Například diskriminace žen ve veřejném životě, kruté trestání provinilců proti těmto zákonům, usekávání rukou, kamenování, násilnosti náboženské policie atd. Uplatňování náboženských zákonů slouží totiž islamistům k zastrašení obyvatelstva a jeho snadnějšímu ovládání. Zastánci radikální islamizace přitom vědí, že se jednoduše nemohou prosadit v dnešních většinou občanských společnostech, které jsou, jako například v Africe, spíše nábožensky umírněné nebo dokonce přímo sekulární. 

Čekají proto na nějakou vhodnou příležitost, například na politické převraty v některých dříve diktátorsky řízených zemích nebo na nějakou neočekávanou destabilizaci v zemích, které se doposud relativně úspěšně vyvíjely. Jakmile ucítí příležitost proniknout do nitra dění a radikalizovat ho, zvýšit napětí a začít používat násilí, bez jakýchkoli skrupulí to začnou dělat. Západní společenství by proto mělo pozorně sledovat dění v afrických nebo blízkovýchodních zemích a snažit se pomoci všem těm silám, které jsou ohroženy a nemají přitom dostatek sil se tomuto tlaku islamistů bránit. Nejde přitom o obhajobu nějakých zvláštních zájmů Západu, ale o obhajobu míru a šancí na klidný vývoj v takto ohrožených zemích. Velkým současným příkladem je Mali,rozlehlá země na západě Afriky. 

Větší část Mali je na severu spojena s jižní částí širším pruhem země, přičemž sever je převážně tvořen pouštními oblastmi, které jsou dnes řídce osídleny. Naopak jih země je hustěji obydlen, protože je zde mnohem mírnější klima, vhodné pro zemědělství, je zde mnohem větší počet měst, včetně hlavního města Bamako. Sever země sousedí na severu s pouštními oblastmi Alžírska, na západě pak s Mauretánií a na východě s Nigerem. Na první pohled jakoby tvar země, její rozdělení na dvě části, rozdílně utvořené klimaticky, demograficky, ale i co se týká hospodářských poměrů, lákal k pokusům o rozpad státu.