Na co figurky a loutky?

K čemu byl Polsku předseda Donald Tusk, polský politik kašubské národnosti a od prosince 2014 předseda Evropské rady, který pravidelně dělal politiku proti vládě ve Varšavě? K čemu byl hnutí ANO a České republice takový Telička, letech 2017 až 2019 místopředseda Evropského parlamentu? Přiznejme si, že k ničemu. Obsazení nějakého postu v EU ještě mnoho neznamená. Podstatné je, jaký je to člověk a jak se vypořádá s politikou Paříž – Berlín, která je stále ještě tou určující. Sice slábne, protože je tato politika jen horší, sobečtější a nedemokratická, ale je ještě dost silná na to, aby i v dalším období EU svévolně vládla. Nehovořme v případě Paříže a Berlína o demokracii v EU, hovořme pouze o zájmech těchto států a ty se se zájmy ostatních států v EU často nepotkávají.

Rozhodující hlasování teprve přijde

Porcování medvěda, který ještě běhá po lese připomíná debata o návrhu paní Ursuly von der Leyen do čela Evropské komise. Ještě schválena nebyla. A možná i nebude. Tvrzení, že nezvolení Franse Timmermanse do čela Evropské komise bylo chybou, a že se stejně stane místopředsedou EK je liché. Pan Timmermans se svými názory netají a je lepší, pokud je bude prosazovat jen z pozice místopředsedy EK.

Co ale mnozí záměrně přehlížejí je to, že politici z Visegrádské čtyřky (V4) dokázali najít spojence a dokázali zablokovat předem jistého předsedu EK. To by se v minulosti nikdy nepodařilo, protože diktát Francie a Německa byl téměř absolutní. Tvrzení, že státy z V4 nemají v žádné funkci svého kandidáta obstojí jen potud, pokud si položíme otázku k čemu by nějaký ten „tuskovský“ post vůbec byl. Aby se podílel na dalším pokračování politiky J.C. Junckera? Pokud ani Brexit nebyl dostatečným varováním, že EU nejde správnou cestou, pak je lhostejné, že státy V4 nemají žádného zástupce nikde. Nemohl by stejně nic dobrého prosadit. Na věci samé nic nezmění, že dva zástupci z České republiky, Charanzová a Kolaja jsou novými místopředsedy Evropského parlamentu. To byl i Telička a mnozí před ním (Miroslav Ouzký z ODS, Libor Rouček z ČSSD a Oldřich Vlasák z ODS), a co se na chybném směřování EU změnilo? Nic.

Evropská unie má záměrně zakódovaný deficit demokracie

Problém Evropské unie nespočívá až tak v jednotlivých osobách, ale ve faktu, že její záměrný demokratický deficit je příliš hluboký, zájmy ovládajících států až příliš bezohledné a celková politika, tolik připomínající padlý evropský socialismus, se projevuje v ignoraci základních faktů, kdy výrazný pokles podílu na světové ekonomice je ten nejpodstatnější.

Skutečnost, že EU místo pro-populační politiky Evropanů zvolila výhodnější a levnější dovoz populačních přebytků z jiných částí světa, je jenom cesta k budoucím závažným konfliktům. Protože se snižováním ekonomiky a životního standardu Evropanů přijde i hledání viníka tohoto stavu. Ostatně „Nové žluté vesty“ se mohou objevit velmi brzy a je otázkou, jak dlouho budou represivní složky jednotlivých států vystupovat proti svým vlastním občanům. Nikdy to nevydrželo dlouho.

Oblíbené „smetiště dějin“

Fráze tak často citovaná v době socialismu v sobě ale nese jedno poselství. Buď je prováděná politika dobrá, nebo špatná. Obě nechvalně proslulé, tj. hitlerovská a stalinistická politika, na smetišti dějin už zjevně jsou, ta současná unijní tam, žel, mílovými kroky směřuje. V Bruselu se totiž upeklo pokračování špatné politiky J.C. Junckera, a když se něco dělá špatně, tak to také špatně skončí. Je proto lépe, že politici V4 zvolili blokovací politiku, než politiku jakési kolaborace s něčím, co zjevně nemá a nebude mít dobré vyústění.

Hádání o budoucím

Brexit bude, a po odchodu Velké Británie z EU čekající Spojené státy pravděpodobně nasadí systém nových cel proti EU. Další, byť zmírněné vlny migrace opět zatíží státní rozpočty s nulovou přidanou hodnotou a zadlužené státy, jejichž celkové dluhy z úroků vystoupaly na úroveň lichvy (Pozn. Jsou prakticky nesplatitelné) se budou muset rozhodnout, jak dlouho tuhle neefektivní politiku mohou ještě provádět.

Promarněná historická příležitost

Mnozí občané v EU dávají této mizérii maximálně pět let. I to se zdá být až příliš optimistické. Je to neuvěřitelná škoda, protože Spojené státy Evropské není žádný hloupý sen a cíl. Ale federace obvykle rostou vzhůru od jednotlivých států (zemí) a to dobrovolně a ve shodě. Nikoliv díky směrnicím, nařízení a mazaným až zákeřným smlouvám. Zdá se, že skutečná federace se ose Brusel-Paříž-Berlín nikdy nehodila do krámu, byť o ní záměrně stále hovoří. Ve skutečnosti tím ale jen maskují své vlastní zájmy.

Pokud politici z Visegrádské čtyřky na posledním sumitu EU na tuto hru nepřistoupili, pak učinili jen správně. Síla čtyř států proti dvaceti třem v situaci, kdy je možné většinové přehlasování pak byla určující pro jejich další postup. Politiky z V4 odmítnutý nabízený „timmermanský handl“, připomínající spíše politickou šmelinu, (tak obvyklou v dnešní EU), je docela povzbuzující výsledek. Není důvod jej zveličovat, ale má a bude mít v budoucnu svou dobrou váhu.