupené umění. Především spor o Bührleho sbírku, jednu z nejvýznamnějších soukromých uměleckých sbírek, nabývá podle listu „Neue Zürcher Zeitung“ „bizarních podob“. Dodnes nebyl objasněn původ mnoha z desítek obrazů ve sbírce Emila Bührleho, které jsou tam vystaveny.

Během druhé světové války švýcarský obchodník se zbraněmi německého původu využil svých nacistických kontaktů k získání ukradených děl z židovského majetku. I po roce 1945 ve velkém nakupoval drancovaný a uprchlický majetek. Bührleho nadace byla obviněna z nedostatečné transparentnosti vůči veřejnosti a dědicové židovského obchodníka Maxe Emdena nedávno požadovali navrácení Monetova obrazu "Pole vlčích máků", který musel prodat v "politické finanční nouzi". Bührleho nadace tomu také i v tomto případě odporuje.

Na senzační tiskové konferenci, jak ji charakterizovalo ženevské studio ARD v polovině letošního prosince, odcházející ředitel Bührleho nadace Lukas Gloor prohlásil, že ve Švýcarsku nelze obecně předpokládat, že kulturní statky byly „staženy v důsledku pronásledování“, protože za druhé světové války také existoval „úplně normální obchod s uměním“ a každopádně ve Švýcarsku Židé nikdy nebyli pronásledováni státem. Ministr kultury sociální demokrat Alain Berset ale požaduje vytvoření nezávislé komise historiků, která by urovnala případné spory s dědici, protože švýcarská vládní čtyřkoalice v Bernu zatím nechtěla mít nic společného s arbitrážním senátem podle vzoru německé Limbachské komise.

Dědicové židovských sběratelů umění se mohou zatím obrátit na „Poradní komisi v souvislosti s navracením kulturních statků zabavených v důsledku nacistické perzekuce, zejména z židovského majetku“, kterou založila bývalá ústavní soudkyně Jutta Limbachová, pokud se domnívají, že jejich umělecké předměty jsou v německých sbírkách. Komise poté prozkoumá historická fakta a předloží návrh oběma stranám a dosud se téměř vždy podařilo dosáhnout smírné dohody. Obrazy byly rodinám buď vráceny, nebo byla uhrazena jejich současná tržní hodnota.

Gurlittova sbírka putovala do Bernu a Kunstmuseum Bern již z vlastní iniciativy postupovalo úplně stejně: Téměř deset let po velkolepém nálezu umění v soukromém bytě Cornelia Gurlitta v Mnichově chce některá umělecká díla vrátit právoplatným dědicům. Gurlittův otec Hildebrand Gurlitt byl nákupčím plánovaného „Führermusea“ v Linci z roku 1943 – a tajně založil vlastní sbírku. Celkem svému synovi zanechal kolem 1600 uměleckých děl. Než Cornelius Gurlitt v roce 2014 zemřel, odkázal svou sbírku Kunstmuseum Bern.

V letech od té doby se pátralo po původu děl z Gurlittovy sbírky. Nyní chtějí vrátit dvě díla Otto Dixe, „Dompteuse“ a „Dame in der Loge“, komunitě dědiců Ismara Littmanna a Paula Schäfera. Toto je jen začátek: dalších 36 děl má být rovněž restituováno. Vzhledem k velkému počtu děl, které se do Švýcarska dostaly jednoznačně z různých důvodů převážně z nacistického Německa jde o spor, který se může táhnout desetiletí. Vzniká tak otázka mají být v helvetské konfederaci do doby vyřešení nadále tato díla vystavována, nebo je vhodné je deponovat a pro širokou veřejnost je skrýt? Jak prohlásil jeden odborník je to hamletovská otázka.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele