Uplynul více než týden horečky, kdy lidé obluzeni tím českým divem světa vstupovali dovnitř, oči rozšířené. Stojím u obnovené stavby, prý architektonické cennosti ze sedmdesátých let minulého století. Vygooglením zjišťuji, že se jedná o pozdně funkcionalistickou stavbu s prvky brutalismu. No dobrá. Co k těm architektonickým poučením více dodat. Jen mi v hlavě krouží poněkud jiné funkcionalistické stavby z 30. let minulého století, jimiž jsem po léta ohromována a kterými je poseta naše země. Ta jednoduchost, ta promyšlenost, to pozvolné ale také zvláštně revoluční vyloupnutí se z art deco. Jako když ženy po první světové válce o metr zkrátily své sukně a začaly tančit charlestone. V banánových sukýnkách.

Tohle obnovené „pozdní“ dílo s prvky brutálního funkcionalismu, jak říkají architekti, přijímám s mírným skřípěním zubů. Je tu železobetonově vzepjaté se skleněnýma očima zírajícíma doširoka na svět. Stojím před tím baňatým domem rozkročeným ve dvou ulicích Spálená a Národní třída. Nad hlavou mi motýl s letadlovým břichem mává blanitými křídly duhových barev. Přemýšlím o tom, zda David Černý zde vytvořil umění nebo kýč a přikláním se spíše ke kýči. ALE přiznávám že ke kýči krásnému a zábavnému a u škarohlídů patrně nepatřičnému, ale mně se líbí, jak obří motýlí křídla nalepená na spitfajřím těle stíhačky z 2. světové války odmávávají nad mou hlavou minulý osud světa.

Dům ve mně vyvolává ještě jednu vzpomínku. Na jeho výstavbě se podíleli stavbaři ze Švédska a Finska. A bylo jich třeba hodně. Psala se sedmdesátá léta, kdy na západ jezdila jen hrstka šťastných vyvolených s výjezdní doložkou v kapse, den ve Vídni do Prátru, zájezd do Mnichova s vědeckotechnickou společností na výstavu kopírek, a tak nějak.

Švarní Švédi a Finové, prostě potomci Vikingů, lezou po lešení jako hadi v slušivých žlutých overalech a helmách a občas hodí pohled dolů na ulici. Tam postávají po západním muži roztoužené dívky a když se jejich oči setkají, může dojít k osudovému protnutí. Znám jeden takový příběh. To holka z Havlíčkova Brodu protnula u paty Máje svůj osud s Finem, který pocházel z dalekého severu až za polárním kruhem. Když se v Praze oddávali své lásce, snila o krásném a bohatém sněžném Finsku, snila o úhledných Helsinkách a bytu zařízeném lehoučkým finským nábytkem, snila o širé modré obloze, která jí symbolizovala svobodu, po které tolik toužila.

Když stavba skončila, její Fin ji vzal do své země zaslíbené. Jeli dlouho evropskými vlaky dál a dál na sever, a i když cesta za polární kruh byla nekonečná, holka seděla v nočním kupé se svým Finem obluzena láskou, ani nedutala a nevšimla si, že tam, kam jedou, slunce nezapadá a že je stále den.

Když přijeli, ač byl samý začátek léta, byla jí zima. Obtočila si tělo svetrem a zamilovaně svého Fina následovala. Svatba byla finská. Hodně se na ní pilo až do zboření všech zúčastněných mužů. Do podzimu se manželé hřáli svou láskou. Pak nastala zima. V Čechách by to byla nejkrutější zima všech dob, ve Finsku za polárním kruhem byli rádi za mírnou zimu, když bylo do mínus dvaceti stupňů, což se ale nestávalo často.

Čím víc se holka svému Finovi přizpůsobovala, tím více jejich láska vyprchávala. Fini měli své neotřesitelné zásady. Když se přiblížil večer, proťala mrazivý vzduch slova tchyně: „Anna sauna“ a Fin vzal svou Češku do sauny kus za jejich domem, který sdíleli s tchyní. Holka zabalená v huňaté dece přešla v pantoflích přes dvůr, v sauně se svlékla do naha, Fin přikládal do kamínek a pára se vzdouvala a syčela. Holka neodmlouvala. Nemohla. Měla okolo krku obtočen celý polární kruh. Pak se namáčela do ledové vody v sudu a znovu a znovu se – tajně slzíc - dusila v páře vyvíjené jejím Finem 365 dní v roce. Po několika parních kůrách opět proťal vzduch tchýnin hlas, když volala Fina a Annu na večeři. Anna si utřela slzy a zvedla se s Finem z dřevěné lavice, omotala si tělo dekou a vydali se k domu. Večeře už byla připravena.

Na jednom talíři vprostřed stolu bylo osaměle položeno jedno velké na třetiny pokrájené rajče k večeři. Anna byla vyhublá na kost a ani nevěděla, čím to přesně je. Nedostatkem jídla, mrazem, zoufalstvím? Jednoho dne se rozhodla. Fin ani jeho matka nebyli doma. Taxík přijel přesně. Odvezl ji na nádraží. Mrzlo až praštělo. Když přijela do Helsinek, zalila ji bezbřehá blaženost. A jestli neumřela, žije tam dodnes.

Vyjedu na blyštivých jezdících schodech do prvního poschodí nového obchodního domu Máj. Jídlo, kam se podíváš. Thajské, indické, vietnamské, české a americké, nějaké Popeyes, fried Lousiana chicken a tak … Vše je zaplaveno jasným světlem z bezpočtu křišťálových lustrů. Vnímám brutální nepatřičnost fast foodu a křišťálových světel, které – jak se zdá – si zde troufají nahradit slunce. Je to absurdně omamující. Jako když bůh řekne budiž světlo.

Má první návštěva Máje však ještě nekončí. Vyjedu do druhého patra. Uvítá mě jakýsi do fraku oblečený lokaj a pokyne, abych šla dál. Černý závěs se za mnou zavře.

Kolem - kam jen oko mé pohlédne - samé hrací automaty a další takové ty absurdní hračičky z říše, kterou vymysleli již římští císaři k odvedení plebsu od závažných věcí, aby se jim nikdo neplet do řemesla, když za senátory jmenovali své koně či absolutně znuděni a vyprázdněni zapalovali věčné město Řím, které pak pozorovali ve vzmachu posledního orgasmu, kterého byli schopni. Když za bílého dne vraždili své ženy a děti a sebe navzájem. Prostě chléb a hry. To se tady rozkládá na ploše celého půdorysu budovy. Nedohlédnutelně. Při vstupu mě pobízejí, abych si koupila žetony. Jen zírám. Za hracími automaty stojí mládež různého věku. Slyším řinkot drobných mincí. Vypadá to, že se to hlučně line z tlampačů. Asi to podbízí chuť hrát. Režiséři toho ďábelského divadla dobře vědí, jak lidičky nalákat.

Mladé ženy objímají staré bohaté muže. Na hrdlech mají pověšeny olbřímí zlaté náhrdelníky. V očích jim však plane touha po mužích mladých. Ženy doufají, že ji staří muži neprohlédnou. Mládež se chechtá. Ženy se vinou. Prachy se sypou. Náhle se mi sevře hrdlo. Musím zmizet nebo tu chcípnu. Držím se za krk. Všude je přítmí, aby na sebe lidi neviděli. Aby neviděli ani sami sebe. To je ta režie. Všechno mě dusí. Rozhlížím se k východu. Nikde není. Schody za závěsem, kterými jsem přijela, vedou jen nahoru. Je konec. Odtud není cesty zpět. Závěsy zataženy. Netopýří křídla. V záměrně vytvořeném šeru hledím na své zoufalství. Je konec.

Pak mi svitne naděje těch, kteří odcházejí. Poodhrnou závěs na druhé straně místnosti. Přilepím se na ně. Prozatím jsem zachráněna, ale cítím, že žádná katarze, když za mnou zůstává tenhle svět, se nekoná. A tak si alespoň říkám carpe diem, užij si každý den, než boss nejvyšší zatáhne černou oponu navždy.   

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele