Může to být pravda, ale málo kdy tomu tak bývá. Malé srovnání s tzv. pražskou rychlodráhou. Projekt rychlodráhy v roce 1994 vycházel cenově na čtrnáct miliard. Formou PPP projektu by byl realizován do pěti let a stál by cca dvojnásobek, tedy zhruba třicet miliard. Místo toho jej raději staví stát. Avšak stále není nic hotovo nic a projekt už se vyšplhal na plánovaných čtyřicet miliard. Že to stát postaví levněji zde zjevně neplatí.

Krachy prvních velkých PPP projektů (Dálnice D47 je ukázka učebnicová) zbořily důvěru v tento způsob financování a plánovaná dálnice D4, jejíchž třicet dva kilometrů má stát trojnásobek toho, co si spočítal stát, se při schvalování v Poslanecké sněmovně asi ovací nedočká. Spíše zamítnutí. A další PPP bude řečeno sportovní terminologií odpískán.

Zatímco v západní části Evropské unie se už přes půl století realizují úspěšně projekty typu PPP, a to na silnicích i železnicích, pro Českou republiku je to stále nepřekonatelný problém. Přiznejme si, že tohle se na žádnou EU svést nedá. To si děláme sami. Pro také Česká republika nemá ani metr provozované vysokorychlostní železnice (VRT). To znamená, že rychlostí nad 200 km/h nejede v Česku nikde žádný vlak. Že VRT postaví stát? Za dvacet pět let to dosud nedokázal. Nyní slibují státní úředníci, že za šest let se prý konečně tyto tratě začnou stavět. Zprávu oznámila ČT jako výsledek rozhovorů mezi ministrem dopravy a ředitelem Správy železniční dopravní cesty. Je proto legitimní pokládat dotaz, zda plánované akce jsou stavby skutečně prioritní,  dále jak rychle takové stavby půjdou a na kolik se jejich ceny nakonec vyšplhají.

Pokud pohovoříte ze zahraničním investorem, první co řekne, že stavět ve státě, kde stavební povolení trvá i deset let je téměř vyloučené. V zemi, kde nikdy nevíte, kdy nějaký úředník celý miliardový projekt na dlouho zastaví, to je pro investora tak neúnosné riziko, že se mu raději obloukem vyhne. Dnes se proto tedy do českých PPP projektů nikdo moc nehrne a navíc investor vyžaduje, aby to byl stát, který převezme na sebe všechny rizika. Musíme ale zkonstatovat, že pravidla pro PPP projekty jsou v západní části EU dávno sepsána. Stačilo si je jen přečíst...a lidově řečeno opsat. Za takové opsání žádný politik z funkce odcházet nemusí.

Náš stavebně-legislativní žalostný stav se neprojevuje jen při výstavbě dálnic či železničních vysokorychlostních tratích. V Praze schvalovací řízení a přemrštěné požadavky na kvality bytů   vyhnaly ceny bytů až do astronomické výše a byty se stávají pro mladé lidi prakticky nedostupnými. To nevyřeší ani výměny funkcionářů na čele státních firem, to nevyřeší jakési zdaňování bytů v Praze, to mohou vyřešit pouze zákonodárci, kteří konečně přijmout pravidla, aby se dalo stavět rychle a s výrazně menšími riziky svévolných státních zásahů.

Vláda je tím orgánem, který by měl konečně s věcí pohnout a lze jen uvítat, že ministerstvo pro místní rozvoj uvádí, že nový návrh stavebního zákona je už připraven. Ten počítá se schválením stavby do 60-ti dnů během níž má stavební úřad rozhodnout. Složité stavby dostávají dalších 60-ti dnů navíc. Po marném uplynutí lhůty by mohla nastat fikce kladného rozhodnutí. Aby vše pěkně fungovalo, nejprve se proto vytvoří nový Nejvyšší stavební úřad. Věcný záměr zákona by měla vláda schválit příští měsíc, schvalovací proces se protáhne do roku 2021. Tak za tři roky se snad něčeho konečně dočkáme. Chlácholení občanů i politiků je zřejmě na pořadu dne.