V těchto dnech si připomínáme smutné pětileté výročí od vypuknutí největší migrační vlny v poválečné historii Evropy v důsledku osudového rozhodnutí německé kancléřky Merkelové, které navždy změnilo Evropu.

Drtivá většina z nás si pamatuje toporně se usmívající tvář německé kancléřky z podzimu roku 2015 v zástupu mladých migrantů z Blízkého východu za přítomnosti jásajících pracovníků neziskovek  doplněné kancléřčiným zvoláním „Wir schaffen das“ (My to zvládneme). Málokdo však ví, že realita v srpnu a září roku 2015 byla poněkud jiná.

Merkelová chtěla uzavřít hranice

Německé bezpečnostní síly byly naopak připraveny uzavřít hranice, poněvadž se německá vláda v září 2015 dohodla, že zastaví masu přistěhovalců na hranicích Německa. Na hranicích byli auty a vrtulníky sváženi policisté z celé země, jak píše ve svých vzpomínkách německý novinář Robin Alexander, dokonce již stáli na hranicích, ale Merkelová ke zděšení některých vydala opačný rozkaz k otevření hranic znamenající faktické pozvání pro více jak milión a půl převážně muslimských migrantů, kteří se v ten moment začali valit přes Řecko a Balkán do západní Evropy.

Klíčové jednání proběhlo 12.září 2015 mezi Merkelovou a jejími ministry. Zmiňuji se o něm mimo jiné na začátku 1.kapitoly své knihy Mračna nad Evropou. Při tomto jednání se přítomní dohodli, že od 18,00 hodin následujícího dne se zavádí hraniční kontroly s tím, že migranti budou na hranicích odmítnuti!

Byl dokonce napsán rozkaz k nasazení federální policie. Rozkaz obsahoval rovněž instrukci odmítat žadatele o azyl bez řádných dokladů. „Proto byli na následující ráno převeleni na hranice všichni policejní úřednici z celého Německa. Pro jejich transport byly použity autobusy a dokonce i vrtulníky,“ píše ve své knize Robin Alexander.

Jenže hned druhý den 13.září začali někteří úředníci mimo ministerstvo vyjadřovat obavy. Tehdejší  ministr vnitra Thomas de Maizièr volá Merkelové, ta ale nepřijímá žádné rozhodnutí, ale naopak požaduje po ministrovi vnitra slib, že uzavření hranic obstojí před soudem a že se neobjeví žádné veřejně obtížně publikovatelné obrázky z nasazení policie proti uprchlíkům.

Požadované záruky Merkelové není schopen ministr vnitra ani jeho podřízení poskytnout (ani nemohou) a tak ještě ten den kancléřka Merkelová otáčí o 180° a vydává rozkaz otevřít hranice.

Pro některé je dodnes záhadou, proč Merkelová nechala otevřené hranice po tak dlouhou dobu (téměř celý rok), kdy jen do Německa přichází statisíce neprověřených migrantů z Blízkého východu, kteří  změní složení obyvatel a zásadním způsobem naruší integritu země.

Někteří konspirátoři v této souvislosti mluví o kancléřce Merkelové jako o loutce v rukou globalistů nebo tajných stoupenců Kalergiho plánu na míšení ras. Jenže realita je poněkud prostší. V případě kancléřky Merkelové nešlo o vroucí lásku k uprchlíkům ani o slepé plnění tajných rozkazů, ale o MOC, přesněji o udržení MOCI.

Podíváme-li se na politickou dráhu této bývalé svazačky, vše po celá léta přizpůsobovala udržení moci. Její tehdejší rozhodnutí mělo jen jedinou příčinu, nepoštvat si proti sobě média. Tento styl ji provází v roli kancléřky celá léta, z původně konzervativní CDU se pod vedením Merkelové stala levicově středová pokrokářská strana kopírující v některých tématech dokonce extrémní levici (klimatická, gender agenda, sňatky osob stejného pohlaví, atd.). Merkelová nikdy neměla a nemá žádné politické vize ani zásady, vsadím se, že pokud by média v Německu opěvovala komunismus s třídním bojem (místo buržoazie dosaďte pravicové živly), Merkelová ho bude srdnatě prosazovat. Dnes už ho vlastně prosazuje, ne ten rudý, ale zelený.

Ale zpátky do září roku 2015, německá média v té době rozjíždí (úplně všechna!) hysterickou kampaň na pomoc domnělým uprchlíkům ze Sýrie, každý den probíhá mediální masáž zobrazující trpící malé děti spolu s jejich matkami. Realita je však jiná, k násilí dochází už mezi samotnými migranty, jak je zobrazeno na videu z řeckého ostrova Kos (viz zde)

V citovém vydírání jsou média ochotny zajít tak daleko, že se neštítí ukázat utonulé dítě na pláži jednoho z řeckých ostrovů a obviňovat Evropany z podílu viny na tomto zločinu. Při své agresivní kampani média lžou, manipulují s fakty, obviňují a přichází s kategorickým požadavkem otevření hranic. Merkelová vychází vstříc a tím Evropu uvrhá do příští libanonizace. Porušuje tak Dublinská pravidla a upřednostňuje populismus před bezpečností svých obyvatel.

Stává se tak symbolem politické zbabělosti, nikoliv humanity, jak dodnes slyšíme ze strany některých mainstreamových médií v Německu i jinde v Evropě.

Poučila se Evropa a její vedoucí špičky z migrační krize? Katastrofa!

V souvislosti se smutným pětiletým výročím vyvstává kardinální otázka, co udělalo Německo, vedení EU a s ním celá Evropa pro bezpečnost Evropy, aby se nemohla opakovat další invazní vlna?

Odpověď je bohužel skličující. Německé, bruselské a téměř všechny západoevropské elity se od té doby vůbec nepoučily. Stále vidí v nelegálních migrantech oběti nikoliv hrozbu, stále vidí bezbranné jednotlivce, nikoliv jedince s rozdílnou kulturou a vnímáním hodnot, kteří mají potenciál  celou Evropu destabilizovat a v několika příštích desetiletích ovládnout.

V důsledku toho se nepřijaly žádné zákony, které by tvrdě trestaly nelegální překročení hranic. V legislativním rámci velké NIC. Naopak se přijaly nejrůznější migrační a uprchlické pakty, které Evropu ještě více svazují v obraně vůči nelegální migraci a vytváří tak ideální podmínky pro vznik další migrační vlny. (Zkušenosti z řecko-turecké hranice v březnu 2020 ukázaly, že řecká vláda musela porušovat stávající legislativu, pokud se chtěla účinně bránit další invazi.)

Nezapomínejme také na existující pátou kolonu politických neziskovek v Evropě. Proimigrační neziskovky od roku 2015 posílily svou moc takovým způsobem, že jejich právníci žalují každého, kdo si dovolí aktivně hájit Evropu před nelegální migrací.

Nejkřiklavějším případem je trestní stíhání Matteo Salviniho, bývalého ministra vnitra Itálie, který odmítl ve funkci ministra vnitra přijmout lodi neziskovek do italských přístavů nebo další případ trestně stíhaného kapitána italské lodi, který se provinil tím, že 50km od břehů Libye si dovolil migranty zavézt zpátky na libyjský břeh místo toho, aby je pašoval do italských přístavů (asi 350km)!

A co na závěr?

„Wir schaffen das, ale jen bez Merkelové a jí podobných.“

Robert Troška