Nejprve suchá faktografie: Jan Palach, dvacetiletý student filosofické fakulty UK se 16.ledna 1969 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a následné rezignaci našeho obyvatelstva polévá v horní části Václavského náměstí hořlavinou, zapaluje se a běží směrem k Washingtonově ulici. Je převezen do nemocnice, kde za velkých bolestí po třech dnech 19. ledna 1969 umírá.

Je zajímavé, že Palachův čin hodnotí pozitivně většina společnosti včetně církevních kruhů, jediní, kteří zaujímají k tomuto činu, přesněji Janu Palachovi negativní stanovisko, byli a jsou od počátku komunisté. Nechci komunistům sahat do svědomí, ale stáli by komunisté tak pevně proti tomuto činu, pokud by se nějaký zanícený komunista upálil pro „světlé komunistické zítřky“ v některé evropské metropoli? Vsadím se, že by se dotyčnému upálenému komunistovi jezdili klanět komunistické delegace až do dneška a možná by ležel v mauzoleu hned vedle Lenina. Komunistům vždy vadila spíše postava Jana Palacha než samotný čin sebeupálení.

V současnosti vychází články, vzpomínky pamětníků, točí se oslavné dokumenty, vznikla dokonce i filmová projekce, ale ve všech těchto případech se malinko zapomíná na to nejpodstatnější, samotný čin, který je sám o sobě hrůzný a alespoň z mého pohledu je naprosto neospraveditelný hned z několika důvodů:

1. Sebeupálení Jana Palacha národ neprobudil, naopak po smrti Jana Palacha komunistický režim rozjel svoji normalizační mašinérii do mnohem vyšších obrátek, v dalších měsících a letech vzrůstal gradient kolaborace s normalizačním režimem u velké části naší populace
2. Sebeupálení je znakem rezignace (někteří mohou použít silnější výraz slabošství), nikoliv znakem boje s totalitní mocí, jak se někteří snaží tento čin interpretovat
3. Palachův čin měl za následek zbytečně zmařené další mladé lidské životy (pochodeň č.2 Jan Zajíc, pochodeň č.3 a další). Zásadní nesouhlas s Palachovým činem tkví v obrovské problematičnosti VZORu takového jednání. Ztráta mladého nadějného života v nejlepších letech, kdy se mohl zapojit do budování aktivní opozice a být „hlasem na poušti“. Pokud dojde ke krizové situaci našeho národa, tj. okupaci cizí mocností, posílání nepohodlných osob do vězení, je adekvátní odpovědí polít se benzínem, zapálit se a udělat ze sebe pochodeň?
4. Adorace Palachova činu zastiňuje činy skutečných hrdinů v době komunistických perzekucí především z 50. let, jako byli Rambouskové, Wienerové a celá řada dalších zapomenutých příběhů lidí, kteří se dokázali vzepřít a aktivně bojovat proti komunistické brutalitě budováním protikomunistických buněk, předáváním důležitých zpravodajských informací a pomocí dostat přes hranice osoby pronásledované státní bezpečností. Tito hrdinové při těchto nebezpečných akcích riskovali své životy.
5. Palachův čin nepatří do našeho kulturního okruhu, má blíže k sebevraždám (včetně upálení) dnešních islámských radikálů na Blízkém východě i zde v západní Evropě, tito islámští radikálové se také snaží společnost „probudit“ a jejich sebevražedné činy jsou mohutně oslavovány.
6. V těžkých časech našeho národa je třeba vždy hledat naději a na této naději houževnatě pracovat (platí i v osobním životě), smyslem je hledat řešení, vytrvat v odporu, nikoliv sebedestrukce vlastního života a přenášení odpovědnosti na ty druhé

Závěrem lze konstatovat, že Jan Palach si určitě přál změnu k lepšímu v časech pro náš národ nejtěžších, ale způsob jaký zvolil, je nutné jednoznačně odmítnout. Nikoliv boj, vybudování podzemního hnutí odporu, ale sebedestrukce, i když s cílem „probuzení národa k odporu“. Máme-li vyjádřit úctu, pak nikoliv k samotnému činu, ale k nezměrnému utrpení a bolestem, při kterých Jan Palach umíral.