Češi, Poláci a Maďaři odmítli multikulturalistickou svěrací kazajku a z Bruselu přišel trest v podobě rozsudku soudního dvora EU, který potvrdil nadřazení aktivismu a pokřiveného pojetí lidských práv nad bezpečností občanů.

Není potřeba popisovat nucené kvóty na migranty, česká veřejnost je o nich dostatečně obeznámena, chci se jen pozastavit nad klíčovou otázkou, zda obrana proti kvótám, tj. proti násilnému přerozdělení nelegálních migrantů na naše území mělo smysl či nikoliv.

Žádná ostuda, naopak silná reputace a zdravý rozum

Podle zapálených proimigračních aktivistů a multikulturalistických politiků utržila Česká republika odmítáním kvót velkou mezinárodní ostudu. Tento názor bohatě ventilovali a doposud ventilují tito zaslepení politici spolu s  placenými proimigračními aktivisty v těch správných (rozumějme veřejnoprávních) médiích již celá léta.

Jde o lež jako věž. Vrátíme-li se do roku 2015, kdy si je třeba připomenout, že v čele všech západoevropských vlád stáli fanatičtí multikulturalisté, jen namátkou Rakousko a sociálně demokratický kancléř Faymann a jeho nenávistné výroky směrem k maďarskému premiérovi Orbánovi za stavbu plotu nebo tehdejší premiér Itálie, pro kterého jakákoliv obrana hranic byla něco naprosto nepřípustného. V  myšlenkových pochodech těchto politiků se vyskytovalo jen jediné možné řešení migrační krize a jen dva pojmy a to  solidarita a přerozdělování (kvóty), se kterými na veřejnosti neustále šermovali za pomocí bezpáteřních médií a novinářů. Na opačném pólu stáli státy V4. Ke střetu mezi V4 a zbytkem EU dochází na zářijovém zasedání ministrů vnitra EU v roce 2015, kdy se zástupci Česká republiky spolu s Maďarskem a Slovenskem jako jediné postavili proti kvótám (nucenému přerozdělování). Byli demokraticky přehlasováni, ale pro tehdejší sluníčkářské politické reprezentace to bylo něco neslýchaného, že se středoevropské státy dovolily postavit proti jejich rozhodnutí.