Příčiny vln vidí ve změnách ve větších skupinách zemí a sice v širším spektru od jediné příčiny, přes souběžný vývoj v celém spektru, po lavinový efekt a konečně tzv. oblíbený všelék, to znamená použití jedné metody ke změně celého spektra. Jde mu o demokratizační nebo antidemokratizační změny, ne o podstatu demokracie, o to, zda existuje nebo ne. Jde o typické procesuální pojetí, založené na vždy specifické souhře závislých a nezávislých proměnných.

Huntigton rozvádí příklad třetí demokratizační vlny, jak ostatně zní název jeho knihy, která nastala od poloviny sedmdesátých let a více méně trvá dodnes. Svou roli sehrála podle něj pětice následujících změn: zaprvé zpochybnění legitimity autoritářských systémů ve světě, kde se demokratické hodnoty začaly těšit obecné popularitě; zadruhé celosvětový hospodářský růst šedesátých let dvacátého století a zvyšující se blahobyt, především v západních zemích; zatřetí proměna národních katolických církví v důsledku Druhého vatikánského koncilu ve směru odporu vůči autoritářství a v obhájce reforem; začtvrté proměna zahraniční politiky velmocí v souvislosti s větší akceptací politiky lidských práv a prosazování demokracie; a konečně za páté tzv. „lavinový efekt“ nebo „inspirace příkladem“ prvních přechodů k demokracii, které působily inspirativně na další země. Když se na těchto pět změn podíváme, na první pohled zjistíme, že v současné době jsou všechny tyto ukazatele spíše přiznivé pro ústup demokracie a nástup nové protidemokratizační vlny v širším mezinárodním měřítku.

Kdybychom vyšli z výše uvedených Huntingtonvoých kritérií, museli bychom uvést, že se demokratické hodnoty v současném světě přestávají těšit popularitě, že si stále více lidí myslí, že demokracie je příliš pomalý a neefektivní systém, který není schopen efektivně řešit narůstávají problémy všeho druhu, a že by tedy byl možná vhodnější nějaký nový autoritativní systém. Na popularitě získávají hesla o potřebě zavedení pořádku a klidu, o potrestání všech viníků atd. U druhého kritéria je proměna také zjevná. Celosvětový hospodářský růst zpomaluje nebo stagnuje a nikdo nezná žádné dlouhodobé řešení, pouze se hasí nejrůznější požáry. Každopádně se hospodářská stagnace projevuje v posilování nedemokratických sil a politických stran, nebo alespoň stran s problematickou mínulostí. Třetí kritérium se také proměnilo, katolická církev se spíše nachází v krizi, otevřený a do jisté míry liberální duch Druhého vatikánského koncilu vyvanul. Ne všude a ne ve všech národních katolických církvích, ale zcela určitě v jistých hierachických strukturách, kde se spolupráce se stávající politickou mocí pokládá za důležitou prioritu. Čtvrté kritérium demokratizace už také doznalo proměnu.

Zahraniční politika velmocí se do značné vrátila do starých kolejí, v níž již není prioritou celosvětové prosazování demokracie. Zmizel starý bipolární svět studené války a nastoupila složitá hra v rámci multipolárního světa, v níž jde ovšem spíše o suroviny, kupování dluhopisů, prodávání zbraní atd. Dnes také neexistuje žádný vzor úspěšné demokratizace, jenž by vyvolal lavinový či dominový efekt.

Můžeme se tedy zřejmě obávat nějaké celosvětové antidemokratizační vlny, která bude mít sice v různých zemích různé podoby, ale podstata bude asi stejná. Půjde o to, že demokratické smýšlení a jednání ztratí na své dosavadní hodnotě a významu. Při hledání řešení různých problémů se demokratické řešení ocitne až na druhém místě. 

Bylo by však velkým omylem si myslet, že nastává konec demokracie, například v Evropské unii, jak mnozí falešní prorokové hlásají. Konec demokracie nehrozí, pouze začátek nějaké další antidemokratické vlny. Zatím lze uvést pouze poslední příklad demokratizace nějakého světového regionu, tzv. arabské jaro, kdy se demokratizační události v řadě arabských islámských zemí šířily na základě „inspirace příkladem“ podle Huntingtonova vysvětlení. Nyní se však ukazuje, že tato regionální vlna sebou přinesla řadu nových antidemokratických aspektů, jako je vzestup islamistických skupin, nenávistně zaměřených proti Západu a oplývajících novou agresivitou. Tyto události nám tedy umožňují formulovat hypotézu, že ve 21. století nepůjde o patrně o nějaké střídající se a na sebe navazující nové demokratizační a antidemokratizační vlny, ale o nový typ vln, které budou současně na jedné straně znamenat demokratizaci, v daném případě pád nedemokratických autoritativních režimů v Libyi, Tunisku nebo Egyptě, a na druhé straně ale nástup antidemokratických islamistických skupin.

Co se týká Evropské unie a jednotlivých jejích států, ukazuje se, že stále ještě existuje silná snaha řešit stávající problémy demokratickými metodami, ale tato snaha slábne. Především proto, že chybí odvaha k novým a zásadním změnám ve finanční a sociální politice. Přitom příklad z České republiky jasně ukazuje, že špatrná a chaotická politika v této oblasti vede nutně k posilování role komunistických sil a jejich cílenému ataku na klíčové pozice ve státě. Zatím se tento trend ukazuje ve svých počátcích, ale pokud se bude vláda ODS a TOP 09 nadále řídit podle pokynů ministra financí, s nímž se předseda vlády vytrvale solidarizuje, doplatí na to nejen česká pravice, ale demokracie v celém státě. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele